BabaJaga11
přečtené 437
Odvedu vás do Sierry Madre
1983,
Asa Earl Carter
Napínavé, ale smutné čtení. Často přemýšlím, jak by dnes vypadal svět, kdybychom my, "civilizovaní" a "pokrokoví" příslušníci bílé rasy nechali Indiány a další přírodní národy žít v míru. Kdybychom se od nich něčemu naučili... Patrně bychom dnes nemuseli čelit mnoha problémům, které jdou s rozvojem moderních technologií ruku v ruce. Vodu a půdu jsme znečistili kdečím, od DDT a těžkých kovů po mikroplasty a farmaka. A každý nový úžasná vynález v sobě zároveň nese další rizika, další problém, na který v opojenosti z vynálezu teď nikdo nemyslí... Také nás většinou nenapadne, čím vším jsou mnohé vynálezy a pokrok jako celek vykoupeny. Kdysi to byla třeba krev Apačů. Ale i dnes je toho na Zemi stále velká spousta, co se dá zničit ve jménu "pokroku". A zpravidla ani nejde tak ani o blaho lidstva, i když si to tvrzení rádi necháme vnutit, ale o něčí plnou peněženku. Dnes jsou v módě různá "chytrá" řešení. Alespoň se to říká. Co je ale chytrého na tom, dát dítěti namísto běžné koloběžky elektro? Namísto knihy chytrý mobil? Nebylo by chytřejší spoléhat na svoje síly a um, tak, jako Apačové? Jak to dělali, že dokázali uběhnout až 150 km za den? To se asi nikdy nedozvíme. Můžeme ale aspoň dojít do obchodu pěšky nebo na kole (mechanickém!) a auto či "elektrovozítka" nechat doma. Prospěje to našemu zdraví i zdraví Matky Země. Je to levnější a ušetří to suroviny pro důležitější věci, než je náš momentální rozmar typu "nechce se mi"...... celý text
Emil Běžec
2019,
Pavel Kosatík
Vytrvalostní běh byl vždycky moje noční můra, nohy by běžely, ale plíce nezvládaly. Ulevilo se mně, když na VŠ po mně už sportovní výkony podobného typu nikdo nechtěl, respektive dalo se tomu vyhnout, třeba zvedáním činek v posilovně :-). Ale kdoví, kdyby ta kniha existovala už tenkrát, možná bych běh vzala ještě na milost, abych prozkoumala, co na něm tolik lidí vidí... Vždyť je to jen "trochu rychlejší" pohyb než rychlá chůze – a tu jsem měla ráda vždycky a mám dosud. Byl to takový neplánovaný nákup. Knížka ve slevě, hodila se do objednávky kvůli poštovnému zdarma. Na knížce mě přitáhla obálka – rozesmátý Emil v obleku – a v běhu, prostě Emil Běžec. Nakonec mě donutila přečíst knihu poměrně brzy po zakoupení, přestože "ve frontě" už dlouho čeká mnoho jiných knížek. A byla to šťastná volba. Poslední týdny přepracovaná, utahaná, bez možnosti odpočinku, dokud neodevzdám to a to, už včera bylo pozdě. I když se moje práce týká psaní, nikoli běhání, přesto mě kniha výkonostně tak nějak nabudila. Aspoň její první část, kdy se Emilovi daří a jeho výkony se zlepšují. Takže knížku můžu doporučit jako pozitivní motivaci k čemukoli. Ale musíte být rychlejší v tom, co děláte, než ve čtení. Protože alespoň já jsem pocítila, že jakmile se Emilovy výkony začaly zhoršovat, ani mně už moje psaní tolik nešlo. Náhoda? Nějaké podivné souznění? Zvláštní je, že ta poslední část moje pracovní nasazení až tolik neovlivnila. Zřejmě proto, že s životem jako na houpačce mám sama bohaté zkušenosti, ač se Emilem se rozhodně srovnávat nemohu. Někdy si připadám jako totální nemehlo (v původním i přeneseném slova smyslu) – a když si pak přečtu, že i velmi známý a slavný člověk měl v životě svoje slabé chvilky, můžu si říct, že to je lidské... Po dlouhé době kniha, kterou bych si raději nechala k dalšímu přečtení, než poslala dál... nu, ještě uvidím... knihovna je přeplněná, ale... :-).... celý text
Malý dům
2022,
Kjóko Nakadžima
