BabaJaga11 přečtené 437

Duch tajgy 2020, Tomáš Boukal

Na knihu jsem se hodně těšila a nechávala si ji na horké letní dny. Ač se knížka nečetla úplně snadno, protože by v mnohém potřebovala dopilovat (např. mansijská slova vysvětlená jen při prvním či dokonce některém dalším použití v závorce, pak už ne – slovníček na konci knihy by byl víc než užitečný; mnoho lidí stejného jména, kde bylo obtížné zorientovat se v jednotlivých rodinách - i výčet jednotlivých lidí a zasazení do rodin by moc pomohl; cesty zapadlými vesnicemi, bez mapky obtížně sledovatelné, apod.), přečetla jsem ji překvapivě rychle. Téma je totiž atraktivní, a tak jsem překousla i poněkud školácký sloh autora. Líčení tradic posledních Mansů bylo velmi zajímavé a dostala mě i autorova odvaha, s jakou se pustil do tajgy mezi zcela cizí lidi z odlišného kulturního prostředí, lovil s nimi, sdílel každodenní starosti, žil u nich. Na druhé straně, někdy mi připadalo, že až příliš často uvažuje jako badatel, nikoli jako člověk – viz jeho narážky na vzdělání Mansů, které pro ně považoval spíše za škodlivé. Jistě, se vzděláním u přírodních národů zmizely mnohé báje a starobylé tradice. Jenže na druhé straně bez vzdělání nemají tyto národy sebemenší šanci bránit se tlaku civilizace. Uvažovala jsem o hodnocení třemi hvězdami, ale závěr knihy poněkud vylepšil skóre. Oceňuji, že autor podle všeho řadu Mansů považoval za své přátele a jejich úmrtí se ho hluboce dotklo. A tak, i když závěr knihy je nesmírně smutný, zároveň dle mého značně zvyšuje hodnotu knihy. Doporučila bych ji těm čtenářům, kteří nečekají žádný literární skvost, občas odpustí i nějakou hrubku v textu, ale ocení informační hodnotu knihy. To je také důvod, proč ji nepošlu dál a pokusím se najít pro ni trvalé místo v mojí přeplněné knihovně.... celý text

Planina ticha 1983, Stanislav Vodička

Moje "pohádky" před spaním. Vydržely mi hodně dlouho a kdybyste po mně chtěli, abych odvyprávěla byť jen jeden jediný příběh z knihy, nebyla bych toho schopna. Jsou to povídky, které pohladí, donutí k zamyšlení – a pak tiše odplynou, abyste si je za čas mohli přečíst znovu, nechat se překvapit libozvučností jazyka a autorovým vnímáním obyčejných věcí, myšlenkami o obyčejných lidech a citlivostí ke krásám přírody. Ne, nevadí mi, že ty příběhy nedovedu odvyprávět, dokonce ani jeden jediný z nich. Stačí, že mi při jejich čtení bylo dobře. Stačí, že i když některé z nich byly smutné, dodávaly mi odvahu. Vždyť kolik těžkostí autor prožil – a přežil, snad je tedy v životě také zvládnu... Doporučuji ke čtení všem věčným snílkům, kteří nepotřebují akcí nabitý děj, kteří se chtějí zastavit a pak pomalu plynout s řekou času.... celý text

Dítě sněžných plání 2005, Nicolas Vanier

Nádherné, průzračně čisté vyprávěné o putování rodiny s malým dítětem po pláních dalekého severu. Podobných knih o cestě se psím spřežením a okolní přírodě existuje víc, tato je však unikátní tím, že Nicolas a Diane cestovali s malou, na začátku putování jen něco přes rok starou dcerkou, ale hlavně upřímností Nicolasovy zpovědi. Přes všechno okouzlení divočinou autor na mnoha místech přiznává, jak na mnohé věci nebyli připravení - zejména na pro danou roční dobu zcela netypické počasí (déšť během indiánského léta a s tím spojené rozvodnění řek, teploty jen lehce nad nulou v lednu, které bránily cestě se psy, a velmi silné mrazy během jara). A jak toho všeho měli leckdy plné zuby a chtěli být raději v civilizaci. Občas jsem se musela zasmát a připomenout si některé z mých oblíbených přírodních lokalit, takových, o nichž si říkám, že bych si tam přála i zemřít. Ale také na mě občas dolehly podobné chvíle, kdy jsem si v mračnech komárů a v promáčených věcech říkala, že už tam nikdy, ale opravdu nikdy nechci... ne, nebyla jsem na dalekém severu, jen v českých a moravských luzích a hájích. Měla jsem tu výhodu – a zároveň nevýhodu –, že mě od civilizace nedělily stovky kilometrů a měsíce cesty. Mohla jsem snadno vzít nohy na ramena. Nicolas, Diane a malá Montaine tuto možnost neměli. Neměli u sebe ani vysílačku, mobily v době, kdy se vydali na cestu, teprve začínaly a pochybuji, že by pusté severské končiny byly pokryty mobilním signálem. To, co zvládli, je více než obdivuhodné, i když při mnohé smůle měli nakonec přece jen příslovečnou kapku štěstí, která je odvrátila od tragédie. To největší jejich štěstí pak mělo jméno Očum. Milovníkům přírody a severských končin zvláště vřele doporučuji k přečtení. A musím říct, že je to po čase knížka, s kterou se nebudu chtít rozloučit a zůstane v mojí knihovničce.... celý text

