BabaJaga11 přečtené 433

Město malomocného krále 1999, Emilio Salgari

Knihy edice KOD byly v dětství moje oblíbené, přečetla jsem jich pěknou řádku, ale tato se ke mně dostala až nyní. Ani nevím, zda jsem k ní přišla v nějakém dobročinném bazaru, v knihobudce nebo jsem si ji přihodila k objednávce v nějakém online antikvariátě, abych měla poštovné zdarma :-). Jasně, knížka je pro děti, je předvídatelná v tom, že děj musí dobře dopadnout (ale na druhé straně, o některá překvapení není nouze a sem tam některá sympatická postava se konce románu nedožije). Myslím ale, že potěší každého, kdo má rád dobrodružství a exotiku. Je to zas něco trochu jiného, než dobrodružství na moři nebo mezi Indiány, což jsou časté náměty knih z edice KOD. Jen se mi nepodařilo zjistit, jak je to se všemi těmi druhy opic a hadů a podobných živočichů popisovaných v knížce – měl pravdu Lakon-tay, anebo doktor Galeno, tj. jsou popisy pravdivé, anebo jde o pověsti místních obyvatel? Zkoušela jsem vygooglit jen smějící se opici, na víc jsem čas neměla – a bohužel se nepovedlo. Což nemusí nutně znamenat, že neexistuje, pouze pod tímto názvem není na žádném webu :-).... celý text

Tajná láska Jakuba Krčína 2001, Eliška Jindrová

Knih o Jakubu Krčínovi jsem četla hned několik, vesměs romány, které kombinují historická fakta a fantazii autorů. Mnoho z toho, co se objevuje v této knize, jsem četla i jinde (stavba rybníka Nevděk u Třeboně – dnes Svět, pomsta rybníkáře Vondry Boráka Petru Vokovi), zde se však autorka podrobněji věnuje postavě fišmistra Vaňka Bezpalcího a jeho dceři Zuzaně. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Zuzanu a její vztah ke Krčínovi okrajově zmiňuje ve svých románech i Nina Bonhardová, na rozdíl od E. Jindrové jí a hlavně jejímu dítěti přisoudila přece jen malinko šťastnější osud... ale možná se mýlím a šlo o jinou ženu. Když jsem četla o vztahu Jakuba Krčína k jeho zákonité manželce Dorotě Slepičkové, připomněla jsem si úvahy autorů knihy Tajemné životy Jakuba Krčína, že vše bylo nejspíš trochu jinak, ač zlí jazykové tvrdí opak. Upřímně v to doufám, protože kdyby byla Dorota sebeškaredější a sebeprotivnější, jestli by s ní měl Krčín zacházet, jak je popsáno v knize Elišky Jindrové, bylo by mi jí upřímně líto. Knížka se čte dobře a ač mi místy připadá trochu jako historická červená knihovna, jinde se zas najdou zajímavé postřehy a myšlenky, a tak dávám čtyři hvězdičky.... celý text

Hájili jsme hrad 1994, William Eastlake

Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají? Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici. Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné. Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.... celý text

Forman Lacina 1998, Vlasta Pittnerová

Vyřazeno z knihovny, jako stvořené na cestu vlakem. Knížka se moc dobře čte, ačkoli oba příběhy, Forman Lacina i Justina Řimáková, jsou protkány utrpením hlavních hrdinů. U prvního příběhu mě trochu zarazilo, že Lacinova žena, ač z úplně jiné oblasti, v knize mluví stejným nářečím, jako Lacina, jeho otec a sestra. Jelikož Rozárka si v manželově domácnosti nedokázala zvyknout, pochybuji, že by se přizpůsobila jazykově, to je věc, která se nemění tak snadno ani po letech. To ale není hlavní důvod mého nižšího hodnocení. Samozřejmě je to příběh ve stylu "tady a teď", nečekejte žádné podrobné vylíčení psychologie jednotlivých postav ani nějaké komplikované zápletky. Prostě žádná "vysoká" literatura – ale za přečtení stojí.... celý text

