BlueMind18 komentáře u knih

Oceňuji, že se autor pustil do tak složitého tématu a pokusil se čtenářům/čtenářkám přiblížit zkušenosti či útrapy politického vězně, který byl odsouzen jako mladistvý a prošel si na začátku sedmdesátých let různými věznicemi, od Libkovic, Vykmanova a Minkovic, byť se jedná o fikci. Ale je to úplně jedno, jestli je to čistá fikce nebo pokus o zachycení reality, protože tady se tak mocně zametávalo pod koberec a byla snaha sprovodit jakékoliv známky o tom, co se skutečně dělo, ze světa (kolik životů tak bylo zmařeno a zapomenuto), že i čistá fikce inspirovaná několika faktickými výpověďmi se může blížit pravdě více než cokoli jiného. Sláva Vykmanova tehdy pohasínala, ale nepochybuji, že to bylo peklo i po svém rozkvětu v padesátých a šedesátých letech.

Děsivá je zrůdná ekonomická exploatace vězňů státem, která byla bohužel skutečně realitou (muklové vydělávali státu den co den přes půl milionu korun. Pak tu byly ještě ploškové a rovinné brusy na bižuterii. Jednou jsme spočítali, že jen podle českých cen každý mukl přinášel státu měsíčně zisky přes sto tisíc korun., Z našeho potu a krve si ti dobytkové na Hradě dopřávali tuzexové žrádlo, zahraniční zboží a nejlepší děvky. Miliony a miliony dolarů. Dokonalé novodobé otroctví dvacátého století ve jménu normalizace a lepších zítřků. , České sklo mělo ve světě jedinečné jméno ohromné zakázky pro Vatikán, paláce v Kuvajtu i na Kubě. ), ať už šlo o otrockou práci v uranových dolech (Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Nikolaj atd. na Jáchymovsku) nebo pro Národní podnik Preciosa (Minkovice).

Člověk má komunistické pracovní lágry spojené především s padesátými lety 20. století, přitom poslední komunistický pracovní lágr Minkovice fungoval až do roku 1990. Mlčení obyčejných lidí, kteří si žili to své a ke strastem ostatních byli slepí je jedna věc (možná i v rámci pudu sebezáchovy), ale to, že prezident udělil Medaili za zásluhy (2015) Ludvíkovi Karlovi, který byl od poloviny 70. let 20. století ředitelem a později majitelem sklárny Preciosa, a který nepopiratelně nesl morální zodpovědnost za to, že Preciosa (a nepochybně i pan ředitel osobně) prosperovala z otrocké práce politických vězňů, je podle mého názoru už úplně jiný level.

11 19.03.2023

Na knize oceňuji novinářský um, s jakým byly hovory především s Jitkou Válovou (ale i s dalšími – např. Františkem Skálou, Libuší Jarcovjákovou, Adrienou Šimotovou aj.) vedeny, rozčleněny do chronologicky kompaktních celků, které mapovaly od dětství, studium na střední škole, totálním nasazení v Poldovce, UMPRUM přes určitá témata (chudoba, láska, šedesátky, výstava v Chebu v roce 1983, cestování, Bůh atd.) osobnost/život nejen Jitky Válové, ale i zprostředkovaně její sestry Květy, která v době, kdy rozhovory probíhaly, nebyla mezi živými. Vše je doprovázeno bohatou fotografickou přílohou (fotografie od J. Brabce, J. Kučery, J. Hankeho, L. Jarcovjákové a dalších). Je chválihodné, že autorka rozhovorů zařadila do knihy i dva rozhovory s Majkou/Marií Vydrovou, což byla/je příbuzná Jitky Válové (manželka syna Jitčiny nejstarší sestry Marie), která se o ní poslední léta velmi obětavě starala a dle mého názoru jí poskytla i nezanedbatelnou ochranu před „rabovacími“ nájezdy různých takzvaných „kamarádů“ (alespoň takový to na mě dělá dojem po přečtení této knihy). Zcela jistě i díky Marii/Majce Vydrové vůbec něco takového jako Dům Válovek v Bendlově ulici č. 6, Kladno existuje a vzniklo. Ztotožňuji se s Majčiným pohledem, že „oni vůbec umělci jsou trošku jiný, často nepraktický a vedou jiný život“ (str. 364). Mě třeba zarazilo, že zdravé ženy v produktivním věku poté, co vyšly z UMPRUM, si nebyly s to sehnat nějakou práci a nebylo jim blbý žít z matčina důchodu. Chápu, že takový názor může být vnímán jako znesvěcující legendu o skromných, křehkých umělkyních přeneseně i umělcích obecně, kteří mají pocit, že mají nezadatelné právo živit se svým uměním, i když zrovna z různých důvodů není poptávka nebo tomu doba není nakloněna. Doporučuji (nejen) pro příznivce sester Válových a jejich tvorby.

