Beate Hellmann

německá, 1957 - 2019

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Lařin příběh Lařin příběh

Obsáhlá kniha, která je náročná na zapamatování si všech postav hlavních hrdinů, kteří se zde vyskytují. Jelikož jsem nečetla první díl, „Dvě ženy“, musela jsem si postavu Lary formovat po částech, jak v jednotlivých úsecích knihy o sobě mluvila a celou svoji minulost prozrazovala. Mezitím se prolínaly příběhy dalších osob. Michael si u mne zpočátku žádné sympatie nezískal. Jeho rodinný život byl pod úroveň. Se ženou Aileen jednal jako s onucí, jenže ani ona neoplývala sympatiemi. Její obětavá, ponejvíce však sobecká láska k němu, byla až stupidní. Ve vztahu k Laře se mi Michael už zamlouval víc. Jeho životním přáním bylo najít ženu, která by se lišila nejen od jeho manželky, ale vlastně od všech ostatních žen. Takovou ženu našel v Laře. Přes všechny překážky, které se jim stavěly do cesty, si svou lásku uhájili. Stálo jich to ale spoustu trápení a nejistot. Lara byla žena vrcholně nešťastná. Neměla štěstí na muže, první tři partneři ji opustili a po každém zbyla rána v srdci. Její těžká nemoc, kterou v mládí překonala, v ní zanechala obavu, že by se kdykoliv mohla vrátit. Projevila se jako žena neskutečně silná a bojující. Zpočátku se mi kniha četla dost obtížně a postupovala jsem jen velmi pomalu. Až ve druhé části se to změnilo, děj byl stále zajímavější, a poslední kapitoly jsem přečetla už bez odložení knihy.... celý text
jana-cisarova


Dvě ženy Dvě ženy

Jedna z mých nejstarších knih.Tehdy to na mne opravdu zapůsobilo. Téma neveselé, ale bez patosu. Jsem ráda, že jsem si ji teď dala znovu. Je to úžasná kniha o úžasný bojovnici. Vtipný, chytrý, pohled na vážné nemoci z přímého přenosu.... celý text
Radimka


Začínám znovu žít Začínám znovu žít

Přečetla jsem všechny tři knihy, nejvíce se mi však líbil Lařin příběh. Tento příběh byl dost táhlý, nemám ráda alkoholiky a jejich chování. Jsem ráda, že je i pro ně nějaká pomoc, jenže hlavně se musí ty lidi snažit sami za sebe a že chtějí se změnit. Jejich vůle je to nejdůležitější co vlastně mají pro boj proti alkoholismu. Je to opravdu těžké nejen pro ně, ale i pro jejich okolí.... celý text
georginaa



Dvě ženy Dvě ženy

Velmi silná kniha, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Zejména líčení toho, jak Eva a Claudie bojovaly, mě dostalo. Vše je popsáno do nejmenších detailů a je vidět autorčina vlastní zkušenost. Prošla jsem si něčím podobným, ale o 20 let později, než hrdinky v knize, kdy prognóza již byla díky moderním lékům podstatně lepší, s vysokou šancí na plné uzdravení. I když jsem po nemocnicích strávila v součtu asi 2 měsíce během dvou let, připadalo mi to jako věčnost. A skutečně špatných okamžiků bylo jen malinko. Dva roky nepřetržitého pobytu v nemocnici si vskutku nedovedu (a ani nechci) představit, zvláště když co chvíli člověk balancuje doslova nad propastí. Je ale pravda, že to, co někomu může připadat až děsivé a morbidní, bylo i u nás na denním pořádku – humor mezi smrtelně nemocnými pacienty. Byl vždy, protože člověk se potřebuje zasmát... jen lidé "zvenku" to moc nechápali. Vlastně jsem se zasmála občas i při čtení knihy. Některé popisy a rozhovory mě zkrátka rozesmály. A říkala jsem si, že možná to tak autorka chtěla, ale i kdyby ne, já můžu, protože vím... Třeba velká vizita... taky jsme z mívali legraci :-). Co se také nezměnilo od doby románové Evy, byl strach lékařů, když evidentně něco nevycházelo, jak by mělo. Nikdy se k němu nepřiznali, ale dovedli jsme jim ho vyčíst z očí. A říkali jsme si, že i kvůli nim, kvůli té starosti o nás to nesmíme vzdát. Dnes už je vše zase jinak. Modernější, bezpečnější... jen bohužel případů stále přibývá. Obrovský stres, jemuž jsme všichni vystaveni, na tom má lví podíl. Nejlepší je zůstat zdravý. Ale když se to nepovede, pak nezbývá, než se nevzdávat. Vydržet ještě chvilku... kdyby to už nešlo, dá se to vzát kdykoli později... ale naopak to nejde, naskočit zpět do vlaku života nelze. Vzpomněla jsem si, že onkologové tvrdí, že největší šanci na uzdravené mají pacienti aktivní, byť leckdy problémoví. Takoví, kteří s lékaři nesouhlasí, někdy jim i vynadají... tedy žádní "vzorní" pacienti. Eva tomu popisu přesně odpovídala (Claudie také, ale bohužel u ní to nevyšlo :-( ). Snad bude kniha inspirací pro všechny, kdo bojují, anebo mají někoho blízkého, který si prochází podobnou léčbou. Myslím, že i když pokrok v léčbě rakoviny lymfatických uzlin (ale i jiných druhů rakoviny) je nesporný, i tak je nemoc samotná i léčba opředena spoustou mýtů, které knížka pomáhá zbořit.... celý text
BabaJaga11


Dvě ženy Dvě ženy

Vážím si toho, že se autorka s námi podělila o své vlastní zkušenosti a možná proto jsou tak opravdové až mrazí. Zajímavý je i pohled na tehdejší a nynější léčbu, myslím tím prostředí. A popravdě nevím, co je lepší. Dříve byli tito lidé mezi svými se společnou bolestí i strachem. Mohli se vcítit a zapadnout do nové rodiny pacientů, sester, lékařů a tak nějak zažívali stejné potíže, trable, touhy i ztráty. Dnes se léčí jinak. Ze své zkušenosti vím, že něco by se mi líbilo jako tenkrát. Možná to pochopení a vžití se lékařů do úzkostí a obav pacientů, možná ta sounáležitost a pokora spolubojovníků. Zase na druhou stranu by člověk nechtěl být zavřený v tomto prostředí tak dlouho... Nicméně svěřovat se zdravým lidem se svými strachy a třeba se i cítit někdy na obtíž je také drsné. Fajn je, že léčba postupuje stále kupředu a že Ev, které přežily je víc a více. Moc se mi kniha líbila. Líbila se mi i filosofická stránka knihy s mnoha pohnutkami i postupně přicházející vyzrálostí.... celý text
vladka321