žlučníkář přečtené 213

Cesta zarubaná 1975, Fraňo Kráľ

Něco mi říkalo, že když je cesta zarubaná, tak bude asi těžko schůdná. Tuhle jsem šel na jedno a cesta domů byla tak zarubaná, že jsem z toho širokýho chodníku byl samej šrám. Nejsem si jistej, jestli jsem to vysvětlil úplně pochopitelně, a taky správně, ale nic lepšího ze mě dneska asi už nevypadne. Příběh je to slušnej. Tolik bídy, tolik hladu, tolik smradu a tolik zbytečnejch cest do zemí zaslíbenejch. Tolik lidí, co chtěj makat. I když ten Fráňa co to načmáral byl budovatel jak víno, tak jsem cejtil, že chtěj makat víc kvůli hladu. Vypadaj jak strašáci do zelí a na velký převraty nemaj sílu. Ten co vždycky má prachy a moc nad ostatníma je samozřejmě notář, pak ten co má největší statek a starosta. Bylo by teda lepší, kdyby to byl někdo, kdo má největší něco úplně jinýho. Do příběhu se to krásně hodí, do všech by se to krásně hodilo. Dokonce i do těch ruskejch. Tihle filištíni vždycky dokážou vytáhnout z bližních kousky posledních chechtáků a ještě je to nechat odpracovat. Když se někomu něco nelíbí, tak je hned proti vládě a musí se s ním zatočit a vytáhnout z něj trošku toho života. Tak to asi chodilo za Hitlera, nebo za komunistů. Nevím, jak moc se to tam dělo ve skutečnosti a jak moc si to strýček Fráňa přibarvil přes červený brejle, který měl během života nasazený na ksichtě. Všechny linky v knížce jdou od desíti k pěti a jsou smutný. Zajímavý bylo pozorovat, co se děje s počátečním nadšením vesnickýho učitele. Když jsem to bral do ruky, nečekal jsem od toho vůbec nic dobrýho, příjemnýho, ba ani kvalitního, a nakonec jsem byl překvapen, kolik silnýho kafe a tabáku v tom bylo nasypáno.... celý text

Utrpení knížete Sternenhocha 2010, Ladislav Klíma

Když jsem tuhle knížečku vzal do ruky prvně, otočil na zadní stranu a řekl si, paráda, takovej šílenej ksicht jsem ještě neviděl. Pokud bych chtěl někoho vyděsit, tak tu fotku zarámuju a pověsim k jeho posteli těsně před probuzením. S pivem v ruce jsem přemýšlel, co asi tomuhle pánovi hvízdalo v hlavě a šel jsem to hned zjistit. Tak zhruba první třetina vypadala slibně. Říkal jsem si, že je to po nějakým čase asi parádní úchylárna, ve kterejch občas listuju. Nebo libuju? Já nevím. Jedna paní, která by mohla klidně vystupovat v kočovným obludáriu courá po plese, kde taneční sály brázdí další figurka, která by v tom obludáriu mohla hrát druhý housle. Tenhle opelichanej, bezzubej a plešatej pajda je ale odporně bohat, takže jeho fyzické nedostatky jsou hravě přebity jeho schopností vymetat plesy, bary a platit nekonečně dlouhé účty za absint a tabák. A tenhle vykuk při kotvení u baru zahlídne tuhle paní, která je přitažlivá asi jako velrybářská loď vracející se od severního pólu po půl roce, a po konzultaci se svým pimprdlíkem dojde k názoru, že tahle zrůda je vhodná ke kopulaci a svatbu s ní bere jako výzvu. Já bych se asi odmítl zúčastnit i jako svatebčan. Co bych jim asi dal jako svatební dar? U týhle části jsem ještě netušil, co všechno má velryba ráda, tak bych jim dal leda tak lustr. Dokud je chvíli po svatbě, a zjistí se, že obludární manželka má zálibu v sado masu, mučení, trýznění a jen tak ze sportu si občas někoho zabije, tak to jde. Tu nenasytu snad nedokáže uspokojit ani tlupa Nigerijců. Jenže pak se to celý zvrtne. Helmutkovi z tý jeho pani, která bude možná trochu i jako záhada blair witch, parádně mrde. Pak už je to jenom sledování halucinací, šílenství, léčebnejch metod a zase šílenství. Těžko jsem se pak orientoval v tom, co je realita. Občas mě pobavily způsoby vyhánění magoření, ale nemohl jsem se dočkat konce. Trochu jsem doufal, že to dopadne jinak. Možná kdyby se ten úchylnej začátek a ta první třetina rozvedla víc na úkor popisu šílenství, bylo by to pro můj mozeček lepší. A to nejsem žádnej úchyla. Dávám tomu půlčíka, ale je to takovej horší půlčík. Teď úplně nevim, jestli jsem to měl hodnotit, protože jestli je v tom něco filosofickýho, tak to není úplně pro mě. Já potřebuju text přímej jako trasu ke Kloko a žádnej hlubší smysl nevidím. Já mám radši mělčinu.... celý text