Pařížská neviňátka 1982, Gilbert Cesbron

Na knížku jsem se moc těšila a jak už to bývá, byla jsem lehounce zklamána. Děj mi připadal spletitý a místy obtížně pochopitelný, asi jako když zaslechnete vyprávění, které se týká lidí, jež neznáte, a můžete se jen dohadovat, co znamenají některé narážky. Prostě připadala jsem si při čtení jako někdo, kdo nebyl přijat do úzkého klubu zasvěcených. Asi k tomu přispíval i fakt, že není úplně jasné, v jakém období se děj odehrával. Z některých poznámek to ukazovalo na období druhé světové války, nebo roky těsně po ní, ale jistá si nejsem. Na druhé straně, ti raubíři mi nakonec přirostli k srdci. Asi jako starému vrátnému a hlídači, který má za úkol dohlížet na pořádek v jednom z pařížských parků, kluci se však rozhodnou uspořádat v něm bitvu proti chlapcům z bohatých rodin. Z toho, do čeho se šestice kamarádů – Cyprian, Martin, Prcek, Fifi, Lancelot a Milord – pouští, jde občas mráz po zádech (putování podzemím, Fifiho noc ve vězení), občas to vyloudí úsměv na tváři (plavba po řece a Prckova návštěva zařízení pro seniory). Konec je bohužel smutný. Nakonec hodnotím čtyřmi hvězdičkami – dopomohla k tomu atmosféra románu, která je sice vesměs veselá, ale zároveň dává nahlédnout do závažných společenských otázek.... celý text

Rybářské příběhy od rybníků, přehrad a moří 2018, Oldry Bystr (p)

Mám ráda rybářské příběhy, některé bývají vykresleny opravdu mistrně – a zdaleka nejde jen o povídky klasiků jakými byli Ota Pavel nebo Jan Morávek. Knížka pana Svobody, který publikuje pod pseudonymem Oldry Bystr, by určitě měla na vyšší hodnocení, pokud by prošla pečlivými redakčními úpravami. Ty sice zřejmě proběhly, ale jsou velice odbyté. Kniha je totiž plná jazykových nedokonalostí, sem tam překlepů či hrubek, opakují se stejná slova v jedné větě, vyjadřování je neobratné, apod. Je to škoda, autorovy zážitky jsou jinak zajímavé a originální. Třeba zrovna ty poslední od rybníka Osika, který kdysi býval rybníkem sportovním. Rybník znám ze svého přírodovědného průzkumu před více než 20 lety a také mi nesmírně učaroval.... celý text

Plovárna 2018, Libby Page

Oddechové a optimistické čtení z nemocniční knihobudky, jehož poselství zní asi takto: když se spojíme pro dobrou věc, můžeme dosáhnout téměř všeho. Tedy pokud máme i kapku štěstí, což hrdinové této knížky měli. Líbil se mi výběr tématu, lidé versus developerská společnost, navíc předmětem sporu a následného boje je plovárna, čímž kniha získává na originalitě. Našla jsem zde řadu mně sympatických postav, mezi nimiž vedla nejstarší návštěvnice plovárny Rosemary. Hvězdičky strhávám za příliš roztahaný konec - autorka zřejmě chtěla zvýšit napětí velmi podrobným a pomalým popisem obsazení plovárny demonstranty, ale podle mě to trochu přehnala. A další věc je jistá snaha o maximální korektnost, tudíž v knize nechyběly všechny možné menšiny :-). Proti žádné z nich nic nemám, jen proti tomu, že dnes musí všude figurovat, ač z hlediska statistické pravděpodobnosti to je nesmysl. Přesto jsem ráda, že jsem knihu v knihobudce našla a přečetla si ji, i když vlastně náhodou. Původně jsem ji totiž vybrala domů mamince, jelikož si stěžovala, že naše obecní knihovna už je dva týdny zavřená. V čekárně u lékařky jsem však zjistila, že moji rozečtenou knihu jsem zapomněla doma, a tak mi Plovárna přišla vhod. Popis prostředí plovárny a blahodárných účinků plavání se mi dostal pod kůži natolik, že jsem chvíli zauvažovala, zda bych se neměla začít věnovat plavání :-).... celý text