Mám ráda knihy z Japonska a o Japonsku. I úplně obyčejné věci jsou v nich popisovány se zvláštní jemností a citem pro detail. Spíše než děj si z nich pak vybavuji atmosféru příběhu. Nejinak je tomu i v knize Malý dům. Mnoha lidem se může zdát, že příběh je naší kultuře, zvyklostem i vnímání světa na hony vzdálený. Zdá se ale, že v základních věcech jsme, bez ohledu na kulturu, všichni stejní. V knize se hodně píše o válce a o předválečné a válečné propagandě. A většina lidí se nechá přesvědčit, že se vlastně nic moc neděje. Že se jich to netýká. A nakonec skousnou i tu propagandu, ze které měli zpočátku legraci. Přece se nenechají zavřít, jako soused. A co je vlastně pravda? I kdyby ne všechno, co se píše a říká, nepřítel je přece jasný – nebo snad ne? Pravda je něco, co musíme hledat každý den po celý život. Hledat pravdu o věcech, o nichž nás ještě včera nenapadlo, že bychom v nich neměli jasno a že by se nás mohly týkat. Neboť jak napsal "Janík" Komenský, „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“ Týká se nás všechno, co se ve světě děje, bohužel. Mnohdy víc, než nám může být milé. A mnohdy úplně jinak, než se nám mocní snaží vnutit. Někdo je celým naším životem, celým světem – stačí jedna bomba shozená na Malý dům tam nebo tady a celý ten svět se zhroutí... Nechtěla bych zažít to, co Taki a další Japonci.... celý text
Všema čtyřma očima
1982,
Alena Vostrá
Náhodný úlovek z dobročinného bazaru. Musím přiznat, že jsem si původně myslela, že kniha bude hlavně o zvířatech, což zase až tak nebyla, i když několik jich v příběhu také vystupuje. A i když jsem nepočítala s tím, že budu číst o partě potřeštěných kluků ze 7. C, čtení jsem si užila a u některých kapitol jsem se dost nasmála (např. v hodině výtvarné výchovy zaměřené na zeleninu a ovoce :-)). Taky mě hned napadlo, zda tato autorka nemá něco do činění s filmem "Výbuch bude v šest" – a bingo! Jen mně bylo divné, že hned ve dvou knihách má jako hlavního hrdinu nadaného mladého fyzikáře. Zřejmě se tu projevují léta, která autorka strávila studiem na ČVUT, kam jistě nešla jen tak z plezíru.... celý text
Krach - Katastrofa Jihopacifické společnosti
2002,
Robert Goddard
Z nemocniční knihobudky, vypadala, že ji snad nikdo ani nečetl. Podle obálky jsem soudila, že půjde o nějaké daleké zámořské cesty, a tak jsem si knihu vzala domů. Děj se sice nakonec hodně odlišoval od mého očekáváné, ale byl napínavý a vždy, když už se zdálo, že štěstí se konečně přiklonilo na stranu dobráka Williama, nějak se to zvrtlo. Vyzradím jen, že hlavní hrdina všechny ty děsivé situace přežil :-). U knihy jsem se sice dobře bavila, ale za ještě cennější považuji to, že v mnohém vycházela z historických skutečností, o nichž jsem nic nevěděla. Jihopacifická společnost (South Sea company) skutečně existovala – a k jejímu pádu skutečně přispěly intriky, do nichž byli zaplateni i mnozí politici té dobx. Zas tolik se toho nezměnilo. Není to ale pro nás žádná útěcha. Pyšníme se mnoha různými vymoženostmi, včetně domácností plných různých "chytrých" spotřebičů a řešení – ale stejně jako před 300 lety v Anglii zas a zas sedneme na lep politikům, kteří vědí, za které nitky zatahat, koho a jak postrašit... a kteří se jako slizcí úhoři ze své zodpovědnosti pokaždé vyvlečou...... celý text
Odyssea v mokrých botách
2014,
Mirek Brát
Knížka z výprodeje. Myslela jsem, že si ji přečtu a stejně jako mnoho jiných knih ji pošlu dál. Ale nakonec jsem pro ni našla trvalé místo ve své knihovně. Z knihy totiž přímo čiší autorova láska k vodě v jakékoli z jejích mnoha podob. To máme společné, i když já se, na rozdíl od Mirka Bráta, nepotápím a asi bych si to ani nechtěla vyzkoušet :-). Knížka přináší různé zajímavosti o navštívených místech, i takových, která považujeme za známá a kde bychom zřejmě žádná překvapení nečekali. Všechna ta místa spojuje voda – slaná i sladká, obvykle plná