Saturnin 2003, Zdeněk Jirotka

Tolikrát jsem viděl filmovou verzi a říkal si, že bych si to rád i přečet. A takhle jsem si to říkal tolik let, že jsem to zas viděl asi desetkrát. Tím jsem se komplet připravil o kouzlo představ. Nemohl jsem si jen pomocí svojí fantazie vymodelovat nohy slečny Barbory a přemejšlet, jaký asi měla kadeře na svalnatých lýtkách. Musím ale říct, že je ta knížka tak hezky napsaná a film tak skvěle natočen, až jsem měl pocit, že čtu film, nebo sleduju knihu. Seděl jsem na gauči, smál jsem se a chtěl bejt odřízlej povodní na ostrůvku v dědečkově vile. Pak bych se vypravil do srubu doktora Vlacha a zůstal bych tam klidně do listopadu. Koupal bych se v tůni a zkoušel bych vliv různých zapálených sušených bylin vdechovaných do plic a jejich vliv na funkci mozku, hlavně v kůře spokojenosti s bytím. Nevím teda co bych tam jedl, protože bejt o houbách, malinách a bukvicích nedovedu. Zároveň však nedovedu ulovit a vykuchat zvířátko a kebab nikde. Musel bych se asi spolehnout na slečnu Barboru. Zase jsem se nechal unést. Stává se mi to, když mě takhle unese příběh kterej čtu. A teď už jdu...Sobý hnusec...Nedolovím, nedolovím...... celý text

Neviditelný 1963, Jaroslav Havlíček

Když to porovnám s tím, co mi od Havlíčka prošlo rukama. Sakra, teď to zní, jako kdybych měl celej dvoukolák těch věcí na porovnání, ale není tomu tak. Mám pocit, že většina lidí začala podobně jako já, a to petroleum lampë. V porovnání s tímto je lampa pohádka. Sice taková Grimmovská, ale pořád pohádka. Další srovnání, díl studna z majora Zemana. Mám pocit, že i tady jsou lidi žijící za zdí statku proti týhle rodině Hajnů idylická rodinka, která má plnou almaru mončičáků. Proč zrovna mončičáků? Nemám ponětí. Jen jsem tu srovnávačku chtěl vykreslit, ale nemám ořezávátko a nikdy jsem nebyl zrovna nejlepší kreslíř. Ten Havlíček je fakt borec, jak dokáže všechno vykreslit. Ne jako já. Fakt pecka. Začátek trošku pomalejší rozjezd, ale jak skončí seznamovačka, už to jede do konce, jako utrženej vagón. Je to plný psychickejch poruch, šílení, nesnášenlivosti, zla, prokletí, závisti, smůly, sviňáren a mejch plnejch kalhot. Začne to tolerováním Cyrila, ale když zmizí, tak teprv začne tóčo s opravdovým neviditelným. Ten co tu zpověď píše má sice nějakej plán a vizi, ale dobro v ní úplně není. Je to povrchní svině, jejíž cíl je jasnej. Doktor je povrchní snob, prateta smrt, která řídí všechno a vypravěčův kámoš je taky pěknej zkurvyšejdíř. Že by služka byla hodná? Taky úplně ne. Tenhle výčet tu dělám jenom proto, že se snažím zjistit, Jestli v tý knížce vystupuje nějaká dobrá duše. Postav jsem vyjmenoval tak čtvrtku a stejně ti garantuju, že tam nikdo takovej není. Dokonce i mrtví předkové jsou všiváci, hajzlové, blázni, nebo notorici. Nenechá tě to v klidu, budeš zvědavej, nasranej, budeš se možná na někom chtít dopustit násilí. Já to tak aspoň měl. Do posledních stránek se tam dějou špatný věci a nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Hle, jakou hru ten pán rozehrál. Trošku mi to připomínalo jednu brožurku, která se jmenovala klubko zmijí. Tam se taky zpovídá jeden takovej zahořklej, chamtivej a despotickej "dobráček". Tohle je však delší, propracovanější a děsivější. Kam se hrabou horory. Doufám, že jsem se do toho moc nezamotal. Pokud jo, je to asi tím, že už jsem nějakou dobu nečet nic, co by se mnou tak otřáslo, jako demižon hruškovice a zanechalo tak hlubokej dojem. Nebo je to tím, že neumím tak dobře psát.... celý text

Návrat starého mistra a jiné povídky 1953, Kuo Mo-žo

Přehrabuju se ve skladišti svojí paměti a hledám tam, jestli jsem četl něco od velký zdi, žlutý řeky a rejžovýho pole. Nebyl to dobrej nápad, protože jsem odsud vymetl akorát tři myši a zjistil, že obě dvě mozkový buňky se ještě nevrátily z dovolený. Výsledek kontroly tudíž je, že asi ne. Tak to nemám s čím porovnat. No hele, čekal jsem, že ten Kuo Žůžo tam nasázel pár veselejch historek a kde nic, tu nic. Cestou ke konci jsem stále doufal že na něco narazím, ale měl jsem smůlu. Dokonce i tam, kde se něco řešilo krz manželku a já čekal, že se něco semele, tak nakonec nic. Možná jí ten její manžel ani neobrousil, a to nikdy, protože je na to moc duševně čistej a jestli se chce ještě víc povznést, tak stačí pár máchání přirození v ledový vodě a pár zrníček rejže. Místo těch srandykopců jsem tam narazil na spustu námětů k zamyšlení a přemejšlení. A to ti povídám, já jsem jednoduchej člověk, trošku omezenej a moc toho nepochopím. Příběh musí běžet, jak řetěz na novým kole, a musí bejt lehce stravitelnej. Tady to tak nebylo. Nakonec jsem to ale zvládnul, neutlouk se nudou a občas se i trochu zamyslel. Ale na můj vkus tam bylo moc hladu, hodnostářů, pytlíků s rejží, asketů a duchovní čistoty. Zábavy tolik, co chlastu v sokolovně po hasičský zábavě. Kdo ví, třeba mi mezi řádky něco uteklo, nebylo by to poprvé.... celý text

