BabaJaga11 přečtené 433

Sláva strojů a měst 1929, Jaromír Rašín

Knihu jsem velmi dlouho sháněla. Původní vydání z roku 1929 se totiž v internetových bazarech prodává za cenu, kterou jsem nebyla ochotná zaplatit. Čekání se vyplatilo, letos jsem knihu pořídila podstatně levněji díky novému vydání. Je to útlá knížka plná hlubokých myšlenek. Střet "pokroku" a prostého venkovského života. Záměrně dávám pokrok do uvozovek, protože největší technické vynálezy nás bohužel většinou od štěstí spíše vzdalují, ač slibují opak. A pokrok v podobě "zmoudření" lidstva se jaksi nedostavuje. Myslím, že kdyby autor viděl, co tu máme dnes, že stroje za člověka nejen fyzicky pracují, ale stále více za něj i myslí (či spíše si myslíme, že myslí), vyděsil by se, že realita jeho chmurné předpovědi ještě v mnohém předčila. Že jsme stále více otroky svých vynálezů a ničíme nejen planetu ve jménu pochybného pokroku, ale nakonec i sami sebe... Zajímavé na knize je, že prostor k delšímu proslovu dostává i žena hlavního hrdiny a autora v jedné osobě. Kniha je samozřejmě psána archaickým jazykem z období první republiky, s tím je potřeba počítat. Kdo má rád stručné věty a nesnáší popisy prostředí, ten asi zapláče. Já jsem si ale užila vše, i to líčení stolování v zahradě, vůni čerstvého chleba a bzukot včel. Kniha zůstane trvalou ozdobou mojí knihovny a určitě se k ní ještě někdy vrátím.... celý text

Vše, co jsme si nikdy neřekli 2016, Celeste Ng

Odeonky mám ráda, ale nečekala jsem, že mě zrovna tato kniha tolik zaujme, takže nakonec budu hodnotit pěti hvězdičkami. Kniha velice smutná, ale přitažlivá zřejmě proto, že se v ní každý alespoň malinko může najít. Jen málo lidí může říct, že nepromarnili jedinou příležitost, aby si se svými dětmi nebo rodiči řekli vše, co mělo být vyřčeno, co nemělo být pohřbeno pod nánosem každodennosti. Málo rodičů si asi může být jisto tím, že své děti nikdy v ničem nezesměšnili, neshodili a nezklamali jejich důvěru. I jedna nevinná poznámka, pohled nebo nedostatek pozornosti v rozhodující chvíli někdy roztočí kola událostí, které již nelze zvrátit. Ano, v Americe je možná vše dotaženo až do extrému. Ale popisované problémy trápí celou západní civilizaci a prohlubují se paradoxně i díky rozvoji moderních komunikačních technologií. S těmi se v románu nesetkáme je zasazen přibližně do 50. až 70. let 20. století, takže jedinou vymožeností je pevná telefonní linka, která, mimochodem, v příběhu také hraje zajímavou roli. Specifikem příběhu je rasově smíšené manželství, takže velká část problémů celé rodiny plyne z nepřijetí většinovou společností v kombinaci s mizivou sebedůvěrou otce rodiny, který ji, byť zčásti nevědomě, předává dál. Nemyslím si ale, že se totéž nemůže dít i za jiných okolností. "Jiní" můžete být jakýmkoli jiným způsobem svými názory, životním stylem, vyznáním... Ocitnout se ve společnosti jako někdo, kdo vyčnívá, může být velkou příležitostí pro všechny anebo záhubou pro jednotlivce. Zaujaly mě některé popisované historické skutečnosti, které se prolínají příběhem, například rozvoj kosmického výzkumu, ale i různá omezení různých skupin lidí ve "svobodné" zemi. O rasové segregaci jsem věděla, ale velmi mě překvapilo například omezení přístupu dívek ke vzdělání na prestižních univerzitách až někdy do 70. let 20. století nebo fakt, že žena-lékařka byla v 60. letech 20. století v USA alespoň v některých státech řídký jev. Přehled těchto skutečností shrnuje a stručně, ale trefně hodnotí doslov Pavly Horákové.... celý text