Endurance 2007, Alfred Lansing

Letní vedra se vždy snažím zvládnout s nějakou knížkou o polárních krajích. Tentokrát přišla na řadu Endurance. Prvních pár stránek faktografie vypadalo, že půjde o dost těžké a nudné čtení. Ale nemohla jsem se víc mýlit! Po pár dalších stránkách jsem se už nemohla odtrhnout a skákala ze šaliny na poslední chvíli, poté, co jsem zjistila, že už dávno stojíme na cílové zastávce. Myslím, že nejsem jediná, kdo si řekne, že je naprosto neuvěřitelné, že všichni muži vydrželi tak dlouhou dobu v zimě, mokru, s nedostatkem jídla a vybavení, v chatrném oděvu a dokázali si uchovat při tom všem i duševní zdraví. Jistě, chtělo to i kapku štěstí, ale to si po všech strázních jistě zasloužili. Musím souhlasit s jedním z členů posádky, jenž prohlásil, že za vůdce výpravy, která má čelit beznadějné situaci, by si přál jedině Shackletona. Je velká škoda, že se nedožil ani 50 let. Svět by potřeboval víc takových Shackletonů a vůbec skutečných mužů. Dívám se na dnešní dorůstající hochy, které jejich rodiče den co den vozí do školy autem a odpoledne brázdí ulice na elektrokoloběžkách, se sluchátky v uších. Budou z nich jednou muži, připraveni na hrdinské činy? Mám dost vážné pochybnosti, zda budou umět unést byť jen tíhu obyčejného života... V překladu jsem našla drobné chyby (např. chybné skloňování) i některé věcné nesrovnalosti, které asi jdou spíše na vrub překladatelů než autora (např. nesedí počet mužů, kteří zůstali na Sloním ostrově, když Shackleton s pěti dalšími muži odjeli pro pomoc). Je to škoda, ale i tak se mi kniha líbila do té míry, že dávám plný počet hvězdiček.... celý text

Houbařka 2018, Viktorie Hanišová

Četlo se to moc dobře, což je dáno i strukturou knihy, kapitoly nejsou příliš dlouhé, ale ani ne příliš krátké (takové "sekané" texty, jako se v současnosti objevují v mnohých knihách, zrovna nemusím, nejsem pak schopna si nic zapamatovat). Hlavní hrdinka mi byla od začátku sympatická svými znalostmi o přírodě, schopností ji vnímat v její celistvosti i jakousi přírodní spiritualitou. Podivínství pro mě bylo plus minus v normálu, my biologové jsme totiž všichni tak trochu trhlí, bez ohledu na to, zda jsme profíci nebo amatéři. Ale jak autorka postupně odkrývá, co se stalo, že mladá Sára bydlí v polorozpadlé chatrči a živí se sběrem hub, začala jsem k této "podivínce" pociťovat stále větší obdiv. Myslím, že v její situaci by řada lidí raději skoncovala se životem. Sama jsem takovou hrůzu naštěstí nikdy nezažila. Ale bohužel vím, že řada vzdělaných lidí ve vysokém postavení se vyznačuje něcím podobným, jako Sářin otec - nedostatek empatie, lhostejnost k pocitům a prožitkům druhých. A zbabělostí přiznat chybu, neřku-li zločin. Jejich okolí je pak svým patolízalstvím velmi často udržuje v přesvědčení, že se vlastně nic tak strašného nestalo. Přece je to slušný člověk a v jeho postavení ho nemůžeme kritizovat, to se nesluší, že? Uživatelka Petra 21 mi svým komentářem mluví z duše!... celý text

Odváté novely 1995, Vladimír Körner

Melancholické, depresivní, místy velmi mrazivé. Hlavně Psí kůže a Svíbský les, vycházející z historických událostí našich dějin a zmiňující tak děsivé podrobnosti, jakoby autor byl přímým účastníkem dávno zapomenutých příběhů, nutí čtenáře k přemýšlení, kdy už lidé konečně dostanou rozum... Bohužel, Vladimír Körner zná lidské jedince i lidstvo jako celek příliš dobře a z jeho novel lze vyčíst, že historie se opakuje a opakovat bude... Stylem vyprávění a celkovou atmosférou mi knížka trochu připomněla knihy Šmídovu knížku "Trojí čas hor" a nedávný literární počin Michala Vrby "Kolem Jakuba". Kdoví, možná se oba u Vladimíra Körnera inspirovali, což je dobře, protože napsat něco podobného vyžaduje notnou dávku znalostí o historii i představivosti.... celý text