Útěk na sever 1986, Klaus Mann

Dočetla jsem už před měsícem a zatímco na psaní komentářů některých knih se vyloženě těším, tady jsem si nebyla jistá ani jak hodnotit, ani co napsat. Příběh na mě působil dost ponuře. Kupodivu ne proto, že se odehrává za války, ale nejspíš právě díky Skandinávii, v níž se odehrává. Přitom je to tak krásné místo... jenže mezilidské vztahy jsou někdy o poznání horší. Z rodiny, kde mladá Johana našla útočiště, jsem měla rozporuplné pocity a vlastně žádná postava mi nebyla nijak zvlášť sympatická. Vztahy v rodině mi připadaly dost mrazivé a divné... podobné pocity mívám ze severských krimifilmů, které občas shlédnu (do čtení severských krimi se pro jistotu raději nepouštím). A kdo ví, jestli ta ponurost a mrazivost příběhu nebyla určitým předznamenáním autorova osudu, který ve věku 42 let spáchal sebevraždu. Závěrečná cesta Ragnara a Johany dál a dál na sever je určitým způsobem symbolická a snová. V protikladu stojí Johanin smysl pro povinnost, pocit odpovědnosti za rodinu a přátele v Německu, a Ragnarova snaha hodit vše za hlavu, nestarat se o dluhy rodinného statku a před vším utéct.... celý text

Nemajetní 2016, Szilárd Borbély

Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK. Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích. Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...... celý text

Černý vlk 1970, Karel Fabián (p)

Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice). Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.... celý text

Rembrandt – Příběh kočky 2020, Darko Macner

Tento příběh mě vzal za srdce. Asi proto, že patřím ke kočkomilné části populace a vím, jak bolí ztráta milovaného zvířete. Bohužel ta část lidí, která kočky ráda nemá, tím zároveň omlouvá i největší možné krutosti (a já si vždycky říkám, že mi taky vadí někteří lidé, a přesto jim neusiluji o život). Autorka mistrně popsala, jak rozdílné emoce dovedou kočky (v tomto případě krásný velký kocour kartouzské kočky) v lidech vzbudit. V některých z nás probouzejí to nejlepší, z jiných vypluje na povrch zase to nejhorší. Zřejmě proto ta druhá skupina lidí kočky tolik nesnáší... bojí se odhalení svých slabin, své temné stránky. I když na odhalení paní Langové by nebyla bývala ani kočka potřeba... Dostaly mě – v pozitivním smyslu slova – některé momenty, kde se postavy zachovaly na první pohled neuváženě, ale kdy se prokázala jejich dobrota. Řádová sestra Johanna zachránila kocourkovi život hned 2x, ač to pro ni muselo mít nepříjemnou dohru. Pro mě byla hrdinkou, i když se bála kopřiv, na rozdíl od sestry Agnes, která patrně s umrtvováním těla kopřivami umrtvila i své srdce. A konec, kdy Anna prchá z módní přehlídky, na níž se měly objevit šaty ušité z jí malovaných látek, kdy je jí jedno, zda tím vzbudí rozruch, zda nepřijde o další zakázky, protože je zde zkrátka někdo, kvůli komu stojí zato vše riskovat... tomu jsem uvnitř tleskala. Ano, kniha je místy hodně smutná, protože vypráví o lidech a není to vždy lichotivé; kdyby byla jen o kočkách, byla by jistě o poznání veselejší. Ale určitě doporučuji k přečtení všem kočkomilným čtenářům, už proto, že ten krásný příběh má dobrý konec.... celý text

Před povodní 2020, Anna Bolavá (p)