Nefritová lilie 2021, Kirsty Manning

Skvělá kniha, získaná z dobročinného bazaru. Než jsem se ke čtení dostala já, stačila si ji už přečíst maminka, sousedka, i paní učitelka v důchodu, která nás všechny učila. A tak, i když jsem zrovna měla na programu služební cestu a tenhle svazek je na cestování poněkud tlustý, jsem to už ani já nevydržela a Nefritovou lilii zhltla za několik dní. Dvě hlavní časové linie, tři země předválečné Rakousko, válečná Čína a poválečná Austrálie na mě byly tak akorát, aby příběh byl napínavý, ale nepříliš zamotaný. A stejně tak i tajemství i toho je zde přiměřeně, i když jedno autorka drží až do konce. "On to přece musel poznat!", napadlo mě, když se na australském kontinentě znovu sejdou Romy s dítětem a kamarádkou Ninou a Wilhelm. A když jsem nakonec zjistila, jak se věci mají, nemohla jsem nepřemýšlet, zda by nebylo bývalo lépe, kdyby... Někdy ale k láskou naplněnému životu vedou různé cesty a tato kniha je toho důkazem. Příběh je plný bolestných událostí, jež se prolínají životy jednotlivých postav. Vzhledem k době, kdy se děj odehrává, to čtenář ani jinak nečeká. Přesto se mě vždy nesmírně dotkne a bylo tomu tak i zde když někdo díky odolnosti, statečnosti, vzájemné pomoci i štěstí přežije celou válku, ale na jejím sklonku zemře v sutinách při bombardování letadly osvoboditelů, anebo v koncentračním táboře, kam pomoc přijde příliš pozdě. Ač příběh samotný je fikce, pouze vychází z historických skutečností a zahrnuje některé historicky doložené postavy, je napsaný dle mého soudu věrohodně. Autorka si dala práci s nastudováním rozmanitých pramenů, kontaktovala odborníky tam, kde si nebyla jistá v kramflekách a pokud přece jen trochu více popustila uzdu fantazie (např. Danielovy dopisy z Dachau), otevřeně to přiznává v doslovu. Hodnota knihy tak spočívá mimo jiné v tom, že se čtenář dozví o méně známých událostech 2. světové války, probíhajících mimo Evropu. Na druhé straně, nečekejte žádná suchá dějepisná data. Jde o živé líčení plné barev a vůní. Moc se mi líbily hlavně části odehrávající se v Šanghaji, kde autorka popisuje všechny atmosféru plnou exotických koření a jídel, ruchu velkoměsta i rozmanitých typů lidí. Asi bych nikdy nenašla odvahu vydat se do tak obrovského města, dost dobře vystačím s většími městy u nás nebo v okolní Evropě, a tak jsem za zprostředkování vjemů z tohoto zajímavého prostředí velmi vděčná. Šanghaj dost ostře kontrastuje s líčením poklidného prostředí v australském domově babičky Romy a vnučky Alexandry. Zajímavé byly i popisy praktik tradiční čínské medicíny a mnoho dalšího. Jestli máte rádi knihy, kde se nejen pobavíte, ale také si rozšíříte obzory, určitě si Nefritovou lilii nenechte ujít!... celý text

Štěstí není pro slabochy 2017, Nicola Förg

Už ani nevím, kde jsem k této knížce přišla. Nejspíš v nějakém dobročinném bazaru, kam teď zase poputuje. Na to, jak mi první stránky připadaly ujeté a nesmyslné, to nakonec celkem ušlo. I když se rozhodně nedá považovat za detektivku, krimi nebo thriller, což mně nevadí, protože nejde zrovna o mé oblíbené žánry. Líbilo se mi zakomponování islandských reálií do knihy. Na Islandu jsem bohužel nebyla, takže nevím, zda vše na 100 % sedí, ale třeba asi nejbláznivější muzeum jaké si jen lze představit a které se dle knihy má nacházet v Reykjavíku, skutečně existuje, viz https://travel.sygic.com/cs/poi/islandske-falologicke-muzeum-poi:11370. Příběh je plný více či méně ztřeštěných postav, což je mi také celkem sympatické, zvláště když většina má kladný vztah ke kočkám. Co už se mi líbilo méně, byl začátek a zápletka, která vlastně vedla k cestě na Island. Dávat zvířatům kameru, byť je to třeba myšleno dobře, v jejich zájmu, mi nepřipadá v pořádku. Každý živý tvor má právo uchovat si svá tajemství a tím, že víme, kde se zvíře pohybuje, do jeho nejhlubší podstaty stejně nepronikneme. A také mě zlobil nepříliš kvalitní překlad a hrubky. Přečtení ale nelituju, beru to jako celkem fajn oddechovku.... celý text