Dvě ženy 1994, Beate Hellmann

Velmi silná kniha, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Zejména líčení toho, jak Eva a Claudie bojovaly, mě dostalo. Vše je popsáno do nejmenších detailů a je vidět autorčina vlastní zkušenost. Prošla jsem si něčím podobným, ale o 20 let později, než hrdinky v knize, kdy prognóza již byla díky moderním lékům podstatně lepší, s vysokou šancí na plné uzdravení. I když jsem po nemocnicích strávila v součtu asi 2 měsíce během dvou let, připadalo mi to jako věčnost. A skutečně špatných okamžiků bylo jen malinko. Dva roky nepřetržitého pobytu v nemocnici si vskutku nedovedu (a ani nechci) představit, zvláště když co chvíli člověk balancuje doslova nad propastí. Je ale pravda, že to, co někomu může připadat až děsivé a morbidní, bylo i u nás na denním pořádku – humor mezi smrtelně nemocnými pacienty. Byl vždy, protože člověk se potřebuje zasmát... jen lidé "zvenku" to moc nechápali. Vlastně jsem se zasmála občas i při čtení knihy. Některé popisy a rozhovory mě zkrátka rozesmály. A říkala jsem si, že možná to tak autorka chtěla, ale i kdyby ne, já můžu, protože vím... Třeba velká vizita... taky jsme z mívali legraci :-). Co se také nezměnilo od doby románové Evy, byl strach lékařů, když evidentně něco nevycházelo, jak by mělo. Nikdy se k němu nepřiznali, ale dovedli jsme jim ho vyčíst z očí. A říkali jsme si, že i kvůli nim, kvůli té starosti o nás to nesmíme vzdát. Dnes už je vše zase jinak. Modernější, bezpečnější... jen bohužel případů stále přibývá. Obrovský stres, jemuž jsme všichni vystaveni, na tom má lví podíl. Nejlepší je zůstat zdravý. Ale když se to nepovede, pak nezbývá, než se nevzdávat. Vydržet ještě chvilku... kdyby to už nešlo, dá se to vzát kdykoli později... ale naopak to nejde, naskočit zpět do vlaku života nelze. Vzpomněla jsem si, že onkologové tvrdí, že největší šanci na uzdravené mají pacienti aktivní, byť leckdy problémoví. Takoví, kteří s lékaři nesouhlasí, někdy jim i vynadají... tedy žádní "vzorní" pacienti. Eva tomu popisu přesně odpovídala (Claudie také, ale bohužel u ní to nevyšlo :-( ). Snad bude kniha inspirací pro všechny, kdo bojují, anebo mají někoho blízkého, který si prochází podobnou léčbou. Myslím, že i když pokrok v léčbě rakoviny lymfatických uzlin (ale i jiných druhů rakoviny) je nesporný, i tak je nemoc samotná i léčba opředena spoustou mýtů, které knížka pomáhá zbořit.... celý text

Osud tažných ptáků 2019, Maarten Hart

Na knížce mě nejdřív zaujala obálka. Vždyť kde najdete tak věrně zachycené kolihy? A anotace dávala tušit, že by kniha nemusela být marná. Biolog? Mokřady? No to bude to pravé pro mě! Samotářstvím hlavního hrdiny a líčením života ptáků v mokřadech mi tato kniha malinko knihu "Kde zpívají raci". Ta je však výrazně veselejší, byť i v ní se najdou melancholické až depresivní pasáže. "Osud tažných ptáků" rozhodně není pro každého. Leckdo si řekne něco jako "Ten Maarten je pěkně praštěný, proč se ve všem tak pitvá?". Plně to asi dokáže pochopit jen někdo s podobnou povahou a problémy s navazováním vztahů. A pro někoho, kdo si sám o sobě myslí, že v tomto smyslu není normální a stydí se za to, může být tato knížka velmi vítanou vzpruhou. Mně se nejvíc líbily popisy z dětství, rodiny, vztahu k matce. Konec knihy (na kongresu) už mě trochu unavoval, proto jednu hvězdu dolů, i když možná nezaslouženě, možná jsem prostě byla unavená sama od sebe :-). Závěr mě zase "nakopl". Autorovy úvahy o životě a smrti jsou něco, co je pro mnohé nesdělitelné, ba bojí se o podobných věcech byť jen přemýšlet... přitom jsou osvobozující, protože nikdo z nás tu nebude věčně.... celý text

