BlueMind18 komentáře u knih

Dříve jsme tu měli čestný titul zasloužilý umělec. Časem, změnou doby a paradigmat byl nahrazen neoficiálním titulem zasloužilý dezinformátor. Sociální kredit zasloužilých dezinformátorů je v mainstreamových kruzích hodně nízký, obecným trendem je tyto lidi ve veřejném prostoru vymlčet čili vyghostovat a dehonestovat. Nicméně, alespoň pro mně a myslím, že pro mnohé, je atraktivní, že tito lidé jako jedni z mála neztratili schopnost kriticky přemýšlet mimo oficiálně vytyčené lajny mentálně uniformovaného stáda našich hlídajících psů "demokracie", a co víc, říkat to vše pěkně nahlas.

Ano, autor, jak už někdo níže poznamenal, v mnohých zde probíraných tématech klouže po povrchu, ale to byl záměr. V lecčems lze nesouhlasit či pochybovat (osobně mám pochybnosti o pravdivosti a výstupech různých tzv. vědeckých pokusů, pokud vím, některé se časem ukázaly jako falešné), něco je čirá spekulace, něco čirá utopie (třeba žít co nejvíce mimo systém - co si pod tím mám konkrétně představit v rámci každodenní strategie přežití v tomto světě?), ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně. Přemýšliví kverulanti mají moje sympatie.

1 01.01.2024

Před lety jsem viděla dokument Hranice práce a zaujal mě, knihu jsem ale přečetla až nyní. Osobní angažovanost a nasazení Saši Uhlové pro výzkum komplikovaného terénu v nízkopříjmových zaměstnáních oceňuji a je mi velmi sympatická. Takhle si představuji solidní novinářskou práci. Na druhou stranu muselo být skutečně náročné skloubit tento projekt s rodinným životem a samo o sobě něco takového podniknout muselo být i neskutečně emocionálně vyčerpávající, o čemž ostatně během čtení této knihy není pochyb. Líbila se mi kombinace reportáže, fotografie včetně kopií smluv a pojednání o jednotlivých pracovněprávních tématech, od inspekce práce, odborů, rozhovor s odborníkem na pracovní právo až po problematiku agentur práce. Mám jen lehkou výtku k některým invektivám v reportážích. Pochybuji, zda je bylo nutné ventilovat i do reportážního textu. I když jak se říká na hrubý pytel, hrubá záplata. Zpovzdálí to člověk vnímá samozřejmě jinak, než kdyby si to sám prožil. Jsem zvědavá i na nejnovější počin Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Knihu jednoznačně doporučuji.

„Jsem unavená z toho předstírání a i z toho, že jsem pochopila, že v lidech nedříme žádnej revoluční potenciál, že jsou se svým údělem podivně srozuměni a nebudou dělat nic proto, aby nepříjemné věci změnili.“ (str. 170)

5 13.12.2023

Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).

Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)

Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.

„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“

Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.

25.11.2023

Oceňuji námět, kdy autorka zachycuje zkušenosti a osudy Čechů, kteří se v poslední čtvrtině 19. století usadili v západní Volyni, v západní části dnešní Ukrajiny. Po přečtení knihy mám za to, že autorka měla v úmyslu zachytit uceleně tento exodus z původní vlasti uskutečněný nejdříve za účelem získání úrodné půdy, jak to měli přislíbeno od cara, přes těžké období během etapy kolchozů, které do západní části Volyně přišli o dost později, než do východní části Volyně, a nakonec až po návrat do původní vlasti, do krásných Čech (cca v letech 1946 – 1948), kde je nakonec nečekalo s ohledem na blížící se padesátá léta nic dobrého. Volyňští Češi se tak stali obětí minimálně dvakrát, jednou během represí během 20. a 30. let na Ukrajině (to se týkalo hlavně východní části ukrajinské Volyně, která spadla pod SSSR dříve), případně o něco později (to se týkalo západní části ukrajinské Volyně), podruhé během padesátých let v Čechách, kdy se Volyňští Češi museli mimo jiné potýkat i s nevraživostí starousedlíků, kteří je označovali (nesprávně) za Rusy. Válečné útrapy během druhé světové války dopadly na Volyňské Čechy na území dnešní Ukrajiny neméně drtivě. Nadto byly Češi na území bývalé Ukrajiny v době během druhé světové války obětí řádění tzv. banderovců, tj. nacionálně smýšlejících Ukrajinců, kteří chtěli Ukrajinu národnostně očistit od všech cizáků. Oceňuji, že autorka se tuto část historie nesnažila s ohledem na současnou politickou situaci vymazat.

