1. Domů
2. Autoři
3. Jaroslav Havlíček
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 32
• Bazar 45
• Životopis
• Citáty 11
• Diskuze 11

Populární knihy

/ všech 32 knih

Nové komentáře u knih Jaroslava Havlíčka

Helimadoe

„Snad jsem to v úvodu přehlédl, ale celou dobu jsem přemýšlel, kolik Emilovi vlastně je. Ke konci jsem se to konečně dozvěděl, a překvapilo mě to. :) Bylo to ale příjemné čtení.“... celý text
— Tony86

---

Helimadoe

„Pomalé nostalgické čtení, když můžete dopoledne zůstat v posteli. Emilovy vzpomínky a vlastně vzpomínky nás všech, jaká jsme byli jelítka a umíme být navždy, protože když do srdce vstoupí láska, odchází rozum. Nádherná studie Helmadon, jak se každá ze čtyř starších se svým osudem vzhledem ke své povaze popasovala. A jak se teprve popasuje ta nejmladší? Které z nich je nejvíce podobná Vidlička? Ta má naštěstí více na výběr než ženy té doby. A pak že mě psychologická literatura nemůže bavit. Inu, Havlíček. "Nebe, které odměňuje, je v nás." Krásné, stejně jako film.“... celý text
— Vidlička

---

Smaragdový příboj - novely

„Velice povedená sestava příběhů, titulní Smaragdový příboj mi připomíná meyrinkovskou Prahu a je to určitě to nejtajemnější od Havlíčka. Ostatní dílka mají taktéž vysoce zábavný potenciál, radost číst!“... celý text
— boticelli

---

---

Petrolejové lampy

„Pocit z románu neviditelný se mi zřejmě navždy zaryl do srdce i paměti a tak jsem se po dlouhé dekádě těšil na setkání a společně strávený čas s panem Havlíčkem. Ač očekávání jsou často předzvěstí zklamání, v tomto případě byla pozitivně naplněna a já mohl být opět s vděkem vtažen do dění období přelomu devatenáctého a dvacátého století v podhorském městečku Jilemnice. Zdá se, že poeticko-naturalistickým vypravěčem tohoto příběhu je skutečně samotný Havlíček, protože z náznaků je patrné, že se jedná o obyvatele Jilemnice, který popisuje příběh časově předcházející vypravěčově narození. Čísla kapitol první části knihy mohou sloužit i jako vodítko, díky kterému jsme schopni určit věk hlavní hrdinky Štěpky a každá z kapitol přibližně zachycuje rok jejího života a její psychosociální vývoj. A nebyl by to Havlíček se svým mistrovstvím psychologické prózy, kdyby čtenáři nepředestřel dualitu Štěpčiny/Štěpánčiny duše a jejích složitých katakomb prožívání v rolích frackovité poběhlice i mravní dívky z vyšších kruhů. Pomocí propracovaných psychologických analýz a rodinných anamnéz jednotlivých postav, jež v maloměstě zosobňují tehdejší typické sociální statusy, postupně pronikáme i do duše samotného společenství maloměsta. A sociální diverzifikace je právě to, co nám nabízí hluboký vhled do fungování tehdejší lidské pospolitosti. Štěpánčin život totiž protkávají všechny společenské vrstvy městečka. Počínaje otcem stavitelem, členy městské rady, úředníky a lékaři, přes inteligentní omladinu tvořící jádro kulturního života Jilemnice, pekaře, chudé statkáře, služebnictvo, až po postavičky na okraji společnosti, místního pajdavého luetika, němého čeledína, nebo skrofulózního chlapce, jež si své místo na slunci vydobývá násilím na jiných dětech. Identifikace s myšlením širokého množství postav výrazně přispívá k porozumění kontextů prožívání doby dávno minulé. A právě tento podrobný sociokulturní vhled vnímám jak jeden z nejsilnějších přínosů Havlíčkova románu i v současné době. Příběh odehrávající se zhruba před sto padesáti lety pouze potvrzuje, že motivace a příčiny chování a jednání lidí zůstávají výrazně nezměněné.“... celý text
— hladko

---

Zánik městečka Olšiny (12 povídek)

„No, měl jsem z toho dost smíšený pocity. Mnohem větší drámo mi přišel třeba Neviditelný. Hned první kus byl teda slušnej námět. Jako že na smrtelným obláčku dodejchá bůh, protože byl už fakt dost starej, a pak než se vyřeší u notáře dědictví, začnou se v kraji v době bezvládí asi dít věci. Taková zkouška, jakou maj asi lidi víru. Taky tam nejde umřít, takže nějakej ožrala se vyleje jako každý dopoledne, stará mu řekne: kde ses zase ožral ty dobytku, a hrozí mu válečkem na nudle. On řekne že je v pohodě a propíchne jí, nebo uškrtí? To je asi jedno. Když se zjistí, že furt žije a nadává, tak za prachy ukazuje, jak jí zapichuje. Jenže zničehonic to ztratilo náboj, smyk, nebo to vyšumělo. Ty další kousky byly psaný tak, že jsem pana Havlíčka nepoznával. Normálně jsem si říkal, kryndapána, to je jako kdyby se u těhletěch povídek teprve učil psát. Moc mě to nebavilo. Kdyby to psal někdo jinej, tak by mi to nejspíš bylo úplně fuk fuk, je mi to jedno, fuk fuk, je mi to úplně fuk, teď mám v uších vinné zátky. Tak kde jsem to skončil pane Haubert? Totiž pane Havlíček? Krucifix. No, kousal jsem se tím nějakej pátek a najednou bum a prásk, otočil jsem stránku a tam čekal smaragdovej příboj. Po pár stránkách jsem si došel pro extra hořkýho Bernarda, napil se a řekl si: Havíček je zpátky! A v plný parádě! Konečně! Čekal jsem netrpělivě, až budu mít zase čas se do toho ponořit. Smrdělo to tam dost bizarní rodinou, žijící v dost divným baráku přilepeným k Daliborce. Už se tam děje příběh, kterej bych klidně roztáhnul na celou knížku, otočim list a ty vole tam čekal konec? A pak už jenom doslov? Nedokážu přesně popsat jaký všechny emoce se mnou cloumaly když mi docházelo, že se nikdy nedozvím, jak to všechno Pepa Hojsa vyřešil. Strašně mě mrzí, že to pan Havlíček se svým životním tempem přepísknul a nestihl to dokončit. Dávám tomu asi trojku za ten příboj a za ten zánik.“... celý text
— žlučníkář