Stezka v troskách 2019, Gemma Liviero

Válečný román odehrávající se ve více časových rovinách a na různých místech. Takové knihy mám ráda, jenže čeho je moc, toho je příliš a tady těch časových rovin a míst bylo skutečně příliš mnoho. Nejenže je zařazeno období před válkou, během války a těsně po ní, ale období konce války je navíc rozsekáno po měsících a v knize řazeno různě napřeskáčku, podle toho s jakou postavou zrovna prožíváme její životní příběh. Zpočátku mi děj připadal poměrně rozvláčný a některé dialogy a další detaily i zbytečné. To se sice ca v poslední 1/3 knížky změnilo, ale tehdy jsem se začala v časových rovinách dokonale ztrácet a musela jsem listovat dopředu a dozadu knihou, abych zjistila, kde se vlastně nacházím a která z postav ještě žije a naopak která je už mrtvá, jen se děj vrátil zpět do doby, kdy ještě byla živá. Zkrátka řádný mišmaš. A aby toho nebylo málo, i všelijakých tajemství, jimiž autorka čtenáře napíná, je v knize až příliš. Myslím, že kdyby byla kniha trochu střízlivěji koncipovaná, mohl to být silný příběh, kterému bych dala pět hvězdiček. Takto místy působí nevyzrále a málo uvěřitelně, některé důležité skutečnosti jsou jen mírně naznačeny a vzbuzují řadu otázek (skutečně mohla těžce zraněná Monique plavat v řece až k bodu záchrany? skutečně mohl čtyřletý Michal běhat do vzdáleného města se vzkazy, jak tam vůbec trefil?). Proto hodnotím jen třemi hvězdami. Zčásti za to asi mohou i některé zjevné chyby v překladu, např. ve vesnici není náměstí, nýbrž náves, ale pokud je někde náměstí a spousta obchodů, pak jde nejspíš o město, i když nemusí být velké.... celý text

S elegancí ježka 2008, Muriel Barbery

K informaci, že jde o světový bestseller, jehož se jen ve Francii prodalo 2 miliony výtisků a jenž byl přeložen do 47 jazyků, jsem přistupovala ostražitě. Tedy, až poté, co jsem si knihu koupila na základě hodnocení mých knižních přátel zde na DK. Oslavné řádky na obálce knihy totiž zde v DK na obrázku obálky chybějí... možná, aby neodrazovaly skeptické čtenáře. Rychlé prolistování knihy mě uklidnilo. Zdálo se, že přece jen půjde o titul, který by mě mohl bavit. A vskutku! Tlustou a ošklivou Renée jsem si zamilovala. Nejen proto, že jsme si věkově dost blízké, ale spíše proto, že je správným způsobem "ujetá", i když mi v jejím případě toto hodnocení připadá trochu nepatřičné. Svoji práci a vše, co s tím souvisí, si tak docela nevybrala, na rozdíl ode mě. Ale to, jak se Renée skrývá se svými koníčky, přesný opak toho, co dělají bohatí lidé, mě zaujalo. Já to dělávám z jiného důvodu, jakožto osoba introvertní se tak chovám zcela přirozeně. Bohužel někdy své "já" musím v práci potlačovat, a tak mě napadlo, zda bych se neměla stát raději domovnicí :-). To by ovšem obnášelo odstěhovat se někam, kde se taková práce dá běžně sehnat, takže z toho asi nakonec nic nebude. Naproti tomu Paloma mi chvílemi lezla dost nervy. Ne proto, že má šílené nápady a nevychází se svou rodinou, to je u teenagerů celkem normální. Spíše svými filozofickými úvahami, které mi připadaly přehnané i na dívku s nadprůměrným IQ. I když musím přiznat, že žádné takové dítě neznám, tedy vlastně nedokážu posoudit, nakolik je Paloma v rámci skupiny malých géniů vyobrazena realisticky. Ostatní postavy v domě nic moc, tedy pominu-li uklízečku a přítelkyni Renée Manuelu. Ovšem vše se mění s příchodem Japonce Kakura. Zde příběh, po určitém přešlapování na místě, nabírá spád. Paloma se stává sympatičtější. A konec je na můj vkus rychlý až moc a hlavně nečekaný. Přála bych si, aby byl jiný, lepší, ale zároveň vím, že by pak příběh nejspíš zaváněl červenou knihovnou. Renée tak dosáhla toho, o čem se jí asi ani nesnilo i když odešla, změnila život hned několika lidem. Člověk občas musí o různých věcech pochybovat, ale neměl by tak činit příliš často ve vztahu ke svému vlastnímu bytí. Nechme smysl svého života posoudit ostatní možná budeme překvapeni.... celý text