Oceňuji edukační stránku knihy. Čtenář se dozví mimo jiné, že během druhé světové války byly zmasakrováni a vyhlazeni nejen obyvatelé Lidic a Ležáků, ale dozví se něco i o osudu Českého Malína nacházejícího se v západní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

Velmi doporučuji článek na stránkách „Bála jsem se mluvit o tom, že pocházíme z Volyně, říká autorka románu Volyňská rapsodie | HATEFREE CULTURE (viz webové stránky https://www.hatefree.cz). Je tedy zřejmé, že mnohé události popsané v knize včetně jejich osudů tvoří historickou paměť a zkušenost autorčiných předků.
Cituji část odpovědi na poslední otázku:
„Váš román vyšel jen pár měsíců poté, co začala válka na Ukrajině. Jaké na něj máte ohlasy?
Vloni začátkem roku jsem řešila v nakladatelství Argo, zda nebude problém, že jdu „proti proudu“, protože mám v textu pasáže o smutných událostech ukrajinských band na Ukrajině. V redakci mi ale řekli, že můj román je o historických událostech a historie se nemá ohýbat.“

Má otázka zní, co je to za dobu, že se člověk obává říkat pravdu? Protože to nezapadá do nějakého mainstreamového narativu? A hrozí tu snad, že události vtisknuté do paměti jednotlivých rodin, budou označeny za dezinformace? Doporučuji ostatním čtenářům, aby se zamysleli i nad touto otázkou.

S hodnocením ohledně zpracování se shoduji s Delou111, ale na rozdíl od ní dávám hvězdu navíc za odvahu a rozhodnutí autorky neohýbat historii. Literatura má ostatně mimo jiné i ukazovat, že skutečnost nemusí být tak černobílá a nekomplikovaná, jak by si někteří snad přáli nebo myslí.

Na závěr ještě doporučuji čtenářům knihu (tentokrát nezakrytě memoárovou) od Tamary Halasové Kondor srandovič, kde jsou popisovány zkušenosti Volyňských Čechů, tentokráte z východní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

5 18.11.2023

Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).

Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“

2 11.11.2023

Kniha se dobře čte, to beze sporu. Má to příběh a spád. Řekla bych, že se příběh přímo nabízí na zfilmování, jazykovým výrazem a textovou vizualitou mi připadalo, že se to velmi blíží filmovému scénáři. Celkově mi to ale přišlo jako pohádka, i přes tu snahu zachytit nelehkou dobu a realitu první poloviny minulého století bývalého Sovětského svazu.

I když pár pasáží, které mě zaujaly, by se našlo. Například tato: "...Ignatov nechápal, jak je možné milovat ženu. Milovat lze veliké věci: revoluci, stranu, rodnou zemi. Ale ženu? Jak je vůbec možné jedním a tím samým slovem vyjadřovat svůj vztah k tak rozdílným hodnotám - klást na dvě misky vah nějakou ženskou a Revoluci? To je pěkná hloupost! ..."

4 09.11.2023

V knize se před čtenářem/čtenářkou rozevírá obraz komplikovaného vnitřního světa ženy s níž zřejmě nebude vše v pořádku nejen po stránce tělesné. Hlavní hrdinka ostatně nikterak nezakrývá, že jí postupně ubývá sil a čím více jí ubývá sil, tím více své zbylé životní síly napíná k tomu jedinému, co jí osobně, vnitřně, v tomto světě opravdu dává smysl, jakkoli to pro mnohé může být nepochopitelné, a to sběru léčivých rostlin. Náhledy na životy jiných se prolínají s vlastním bohatým vnitřním životem hlavní postavy, přítomnost s minulostí.

Není to jen sběr, je to i krása samotných rostlin, na které nahlížíme skrze text očima hlavní hrdinky („Prohlížím si diviznu zblízka a žasnu, jak dokonale je stvořená. Už ta samotná žlutá kůže křehkého květu je zázrak. Z čeho je vlastně udělaná? Není to list, stonek, kořen. Z čeho jsou utkané květy? Co to je za dokonalý materiál? Proč jsem jenom nestudovala rostliny? Nemusela bych se rok od roku divit běžným věcem a znala bych všechny odpovědi. Možná je však dobré nevědět. Neochuzovat se a nezabíjet krásu. “). Každý z nás ostatně svět a jeho jednotlivosti vnímá po svém, někdo upřednostňuje rozum a analýzu, někdo vidění a estetickou stránku vnímaného, někdo se snaží o obojí.