života. Trochu netradiční cestopis se drží stylu, jaký mi vyhovuje, a tak mi ani nevadila převaha černobílých fotografií oproti barevným (ty najdeme jen v příloze na konci knihy). Nečekejte ovšem žádný literární skvost. Zčásti na tom má podíl i nakladatelství, které udělalo jen velmi nedbalou jazykovou korektura. Čekala bych, že autorovi, který je v psaní amatér, text i trochu učešou, je to přece hlavně jejich vizitka a mělo by je zajímat, zda a jak se kniha bude prodávat. No ale asi bych chtěla moc... Kdo je však nadšený vodomil, jistě si v knize najde to svoje.... celý text
Záchranná pouť: Jeden muž, třicet tisíc psů a cesta poslední naděje dlouhá milion mil
2016,
Peter Zheutlin
Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"? Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí. Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu... Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd. Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.... celý text
Podbrdské ženy
2018,
Jana Poncarová
Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout. Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou. Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým? Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.... celý text
Zimní muži
2017,
Jesper Bugge Kold
Mrazivé svědectví o 2. světové válce. Ač hlavní hrdinové jsou smyšlení a jejich příběh je fikcí, vše vychází z dobových reálií. Skutečná jsou pouze jména příslušníků židovských rodin, které byly od října roku 1941 v transportu vypraveného z Hamburku postupně deportovány do koncentračních táborů v Polsku. Osudy, jako byl ten Karlův nebo Gerhardův, jistě nebyly v té době nebyly nic výjimečného. Oba se považovali za dobré lidi. Oba nakonec páchali neuvěřitelná zvěrstva... Stejně jako jejich nevinné oběti i oni nakonec o všechno přišli, aniž by si to předem dokázali představit. Mohli něco udělat jinak? Měli jinou možnost? Ano, mohli se postavit zlu – a nechat se zabít. Měli to udělat? Nesoudím. Nikdy jsem v tak děsivé situaci nebyla a vůbec netuším, jak bych se zachovala. Na konci knížky jsem nevěděla, zda bych si měla, alespoň v mysli, před oběma románovými bratry s odporem odplivnout, anebo je politovat. Člověk je zvláštní druh. Smečková zvířata si své vůdce vesměs vybírají podle schopností. Mám pocit, že lidé si do čela svojí "smečky" přednostně volí psychopaty. Takové, kteří jim toho mnoho naslibují, umí dobře máchat pěstí a volit silná slova. A tak jsou dějiny lidstva dějinami válek. Vývoj lidstva na tom nic nezměnil. Čím modernější technologie, tím ďábelštější způsoby mučení a vraždění. A my opětovně sedáme na lep vůdcům-psychopatům, kteří nám neustále omílají, že musíme bojovat za... (dosaďte si sami, cíl bývá různý, ovšem prostředky podobné či stejné). Že ten a ten musí zvítězit a jeho soupeř zakusit hořkost porážky... Jenže tu hořkost nakonec zakusí každý, kdo se na tom všem podílí, i každý, kdo jen přihlíží, a samozřejmě ten, kdo platí "v hotovosti" svým životem, svými syny a dcerami, svojí budoucností. Jen psychopat bude jásat, že může válčit, zvítězit, anebo i prohrát, a pak vrátit porážku i s úroky... Do jisté míry je ta bestie v každém z nás. Záleží jen na tom, zda ji někdo probudí. Gerhard i Karl byli kdysi normální, milující muži. Stali se z nich vraždící zrůdy. Mít radost z války, ať probíhá kdekoli, nesvědčí o duševním zdraví. Vzpomeňte na Gerharda, Karla, ale i na Paula Pirosku, Augusta, Heinze a mnohé další. Každá válka rodí takové muže. Příště mezi nimi mohou být naši synové...... celý text
Hvězdy nad námi
2015,
Eva Slonim
Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce. Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.... celý text