O knížce jsem měla úplně jinou představu. Zejména, že ji nebudu chtít poslat dál – což se ale nakonec nestalo, už jsem ji poslala "po vodě". Co oceňuji, jsou barvité popisy vodního prostředí, včetně textem na mnoha místech probleskujícího varování: lidé, chováte se k řece ohavně. Co autorka taky zvládla bravurně, je vzbudit ve čtenáři pocity odporu – ať už jde o všechno smetí v řece, popis venčení psů a neuklízení po nich či charakteristika některých postav. Pro slabší povahy je myslím kniha naprosto nevhodná. Chvílemi jsem měla dost problém zorientovat se v ději, který obsahuje četné zámlky, odkazy na něco, co člověk jaksi nejasně tuší, ale neví a dozví se to o mnoho stránek dál. A někde je čtenář totálně sveden "ze stopy" a celou dobu má podezření, jak to s jistou postavou špatně dopadne - a nakonec osud, tedy vlastně autorka, zamíchá kartami jinak. Musím ale upozornit, že jsem úplně zazdila, že s knihami "Do tmy" a "Ke dnu" tvoří tato kniha sérii, takže jsem ji suverénně četla jako první, možná i proto mi některé věci docházely se zpožděním. Závěr mě potěšil. Tedy až ten úplný závěr, který je prázdnou stránkou oddělen od ostatního textu a kterého jsem si všimla až dodatečně (naštěstí jsem si stihla všimnout dřív, než ode mě kniha odputovala). Konec kapitoly před tímto závěrem, kterou jsem prve považovala za závěr, totiž ve mě vzbudil pocit, že už fakt ničemu nerozumím... co to ta Hanka s Jardou vyvedla? Ale nebojte, nakonec to dobře dopadlo :-). Tedy aspoň pro někoho. Když to shrnu: knížku jsem si přečetla ráda, stejně tak ráda si přečtu i první dva díly série, ale myslím, že i ty odputují do nějakého dobročinného bazaru :-).... celý text

Dítě divočiny 1969, Marjorie Kinnan Rawlings

Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží. Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce. Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události. Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho. Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...... celý text

Moje řeč: Fejtónky Dobré češtiny 2016, kolektiv autorů

Od knížky jsem měla možná až trochu velká očekávání. Některé fejetónky mi přišly hodně vtipné a dosyta jsem se zasmála, případně jsem si řekla "ajaj, tady bych se měla zlepšit v češtině, i o mně se tu píše", jiné mě ale příliš neoslovily. Kniha "Z českých luhů do háje", čtená před lety, která se také zabývá češtinářskými "chytáky", se mi líbila víc. Rozhodně ale počin autorů, převážně mladých nadšenců, oceňuji. Když vidím psané projevy nejen na internetu, ale i v tištěných médiích, leckdy mě jímá hrůza. A tak knihu posílám dál – třeba i díky ní se někdo další dozví správný význam slova "rozšafný" :-).... celý text