Sbírá léčivky pro někoho, ale co je tím lékem pro ní? Okolí jí jakousi pomoc nabízí, každý po svém způsobu, Marcela oběd ze školní jídelny, Miluška recept či léky, Diviš lékařskou péči i ten Vašek, o němž se toho moc nedozvídáme s výjimkou toho, že jejich manželství ztroskotalo. Ale záchrana možná není. Jako by ta záchranná síť okolí naprosto selhávala, její oka jsou příliš veliká, každý se do ní nezachytí, a nakonec ani nemusí chtít.

Leckterý čtenář/čtenářka by možná uvítal/a více vysvětlení, naservírování příčinných souvislostí, ale to se mu/jí „žel“ nedostane. A tak se kapitoly věnované jednotlivým léčivkám (od lípy malolisté, hluchavky bílé, třezalky tečkované atd.) střídají s kapitolami Ve výkupně I. – Ve výkupně V., život hlavní postavy plyne v rytmu zdánlivé monotónnosti od sběru do výkupu. Ale jak je to u nás u ostatních (od výplaty k výplatě, z práce domů, z domova do práce, od narození ke smrti)?

Zaujala mě neobyčejná duševní síla hlavní hrdinky, která se plně koncentruje na to své sběratelství léčivek, a zároveň její selhávání v tom, jak se čím dál hlouběji propadá do svého mentálního světa, do svých mentálních letokruhů, až se v nich zcela osamoceně ztrácí, topí a mizí. Vše jakoby pozvolna a nevyhnutelně graduje, jediné bytosti, které hlavní hrdinku opravdu přijímají jsou její milované bytosti z říše rostlin. Jako by i sama hlavní hrdinka byla nějakou zvláštní rostlinou, kterou život i ona sama bez milosti podetínají. Konec je pak ve své obraznosti přímo geniální („Své tělo už sotva ovládám, a přece se hýbe a naslouchá volání svého sesychacího poměru. Usmívám se, vdechuju nesmírné horko, vždyť já se na to těším! Sáhnu si do kapsy a nahmatám klíč. Tak to má být. “), vše se stává jedním – rostliny sušící se na půdě i hlavní hrdinka („..Hromady listí se lehce rozhrnují, abych mohla vstoupit, a za mnou se pak naposledy zavírají. Kolik prachu je třeba zvířit, aby zmizely i mé poslední stopy? Za jak dlouho přestane téct šťáva z natě mého těla, kdyby ji někdo zmáčkl? Do konce července, nebo srpna? “).

Kniha se mi líbila po stránce jazykové i obsahové. Možná je to tím, že mám slabost pro byliny a piju pravidelně nálev z ostropestřce mariánského (v knize tato bylina absentuje, v mé termosce však nikoli), nebo tím, že mám ve skutečnosti pochopení pro outsidery i outsiderky.

13 13.10.2023

Autorka sama uvádí, že když se pouštěla do projektu globálních dějin feminismů, bylo jejím cílem zpochybnit tvrdošíjnou evropskou a severoamerickou dominanci (str. 265) a zřejmě i poněkud paternalistický postoj evropských a severoamerických feministek vůči ženám z jiných kulturních okruhů, narazila ale na "propojené" dějiny tohoto hnutí jako celku, na sdílení, vlivy, které překračují hranice, tradice třeba pozapomenuté, na které nějakým způsobem, ať vědomě či nevědomě navazují či navazovala další hnutí (např. využití těl u hnutí FEMEN a akce jihokorejských dělnic v sedmdesátých letech 20. století a nigerijských trhovkyň ve 20. letech 20. století). Autorka ukazuje na příkladech konkrétních osobností, jak se feminismus odlišuje v čase, geograficky, kulturním prostředím, tématy, které určitá skupina žen různého původu v různém společenském postavení v daném čase a místě pociťuje jako nejpalčivější, vnímání toho, co je spravedlivé a co už spravedlivé není, jak se v něm zrcadlí různé předsudky, ať již jednotlivců či společnosti, a že jde o hnutí, které je svými tématy, výrazovými prostředky, motivy, formami protestů, verbálními i neverbálními projevy apod. složité, s ohledem na různost názorů/pohledů, nenapasovatelné do nějaké jednoduché škatulky, kreativní, velmi živelné a má i řadu témat kontroverzních (např. otázku "trans"). Za mě velmi zajímavá kniha, narazila jsem na spoustu jmen (možná až moc), které jsem dosud neznala.