8 12.02.2023

Autorovo badatelské úsilí se v této velmi obsáhlé publikaci zaměřuje na trestanecké tábory spjaté s jednotlivými doly na Jáchymovsku, kde byl těžen uran (Rovnost, Svornost, Bratrství a další) v letech 1946 až 1951 a v letech 1954 až 1961. Z důvodu obsáhlosti publikace vyzdvihnu kapitoly, které mě zaujaly nejvíce. Jde především o kapitoly pojednávající o kázeňském trestání formou táborového pranýře (kapitoly: Týrání zimou jako nástroj represe, Táborový pranýř za protesty a vzdor, Pranýř za odpírání těžby z důvodu svědomí, Fixování k pranýři, odvozy těl a pokusy o ututlání případů), jakási dekonstrukce mýtu, lze-li to tak nazvat, o Františku Palečkovi alias Dvořákovi, veliteli tábora /šachty Rovnost na Jáchymovsku a kapitola o vyšetřování-nevyšetřování takzvané Vyšetřovací komise 1968 - 1970. O samotné formě brutálního mnohadenního či mnohatýdenního táborového pranýřování v mrazu (v teplotách dosahujících až minus dvacet stupňů Celsia pod nulou), nechť si každý přečtením uvedených kapitol udělá svůj názor sám. Oběťmi nejstrašnějších zločinů tohoto typu trestání, jak vyplývá z knihy, byly (ať si o nich myslíme cokoli) Svědkové Jehovovi, kteří kvůli svým mírumilovným neoblomným postojům z důvodu svědomí odpírali těžbu uranu (například zpočátku odmítali těžit uran, který byl určen pro vývoz do SSSR k válečným účelům; později v tomto svém postoji polevili, když bylo zřejmé, že uran bude mít jiné využití) a stali se tak lakmusovým papírkem míry zločinnosti celého obludného soustrojí (státu, podniku Jáchymovských dolů, provázanosti tehdejšího Ministerstva spravedlnosti jako dodavatele vězeňské síly a jednotlivých nepatrných vykonavatelů jako byl kupříkladu velitel tábora Rovnost František Paleček v padesátých letech 20. století). Není mi ale jasné, kolik z mučených mohlo pranýřování mrazem přežít, takže spíše než o pokusu o tutlání případů (viz název jedné kapitoly) bych mluvila o „dokonaném ututlání“ případů, nikoli o pouhém pokusu. Takzvaná vyšetřovací komise z roku 1968 zřízená v rámci ministerstva vnitra (viz kapitola Vyšetřovací komise 1968 – 1970), která měla prošetřovat jednotlivé případy/oběti zločinného zacházení (nejen) s vězni v jáchymovských táborech, evidentně měla šetřit s cílem nic nevyšetřit, což není nic, nad čím by bylo se bylo třeba se pozastavovat/podivovat minimálně i s ohledem na zásadu „nemo iudex in causa sua“ (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Ostatně, i kdyby v té přednormalizační/normalizační době konce šedesátých a počátku sedmdesátých let měla tyto zločiny prošetřovat justice, jak by se s tím popasovala, když svůj nepopiratelný podíl viny neslo i Ministerstvo spravedlnosti jako vrchní dodavatel vězňů včetně svých uhlazených úředníků (viz např. JUDr. Karel Klos) a jednotliví soudci/soudkyně, kteří/které určitě věděli/y, kdeže je poptávka po dodávkách levné pracovní síly vězňů (uranové doly na Jáchymovsku)? Jde-li o osobu Františka Palečka, velitele tábora Rovnost v padesátých letech 20. století, je třeba ocenit snahu autora o objektivní analýzu tohoto „mytizovaného démona“ - osobnosti, v zásadě obyčejného člověka, fanatika disciplíny a milovníka stoprocentního pořádku, vysoce inteligentního (na rozdíl od jiných příslušníků represivních složek), spíše emocionálně odtažitého, v němž se uvolnila v průběhu jeho vlastní osobnostní táborové deformace ona potřebná dávka sadismu zřejmě tolik potřebná pro účely represivního stroje za účelem exploatace vězeňské pracovní síly. Publikaci doporučuji jako solidní základ pro ty, kdo se zajímají o fakticitu uranových dolů na Jáchymovsku převážně v padesátých letech 20. století, ale nejen jim, neboť se domnívám, že mnohé otázky/oblasti ještě stále zůstaly neprobádány, případně otázky v této publikaci položené mají přesah i mimo samotné vytčené téma knihy.

2 12.02.2023

Jsem ráda, že mám tuto monografii, které je letos už dvacet let ve své knihovně. Díky obdivuhodné odborné erudici autora, který působil mnoho let (léta 1996 až 2009) jako knihovník a archivář kláštera mužského řádu premonstrátů v Teplé, jde o opravdu kvalitní publikaci (tak soudím jako laik v oboru historie) vybavenou rozsáhlým poznámkovým aparátem, která čtenáře/čtenářky seznámí jednak s osobností zakladatele kláštera českým dvořanem blahoslaveným Hroznatou, který je mimo jiné i patronem politických vězňů a plzeňské diecéze (Kapitola I.), více než osmisetletou historií kláštera (Kapitola II.), jeho vzdálenou i nedávnou ekonomickou/hospodářskou historií (Kapitola III.), premonstrátskou spiritualitou a duchovní správou (Kapitola IV) po kulturní a vědecký význam spjatý s klášterní komunitou (Kapitola V), krátce i s ženským protějškem tepelského kláštera v Chotěšově (Kapitola VI). V příloze nalezneme mimo jiné Český překlad Hroznatovy závěti aj. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o kulturní geografii, místopis a/či historii západočeského regionu, v němž má klášter Teplá své významné postavení.