Vyprávění lužického Všudybyla 1964, Měrćin Nowak-Njechorński

Kdo by to byl řekl, že se nachytám na název knížky? Stává se mi to maximálně jednou do měsíce. Já v tom názvu viděl vyprávění nějakýho tuláka lomeno bezďáka, kterej se toulá po Lužickejch horách, somruje, spí v seníkách a zase somruje. Já se tam toulám taky rád. Šel bych na Jedlovou, v chatě pod Luží bych si trochu zjizvil játra a po probuzení bych si to štrádoval směr lesní divadlo u Cvikova a přilehlý pivovar, kde bych si zjizvená játra trvale poškodil. Tím bych ale z tý Lužice vlastně odešel. Jde tu spíš o Srbskou Lužici a kraj, kde frčí srbština, němčina a polština. Žádný nepřístojnosti se tam neodehrávaj. Je to psaný slušně, a dokonce když se mluví o ožíračce, tak je to popsaný jako místo, kde se lidé houfně scházejí aby strašně moc jedli, pili, tancovali, dělali rámus a obtěžovali bližního. Takže žádnej punk, divočina z toho taky nekouká. Nějaký pasáže jsou nudný, ale všechny obsahují velikou lásku autora k tomuhle kusu země. Popisuje kulturu, krajinu, umění a dění ve městech a vsích. Musel to tam mít kurevsky rád. Byl mi sympatickej tím, že při absenci asfaltu na cestách, kol s přehazovačkou a kiosků s točeným pivem z místních minipivovarů, vzal svůj velocipéd a vyrazil jen tak do Berlína. I když nějaký pasáže nudily a musel jsem si to dávkovat postupně, Když jsem došel ke konci, měl jsem docela dobrej pocit. Teď jak to píšu, myslím na ty minipivovary a jejich orosený sklenice, dělají se mi v koutcích sliny jak dětský švihadla.... celý text

Pekař Semjonov 1950, Maxim Gorkij (p)

To si takhle mladej Maxim vleze do starýho Ruskýho Penamu, kterej ukradl tenhle Semjonov a Maxim je tam mezi těma vágusama který tam pracujou, největší bedna. Ne bedna jako terminátor, ale magič na hlavu. Moc tam teda nezapadá a dobrotu to asi dělat nebude. Říkal jsem si, koho mi ten Semjonov připomíná a pak jsem si vzpomněl. Je to Ruskej Džaba hat. Je tlustej, odpornej, zlej, smrdí a je špinavej. Taky je imrvere vožralej, protože jí jenom vodku. Banda lidí tam zažívá podmínky, jako agenturní cizinci, co vystoupí z autobusu před Vodňanským kuřetem. Dělaj těsto, preclíky, možná se to ani nedá žrát. Netuším. Jsme přece v Rusku. A tenhle obluda mezi nima proplouvá, mumlá, poslouchá a Maxim mu tam dělá bordel. Snaží se mu tam založit odbory a stávkovat. To se pučmelounovi nelíbí. Jeho vyjadřování je teda takový, jako když už to má hodně vypitý, je v posledním tažení a je to generátor náhodných slov. Celý je to krátký a takový ponurý. Jak Maxim do pekárny vlez, udělal tam nic neříkající čoro moro a najednou vylez. Přijde mi to jako deníček syrotka, kterej se musí někde upíchnout a dělat bordel. Když to porovnám s ostatníma Ruskejma čmáranicema, tak s tímhle podle mě nemusel nikoho otravovat. Alespoň to zaplní další mezírku v regálu s těmahle mejma oblíbenejma barevnejma brožurkama. Teď bych rád ochutnal kvalitu pučmelounovy vodky. Mně by asi udělal kompletní výmaz už první kalíšek. Tím by se zařadil na stejnou úroveň, jako Gelfská kořalka.... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

To je konec tohle. Kdyby mě někdo vypěstoval, vsadil bych se, že bych byl parádní obluda kategorie epsilon a žil bych si svůj úděl s ostatníma stejnejma obludama, jako já. V dnešním světě, kterej se mi i tak moc nelíbí, můžu bejt obluda typu epsilon, ale jen a pouze vlastní vinou. Taky by nehrozilo, že když dostanu chuť utratit devatenáct korun u Cortése za knížku, tak bych měl vyhlídku leda tak na elektrošok a hledání vlastní lopaty. Ze společnosti, kde se dějou tyhle věci se mi vždycky chce blejt. Vždycky se děsím toho, že někomu rupne v kouli a přesvědčí většinu lidí, že takhle je to tip ťop a eňo ňuňo. Doufal bych pak, že mě separujou do nějaký obory a budou mi tam posílat basy Arguse až bude v akci, samozřejmě na státní útraty. Tady v tý knížce o všem rozhoduje nějakej guru Jára, nejspíš proto, že to byl zrovna největší vymaštěnec. Víc se mi teda líbilo mechanický piano, kde o všem rozhodovala plná místnost elektronek. Taková poválečná forma umělý inteligence. Knížky tohohle typu si musím dávkovat pomalu. Při představách musím užívat starý zásoby kinedrilu. K tomu mám destrukční náladu a sebedestrukční sklony, při kterých se dá udusit kebabem, nechat se přejet noční tramvají, nebo se utopit v Botiči, ve kterým teče deset čísel vody. To by asi stačilo...... celý text