"Minulost může být pro feministky a feministy významným zdrojem, aniž by bylo nutné souhlasit s jejími nedostatky a násilím a opakovat je. Feministky a feministé jiných období se někdy podíleli na rasové nerovnosti, třídních předsudcích, antisemitismu, nadšeném imperialismu nebo prostém zanedbání problémů, které nám dnes připadají důležité. Problematická minulost by však neměla vzbuzovat jen deziluze a touhu ji zavrhnout. Můžeme k ní přistupovat pro srovnání, imaginativní rekonstrukci a historicky uvědomělou kritiku. měli bychom se vyvarovat pokusů zploštit a zjednodušit feminismy a ignorovat nenapravitelné ideologické rozdíly. Tak mohou být feministické dějiny využitelnější pro potřeby dneška. Nemělo by nás překvapit, že ženy chtějí různé věci, ale faktem zůstává, že feminismy stojí a padají podle toho, jak využívají diverzitu." (str. 274/5)

24.09.2023

Hašek byl recesistou par excellance. Zdá se, že mu nic nebylo svaté stařičký mocnář, Rakousko-Uherská monarchie, stát, církev a církevní hodnostáři, hloupé ženy, pravidla či autority. Tento rys recese a grotesknosti nenalézá zřejmě u určité části čtenářstva pochopení, zatímco pro zbývající část čtenářstva je naopak čtení Haškových děl z téhož důvodu požitkem. Osobně patřím k té zbývající části čtenářstva, neboť četbu Haška si užívám již od dob svých -nácti let.

Mezi mé oblíbené stálice z tohoto souboru patří kupříkladu Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán nebo Šťastný domov. Časem jsem dospěla k docenění povídky Něco o soudních znalcích a série povídek o zážitcích tovariše Gaška v Bugulmě kdesi na ruské frontě v roce 1918.

1 23.08.2023

Pěkné povídky psané krásnou češtinou. Klostermann uměl vykreslit lidskou povahu a různé situace velmi živě, hluboce autenticky, s citem a přitom realisticky a v neposlední řadě se zvláštním, jemným smyslem pro humor, který protkává textem všech zde obsažených povídek. Tak třeba povídka Odysea soudního sluhy o tom, kterak soudní sluha Mastílek doručoval o vánočních svátcích světákovi Josefovi Voldřichovi soudní obsílku do Stachů, je naprosto geniální.

6 10.08.2023

Jde o knihu ze soudky malé vs. velké dějiny. Někdo možná shledá příběh Roberta Steuna, nejdříve lesního adjunta, policisty a agenta československé zpravodajské služby, pak jen policisty a nakonec znovu lesníka, málo strhující či název zavádějící, já oproti tomu oceňuji autentičnost výpovědi moudrého člověka, jeho vnímání velkých i malých událostí.

Nadto v neposlední řadě oceňuji tu práci, kterou si dala jeho vnučka s tím, že popsané listy jeho vzpomínek shromáždila, nechala je přeložit z němčiny do češtiny a zasloužila se o jejich předložení v knižní podobě i širšímu okruhu čtenářů.

Zaujalo mě, že jedním z působišť autora coby lesníka byla obec Lauterbach (Čistá). Je to jedna ze zaniklých obcí, nedaleko obce Krásno v okrese Sokolov, když tudy pojedete dnes, ani nepoznáte, že tam někdy nějaké město bylo, najdete tu jen pamětní desku a nedaleko důl Jeroným, kde se kdysi těžil cínovec (kasiterit). Robert Steun na straně 353 píše: "Brzy po našem odjezdu se ve městě Lauterbach začala konat velká vojenská cvičení, při nichž bylo město téměř úplně zničeno děly, tanky a bombami z letadel. Často jsem pak projížděl na motorce svým lesem a v jasu večerního slunce zdáli pozoroval a upřímně litoval osud tohoto nesmyslně zničeného města. Na místech, kde dříve býval život, nebylo nic jiného než trosky. Ale s Lauterbachem nebylo ještě ničení skončeno. Stejný osud postihl i obce Frohnau, Lobs, Ebnet, Perlsberg, Kohling, Steinbach, Neudorf, Sangerberg, Birndorf a ještě další, která mě v tomto okamžiku nenapadají. Celkem bylo zničeno 14 obcí a 1 město. 28 000 hektarů orné půdy v těchto místech zůstalo ladem a již nebylo dále obděláváno. Ani mrtví na hřbitovech již neměli mít klid, protože pomníky byly rozkradeny a převezeny do vnitrozemí. ..."

06.08.2023

Tuto knihu jednoznačně doporučuji. Je skvěle napsaná. Nejedná se jen o jednu z mnoha zkušeností muslimek, které nalezly svůj azyl v Evropě, ale autorka, která po získání azylu v Holandsku, vystudovala politologii na Leidenské univerzitě a dostala se i do holandského parlamentu, a stala se veřejně známou osobností, má skutečně, co říci a to co říká je důležité.