Pěšky napříč Evropou 2006, Nicholas Crane

V dobročinném internetovém bazaru chtěli za tuto knížku asi 40 Kč. Vzhledem k tomu, jak je vysoce hodnocená, objemná a že ani není ke koupi v bazaru, jsem to zaokrouhlila na stovku – a myslím, že to pořád byla velmi výhodná koupě. I když po horách chodím málokdy, jsem totiž "nížinný červ", který cesty do kopce neudýchá, baví mě dívat se na hory na obzoru, ale taky o nich číst. Tato knížka není jen cestopis, ale i jakousi kronikou historie a národů Evropy. Kronikou o to zajímavější, že autorův daléký pochod proběhl na začátku 90. let 20. století, tedy v období bouřlivých politických a společenských změn. Informačně je kniha velmi hutná, i když přece (alespoň pro mě) podstatně stravitelnější než Magrisův "Dunaj". Ten je kvůli četným jinotajům a zaměření hlavně na kulturu a historii (méně pak na přírodu), ještě spletitější (a proto mnou stále nedočtený :-)). Mnoho věcí autor popisuje do nejmenších podrobností, leckde mě překvapilo, že i když je daná lokalita či dějiště události takřka "za humny", až doteď jsem o ní nic neslyšela. Jako třeba o tom, že v Polsku byly ještě v 80. letech 20. století mnohé potraviny na příděl, na potravinové lístky. To je něco nepředstavitelného. Byl mi sympatický autorův přístup k lidem, s nimiž se potkával a případně s nimi i krátce putoval. Z textu vesměs vyzařuje respekt k lidem žijícím a pracujícím v tvrdých horských podmínkách, i když několikrát jsem se nad jeho úvahami přece jen zarazila. Asi ve dvou případech, když si stěžoval, že v podvečer v malé vesnici již v obchodě nebyl chleba. Na autorově místě bych se asi hodně podivila, že v zapadlé horské vsi je vůbec nějaký obchod a že má otevřeno až do pozdního odpoledne. A co mě poněkud popudilo, byl popis přechodu z Rakouska na Slovensko a jakýsi podivný odpor k obyvatelům Slovenska. Nevím, zda hrál roli fakt, že z Vídně do Bratislavy je holt potřeba jít nížinou, anebo přece jen určité předsudky (nenechme se mýlit, nejen v socialistickém táboře existovala propaganda... ). Každopádně ale informacím o tom, že v první polovině 90. let jezdily ze Slovenska do Rakouska zástupy slovenských aut, aby tam jejich majitelé skupovali koberce, nábytek, apod., nevěřím. Málokdo si mohl něco takového dovolit. Nanejvýš pár podnikavců, kteří levně koupili věci z druhé ruky a doma je se ziskem prodali. Těch ale jistě nebyly zástupy. Osobně si pak vzpomínám na zástupy Rakušanů, kteří jezdili nakupovat (nebo spíše vykupovat) cukr, máslo, mouku a další zboží k nám do jihomoravského pohraničí. Pro nás ty věci byly najednou hodně drahé, pro ně naopak velmi levné (tehdy – dnes už je všechno jinak). Tipla bych si tudíž, že na Slovensku tomu bylo podobně. Původně jsem chtěla hvězdičku strhnout, ale nakonec jsem usoudila, že by byla škoda kvůli pár řádkům, které se mi nelíbily, knihu hodnotit hůře. Líbilo se mi totiž, že autor se nejen nevzdal, ale poctivě se přiznával ke všem svým strachům, chybám, váháním... nedělal ze sebe žádného borce, i když borcem se díky té cestě skutečně stal. Vřele doporučuji k přečtení nejen těm, kdo rádi putují po horách!... celý text

Nikdy si nedávejte vycpat svého psa 2007, Alan Alda

Úlovek z dobročinné aukce. Od knihy jsem měla dost vysoké očekávání, které se z větší části naplnilo. Někde zhruba v půlce knihy byly pasáže popisující detailně různé herecké techniky a přístupy, jistě by to ocenil někdo se vztahem k divadlu, ale mě to příliš nebavilo, takže jednu hvězdičku ubírám. Jinak se mi však kniha moc líbila a dostalo se jí té výsady, že nebude putovat dál, ale zakotví v mé knihovničce. Možná, že při příštím čtení dám těch hvězdiček i pět :-). Knížka mě v mnohém překvapila příjemně. Humor jsem očekávala je ho zde možná trochu míň, než jsem si představovala, ale je laskavý a moudrý Občasné sklouzávání k melancholii bych nečekala, ale nedivím se mu, starosti s psychicky nevyrovnanou matkou, dlouhodobé těžkosti s hledáním vhodného angažmá to by leckoho položilo na lopatky. Moc se mi líbila bezbřehá upřímnost, to, jak na sebe Alan Alda prásknul i různé chmurné myšlenky a bolestné pocity. Jeho přesvědčení, že je jen obyčejný člověk, mi také bylo sympatické. A musím říct, že totéž platí pro Aldovu manželku Arlene, která spoustu velmi vypjatých situací dokázala zvládat s přehledem a klidem. Určitě doporučuji k přečtení.... celý text