U Dvořáků 1992, Vlasta Javořická

Původně jsem si tuto knížku opatřila do ČV 2020 – Kniha, která má na obálce květinu. Tady se obálka květinami jen hemží a je celkově moc pěkná. Nakonec jsem přečetla jiné knihy a tuto jsem si nedávno vzala do vlaku. Což o to, četlo se to dobře, příběh byl poutavý, ale... pár věcí mě vytáčelo. Nejdřív ale světlé stránky knihy, ať potenciální čtenáře hned neodradím :-). Co na knize oceňuji, je popisovaná soudržnost rodiny a statečnost, s níž rodina Dvořáků čelila nepříznivému osudu. Zajímavé bylo zasazení do krajiny Českomoravské vrchoviny, kde ovšem autorka názvy obcí kreativně pozměnila. Asi k tomu měla důvod, nejspíš tam žila skutečná rodina, jejíž osud ve své knize popsala. A tak místo města Studená je v knize Mrázová, místo Mrákotína v ní najdeme Mlkotín, Telecím si nejsem jistá, ale patrně půjde o Telč. Bohužel Šeříkov, kde Dvořákovi měli statek, jsem neodhalila, vesnic s názvy podle různých dřevin je v kraji víc. A co mi vadilo? Předně neustálé omílání, jak byli všichni Dvořáci hodní lidé a dobří katolíci, zejména pak Milošovi synové. Katolíci = dobře vychovaní, ostatní = nevychovaní. Znám spoustu katolíků, či křesťanů obecně, kteří by pro bližního svého nehnuli prstem, a pak lidi, kteří o svojí víře nemluví, nebijí se v prsa, ale rozdali by se. Tak to bylo, je a bude a myslím, že kdyby autorka nechala promlouvat postavy a nepletla do knihy vlastní hodnocení, celkové vyznění by bylo daleko lepší. No a pak je to trochu jednostranný pohled na naši historii, který mi vadí. Konec čtyřicátých a padesátá léta byla těžká a nijak nezpochybňuji, že se děly hrozné věci. Autorka ale zapomíná, že tomu všemu nahrála krize třicátých let, která vedla nejen ke druhé světové válce, ale i prosazení komunistických režimů. Kdyby se lidé u všech továrníků a statkářů měli dobře, nenapadlo by je revoltovat. Pár křiklounů, kterým není dobré nikdy nic, by ke změně režimu nestačilo. Dobře si pamatuju, co mi o dnes opěvované první republice vyprávěly moje babičky. Rodina jedné se mohla udřít, přesto mívali hlad. Rodina druhé babičky zase zakusila pocit bezpráví u soudu. Navíc, někteří členové mojí rodiny zakusili příkoří ze strany katolické církve – v době, kdy byli dětmi, a v situacích, kdy by jim ze strany církve měla být poskytnuta podpora. Zkrátka obyčejný člověk neměl na růžích ustláno. Opět, autorka tyto věci téměř pomíjí. Pokud by nechala mluvit jen své postavy, byla by lépe udělala. Bohužel, když dojde na změnu režimu, zaplatí všichni – ti, co dělníky dřeli z kůže, i tací, co se k nim chovali jako k rodině. Příval smete všechny. Toto píšu s vědomím, že příval může přijít i v této době a spolu se šizuňky, podvodníky a politiky smést i drobné podnikatele, trochu lépe situované příslušníky střední třídy a laskavé faráře, kteří svým ovečkám pomáhají, jak jen to jde. A to vše jen proto, že zapomínáme, necháme si překroutit dějiny, jsme náchylní ke zjednodušování a černobílému vidění světa. Kdy už se konečně poučíme?... celý text

Zlatý potok 1953, N. Jakutskij

Knížku jsem nejprve dlouho sháněla a konečně jsem si ji přečetla – a náležitě užila. Knihy popisující život na Sibiři, Dálném Východě a v dalších odlehlých oblastech Ruska – ale i Kanady, USA a dalších zemí – mě přitahují od dětství... někdy je to tak trochu jako cesta do pravěku, alespoň pokud se píše o životě domorodých lovců. Ten ovšem nebyl tak úžasný a bezstarostný, jak máme někdy sklon si myslet. Vždyť co si víc přát, než život v lůně nezničené přírody... jenže příroda dalekého severu nemusí být vždy štědrá, stačí, aby se opozdil tah migrující zvěře, aby bylo špatné počasí, aby se lovec, živitel rodiny zranil – a přežijí jen ti nejsilnější, možná vůbec nikdo. Není pak divu, že se domorodé národy snadno staly závislými na civilizaci bílého muže, čehož bílý muž neváhal využít ve svůj prospěch – všude, ať šlo o Rusko, Kanadu, Aljašku... Kniha Zlatý potok líčí historické události na Sibiři v období před Velkou říjnovou revolucí i po ní. Věci, které se skutečně staly, samozřejmě mohou být interpretovány z různého úhlu. Řekněme, že život v Rusku byl asi vždy těžký, kdyby se za cara lidem žilo dobře, sotva by došlo k revoluci. Na druhé straně, každá revoluce smete vedle těchž, proti nimž je namířena, i spoustu nevinných lidí. Vzhledem k době, kdy kniha byla napsána, je samozřejmě revoluce oslavována. A ač autor přiznává různé problémy, které byly při porevolučním rozvoji Sibiře časté – chyběli zejména kvalifikovaní lidé – obvykle také popisuje, jak se vše rychle a zdárně podařilo vyřešit. Pravdu o tom, jak to bylo ve skutečnosti, se samozřejmě již nikdy nedozvíme. Jsou věci, které si asi dnes sotva někdo dovede představit, např. že budovatelské nadšení mohlo být u většiny lidí skutečné. Nemyslím si zkrátka, že by si autor vše vybájil. Ale přehnaný optimismus je vždy podezřelý (ze zkušenosti vím, že je zvykem tlačit ostatní do optimismu, když k němu není velký důvod), takže za to jednu hvězdičku strhávám. Na napínavosti příběhu však ideová rovina nic nemění. A jak už přede mnou poznamenal milan3144, člověk se musí obdivovat obrovské houževnatosti hrdinů příběhu, ať již Evenků, či Rusů. Putovat pěšky stovky kilometrů, tábořit na sněhu bez dostatečného vybavení, často trpět hlady. Po pár dnech takového putování by asi většina z nás skončila na hřbitově. Díky knížce však můžeme absolvovat napínavou cestu jen s prstem po mapě a v bezpečí :-).... celý text