Petrolejové lampy 2008, Jaroslav Havlíček

Moc psycho mi to nepřišlo, neříkám však, že je to špatnej příběh. Je to hodně dobrý. Ze začátku je to takový docela jednoduchý, ale jak ta malá bandaska roste, trošku přituhuje. Neviděl jsem filmovou verzi, tak jsem si ty statky, hulváty a lidi, co by hned z minuty na minutu mohli šéfovat těm prodavačům hrnců, co obrážej vesnický kulturáky, představovat. Mohl jsem se se Štěpkou kolíbat Jilemnicí, kde jsem nikdy nebyl střízlivej a o tom druhým stavu nemám zaručené informace, takže tu toho nemůžu moc vyprávět o kymácejících se chalupách a rozmazanejch stromech. Mohl jsem si všechno představovat podle toho, co čtu a hlava mi to převádí na obraz. Na rovinu, Štěpku jsem viděl jako takovýho neforemnýho otesánka, kterej patří na statek mnohem víc, než do městečka. Na statku když se jde kolem hnoje, tak se pak těžko pozná, kolik much kolem tebe lítá kvůli místu kde stojíš, a kolik jich tam lítá kvůli tobě. Zhruba lehce za půlkou se dějou věci. Věděl jsem, že Štěpka je takovej parní stroj, jak do síly, tak do hmotnosti. Kdyby měla někoho zachránit před přejetím vlakem, vystrčila by na ten vlak zadek, a nechala ho celej v klidu vykolejit. Každej má ale svoje limity a zbytek knížky mi tý bandasčičky bylo líto. Po dlouhý době to byla kniha, která mě nenechala jen tak sedět. Musel jsem se ošívat a občas si zanadávat, jak ten, co za ním choděj lidi do kostela může dopustit, aby po světě chodil takovej odpad, kterej už měl dávno někdo vykydat. Někdo mi říkal, že je to za naše hříchy. Já bych řek, že jsou to kecy. Abych to uzavřel, Hrozně bych chtěl umět psát třeba jako ten Havlíček tady. Tak, že když to člověk čte, tak ho to vtáhne a cloumají s ním emoce a má ten příběh nějakej čas v hlavě. Nicméně je čas na trošku reality. Stačilo by mi, kdybych uměl psát gramaticky správně a umisťovat čárky ve větách přesně tam, kam patřej. Tečka... celý text

Třicátá Marinina láska 2010, Vladimir Georgijevič Sorokin

Teda Vláďo, tady jsi se docela předved a docela zatočil s mojí fantazií. Po tom začátku se mi rozjela v hlavě představivost, no bylo to jako pornhub na papíře. Docela dobrý, slušný. Jedna formule mezi hezkejma Ruskama, který nechybí inteligence, ani apetit na vodku a kaviár, a v místním režimu se pohybuje na správný straně scény a jede si svůj vlastní příběh. Jeden by řek, že bude proplouvat městem, prolejzat nálevny, stýkat se se zakázanejma lidma, roztahovat nohy, polykat namraženou vodku po kýblech a otevírat pusu dokořán na šluk z cigarety, nebo koženýho doutníku a ono najednou ejhle. Druhej poločas by se dal zhodnotit jako následek jedný vylejvačky a následnej trest. I když o tom trestu by se dalo pochybovat, protože byla spokojená a vrněla blahem u soustruhu stejně jako v minulym životě u jednoho umělce většinu noci, co jí nakládal. Ve fabrice jí nakládaj normy a u oběda na talíř. Prostě se ožereš, roztáhneš nohy a foukne ti ho tam někdo z fabriky a napustí tě láskou k budování vlasti, což je zvrat v ději jak po půllitru zelený na závěr akce. Celej zbytek knihy se oslavuje bydlení na svobodárně, předhánění se v práci, socialismus je táta náš a po práci rovnou domů. Možná tam ten budovatel občas znova zaseje, ale to už ustoupilo do pozadí, protože jsem byl omráčenej fabrikou. A chtěl jsem tam hned nastoupit. Naštěstí jsem musel jít na záchod a cestou mi padla do oka flaška šnapsu a veškerý budovatelský nadšení spláchla kamsi do hajzlu. I přes to, že se v půlce přehodila výhybka kamsi do zababova, tak to svištělo jako transsibiřská magistrála. Možná jsem taky ovlivněn tím, že Vláďa Sorokin je můj oblíbenec i když Manaraga byl docela omyl, ale tohle bylo fajn. Tomu agitátorovi se povedlo mezi lichejma šťouchama vylízat hlavu do mrtě a mezi sudejma z ní vyrazit vlastní myšlení. Když si pak vyplachovala pusu, byl z ní už jinej člověk. V první půlce knihy bych neřek, kam to dopracuje. Asi jsem zase všechno vykecal...... celý text