Autorka prožila dětství a mládí v Somálsku, Saudské Arábii a Keni, prošla různými ideovými zvraty a vývojem náboženského přesvědčení od víry vlažnější až fundamentálně bigotní (zejména v období mladického sebe/hledání) a až k odmítání islámu. Autorka čtenářům/čtenářkám popisuje barvitým způsobem svůj život, od dětství až po získání azylu v Holandsku a vstup do holandské politiky, zprostředkovává tedy nejen svou znalost reality islámské, tedy zejména kmenově uspořádané společnosti, ale i pokrytectví morálního relativismu Západu a jeho model spíše nefunkčního multikulturalismu, pokud jde o muslimské imigranty.

Není divu, že islám, který je založen na absolutní podřízenosti, absenci dialogu a jeho fundamentem je idea nerovnosti, je v zásadě nekompatibilní s evropskou kulturou, jejímž základem je naopak dialog a idea rovnosti, ale bohužel zdá se i určitý nedostatek pudu sebezáchovy.

Osobně jsem kdysi zažila jedno setkání s českou fanatickou konvertitkou k islámu, jež se rozhodla studovat právo na jakési prý proslulé Káhirské univerzitě, samozřejmě její ženské odnože, protože právnická fakulta se dělila na dvě části podle pohlaví..., která velmi horoucně argumentovala, že na aktuální společenské problémy, které se odrážejí i v právu, je třeba hledat odpovědi ve starých svitcích starých 3000 let, kde je ukryta pravda a řešení aktuálního problému. Samozřejmě obhajovala i sekání rukou a kamenování žen a svou budoucnost už viděla v rodinně právním poradenství pro muslimy usazené v Evropě. Nemusím říkat, že mi z jejích slov vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Kde tato česká konvertitka skončila, to netuším, zda zalepila díru na evropském trhu právního poradenství, to netuším. Jen jsem si na ni při čtení Rebelky, tam, kde Ayaan Hirsi Ali popisuje snahu islámu zamrazit morálku či pravidla společnosti do myšlenkového nastavení "člověka z arabské pouště ze 7. století", vzpomněla.

2 30.07.2023

Po knize jsem sáhla, protože jsem chtěla něco lehčího na čtení, ale můj šálek kávy to není. Kniha, která se koncentruje kolem popisu vztahů odosobněným, strohým, nemastným a neslaným stylem (asi jako když vysvětlujete nedomorodci, jak se dostat na vlakové nádraží), mě postupně čím dál tím více nudila a do četby jsem se spíš nutila. Beru to tak, že tento styl psaní měl asi o to více zdůraznit emoce či myšlenkové pochody postav, posílit autentičnost vypravovaného, ale celkově mě to spíše míjelo, i když vykreslení reálně uvěřitelných vztahů tomuto dílku upřít rozhodně nelze. Dojem mi pokazil závěr kapitola zbytky životů, to mi přijde jako naprosto zbytečný a podbízivý krok ze strany autorky převážně ženskému, šťouravou zvědavostí postiženému publiku. U tohoto typu knihy si říkám, že za měsíc ani nebudu vědět, o čem to celé bylo.

4 24.07.2023

Drsné, surové, geniální.

Skvělá předmluva autora.

"V určitém smyslu musí být spisovatel cizincem ve světě, o kterém píše. Jen v takovém případě může materiál kriticky posoudit a zůstane ve svých soudech svobodný.

Všechno, co je na papíře, je do určité míry smyšlené.

Zachovat drobky upřímnosti, aťsi jsou jakkoliv nevzhledné. Bojovat s pravdou umění ve jménu pravdy životní to ještě není tak těžký úkol. Problém spočívá v něčem jiném, v tom, že samotná životní pravda je nestálá a proměnlivá. Má jepičí život, už to není ta, co tu byla včera, ani ta, co tu bude zítra. Emoce jsou to jediné, v čem umělec nelže.

Mnohokrát mě se vší přesvědčivostí napadalo, že intelektuální vzdálenost mezi takzvaným obyčejným člověkem a řekněme Kantem je mnohonásobně větší než mezi obyčejným člověkem a jeho valachem.

V člověku je daleko více zvířecího, než si dokážeme představit. Je daleko primitivnější, než se nám zdá. Dokonce i tehdy, když je vzdělaný, používá této zbraně k obraně svých primitivních pudů. V situaci, kdy se tisíciletá civilizace hroutí jako domeček z karet a zvířecí, biologická stránka se vyjevuje ve vší nahotě, se zbytky kulturnosti využívají v reálném a hrubém boji o život a v jeho bezprostřední a primitivní podobě.