No a já 2021, Delphine de Vigan

Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-) Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost. Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se... Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici? Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby. Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.... celý text

Například Josef 1975, Herbert Otto

Z knihobudky, příběh z období socialistického budování a betonování. Zpočátku jsem měla pocit, že kniha se už přece jen přežila a že ji nechám nedočtenou. Nakonec si ale válečný sirotek Josef získal mé sympatie. Hlavní linii příběhu, která se odehrává ve východním Německu někdy v 60. letech 20. století ve stavebním kombinátu pověřeném stavbami komínů a chladících věží, přerušují občasné vzpomínky Josefa na jeho působení ve francouzské cizinecké legii, na námořní lodi, léta, kdy se naučil různé akrobatické kousky. Josef by se rád usadil a zařadil do běžné společnosti – ale zároveň se "obyčejného" života bojí. Navzdory svému podivínství si mezi kolegy z práce najde přátele a díky nim i dívku. Nakonec pro něj vše dopadne dobře. Nečekejte žádný dramatický děj a smiřte se s rétorikou té doby, kdy se plnil a předháněl plán nejen na stavbách a betonování bylo symbolem pokroku. Dnes je v oblibě tvrdit, že vše je jinak, ale když se podíváte po krajině, zhodnoťte sami, zda přibývá zeleň, anebo beton. A stejné je to i s plněním plánů a lámáním rekordů a soudržností pracovních kolektivů. To vše se vyžaduje i dnes, jen se to jinak jmenuje. Prosperita firmy, konkurenceschopnost, soutěživost, týmová práce (a aby nám ta práce šla líp, sejdeme se na nějaké teambuildingové akci).... celý text

Démanty noci 2002, Arnošt Lustig

Velmi silná kniha, zvláště některé povídky. Hrdinové si navzdory zlu, jemuž musí čelit, snaží zachovat lidskost. Mnohdy jde o děti, které o tom, co se děje, příliš nepřemýšlejí, chtějí jen udělat něco dobrého pro lidi, které mají rádi. Hrdinové některých povídek, většinou již mladí dospělí či lidé na prahu dospělosti, by měli příležitost i dobrý důvod zabít – a přesto to neudělají. A pokud ano, vidí, že zabít druhého člověka není jen tak, když někoho zastřelím, navždy mě to změní. Navzdory krutému osudu hrdinové povídek soucítí s ostatními lidskými bytostmi – a to mi na knize připadá nejcennější a nadčasové. Svědectví o zlu, které se dělo, přináší mnoho knih, ale přitakání životu a dobru se objevuje jen v menšině z nich. Zajímavé je, že autoři, kteří tu krutou dobu a mnohdy i mučení sami zažili, bývají smířlivější než ti, kteří se narodili mnoho let po válce. Možná je to tím, že si pamatují své vlastní slabosti, vědí, že absolutní odvaha a statečnost je iluze, že i ten, kdo se nenechal zlomit, občas vnitřně pochyboval, že zkrátka nejsme dokonalí... a co může být silnější než touha po životě, kterou má každý živý tvor v genech. Pan Lustig dobře věděl, o čem píše, prošel si koncentrákem a to, co neprožil sám, jsou zřejmě vzpomínky a vyprávění jiných lidí. Vyprávění je místy velmi strohé až syrové, což se však k tématu hodí. Povídky jsou psány pěknou češtinou – velký kontrast s tím, co všechno popisují. Autor jasně poukazuje na zvrácenost války a neomezené moci. Bohužel, ani v 21. století mnoho lidí – a zejména pak politiků – evidentně nechápe, že válka znamená smrt, chudobu, hlad, nemoci, pláč a smutek, zničené životy těch, kteří přežijí, ale mají již po zbytek života pocit, že dávno zemřeli...... celý text