Ďábel v těle 1960, Raymond Radiguet

Už když jsem to otevřel, bylo mi naprosto jasný, na kterým místě se v tom těle ten ďábel nachází. Děje se to ve Francii za války a poďobanej vořežprut do ní nemusí, protože ještě nosí učebnice. Jenže mu představí jednu patlalku a hned to tady máme. Tata mu povídá: zapomeň na ní spratku, známe se s její rodinou a ona je starší a zasnoubená. To asi poďobance přitahuje, protože jí nemůže vyhnat ze svejch představ. Koukne na ní, ona na něj koukne, změří si ho od shora dolů a povídá mu. Kloučku, koukám, že stavíš stany, a to jsi ještě ani nic neviděl.... Tak jde čas a poďobanec brousí nenápadně, místo aby se učil, kolem jejího baráku a potkaj se. Ona mu vypráví, že její snoubenec tráví většinu cestu na cestách po zákopech Evropy, a jestli na ní nevypustí toho ďábla. Co asi ten frantík udělá je jasný. Zahodí knížky a najednou neví, kde má oblečení. Ty vole, tohle na ně musí rupnout. I když jsme ve Francii a tam se nad tím maximálně nakonec jenom mávne rukou, a tak poďobanec dostane školu. Teda o dost jinou, než v opravdický škole. Jenomže když se dává často ďábel do trouby, tak je dost dobře možný, že se v tý troubě nakonec nějakej dort upeče. Pak se dějou věci, jako před koncem šachový partie. Pár figurek, šach, úskok, šach, ofenziva, šach... Hele, kdo dá komu mat a vyhraje brusle, aby z toho mohl parádně vybruslit nikomu neřeknu. Tak jako tak, vořežprut, patlalka a její zakopanej snoubenec udělaj kolo kolo mlýnský a šupem jsou na posledních stránkách. Až se budeš nudit, dej si to klidně k večeři.... celý text

Křehké nádoby / Drazí zesnulí 1973, Evelyn Waugh

Týýýý brďo. Než jsem se strašně krkolomně prokousal přes křehké nádoby, málem se ze mě stal drahý zesnulý. Na začátku jede skupinka lidí parníkem přes kanál zpět do starý dobrý Anglie. Celníci jsou taková kasta lidí, nadutců a úchyláků, že by se měli separovat na nějakej ostrůvek, kde by se po zbytek života šacovali vzájemně, při hraní na celníky. Pak už to jede normálně v Anglii, proplouvám mezi postavama a rovnou se tě můžu zeptat. Víš koho jsem v tom příběhu totálně nesnášel? Úplně všechny! Tak je to! Každej z těch lidí mi byl strašně nesympatickej, nebo kretén. Můj pohled na děj je takovej, že se to táhlo jako smrad, nebo plyn. Taková věc se plíží, všechno uspí navždy a nikdo se nic nedozví. Drazí zesnulí měli výhodu. Byli podstatně kratší, tak to skomírání bylo svižnější. Čím dýl jsem do toho koukal, přál jsem si zesnout. Co k nim řeknu? Nic! Nic nevim. Někdo tu psal, že je to pochutina, ale ne pro každého. Hle, jakou pravdu to napsal. Mohl jsem tušit, že když mám radši koňakovou špičku a třenou nivu s česnekem, že to s těma pochutinama bude znamenat něco jinýho. Přečti si to, třeba je to zrovna pro tebe lepší, než pro mě. Teď abych šel koukat po těch pochutinách. Úplně mi z toho vyhládlo, o žízni radši nemluvě...... celý text

Chudí lidé 1954, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Vo co gou Fjodore? Možná jsi byl mladej a rozhodoval ses teprv, jestli budeš svírat v ruce brk, nebo třeba krumpáč. Nějak jsem nepochytil, proč si spolu čmárali zrovna tihle dva ztroskotanci, ale nevadí. Vodítko by teda mohlo bejt, že žádnej z nich není pracháč. Ta mladá by mohla bejt dobrá, ale místo toho, aby se hodila do kupy a občas po někom hodila okem, tak si radši kazí oči při šití a pak si čmárá s tímhle páprdou. Ten sedí v úřadě, vypadá jak bezďák a aby si vyčistil hlavu a líp snesl tíhu života, tak udělá to samý co já, a kterejkoli jinej normální člověk. Takže se vyleje jak váza a nechá se dovézt domů na vozíku, jako zvíře. Pak zpytuje svědomí při čmárání dopisu týhletý mladý, sype si na hlavu popel a doufá, že ho včera nikdo nepotkal. Schopnost vybavit si večer je však nulová, a tak čekaj tři dni v nejistotě. Přesně tak to je a opakuje se to nejspíš každej měsíc, takže klasika vždycky po vejplatě. Ona mu píše formálně, on na ní cukruje, jako kdyby jí chtěl minimálně zbouchnout, ale prej nechce. Celý je to o ničem a jediná světlá chvíle byla, když tahleta samička začne vyprávět, jakej měla život, jenže to pak skončí a starej paprika zase píše, že všechno prolil a zaneřádil si hadry, když si lebedil v bahýnku na ulici. A takhle to jde pořád dál, oba smrděj kopějkou a najednou TADÁÁÁÁÁÁ. Na mladou zaklepe nějakej vobejda a řekne jí: Tak poslouchej ty jedna, teď si tě vezmu a basta! Ona se z toho bůhví co, načmárá to starýmu a pak to celý vyšumí. Vyšuměla moje hlava akorát. Takže přestali si psát, protože se za tamtoho klepače fakt vdala a on nechtěl aby provozovala to čmárání? Místo toho by brku by mohla svírat jinčí věci. Třeba vařečku... Nic moc mě to nebavilo, ale naštěstí to uteklo, jako když se čte třeba čtyřlístek.... celý text