Slepá mapa 2017, Alena Mornštajnová

Kniha je velice čtivá, při čtení MHD jsem si musela dávat velký pozor, abych nepřejela výstupní zastávku :-). Příběh několika generací rodiny Anežky Sýkorové je příběhem lásky i tragédií, jak už to v životě chodí. Řada postav, jakkoli měly i své slabé stránky, mi byla sympatická, asi právě tím, jak realisticky jsou vykresleny: Anežka, Alžběta, Ignác, Jakub... Podobně jako v knize "Hana" jsem však i zde narazila na momenty, kdy jsem si říkala, že tak by určitá postava v dané době určitě nemluvila nebo nejednala. Taky to, jak šla Anežka nahlásit svého prvního manžela na SNB, v naději, že mu bude znemožněna emigrace a zůstane doma, mi připadalo naivní a málo uvěřitelné, vzhledem k tomu, že rodina Anežky se již dříve stala pro režim nepohodlnou a doma se o tom otevřeně mluvilo. Na dané zápletce je vystavěna velká část druhé poloviny knihy, ale myslím si, že šlo použít i nějaké trochu realističtější verze zápletky, aniž by tím příběh utrpěl. Každopádně motiv viny a jejího prožívání Anežkou po další dlouhé roky autorka vykreslila velmi přesvědčivě. Kniha nám mimo jiné připomíná, že někdy stačí jedno špatné a ukvapené rozhodnutí, které navždy změní život nejen nám, ale i mnoha lidem kolem nás – a týká se to i dalších postav, nejen Anežky. Někdy ani nemáme možnost volit správně, jen mezi větším a menším zlem – a nemusí být vůbec snadné rozpoznat, které z nich je to menší. Proto je tak ošidné soudit lidi jen na základě jedné události, kdy ani neznáme kontext...... celý text

Rekviem za Nanking 2013, Cha Ťin

Řada lidí v těžkých dobách čte knížky, které jim umožňují danou situaci lépe zvládnout, nabízejí optimistický pohled do budoucna či alespoň chvilkové zapomenutí na to, co se děje. Trochu jim závidím, protože to mám přesně naopak. Ne, nemyslím si, že by se u mě projevovaly masochistické sklony. Jen prostě potřebuji vše analyzovat a pochopit... i když jsou věci, které pochopit nejdou. Člověk, řečený Homo sapiens, je nejkrutější živočišný druh na naší krásné planetě. Tato temná stránka je skrytá v každém z nás, bez ohledu na národnost a kulturní prostředí. Japonce dnes považujeme za velmi kulturní národ, vyznačující se pro Evropany neobvyklou zdvořilostí. I oni se však nejednou v historii projevili jako barbaři a krutovládci. O jednom z nejhorších masakrů, znásilňování žen, zatýkání a ponižování, jichž se japonští vojáci dopouštěli na čínských civilistech, pojednává tato kniha. Hlavně první část obsahuje množství popisů různých krutostí, takže příliš nedoporučuji číst před spaním. Zároveň zde však najdeme opačnou stránku – obrovskou obětavost a odvahu při péči o tisíce uprchlíků, zejména žen a dětí, jež se uchýlili do tzv. Bezpečné zóny města Nanking. Bohužel poté, co akutní nebezpečí pominulo, projevuje se i mezi zachránci únava, rozčarování z toho, co se nepovedlo, a navíc kritika ze strany těch, kdo v době války v Nankingu ani nebyli. Jedna z hlavních postav (a současně skutečně existující postava), "Minnie" Vautrinová vlivem těchto událostí volí předčasný odchod ze života. A život dalších postav je navždy poznamenán. Nejdojemnější mi připadala scéna v závěru knihy, kde se vypravěčka An-ling setká poprvé – a bohužel naposledy – se svou snachou a vnukem... v Japonsku, v zemi nepřítele, neboť syn An-ling to prostě cítil jinak a potají se oženil s Japonkou Micuko. Člověk se neubrání myšlenkám, že takové věci se dějí stále a že není nic smutnějšího, než když válka rozbíjí rodiny, v nichž by za normálních okolností vládla láska a porozumění. V některých pasážích kniha zabíhá až do přílišných detailů, i když popisy krajiny a celkové atmosféry jsou působivé a pomáhají čtenáři lépe si představit pro nás exotické prostředí. I když nedávám plný počet hvězdiček, doporučuji knihu každému, kdo rád čte válečné romány či se zamýšlí nad dějinami lidského rodu.... celý text

Romantici 1987, Konstantin Georgijevič Paustovskij

Kniha plná vášně, lásky k životu, barvitých popisů přírody, kontrastů (černomořská versus moskevská atmosféra) a originálních přirovnání... ale také smutku a bolesti z nenadálých ztrát i plynutí života. Kniha z doby, kdy jste mohli jet vlakem z Oděsy do Moskvy a vnímali jste měnící jste jen měnící se přírodu... A pak přišla válka, ta první, a mladým i starým převrátila život naruby. S hlavním hrdinou se loučíme, když se dozví, že jedna ze dvou jeho osudových žen zemřela na tyfus – a tu druhou život zavál neznámo kam. Zda láska mladého Maximova k dívce Chatidže dojde naplnění, se již nedozvíme... Tentokrát mi otevřený konec nevadil, protože život sám je příběh s otevřeným koncem – a z této knihy tryská život na každé její stránce.... celý text