Jsem nucen psát jazykem, kterým píši nyní, a ten má přirozeně jen málo společného s jazykem, který stačil k vyjádření primitivních pocitů a myšlenek, jimiž jsem v těch letech žil. Budu se snažit předat autentičnost svých dojmů jenom v tom spatřuji možnost, jak zachovat pravdivost líčení. Všechno ostatní myšlenky, slova, popisy krajiny, výpisky z knih, úvahy, obrázky z běžného života pak nebude v dostatečné míře pravdivé. A já bych přece jenom chtěl, aby ta pravda byla pravdou právě toho dne, pravdou starou dvacet let, a ne pravdou mých dnešních životních pocitů."

4 24.07.2023

Poměrně pěkně hezky napsaná a zpracovaná kniha. Kolínsko a Kutnohorsko jsem ze série přečetla jako první. Číst se dá na přeskáčku, podle předmětu zájmu. Pár popisovaných objektů je nepřístupných, protože mají soukromé vlastníky (např. zámek v Býchorech) a jejich budoucí osud asi i z památkářského hlediska se mi jeví poněkud nevyjasněný.

Pár věcí bych ale vytkla. První je, že opravdu neoceňují bílé písmo na světlešedém pozadí, kdy části takto vyvedeného textu byly vkládány do normálního textu (černé písmo na bílém) zřejmě s nějakým pro mě nepochopitelným esteticko-grafickým záměrem. Dále: minimálně jedna faktická chyba se vloudila. V Radovesnicích II žádný zámek není, ten je v Radovesnici I. Radovesnice I. je cca 4 km na jihozápad od Kolína a Radovesnice II je cca 19 km od Kolína na severovýchod. Připadá mi škoda, že se autoři nevěnovali i parkům popisovaných staveb a zaměřovali se výhradně na architekturu samotných zámků - např. u Žleb, jehož areál parku je pěkný, ozvláštněný i oborou s bílými jeleny.

S ohledem na svou vlastní systémovou podjatost (sympatie) k autorům, jevím tendenci hodnotit knihu celkově kladně.

2 11.07.2023

Já mám prostě pro rebely slabost. Ano, vím, že pro někoho je Hnízdil spíš někdo, kdo má veliké ego. Docela se mi líbila jedna pasáž v knize, kde se autor zmiňuje o tom, že pokud někdo propaguje určité názory, vytváří se mu určitý druh čtenářstva/posluchačů apod., kteří mají určité požadavky a dotyčný "názorový vůdce" či jak ho nazvat může propadnout svodům svého ega, neboť jim bude chtít vyjít určitým způsobem vstříc, aby si je udržel či jejich řady rozšířil. No a co, na druhou stranu. Pokud si uvědomuje, kam ho slabiny jeho nadměrného ega mohou zavést či svést... Přinejhorším občas plácne pár blbostí.

Hnízdil má prostě charisma a byť se všemi jeho názory nemusím souhlasit, ráda si to přečtu. Díky bohu za tuto alternativu. Jeho mnohé názory jsou mi známy z jeho starších knih (např. Mým marodům atd.); v tom tedy tato kniha neříká nic moc nového (až na ten koronavír). Co se týče státem (a zdravotními pojišťovnami) podporovaného zdravotnicko-farmaceutického kolotoče, tam s ním v mnohém souhlasím. To, že se od systému zdravotních pojišťoven odtrhl, to určitě není nic lehkého a ten boj mu fakt nezávidím. Přitom jeho přístup k pacientovi není nic nového, ba naopak. Odtrhnutí od systému zdravotních pojišťoven lze shledat např. i u jiného lékaře, a to MUDr. Smíška a jeho metody spirální stabilizace páteře, kterou osobně oceňuji více.

To, že mu nějaká sebranka namyšlených, zřejmě vševědoucích akademiků, udělila Bludný balvan (či co to je), to spíš svědčí o diagnóze takového spolku (trapná nadutost?). Hnízdil na tom jen vydělal.

2 10.07.2023

Kniha, která osloví spoustu citlivých lidí. Já jsem se do ní po dlouhé době opětovně začetla a nezbývá mi, než užasnout nad stromy, těmi krásnými a pozoruhodnými bytostmi, s nimiž mi bylo dopřáno sdílet tento svět.

V neposlední řadě mi imponují lidi jako je Peter Wohlleben (němčina je vážně kouzelná), kteří se nebojí a nebáli vymanit se z úzkého, omezeného a jen na produkci zaměřeného pohledu na les a lesní hospodářství. Doufám, že takových laskavých a moudrých lidí, v jejichž péči budou moci stromy (a lesy) zestárnout, bude přibývat (i s potřebnou podporou obcí apod.).