Tampa 2014, Alissa Nutting

Hůůůůů, hůůůůůů, ty vole, já si to pořídil, protože se mi líbil ten obrázek na obálce a napovídal mojemu mozečku, že se tam budou roztahovat nohy a nebude se mezi nima nic bimbat, jako se to stavá v jistý asijský zemi, nebo na encyklopedyji Pornhub. Začátek jsem docela zhltnul jako kebab ve dvě ráno a představoval si, že chodim do třídy a učí mě takováhle Samice, která je nadržená na mladý poďobance pod zákonem. Doufal bych, že si mě vybere a já bych ani necek. Ale jak jsem listoval dál, tak mě ta pani začla srát čím dál víc, a byla jenom otázka času, kdy tam něco vybouchne. Ale vzhledem k událostem to nebude normální dělobuch, ale pořádná atomovka. Kdyby tu nánu nadrženou vyrazili, určitě by vzhledem ke svojí praxi večerních a nočních vedlejšáků, která je dlouhá jako hajzlpapír na záchodech v tescu, mohla nastoupit okamžitě jako lékárnice, nebo anestezioložka. Jako ze začátku dobrý, popsaný sání, cucání, vypouštění všech sekretů, ale co z toho. Opakuje se to pořád dokola a pořád docela stejně a já se nemůžu dobrat konce. Ze začátku úča se stále nažhaveným vejfukem, pak už jenom zrůdička, který bych nechtěl přijít do cesty. Kdybych si chtěl přečíst něco, co bude obsahovat všechno možný podivný klácení všeho, vybral bych si něco zábavnějšího a propracovanějšího. Přečtu si znova Nordickou blondýnu jsem ještě nelízala. Tam je aspoň ta transka Tobík a v hospodě u Vogeltanzů se dějou večír pěkný kejkle. Doufám, že to neříká nic bližšího o mojí jemný a citlivý osobnosti.... celý text

Šelma pekelná 1924, Jevgenij Nikolajevič Čirikov

Něco ti řeknu, ale ty už to dál nikomu neříkej. Je čtvrt na devět a já už měl bejt v práci, jenže místo toho sedím doma a říkám si, že tam půjdu na čumendu až kolem oběda. Úskalí tohoto přístupu však tkví v tom, že jak tu sedím, tak začínám ludračit. Je ráno a já mám čím dál větší nutkání se zvednout a jít. Jít si za roh do krámu pro první tři dopolední lahváče. Ale to už by se to pak zvrhlo a dostal bych určitě od svý drahý polovičky pěkně vynadáno, tak ten čas využiju, abych sem naprskal něco o tomhle kousku a pak půjdu smažit nějakou hru. Třeba bulánky. Černej, bílej, modrej nebo rudej. Láska je kurva, každýho sundá. Je to boj. Tady se to týká bílejch a rudejch. Rudý hoši řáděj a bílý kluky mlátěj. Jenže, když to napíše někdo, kdo má jméno jako druh nějaký holubinky, tak se nejedná o indiány, ale o průser jak Rusko. Tady je to teda takovej trojúhelník. Bílej a rudej jsou bráchové a úhel gama svírá stará jednoho z nich. Bílí jdou, vymlátěj ve vsi proLeninskou pakáž a táhnou dál. Jdou a berou s sebou samohonku. Za chvíli tam přijdou ti druzí a udělaj to samý a jsou nasraný, že samohonku vybrali už ti před nimi a nová ještě není hotová.. To už je lepší, když přiletí mračno sarančat. Sarančata totiž neberou samohonku. V rodný vsi těch dvou, kde je i úhel gama, je jako obvykle plno tuposti, zmaru, bídy, tuposti a samohonky a tuposti do třetice. Teď přemejšlim o tý samohonce a když se kouknu do svý paměti, tak vidím akorát obří lahev bez etikety, která se vznáší jako obláček kolem slepecký hole a zkazky z tohohle příběhu se vzdalují a čím víc se je snažím chytit, tím rychleji vzdalují a samohonka je větší a větší. To se mi stává furt, tak to radši uzavřu a půjdu na ty bulánky. Co si teda pamatuju je, že ta vazba byla asi sto let stará, takže ten text byl těžkej, jak sekačka v housce z čakovickýho globusu, a bez pořádnýho zapití těžce stravitelnej. Ty to zkus taky, když jsem to zvládl já. Čím víc jsem toho přečet z kraje od Beskyd dál východně, tím víc mám pocit, že je to všechno pořád dokola...... celý text

Čmeláčí med 1999, Torgny Lindgren

Slušná kratochvíle. Čím dál jsem byl, říkal jsem si ty vole, to je psycho. Ale s Torčou už jsem se někdy setkal, tak mi bylo jasný, že to nebude plný šprýmů a radosti. Je to sice krátký, zato plný, jako moje kalhoty když přijde účet od plynáren, nebo když mi pustíš film arachnofobie. Na žraločí tornádo už jsem zvyklej a na obranu mám bytelnej deštník Knalla z Ikey. Byl bych radši, kdyby se jmenoval jinak, ale mohl bych ho třeba přejmenovat sám. Proč sem nepíšu něco víc o tom medu? Protože na stostránkovou knížku jsem tak plnej dojmů, jako kdybych přečet dílo velký jako americká lednice a nevím pořádně, co bych k tomu řek. Mimo to, že Hadara žere nádor a brácha Olof je pučmeloun, válí se na gauči, žere jenom sladký a lžičkou si vybírá srágory z vředů a dává si je rovnou do tý svý mordy plný čokolády. Ta pani co tam přijela má taky asi dobrou náturu. Na to, jak si to tam přihasila jenom na chvilku, docela tam vydržela. I kdybych byl zvědavej na příběh těch dvou dědků, tak bych na to nešel přes tunu nechuťáren, který jsou tam popsaný tak barvitě, že jsem to viděl, jako v biografu. Představivost by se měla někdy prostě vypínat. Ti dva plesnivci se svejma nechuťárnama nejsou ovšem to hlavní. To nejdůležitější se odehrává v jejich zpuchřelejch hlavách. Baráky maj proti sobě, ale vzdálenost mezi nimi je veliká, jako mezi mezi Mostama u Jablunkova a měsícem. Takhle vypadá nenávistná tichá válka v rodině, prakticky na jednom dvorku. Říkám ti, že cestovat někdy na čundru severním Švédskem a dojít do končin, kde nikam nevede cesta a jsou tam jenom dva baráky a dva dědci, pelášil bych odsud strašně rychle. Ani bych si s nima nedal pivo. Maximálně bych utíkal do lesů s lahváčem v ruce. Fascinovalo mě, jak tomu všemu ta pani pomohla. Teda mimo to, co musela udělat za nechutnost. Slabá knížečka, pořádnej zážitek. Určitě jsem jí neměl v ruce naposledy.... celý text