Mládenec ze starých časů 1976, François Mauriac

Tuto knížku jsem vlastně teď vůbec neměla v plánu číst. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem cestou domů z práce dočetla v MHD knihu "Vířící bludiště" a měla jsem potřebu ve čtení pokračovat. V batohu jsem zrovna vezla pár knížek z dobročinného bazaru a tato mi připadala jako dobrá volba. Dnes dočteno, dost dlouho jsem váhala, jak hodnotit. Během četby jsem si říkala, že na víc než tři hvězdičky to nebude. I když jsem celou dobu měla pocit, že mi něco zásadního uniká a že by moje hodnocení bylo nespravedlivé. Možná čtu příliš rychle a nesoustředěně? Anebo mi k hlubšímu pochopení chybí znalost reálií Francie na přelomu 19. a 20. století, stejně tak jako znalost hodností, rituálů a dalších věcí souvisejícího s katolickou církví? Možná chce autor udržet čtenáře ve zmatku a bludu a překvapit ho nečekaným závěrem? Možná od všeho kousek... Faktem je, že text je plný různých narážek a zámlk, několik postav má příjmení začínající na "d" (a mně se zpočátku hrozně pletly!) a někdy si připadáte, jako někdo, koho sice vzali party, ale neřekli mu všechno. Je zde řada pomalejších, popisných pasáží, načež se v čase přehoupnete o pár dní, týdnů, měcíců, anebo taky let. Zkrátka ať se snažíte sebevíc, některé věci pochopíte až se zpožděním. Já jsem po přečtení měla pocit, že bych si měla knihu hned přečíst znovu, nejspíš bych ji napodruhé ocenila víc. Jenže místa v knihovně je tak málo a těch knih "ve frontě" tak moc... a tak dávám nakonec čtyři a knížka poputuje o dům dál. Tváří se to jako román o něšťastné lásce – a vlastně jím i je. Ale nejen to. Je o tom, že něco se nám může dlouhá léta jevit nějak, a ve skutečnosti tomu tak není. Tragické je, jestli svými pochybami či podezřením někomu ublížíme. Nemáme důkaz, ale jsme si tak jistí... a přitom to vše je jen jedno velké nedorozumění. Proč to? Někdy možná nemáme dost odvahy poznat pravdu, protože pravda bolí – myslíme si totiž, že naše podezření se jen potvrdí. A jindy jsme příliš lhostejní. Někdy si zas myslíme, že ostatní převyšujeme a máme právo být takoví, jací jsme. Mladý Allain se mýlil v mnoha věcech. Takové už mládí bývá – myslíme si, že víme... ne, jsme přesvědčeni, zkrátka víme :-). A sveřepá ochrana ze strany jeho matky před domnělým nebezpečím, ve skutečnosti však spíše před životem, měla spíše opačný než zamýšlený účinek. To také není výjimečné. Ostatně, i ona sama v mnohém chybovala. Naštěstí ne vždy život vyústí v sérii tragédií, které nás tvrdě poznamenají...... celý text