Jsme trochu jako stromy, není-liž pravda? Copak i my nemáme své kořeny, nevracíme se snad rádi/y do míst svého dětství a v půdě (okolí) chudé na živiny (myšlenky, city) strádáme? Stromy nejsou zrovna rychlíci, to je pravda, jsou pomalí. A copak my tou rychlostí vlastně získáváme? Nestojí to za to, alespoň na chvíli (či na chvil více) zpomalit a jít se třeba projít či projet na kole do lesa? Les je ale pro mě víc než jen relaxační zóna, naleziště skvělých a chutných plodů jako např. borůvek, je to místo poznání i sebepoznání, vnitřní očisty, kde intuitivně zakouším zvláštní spřízněnost s bytostmi/bytím, tolik odlišným/i ode mě samotné. A nejsem, myslím, jediná, kdo to tak má.

16 10.07.2023

V této knize Ulč kultivovaným, barvitým jazykem líčí své kratičké zkušenosti s třídní aplikací práva, tj. své lavírování mezi socialistickými paragrafy a socrealitou vůbec, jak ji zažil jako soudce v padesátých letech na stříbrském soudu (mimochodem dnes ve Stříbře žádný okresní soud již není), než prchl za kopečky. Není divu, že tuto knihu doporučují někteří vyučující právních dějin na VŠ. Jednak je mnohem záživnější, než učebnice a pak není nad autorovu osobní a osobitě podanou prožitou zkušenost. Jak uvádí Ulč na straně 72, soudce nezastával ten nejzpolitizovanější úřad v zemi, protože např. novináři, důstojníci, učitelé atd. trpěli kariérami s třeba i vyšší zranitelností. Proto také "poznatky založené na zkušenosti z justice jsou aplikovatelné pro řadu jiných povolání a na totalitní život sám". Ačkoli to tedy není kniha, která by atraktivitou svého tématu lákala široké masy, doporučuji ji i čtenářům/čtenářkám z řad neprávníků.

Za povšimnutí stojí, že zde se značným zpožděním vyšel i překlad Ulčovy doktorské práce o komunistickém právu v Československu - Komunistická justice a třídní boj.

3 10.07.2023

Závoj rudého prachu je buddhistická metafora marnosti a iluzornosti lidského světa, jak je vysvětleno v doslovu. Příběh, jehož hlavním hrdinou je doktor Wej, mazaný advokát, křivák a misogyn, který lže tak lehce jako dýchá, popisuje uplácení a korupci v čínském justičním systému, kde advokáti běžně uplácejí soudce, kteří nejsou dostatečně zaplaceni a už vůbec nejsou nezávislí, protože nezávislost čínské justice prostě neexistuje, aby vyhráli svůj proces; celá justiční mašinérie je v zásadě obchod, kde si většina soudců za příznivé řešení případu stanoví cenu a úspěšný je jen takový advokát, který tuto cenu dokáže zaplatit, ať je to cokoli (peníze, starožitnosti, vuittonky pro švagrové, cigarety, holky atd.) nebo kombinace více položek. Paradoxem čínského právního systému je, že zde na jedné straně bují korupce, na druhé straně trest smrti v Číně hrozí těm, kdo se korupce dopouštějí.

Nejlepší advokáti jako je hlavní románová postava - doktor Wej si dokážou vydělat majlant, který mimo různé úplatky většinou utratí za auťáky, nemovitosti, akcie a ženské. Wej hodnotu všech přeměřuje výhradně v penězích, každého hodnotí vlastně jen podle sebe, není v zásadě schopen opravdového vztahu, nemá žádné opravdové přátelé, jen spoustu konexí a známých a nikomu nevěří. Děj je prokládán Wejovými filozoficko-poetickými úvahami typu: Život je jak voda, čím víc si v něm umýváte tvář, tím je bělejší, čím déle v něm mácháte srdce, tím je temnější. Již sedmatřicet let si razím cestu oblaky rudého prachu, není tedy divu, že se ze mě stal prostě darebák. Když se dívám na seriál, fandím svým. Tak to mezi ostrými hochy chodí: není v co vkládat naděje, mou jedinou nadějí je to, že vyhrají padouši. Když nějaký chlap znásilňuje ženu, doufám, že ukojí své hnusné choutky, když vykrádají banku, doufám, že je nedopadnou. Mezi lidmi z antikorupčního najdete lotrů nejvíc, je to samá děvka a flám, nikdy nemají dost a ani se za to nestydí proto fandím svým a koncem se netrápím. Život ovšem není televizní seriál, ve kterém padouch končívá za mřížemi. Kdepak, podle mých zkušeností, zloduši ve skutečnosti nejenom unikají trestu, dokonce tu hrají skoro ve všem prim. (str. 85) apod.