Katastrofa a jiné novely 1961, Liviu Rebreanu

Tak tenhle sešítek se hemží samejma katastrofama. Většíma i menšíma, kterejm vévodí táta všech katastrof. Čili na závěr, než to zaklapneš, průser jak má bejt. Snažil jsem se o použití trochu méně pikantního slova, ale moc mi to nešlo. Navíc k večeři si naložím hromadu chilli con carne, tak tohle bude trošku předrážečka. Průser však neznamená, že by ten sešítek byl taky katastrofa. To vůbec ne! Ty příběhy se četly dobře, a to já zas krátký příběhy na ranní posezení tuze rád. Bylo to jako v dokumentu Putování s dinosaury. Vylíhl se tam nějakej prďola a ani nevěděl, do jak blbý doby se mu to povedlo. Ani netušil, že v lese není žádnej Burger King, ba ani že dojde ke koliznímu kurzu země s meteoritem a že všechny jeho kámoše čeká vyhlazení. Pokud bude mít štěstí, něco ho zabije dřív. A jak ten co to vypráví řekne, tady to je mládě Velociraptora, budeme mu říkat třeba František, bylo hned jasný, že se františkovi do konce dílu stane nějaká srandovní příhoda, neslučitelná se životem. V těchto katastrofách to bylo podobný. Říkal jsem si, co se tam tak tomuhle chlápkovi/dítěti/ženský může ještě stát? Něco se nakonec vždycky našlo. Skoro jako v těch povídkách dobrého člověka těžko najdeš. Tyhle katastrofy jsou z Rumunska. Hele, já tam byl v roce 2005 tuším. Ve městě to byla katastrofa, v horách nádherně a v těch na Ukrajinskejch hranicích totální divočina s vlastníma zákonama a bída jak sviňa. A na přelomu století to muselo bejt ještě horší. O moc teda ne, protože se tam furt jezdilo s koňma. Takže ten co to sesmolil, tak si nic nevymejšlel. Rozhlídl se kolem a řek si: Rumunsko vole, co bys chtěl! A hodil to na papír. Dobře udělal. Když si to tak vezmu, tak jsem četl i něco Bulharskýho, Tureckýho, Gruzinskýho...no všechno byly katastrofy. Z toho mi vychází, že od Jindřichova Hradce na východ je to samá katastrofa, průser a nebezpečenství, tak bacha!... celý text

Pivoňková lucerna 1984, Sanjútei Enčó

Ješito Ješito, už to máš ušito! Trošku jsem z toho měl vítr, protože poslední japonská brožura, kterou jsem měl v ruce byla docela blábol a tahle by měla bejt trošku jiná. Padlo tam slovo Samuraj a meče. A já kdysi viděl film poslední samuraj, takže jsem si začal připadat znalej problému. Strach opadnul, vzal jsem do ruky rybičku a otočil opatrně první stránku. Hned tam si jde mladej samuraj do tokijský lověny okouknout meče a venku se producíruje jeden kořala. Čirou náhodou taky samuraj, ale tenhle dostal padáka ze samurajský práce, protože odnesl bušidó do frcu a pořídil si za to paletu japonskýho krabicáku. Pustil si trošku hubu na špacír a ten druhej co neviděl dvakrát udělal ha ča a úta je táta a přemění ho na násosku v úpravě sašimi. Jestli se v Tokiu děje to, co tady na prvních stránkách, tak tam nejedu ani náhodou. Protože ten co udělal z násosky sekanou byl samuraj, tak si všichni řeknou, že je to v pohodě a nedostane ani veřejně prospěšný práce. Život jde dál, roky letěj, dějou se různý věci, dokud se u toho sekáče neobjeví do služby klučina, kterej tam chce sloužit a zdarma k tomu dostávat hodiny správnýho sekání lidí samurajským mečem. Podezříval jsem ho, že chce tohle umění využít na odřezávání kebabu ze štangle, ale ukázalo se, že je to synek od toho alkáče. Vzpomněl jsem si hned na příběh o Ljotovi a Vigdis a čekal, jaká variace z toho bude. Jaká z toho byla neřeknu. Co ti budu povídat člověče. Dalo mi dost práce, abych se zorientoval ve všech těch dějovejch linkách a než jsem dokázal pochopit že to zas není tolik příběhů, že je všechno propojený jako kdyby Tokio byla vesnice a že obejda, kterej se nezdá důležitej, je ve skutečnosti něco jako Ivan Roubal. Celkově mě ten příběh příběh překvapil. Jediný, co mě sralo, byly ty japonský jména. Ty mi nešly přes jazyk a paměť navíc udělala salto vzad a mozek byl jak po vytažení z pračky, s horním plněním. Takže to doporučuju a teď už se musím jít projít do deště, nebo aspoň do větru. Jednak mě zase chytá fantas a druhak potřebuju nějaký pečivo k večeři. Už někdo měl višňovou chilli marmošku?... celý text