Osud jednoho Čecha 1984, Ilona Borská

Nepříliš objemná knížka – ale kolik je v ní moudrosti i utrpení, odvahy i pochyb... život se s Františkem Hodíkem nemazlil, ale on se mu postavil čelem a dokázal pak nalézt i chvíle štěstí a naplnění. Četla jsem už dříve knihu Doktorka z domu trubačů – a vlastně tam jsem se osobnosti Františka Hodíka dozvěděla. Tato kniha se mi četla ještě lépe než "Doktorka". Jazyk je prostý, někdy až strohý – a k té pohnuté době to podle mého názoru sedí, žádné zbytečné kudrlinky. Někde se objevují i výňatky z dopisů nebo Hodíkových zápisků, ale je jich poměrně málo, takže dějovou linii to netříští. Knížku vřele doporučuji každému, komu při četbě nejde jen o zábavu, ale i o poučení a přemýšlení nad smyslem lidského bytí a hodnotami, které jsou platné i dnes. Knížku jsem si opatřila a chtěla přečíst už dávno. Teď jsem však zjistila, že se mi hodí do ČV – kniha (od autora) mého dětství. Knihu samotnou jsem v dětství samozřejmě nečetla, je to dost silná káva i pro dospělého. Zato v mém mladším školním věku patřila mezi mé oblíbené knížka "Mirka s Jirkou sami doma" – a vlastně až teď jsem si uvědomila, že její autorkou je také paní Borská :-).... celý text

Panenská země 1946, Karla Dolénková

Zakarpatí, krásná a panenská země, jen možná kapku drsná.... ano, jenom kapku, protože většinu utrpení, kterého je v této knize vrchovatě, si působili lidé sami. Či lépe řečeno někteří lidé jiným lidem. Překvapilo mě, jak i čeští úředníci, kteří toto území po 1. světové válce spravovali, byli, alespoň dle slov autorky, místními lidmi neoblíbeni – byla to pro ně "vrchnost", která místní Rusíny a Židy odírala, jak se dalo. Mnoho těžkých a bolavých, pro nás nepochopitelných osudů... žena, která zapálí dům své sokyni v lásce... chlapec-sirotek, sdílející svůj životní prostor se starým mužem, oba spí na seně ve stáji jednoho statku, dělí se o skrovné jídlo a alkohol... alkohol je i příčinou roztržky a vraždy starého muže... Brutální potlačování práv dřevařů bojujících za vyšší mzdy, jež by jim umožnily uživit jejich rodiny... Židé v roli vyděděnců, jimž stát, za který bojovali v 1. světové válce, není ochoten vystavit doklady a snaží se je připravit o domov. Těžké dilema, kam odjet – s minimem peněz, s vědomím, že jinde může být i hůře, v Polsku jsou na Židy časté pogromy. Když si knihu přečtete, možná se vám lecos osvětlí i ohledně současné situace v Evropě...... celý text

Uloupený život 1984, Karel Josef Beneš

Skutečně psychologický román, ač jde v knize z velké části o milostný vztah, není to žádná slaďárna. Navíc je to kniha řekněme starosvětská, líčící společnost na začátku 20. století – osobně mi víc vyhovují právě knihy, kde se intimní život jednotlivých postav nerozebírá do nejmenších detailů – protože pak to už popírá vlastní smysl toho slova. Musím říct, že po přečtení knihy jsem ráda, že nejsem z dvojčat :-). Spousta myšlenek, které se odehrávají v hlavách jednotlivých postav, byla překvapivá až děsivá a nejspíš realistická. K Martině jsem si vytvořila trochu rozporuplný vztah. Na jedné straně mi jí bylo líto, neb na mnoha místech v knize jsou náznaky, že upřednostňování její sestry rodiči i širším okolím nebyla jen Martinina paranoia, ale fakt. Otázka je, jak moc velkou šanci měla Martina změnit své uvažování, pokud byla sestra protežována už od útlého dětství. Na druhé straně jsem se mockrát chytala za hlavu a říkala si: "To ji fakt nenapadne, co se stane? Že manžel není tak blbý a určitě to pozná"? Jelikož sama lhát nedovedu, připadalo mi neuvěřitelné, do čeho se Martina pustila a jak se do svých lží sice občas zaplétala, ale na poslední chvíli dovedla ze stahující se smyčky vyklouznout. A nemohla jsem nepřemýšlet o tom, co by bylo, kdyby přiznala, že ten prsten není její, že jí zůstal v ruce, když se snažila sestru z moře zachránit... Přes mnohá utrpení na straně Martiny i dalších protagonistů knížka nakonec končí smířlivě. Ano, nakonec si život najde cestu a rány se zahojí... Osobně pro mě bylo na knize atraktivní i líčení polární výpravy, jíž se účastnil Sylvin muž Vladimír Toman, a těžkostí, které mnoho členů výpravy stálo život... polární kraje se holt s člověkem nemazlí... Kniha, byť jde o románovou fikci, je i zajímavým svědectvím o stavu společnosti v období před a po první světové válce.... celý text