Jako osobnost má za sebou Wej určitý vývoj, od naivního jelimana, od správného kluka s dobrým srdcem, k opravdovému všehoschopnému darebákovi, k lotrovi bez milosti. Protože není vůbec hloupý, tak si sem a tam uvědomuje marnost svého počínání, závoj rudého prachu, ve kterém vězí, ale stejně z toho kolotoče marnosti vystoupit vlastně ani nechce. Jde o univerzální prototyp vyprahlého cynika, který se jako takový vyskytuje i v českém prostředí např. v politice a byznysu včetně advokacie. Kniha sama o sobě vůbec vulgární není, jak někdo napsal v komentářích, to jen Wejova duše vykazuje pokročilou okoralost cynika semletého nemilosrdným světem a tomu i odpovídá i obraz, nejen hlavního hrdiny, ale i jeho bližních, kolegů, žen a vůbec světa, mistrně poskládaný ze znaků v této knize.

Spisovatel, který stejně jako hlavní hrdina vystudoval pekingskou Vysokou školu politologickou a právní, v průběhu celé knihy uvádí různé informace o čínském právním systému; píše o čínském právním prostředí natolik věrohodně, že to na mě dělá dojem, že sám byl nebo je praktikujícím právníkem. Škoda, že v českém překladu vyšla jen tato jediná kniha.

V knize se to sice hemží čínskými jmény, ale překladatel dal pár postavám česká jména (Květa, Sylva, Janička, Nina) či přezdívky (Pravda, Klátič, Kvapil, Ruďoch, Velká Huba, Mořská záře atd.), čímž českým čtenářům/čtenářkám výrazně ulehčil orientaci v textu (viz i Rejstřík jmen a přezdívek v závěru knihy).

K překladu mám jen jednu drobnou, nepatrnou poznámku; myslím, že to překladateli trochu ujelo na straně 50 - trestní zákoník asi těžko obsahuje osmašedesát článků obžaloby, ale spíše skutkových podstat trestných činů.

2 24.05.2023

Obálka knihy v mexickém stylu (pokud jste viděli animovaný film Coco, tak víte, o čem je řeč) mě v knihkupectví zaujala na první pohled; kniha je navíc plná pěkných ilustrací od mě do té doby neznámého (není divu, nejsem žádný znalec umění) Landise Blaira, amerického ilustrátora a komiksového tvůrce, a co je nejdůležitější, skvěle se mi četla.

Nemusíte být zrovna katakombový typ jako Caitlin, jak někde v knize žertuje během dialogu s italským taxikářem, ale tak jako tak, smrt je nedílnou součástí našeho života, ať chcete nebo ne, a čeká nás všechny, tak proč k tomu nepřistoupit s klidem filozofa/filozofky a nadto se při čtení této knihy pobavit i poučit o pohřebních rituálech z různých končin světa.

Dočtete se tak trochu letem světem o všem možném, o indonéském Tana Toraja a tamním rituálu ma´nene (za mě ne díky), mexické slavnosti Día de Muertos, věžích ticha a zjevném, znepokojivém úbytku supů (důkaz toho, jak je všechno v přírodě propojené nebo spíš, že lidé jsou opravdu nepříjemně šikovní v hubení různých druhů živočichů; znalci vzpomenou v analogii např. na Tiché jaro od Carsonové), tibetských nebeských pohřbech, věšteckých lebkách natitas v Bolívii, svítících soškách buddhy v buddhistickém chrámu Koukokuji v (na můj vkus) přetechnizovaném Japonsku (byť se zajímavým rituálem kotsuage, který by asi slabší povahy nedaly), španělském pohřebním ústavu Altima se spoustou skel a výloh v Barceloně i vědeckém projektu ve výzkumném zařízení FOREST kompostování lidských těl v Severní Karolíně atd.

Autorka je velmi otevřená všem možným způsobům pohřbívání, což může u konzervativnějších jedinců vyvolat nevoli či nechuť, mně se ale její vášeň pro reformu pohřbívání, sympatická zvídavost a otevřenost různým formám pohřbívání a vůbec otevřený přístup ke smrti, která nemusí být čistě jen smutnou a/či tragickou záležitostí, velmi zamlouvá.

Caitlin Doughtyová je nejen majitelkou pohřebního ústavu, ale i poměrně akční ženou, na youtoube najdete hromadu jejích videí na kanále Ask a Mortician (doporučuji).

Po přečtení knihy si můžete směle odpovědět na otázku, jak Vy osobně jste spokojení s pohřbíváním v České republice a zdejší právní regulací v oblasti pohřebnictví.

5 18.05.2023