Tornádo v Hruškách: Dny poté 2023, Jaroslav Čech

Na tu ceduli označující železniční zastávku jsme koukali ještě hodně dlouho po tornádu. Až to vypadalo, že pro některé instituce, zde jmenovitě pro Správu železniční dopravní cesty, Hrušky přestaly existovat... Naštěstí i to se změnilo a i když už nic nebude jako dřív, přece jen rozdíl mezi dny hned po tornádu a současností je propastný. Pro ty, kdo by si chtěli tu dobu připomenout, anebo ji uchovat v paměti pro své děti a vnuky, ale i pro ty, kdo v Hruškách pomáhali a dnes se sem tak snadno nedostanou, je kniha určitě velkým přínosem. Člověka, který Hrušky neznal a nezná, bude asi série leteckých snímků i fotografií domů před a po tornádu trochu nudná. Ale pro nás, obyvatele Hrušek, je to jedna z mála možností, jak nenechat vzpomínky úplně odplynout. Vždyť už pár dní po tornádu jsme si na holé pláni v nejzasaženější části obce dokázali obtížně vzpomenout, kde stával který dům a kdo v něm bydlel, zvláště když se jeho obyvatelé z obce dočasně nebo i trvale odstěhovali. To, co tu bylo, zmizelo příliš rychle. Málokoho do té doby napadlo chodit po vesnici a zdokumentovat si objektivem fotoaparátu každičký dům. Naštěstí mezi lidmi přece jen nějaké fotografie byly a nejen mezi těmi, kteří při tornádu o všechno přišli. Kniha je povzbuzením i mementem. Povzbuzením pro ty, kdo čelí katastrofě a nemusí to být jen tornádo. Život je to nejdůležitější. Vše ostatní lze dát do pořádku, i když je to náročné, často nákladné a někdy i zdlouhavé. Ale pomoc vždycky přijde. Prorocké "povstanou jako Fénix z popela" na ceduli u silnice označující začátek obce Hrušky se naplnilo u nás a naplní se i jinde. Život si vždycky najde cestu. A proč mementem? Bylo zřejmé, že v bezlesé krajině mezi Břeclaví a Hodonínem mělo tornádo ideální podmínky k tomu, aby projevilo svoji ničivou sílu naplno. Teprve v lese Dúbrava za Hodonínem se "uklidnilo". V ČR se každoročně vyskytne několik tornád, většinou naštěstí v lesnatých oblastech, kde je jejich dráha poměrně krátká a ničivá síla ne tak velká. Navzdory všemu, co se děje, navzdory všem řečem o boji proti klimatické změně, o níž odborníci tvrdí, že povede k velkému nárůstu extrémních klimatických jevů, nedělá Jihomoravský kraj dost a v některých směrech nedělá dokonce nic. Nemyslím teď pomoc po tornádu, ale předcházení podobným situacím. To je ovšem běh na dlouhou trať, který se za jedno volební období nezúročí. A tak se např. i v centru Brna vesele kácejí stromy, betonuje se a asfaltuje, kousek stínu je na mnoha místech nedostupný luxus a ulice města se v horkých letních dnech stávají doslova vražedné. Brněnští, krajští i vládní, z jižní Moravy pocházející politici se zřejmě chytnou za nos až poté, kdy nějaké tornádo dorazí až do Brna. V bezlesé rovinaté krajině na jižním okraji města jsou k tomu ideální podmínky. Obnova Hrušek není za dva roky ještě zcela hotova a měli jsme štěstí, že nikdo nepřišel o život. Ve městě jako je Brno by nebylo hotovo ani za 10 let a nulové oběti na životech by zřejmě mohly být jen zbožným přáním. Myslete na to, lidé, až zase půjdete k volbám. Kašlete na nesmyslné výmysly v podobě kaváren na nábřeží Svratky (má snad Brno podobných zařízení málo?) a volte raději stromy, které neslibují, ale dávají kyslík, lepší mikroklima a to vše trpělivě, mlčky a celá desetiletí (na rozdíl od mnoha politiků, kteří toho hodně namluví, ale žádné dobré dílo za nimi nezůstane, ba právě naopak). A nenechte se opít rohlíkem v podobě nové CHKO. Je to sice hezké, ale málo platné, až tornádo zamíří k Brnu. To by měl vědět i ten kozel, kterého udělali zahradníkem, pardon ministrem, jímž se ovšem nikdy neměl stát...... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

Tak tohle mi neskutečně sedlo! O naší přetechnizované a namyšlené západní civilizaci přemýšlím často, plna obav, kam se to vlastně řítíme. Snažím se k tomu občas i něco napsat v rámci popularizačních článků ve svém oboru. Autorka však ve svém románu ukázala, že tuto problematiku lze podat velmi zajímavě, poutavě až napínavě, bez nějakého moralizování, ale s patřičným varováním, kde ovšem nechybí ani naděje. Velmi se mi tu líbilo prolínání tří časových rovin, a s tím i částečné prolínání osudů hlavních hrdinů, lidský rozměr celé knihy a paralely mezi životem včel a lidské rodiny. Postavy mi byly vesměs sympatické, i když výlevů vzteku u Williama i Georga, během nichž své životní dílo ničili, jsem litovala jako něčeho, bez čeho by možná všechno bylo nakonec jinak.... celý text