Zlaté židle 1967, Ruth Kraft

Ve volném pokračování válečné knihy "Ostrov bez majáku" sleduje autorka osudy hlavní hrdinky Evy a několika dalších postav koncem 50. let 20. století. Je to tedy více než 10 let po válce, jenže... válka jakoby v té generaci žila dál. Jsou tací, co se nehodlají smířit s porážkou Německa a dávají to najevo... a pak jsou tu noví bojovníci – proti komunismu. Což ale v poměrech tehdejších západních států znamenalo něco jiného než ve stejné době u nás, a sice jakékoli požadavky zaměstnanců za vyšší mzdy, rovné podmínky pro stálé a "agenturní" a sociální zabezpečení byly považovány za komunistické výmysly. Musím říct, že "Ostrov bez majáku" se mi četl i líbil víc. Kniha Zlaté židle plyne pozvolněji, není tam neustálé nebezpečí, i když Eva i tak čelí mnoha problémům, neustále svádí zápas mezi svým novinářským svědomím a touhou žít normální život. Postupně se vynořují další postavy z první knihy, na mnohé jsem bohužel za dobu od jejího přečtení zapomněla a trvalo dost dlouho, než jsem našla nějaké vodítko v knize "Zlaté židle", které mi ty postavy připomnělo. Nejen kvůli tomu se kniha nečte zrovna lehce. Knihou se prolíná hrozba další války, tentokrát jaderné. Bylo to období, kdy Německo zvažovalo opatřit si jaderné zbraně (to je historický fakt) a dokonce se podílet na jejich vývoji, byť mimo německé území (předpokládám, že patrně i na tom bude zrnko pravdy). Na mnoha stránkách se tak prostřednictvím rozhovorů Hanse Tiefenbacha s Evou a některými dalšími hrdiny románu řeší vědecký výzkum a osobní odpovědnost jednotlivce za zneužití výsledků výzkumu. Závěr knihy je možná překvapivý, někdo by řekl, že jde o propagandu... řekla bych, že v té době se mohlo dít ledacos, co dnes už nikdo nepřizná... Kniha je silně znepokojivá, i s ohledem na současnou vojensko-politickou situaci ve světě. Připomíná nám totiž, že některým lidem jde a vždy půjde jen o kariéru, finanční zisk, moc, ať to stojí co chce... třeba i miliony mrtvých. Pravdu o některých dějinných událostech, ať už minulých či budoucích, se nejspíš nikdy nedozvíme. Není ale na škodu zamyslet se nad tím, kdo z dané situace nejvíc vytěžil či vytěží – tak se totiž totiž pravdě nejspíš přiblížíme...... celý text

Chrám divů 2016, Leslie Parry

Zakoupeno ve výprodeji za 29,- Kč. První stránky, líčící existenci "Chrámu divů" mě příliš nebavily, připadalo mi, že je tam plno zbytečných a nezajímavých detailů. Ovšem pozor, v této knize nic není nedůležité, to člověk pochopí až později... Děj pro mě začal být zajímavý ve chvíli, kdy Sylvan, vybírač latrín (na vysvětlenou: děj se odehrává koncem 19. století v New Yorku, kanalizace zde ještě neexistovala; s tím byla spojena různá bizarní povolání) najde při své práci odhozené živé nemluvně. Drsný muž vykonávající potřebnou, avšak pro většinu lidá odpornou práci, a nedávno narozené dítě, které bylo odsouzeno k záhubě, je kombinace natolik šokující, že se na ni nedá zapomenout. Takže když jsem se ke knize vrátila až koncem ledna (protože mezi tím jsem cestovala a vzala si na cesty jiné knihy), co bylo úplně na začátku, jsem si téměř nepamatovala, a musela jsem nahlížet zpět. Naopak na Sylvana jsem nezapomněla a přemýšlela jsem, jak se jeho příběh bude vyvíjet dál. Sylvan ovšem nebyl jedinou zajímavou postavou, postupně se i kolem sester Odile a Belle i kolem dalších postav vyloupne tolik různých záhad, že čtenář nemůže mít tušení, jak to všechno dopadne (leda by byl jasnovidec :-)). Nakonec to do sebe všechno zapadne. Občas, když už se blíží rozuzlení, řeknete si možná "cože, to jako fakt?". Aspoň mně to napadalo co chvíli. Ne, nechtěla bych žít v New Yorku té doby (tedy ne že by mě lákal současný New York...). Ne proto, že tam žilo tolik lidí, kteří do většinové společnosti jaksi nezapadali, ať už kvůli fyzickému hendikepu, podřadné práci, či sexuální identitě. New York byl krutým místem k žití, alespoň pokud mohu soudit podle románu, k němuž si autorka nastudovala různé dobové zdroje. Krutým hlavně pro ty, kdo se nějak lišili, bez ohledu na to, zda to mohli či nemohli změnit. Musím říct, že většina těch "divných" postav mi nakonec přirostla k srdci a tento pozoruhodný román jsem si náramně užila, což bych asi na začátku nečekala. Asi to není kniha pro každého, to je fakt, ale pokud se pro ni rozhodnete, prosím, neodkládejte ji po prvních stránkách, myslím, že nebudete litovat :-).... celý text