Rudá jízda 1965, Isaak Emmanuelovič Babel

Myslel jsem si, že to bude pořádná jízda, až z toho uvidím rudě, ale spíš to bylo jako výlet spolku důchodců k rybníku Krajáči. Příběhů skoro tolik, co stránek a moc se tam toho nenasvištělo. Jenže, o co ty jízdy byly pomalejší, tím byly bruntálnější. Ten co to načmáral to měl blbý, protože si to čmáral do bloku někde pod stromem o válečný polední přestávce, něco slyšel a něco viděl. Já tohle vidět, tak ty stránky použiju leda jako hajzlpapír a do smrti budu muset brát pilulky, nebo ze mě bude prvotřídní notorik. Jako by nestačilo, že se musíš prokousat přes první velkou válku, řekneš si fajn, dám si vodku a půjdu domu na samohonku. Ale prdlajs. Vynoří se Bílá síla, co by ráda cara do Kremlu a ta rudá, co by tam ráda toho z mauzolea musí jet a hrát s nima na slepou bábu na docela velkym hřišti. V ruský literatuře se moc chytrý lidi nevyskitujou a všude je to daleko. No a tady je to krásně popsaný. Krom toho je tam popsaný, co dokážou kozáci, když dají hlavy dohromady. I když každej žhaví svýho sólokapra, kolikrát se dřív nažhaví šavle a z výsledku by jeden blil jak šakal. Nebyla to teda úplně jízda, ale jsem docela rád, že si ten pán dělal cestou ty poznámky a že jsem si tím mohl zalistovat. Když je jeden příběh slabší, druhej je o to silnější. Je dobrý si to přečíst a pak si dát dvojku šnapsu pod kůži.... celý text

Maxl žhář 2019, Anna Strnadová

Šel jsem takhle do knihkupectví, protože mi vánoce zatahaly za rukáv a řekly: Hele ty vagabunde, odlož to pivo a koukej mazat, poněvadž za tejden jsme tady jak na koni , a s celou parádou! Tak jsem se zvednul, a než jsem si nazul baganče, vylohnil jsem zbytek piva a vyrazil. Posbíral jsem pár věcí z regálů a mazal ke kase s hromadou peněz. Slečna za kasou na mě vyhrkla cosi o nějakým klubu, velikejch výhodách a šibalsky na mě mrkala, což mohlo znamenat cokoli. Já se začal červenat, bejt roztržitej, ona toho využila a řekla, že jestli mám zájem krz ten klub, tak si mám jít vybrat ještě něco z regálu, kde jsou lepší ceny. Tak jsem šel a vzal tam něco o Bhútánu a u kasy mi zase slečna řekla šmarjá, jsem to ale popleta, musíš si ty frájo jeden vybrat ještě jednu, jinak to neplatí. A já na to himl, tak jdu tam. Měl jsem u toho orosený čelo, protože už se mi po tom pivu chtělo strašně s pískem a v DBK jsou záchody za prachy a já panikařil, že mi žádný nezbydou, tak jsem rychle po něčem šáhnul, zaplatil to u tý slečny a vystřelil z krámu, jak kdybych tam něco ukradl. Tahle věc mě přišla na nějakejch osm pětek. Tak asi takhle se mi dostala do ruky tahle knížka. Úplná souhra náhod. Cestou jsem byl zvědavej, jestli to nebyl zajíc v pytli, jenže jsem tu publikaci založil někam, kam nechodí ani slunce, napětí opadlo jako voda v Botiči po letní bouřce a nakonec se mi to celý vykouřilo z hlavy. A to moje hlava není zdaleka tak vyhulená, jako otvor v Tee - Pee. Narazil jsem na ní teprve nedávno při nějakým úklidu a teď se teprve dostávám k tomu, co na mě po otevření dejchlo. Název zní docela jako příběh elitního průseráře. První jméno jako podvraťák a vyvrženec, s přídomkem, kterej mu pověst moc nevylepšuje. Co jsem si tak stihl zapamatovat, že Maxík je fakt místní neotesanec a hrubián. Věřím, že ve svých myšlenkách je vskutku slušný člověk, kterej toho zažil docela dost zlýho. Já nezpochybňuju jeho příkoří a smůlu už od tý doby, co ho Franc Josef povolal na vojnu, a tam to chodilo a trvalo stejně dlouho, jako v pohádce s čerty nejsou žerty. Ale co se týče jeho návratu, tak camrá víc než já. O jeho slečnu si nikdo nechtěl opřít ani kolo, který ještě ani nebylo v prodejnách a on jí to rozhodně nijak nevylepšil. Ale všechno jí prolejt? To se přece nedělá ani v sobotu. Tak mám pocit, že už tady plkám fakt dlouho, a to jsem teprv na kraji, takže to přeskočím a zamaskuju tím trhliny v mojí paměti. Vím jistě, že mě to bavilo až do konce a celý to bylo o utrpení. Poslední část mě ale překvapila a troufnu si říct, že i trochu nasrala, protože jsem si při tom hltání vytvořil v hlavě úplně jinou závěrečnou linku. Slyšíš, že mluvím o hltání? Ano, je to tak! Mě osobně to vcuclo a vyplivlo až na konci. Klidně si to přečtu víckrát, ale ubírám hvězdičku za ten konec, kterej tolik nezapadl mezi moje hrníčky.... celý text