Okamžik prozření 2009, Eli Gottlieb

Z dobročinného bazaru. Kniha mě nejdřív upoutala obálkou, poté i anotací. Čtení mě ale bohužel dost zklamalo. Dvě třetiny knihy mi připadaly zbytečně roztahané a ufňukané. Možná sehrálo roli to, že jsem si v poslední době oblíbila knihy, v nichž jsou závažná témata líčena jednoduchým, syrovým způsobem. A tady je závažných témat, která se dotýkají hlavního hrdiny Nicka, plno: vražda, sebevražda nejlepšího přítele, v dětství úmrtí bratra, manželská nevěra a to zdaleka není vše. Jenže toto vše se dle mého názoru ztrácí v záplavě zbytečných slov a vět, alespoň tak mi to připadalo. A navíc mi bohužel žádná z postav nepřipadala natolik sympatická, abych jí fandila či se s ní dokonce ztotožnila. Teprve v poslední třetině knihy jsem začala tušit, že mnoho z toho, co bylo "jen tak mimochodem řečeno", pro pochopení celého příběhu význam má. I tak si ale myslím, že kdyby byl autor o něco stručnější, čtivosti by to jen prospělo. A závěr mě překvapil, i když... no, řekla jsem si, že ti Američani jsou fakt střelení... Knihu posílám prostřednictvím jiného dobročinného bazaru dál, snad se někomu zalíbí víc než se líbila mně.... celý text

Houpací kůň 1976, Jan Kostrhun

Trochu nevhodně zvolené čtení před spaním. Některé texty jsou totiž dlouhé, takže jsem se dostala třeba do poloviny a další polovinu jsem dočetla třeba až za dva týdny. Možná, že při plynulejší četbě bych hodnotila lépe. Jde o povídkovou knihu, kde motivem povídek je život na vesnici, práce v zemědělství v 60. až 70. letech 20. století, vztah ke zvířatům. Často se v povídkách objevují koně a jejich smutný osud po nástupu zemědělské mechanizace. Příznačné je, že autor propojuje úděl koní s údělem starší, odcházející generace zemědělců. Někdy pro mě bylo obtížné sledovat dějovou linku, protože autor skočil rovnýma nohama doprostřed děje a nic nechápající čtenář se teprve postupně dozvídal, kdo jsou jednotlivé postavy a co mají společného, co již mají v životě za sebou a proč jednají tak, jak jednají. Knížku pošlu dál prostřednictvím některé knihobudky, ale v četbě Kostrhunovy tvorby budu určitě pokračovat. Je to autor mého rodného kraje a čím jsem starší, tím je mi jeho lyrické líčení jihomoravské přírody a vesnice bližší.... celý text

V rokli čeká smrt 1968, Anatolij Vasiljevič Kuzněcov

Knihy, jako je tato, by měly patřit k povinné četbě. Na příkladu Toljova dědečka i dalších členů rodiny, je krásně ukázáno, jak nic nelze vnímat černobíle. Dědeček se těšil na příchod německé armády (a nebyl sám), neboť očekával (v souladu se sliby v dobovém tisku), že za německé okupace se Ukrajincům povede líp. Později ovšem, ač nerad, přiznal svůj omyl. Mnozí bohužel neměli ani čas si to uvědomit. Ale možná měli víc štěstí, než ti, co museli přihlížet vraždám svých nejbližších. Válka je neštěstí, bolest, smrt a utrpení ale někdy taky obrovský chaos. Jít do krytu, anebo do domu? Kde člověk přežije spíše? Pomůže intuice, svatá ikona, rychlé nohy a kapka štěstí anebo je vše náhoda? A má smysl přežít, když všechno a všichni, koho jste znali a měli rádi, se hroutí, umírá, nic už není a nebude jako dřív? Díky tomu, že autor vše vypráví z pohledu dítěte sebe sama ve věku 12 až 14 let ještě více vyniká nesmyslnost války. Dítě prozradí i ty pocity, za které se dospělý stydí a nepřizná se k nim, protože prostě nejsou "správné". Navzdory tragédii, kterou kniha líčí, se někdy nelze ubránit úsměvu nad otevřeným, dětsky naivním stylem vyprávění. A tak čtenář dostává do ruky syrové a děsivé svědectví doby, o níž jsme si mysleli, že se nikdy nebude opakovat. Jenže lidstvo se zřejmě nikdy nepoučí, bohužel...... celý text