Pohádky třeboňského kapra 1982, Nina Bonhardová

Protože mě knížky Niny Bonhardové zaujaly a chci si od ní přečíst vše, co napsala, opatřila jsem si i knihu jejích pohádek a četla si v ní po večerech či ráno, když mi zbývala chvilka do odjezdu autobusu. Pohádky jsou to originální, neotřelé, a přitom takové domácké, opravdu pohádky pro děti, které dobře dopadnou, a ne horory. Samozřejmě nechybí ani mravní poučení. Celou knihu sjednocuje postava starého moudrého kapra, který jednotlivé pohádky vypravuje ostatním rybám v rybníce. Doporučuji, jistě se budou líbit i dnešním dětem, zvlášť jako předčítání před spaním.... celý text

Přeběhlík 2020, Siegfried Lenz

Včera jsem napsala komentář k této knize. Uložila. Úspěšně uložila – tedy nestalo se to, že by ukládání selhalo, byl tam, když jsem šla spát, myslím ten komentář :-). A dnes tu z nějakého prapodivného důvodu není. Marně si lámu hlavu, jak je to možné. Technická porucha? Nebo se mi to jen zdálo a já ve skutečnosti nic nenapsala? Hm, ale ze snů si obvykle nepamatuju celé souvislé věty… Že by snad někomu vadily moje protiválečné postoje? Dnes, kdy jsou potřeba víc než kdy jindy? Že by někomu vadily moje úvahy o tom, že by nebylo na škodu poslat tuto knihu do poslanecké sněmovny, aby se pánové a dámy v poslaneckých lavicích namísto podřimování trochu zamysleli, než začnou hlasovat (a to píšu až teď, do této verze komentáře, v tom minulém jsem tak konkrétní nebyla) o tom, kam pošlou jako přátelskou pomoc dělostřelecké granáty a do jakých operací zapojí naši armádu? Kdyby toto mělo vadit, přestože v komentářích jiných čtenářů u jiných knih nevadí celá nůše vulgarit, vyhrožování autorovi, nebo hlavnímu protagonistovi (obvykle z řad politiků), případně oběma najednou, asi bych se s milou DK brzy rozloučila. A musím říct, že to by mě vážně moc mrzelo. Ale řekněme, že šlo třeba o nějakou poruchu DK serveru. A pojďme do toho znovu. Vždyť už tak moc nezbývá napsat… Na Přeběhlíkovi mě v první řadě upoutal fakt, že velká část děje se odehrává v bažině. Já miluju bažiny! Ten život, který v nich kypí v mnoha podobách – vážky, ryby, řasy, rákos a další rostliny, labutě a další nepřeberné ptactvo. A ten ten kontrast – žhnoucí slunce nad vodní hladinou, studené bahno pod ní. Měla jsem to štěstí, že jsem se brouzdala jen v takových bažinách, kolem nichž nezuřila válka. Walter to štěstí neměl. Ani další hoši – jedno zda z té nebo druhé znepřátelené strany. Bažina se je snažila ukolébat, že se vlastně nic neděje. Jenže kulka nepřítele si je našla i tam – jednou kulka německá, podruhé kulka ruská, či kdoví jaká vlastně... To místo na východě je trochu tajuplné, na mapách ho nenajdete. Zřejmě i jména těch kluků byla smyšlená, a jejich příběhy poslepované z osudů jiných. Ostatně napsat o někom, že je válečný zběh a jmenovat jej jeho pravým jménem by se rovnalo rozsudku smrti… Vůbec se nedivím, že poměrně krátce po válce nechtěl S. Lenzovi román v Německu nikdo vydat… kdoví, možná se některý z redaktorů v tom příběhu našel a zděsil se… co když to praskne? Bylo by snadné ty muže morálně odsoudit. To přece nejde, vlast je vlast, za ni se má bojovat! Jenže… za koho vlastně bojovali? Za své rodiny, které se ve Velkoněmecké říši budou mít lépe, anebo za šílence s knírkem? Bylo to jen 20 let po Velké válce, ale mnozí byli tak mladí, že ji nemohli pamatovat. Mysleli na vítězství – a zatím mnozí přišli o své nejbližší, kamarády, domovy, o život, o budoucnost… Války nemají žádné opravdové vítěze, jsou jen poražení… všichni ti mrtví, zmrzačení, sirotci, vdovy… zničená města, vypálené vsi, rozbité silnice a železnice, pole udusaná nohama, kopyty, koly a pásy armád, lesy plné min a trychtýřů po granátech, kde ještě mnoho let po válce není bezpečno jít na houby, natož si rozdělat ohníček. Nedovedeme si to představit. Nevíme, jak bychom se zachovali na místě Waltera či ostatních chlapů z bažiny… Některé věci je lepší nezjišťovat… třeba to, zda bychom nakonec nestáli se zbraní v ruce proti svým sourozencům, rodičům či kamarádům... Měli jsme to štěstí, že desítky let se naší krásné zemi válečné konflikty vyhnuly. Buďme rádi a dělejme vše pro to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.... celý text