Větev dobra 1948, Donát Šajner

Naběhla jsem do břeclavské knihobudky odložit knihu "Selská pýcha" a chtěla si za ni vybrat něco jiného. Nabízel se Švejdův Moloch, kterého si chci určitě přečíst, ale pak mi padl zrak na Větev dobra, vydání z roku 1977. Cože, rybníky? Tak to musím mít, napadlo mě po rychlém prolistování. A hned ve vlaku jsem se do knížky pustila. Kdybych jen byla bývala věděla... No, prostě žádný zázrak, pro který bych musela najít místo ve své knihovně, to není. Starý rybníkář Štíra je postava tak nesympatická a děs nahánějící, že pověstný Jakub Krčín by byl proti němu učiněný beránek. Hlavně jeho chování vůči manželce a vůči synovci Emilovi je otřesné. Emila mi pak bylo velmi líto, ale na druhé straně jsem si říkala, že něco takového ani není možné. Láska k tyranovi? Prakticky žádné pochybnosti o tom, že strýc dělá vše správně? Připadalo mi to nepravděpodobné. Knihu jsem dočetla spíše ze zvědavosti, nenapadalo mě totiž, jak by to asi mohlo dopadnout. Závěr mi připomněl rčení o Božích mlýnech. V knize jsou krásné popisy rybniční krajiny během střídání ročních období, ale to nemůže vyvážit nesympatické či nesmyslně jednající postavy. Proto tentokrát jen tři hvězdičky.... celý text

Selská pýcha 2011, Vlasta Pittnerová

Knihy Vlasty Pittnerové dnes najdete v nejedné knihobudce nebo dobročinném bazaru. V těch bazarech o ně nikdo nemá moc zájem, což je, myslím, docela škoda. Tak jsem si před časem touto cestou opatřila asi 5 románů této autorky, na dny, kdy se mi nechce do náročnější četby. Byly za pár korun a po přečtení poputují do knihobudek. Knihu Selská pýcha jsem přečetla během služební cesty a už jsem ji i stačila zanést do knihobudky v Břeclavi, v parku u nádraží. Příběh je prostý, nedá se ale říct, že by byly postavy černobílé, mnohé z těch, které se zpočátku jeví tak, že si je čtenář musí oblíbit, se později ukáží v jiném, horším světle anebo naopak. Myslím, že nejcennější je na knihách V. Pittnerové podrobný popis života lidí v dané době jak bydleli, co si oblékali, jaké práce vykonávali, čím se bavili, jak prožívali všední i sváteční události, šťastné chvíle i tragédie. Nejinak je tomu zde. Bohužel o tragédie není v Selské pýše nouze. Jenže takový bohužel život někdy je a nejinak tomu bylo dříve, spíše ty tragédie byly běžnější než jsme dnes zvyklí. Ve vydání z roku 1992 je ještě jedna kratší povídka (název jsem si nezapamatovala a vzhledem k tomu, že knihu již nemám, se do ní nenohu podívat), rovněž se odehrávající na vesnici u sedláků, tentokrát v rodině rychtářů. Zde je závěr přece jen o něco smířlivější. Pojítkem mezi oběma příběhy není žádná z postav, ale hostinec U zeleného stromu ve městě, kam lidé chodí na trhy a jarmarky, na nákupy a leckdy se občerstvují právě v dotyčném hostinci. Někomu na knihách V. Pittnerové vadí nářečí. Já s tím problém nemám, jen mě občas to nářečí překvapí v tom, že v daném regionu bych čekala úplně jiný typ nářečí. Nejspíš se od doby, kdy autorka svoje díla psala, jazyk velmi změnil a nářečí na Vysočině dnes také vypadají zcela jinak.... celý text

Na Zemi jsme na okamžik nádherní 2021, Ocean Vuong (p)

Kniha se mi líbila i nelíbila. Líbila se mi odzbrojující otevřenost, bourající rozmanitá tabu. Líbil se mi samotný fakt, že syn básník píše knihu ve formě dopisu svojí negramotné matce. Líbil se mi poetický jazyk, podrobné, ale hravé popisy, jimž nechybí fantazie, líčení přírody na venkově, ba i zapadlých čtvrtí ve městě. Líbilo se mi, že autor v mnohém vychází z osobní zkušenosti je to znát, a to mám vždy ráda, když je příběh realistický. A i když oslovení "Pejsku" je možná trochu zvláštní, i to se mi líbilo. Nelíbila se mi a to není výtka k autorovi, ale k mocným tohoto světa všechna ta bolest, z níž se kniha zrodila. Válka, prostituce, nucená emigrace, imigrace, život v nedůstojných podmínkách, nelegální práce, protože člověk musí z něčeho žít, legální, ale podřadná a špatně placená práce, drogy, neřešené psychické problémy... Z veškeré té bídy života, do které jsou statisíce lidí uvrženy, se má někdo dobře, někdo na tom vydělává... je dobře, že to autor ukázal. Ale asi proto, jak je ve své podstatě kniha smutná a bezútěšná, alespoň pro mě, nedám 5, ale pouze 4 hvězdy. Nějak mi tam chyběla naděje... i když s tím asi autor nic udělat nemůže. Bonusem je krásná obálka s jinanem dvoulaločným. I když netuším, zda roste ve Vietnamu. Původní je totiž asi jenom v Číně.... celý text

Byli jsme mladí a stateční 2021, Hazel Gaynor

Zpočátku jsem měla problém nějak se na celý ten příběh naladit. Dětí i učitelů v internátní škole mi bylo líto, ale nemohla jsem se ubránit určité hořkosti nad tím, co všechno v průběhu staletí způsobili po světě Britové i další koloniální mocnosti. Na několika místech knihy je totiž připomínán král a další atributy britského impéria. K nim ostatně patřily i internátní školy jako je ta z našeho příběhu. Odtrhnout děti od rodičů ve velmi nízkém věku nepovažuji za správné, zejména když důvodem není fakt, že rodina žije v pustině, kde široko daleko žádná škola není, ale rodiče chtějí, aby jejich potomek byl "někdo" a "někam to v životě dotáhnul". City jsou přitom vedlejší a nepodstatné. Hrdinům příběhu jsem začala skutečně fandit, až když se octli v té největší mizérii, v internačním táboře Wej-sien. To, jaká soudržnost existovala mezi učiteli a žáky, i mezi dětmi navzájem, bylo neuvěřitelné. Po pravdě, úplně jsem nevěřila tomu, že všichni byli k sobě navzájem po celou dobu laskaví a zdvořilí, myslím, že sebelepší výchova v krizové situaci nepomůže, projeví se přirozený temperament aspoň někdy, tehdy, kdy je situace nejvíc vypjatá. Za to jednu hvězdičku strhávám. Kniha krásně ukazuje, že neexistují primitivní národy, které jen vraždí a válčí, a národy kulturní, které nikdy žádnou válku a násilí nevyvolají. Jsou jen primitivní nebo kulturní lidé. V každém národě se může najít jak nebezpečný psychopat, schopný všeho, tak i hrdina plný lásky a odhodlání pomáhat. Věřím, že těch druhých je víc, ale bohužel ti první mívají větší moc a schopnost zblbnout lidi kolem sebe... Kéž bychom se jako lidstvo už jednou poučili... snad k tomu i tato knížka přispěje. Mimochodem, např. e-shop nakladatelství Grada letos po určitou dobu umožňoval přidat knihu zdarma do košíku k určité hodnotě objednávky (využila jsem toho v pravý čas, teď jsou již tituly obměněny). Myslím, že s ohledem na závažnost tématu to byl chválihodný počin!... celý text

Staré odrůdy 2021, Ewald Arenz

Knížka pro dny, kdy potřebujete zvolnit a vzpomínat, kdy se chcete vrátit ke kořenům a připomenout si, jaké to je nořit ruce do voňavé hlíny, utrhnout si sladkou, šťavnatou hrušku nebo projet se na kole ne proto, abyste zhubli, ale protože prostě potřebujete dojet odněkud někam. Knížka pro období, kdy chcete pochopit nepochopitelné, kdy potřebujete, aby vám bylo odpuštěno, abyste odpustili sami sobě i těm okolo vás. Knížka pro ty, kdo vědí, že soudit a odsoudit je až příliš snadné, ale že v pozici toho, kdo je souzen, se octnete, ani nevíte jak a proč, prostě se jednoho dne stane něco, co už nelze vzít zpět. Knížka pro ty, co mají pocit, že se narodili do rodiny, do které se svojí povahou ani trochu nehodí, i pro ty, kdo nechápou, co se stalo s jejich dcerou či synem, proč nesdílí jejich hodnoty a proč to všechno nemusí být nutně nic špatného. Knížka pro ty, kdo cítí, že právě teď musí udělat dobrý skutek, ale připadá jim to příliš obtížné, ba šílené, je to přece něco, co by normální člověk nikdy neudělal, je to něco, co po nás nikdo nemůže chtít... Knížka, kterou jsem dlouho sháněla, která z internetových antikvariátů rychle mizela navzdory vysoké ceně. Pak jsem měla štěstí na jeden výtisk, který byl o dost levnější než obvykle, asi proto, že obálka vyhlížela, jakoby čtenář přede mnou knihu četl někde na prašné půdě nebo rovnou v komíně. Jistě by se i tento výtisk dobře uplatnil v dobročinném bazaru, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ho, snad právě pro tu netradiční "výzdobu", která se dost dobře hodí k obsahu knihy, k tomu, jak obě hlavní hrdinky občas blbnou, ať už ze zlosti, nebo z legrace.... celý text

Návrat do Killybegs 2015, Sorj Chalandon

Zakoupeno poněkud neplánovaně, ve slevě, abych dosáhla na poštovné zdarma. Mimochodem, takto už se ke mně dostala nejedna skvělá kniha :-). Příliš jsem nevěděla, co od knížky čekat. Klasika, přibalila jsem si ji na služební cestu, abych měla co číst ve vlaku. Ten syrový a svojí závažností až do morku kostí pronikající příběh mě určitým způsobem uchvátil zároveň vyděsil, ale vyvolal ve mě i spoustu otázek. Třeba tu, proč o některých národech či organizacích automaticky smýšlíme jako o teroristech, a o jiných tvrdíme, že mají právo na sebeurčení či územní celistvost, ač v obou případech je cíle dosahováno stejnými prostředky, takovými, jež nelze označit za mírové nebo alespoň nekrvavé... Proč některé národy máme za civilizované a státy za rozvinuté a o jiných tvrdíme, že jsou barbarské a zaostalé... jenže když se podíváme zblízka, leckdy mezi prvními a druhými nenajdeme žádný podstatný rozdíl... snad jen, že ty první se dovedou lépe maskovat. Hlavního hrdinu Tyrona Meehana, nejprve ubohého chlapce, nakonec neméně ubohého starce, ale v mezičase mocného příslušníka IRA, můžeme litovat, můžeme jím pohrdat, můžeme ho buď chápat, anebo naopak nechápat, ale sotva někoho zanechá chladným. Idealista a statečný obránce i zbabělec a zrádce v jedné osobě. Nepravděpodobné? Neřekla bych. Život nás obrušuje a nakonec jsme příliš unavení neustálým bojem a hledáním. Slevujeme ze svých ideálů. Vracela jsem se ze služební cesty, dočítala knihu, občas usínala, protože práce bylo hodně a času na spánek během týdne málo. V polospánku mi vířilo v hlavě slovo "zrádce" a najednou mi připadalo, že občas také zrazuji své přesvědčení i ty, kdo je se mnou sdílí. Možná je to nesrovnatelné, nikoho jsem nezabila ani neudala a jít celý život proti proudu je nesmírně vyčerpávající. Ale kdoví, zda bychom spolu s mými vrstevníky neměli po letech zaplnit náměstí... Je to ovšem málo pravděpodobné. Život je boj a boj vyčerpává, lhostejno je-li veden na barikádách, ve vězení, anebo "normálním žitím". Vyznání Tyrona Meehana na str. 193 rozumím moc dobře, ač jsem nikdy nedržela v ruce zbraň...... celý text

Rudý pes 2002, Louis De Bernières

Kratičká knížka na jedno odpoledne, ale nádherná. Příběh mimořádně inteligentního, svobodymyslného psa, který si dokáže získat přátele a obdivovatele všude. Všem milovníkům zvířat mohu jen doporučit! Příjemným bonusem je i pro nás exotické prostředí západní Austrálie a tamní svérázná komunita horníků v dolech či dělníků zaměstnaných v solných pánvích. Jen konec je smutný, vyloženě bolavý. Každý to zná, jaké to je, když nejvěrnější kamarád odejde do nenávratna... Vždycky to bolí, ale ještě víc, když je to příliš brzy a někdo tomu pomůže... ale ty krásné vzpomínky nám nikdo nevezme.... celý text

Hluchavky 2018, Luboš Panda (p)

Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo. A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila. Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál. S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů. Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...... celý text

Hlas kukačky 2019, Hana Marie Körnerová (p)

Moje první kniha od této autorky a určitě ne poslední. Kniha o mezilidských vztazích na pozadí "velkých" dějin, ale i o tom, jak do našich povah, názorů a životních příběhů někdy zasáhne zdánlivě drobná náhoda. O tom, jak osud dovede být nelítostný a veskrze ironický, jako třeba v případě Hedy a Josefa, kteří oba ke konci života potřebovali Irminu oddanou péči. Mnoho toho, o čem autorka píše, můžeme kolem sebe vidět i dnes, i když doba se změnila a zdánlivě máme svobodu. Ale bohužel stále existují a existovat budou lidé neschopní lásky, kteří si nesou šrámy na duši z výchovy ve své původní rodině a tato traumata, s nimiž se nedovedou vyrovnat, přenášejí dál. A nevyřeší to ani do čtyřiceti, ani do padesáti, někdy ani do smrti... I dnes jsme svědky, jak se někteří lidé vyvyšují nad ostatní jen kvůli tomu, v co věří nebo co vlastní. Kdy pro některé jsou v životě nejdůležitější peníze a ty, kteří nedisponují tučným kontem, považují za méněcenné. Irma, Edita, Magda, Kristýna... ani jedna z nich neměla snadný život, už tím, v jaké době se narodily a žily. Války, krize, doba poválečná... nic hezkého. Dobře popsaná doba těsně před a po Mnichovu. Doporučuji číst takové knihy, protože je stále větší snaha interpretovat tyto události jinak. A nedělám si iluze, kdyby dnes došlo na lámání chleba a stát se to může nedopadlo by to líp, bohužel. Přesto nám nezbývá nic jiného, než žít svoje malé životy a věřit... V Hlasu kukačky autorka krásně ukazuje, že i zoufalství a beznaděj můžeme obrátit v něco dobrého a krásného. Jen mít dost odvahy a lásky.... celý text