4 05.02.2023

Literární pomník, jež Thomas Bernard s citlivostí a originalitou sobě vlastní vystavěl svému příteli Paulovi Wittgensteinovi, který byl synovcem slavnějšího Ludwiga Wittgensteina. Dílo se vyznačuje typicky Bernardovskými opakujícími se figurami, poněkud svébytným smyslem autora pro ironii, když například sám sebe označuje za pomatence, který svou pomatenost vždy ovládal, nadto pomatence s plicní chorobou, na rozdíl od Paula, který svou pomatenost neovládal, proto pravidelně kvůli své duševní chorobě, většinou na popud svých příbuzných končil ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof. Kniha je o Bernardově vztahu k člověku jeho života, k Paulovi, s nímž jej spojovala vášeň k hudbě, různé posedlosti, myšlenky, duševní neklid a v neposlední řadě i nemoc, v případě spisovatele to byla plicní choroba, v případě jeho přítele choroba duševní.

2 05.02.2023

V průběhu jednoho roku na přelomu 2007/2008 tu máme deníkový záznam, měsíc po měsíci, líčící zážitky hlavní hrdinky v kosovské Mitrovici (Mitrovica) v pozici/roli členky mírové mise pod patrolou OSN. Autorka zde mohutně čerpá, soudě podle životopisu, ze svých vlastních životních/pracovních zkušeností, byť zde je to podáno s příměsí nezbytných prvků fikce. Sen hrdinky této knihy je změnit svět k lepšímu. V mladickém poblouzení má za to, že to možné jen pod křídly mezinárodní organizace, byť od počátku je zde skepse hrdinky hmatatelná, zřejmě opět díky životní/pracovní zkušenosti autorky/hrdinky s prací na mezinárodním soudu (ESLP). Tomu odpovídá i duch psaní a ostatně i fakt, že po dvou/třech měsících demokratizační mise je hrdinka ochotná pláchnout s KFOR borcem na Tahiti, což naštěstí nedopadne překlopením do nestravitelné harlekýnky, hrdinka zůstává a deníková demokratizační mise pokračuje.

Hlavní hrdinka má dobré srdce a každý, kdo má dobré srdce může změnit svět svých blízkých k lepšímu, netřeba k tomu podléhat megalomanským sklonům pilného „mravenečka“, který zabloudí do hájemství „klíšťat“/mezinárodní organizace s jejím „demokratizačním ptydepe“, jež nevhodně narostlá křídla idealismu bez milosti usekne, přeplaceného „mravenečka“ úspěšně zkorumpuje, zbyrokratizuje a v neposlední řadě jej zbaví jakékoli známky lidskosti. A tak i hlavní hrdinka nakonec prozře ze svého snu o mezinárodní organizaci vnášející do života utlačovaných/slabších/hladových Dobro/Spravedlnost/Spásu, aby své sny začala uskutečňovat mimo patronaci mezinárodních institucí, v jejichž spirále se dosud točila, a tím si zachraňuje svou vlastní duši.

Tření mezi cíli/smyslem jakékoli instituce a cíli/ideály jednotlivce je vždy přítomna v mnoha formách a obdobách, nicméně demokratizační mise mezinárodní organizace angažující do svých řad a nejvyšších funkcí bývalé členy Stasi, KGB či jiných obdobných organizací, vzbouzí alespoň u mě závažné pochybnosti.

Podle mého názoru to nejlepší, co B. Čechová zatím napsala, byť i jiná její dílka zajisté mají svůj okruh čtenářů.

3 05.02.2023

Dystopie zdravotní totality v podání Juli Zeh. Skvělé téma, zpracování poněkud pokulhává (kam se hrabe na Orwellův 1984). Zdraví jako princip státní legitimace, totality „zdravého rozumu“/Metody, který definuje soulad obecného a osobního blaha jako „normální“, cokoli co vybočuje, je označeno jako nebezpečné a nenormální, což je samozřejmě průšvih, protože soulad obecného a osobního blaha v reálu neexistuje a jakákoliv snaha dosáhnout jejich souladu jakýmikoli prostředky za každou cenu zavání na míle totalitou. Jako divadelní hra by se mi to líbilo víc, jako román mi to celé přijde toporné, schematické a ploché, byť pár dobrých postřehů a momentů by se našlo, a navíc hlavní hrdinka Mia Hollová mi dost lezla na nervy.

6 05.02.2023

Mikrosonda do kriminality mezi léty 1650 až 1770 v geograficky omezené oblasti Soběslavského panství. Pro mě překvapivě byl v početnosti nejvíce zastoupen drobný kriminální čin - zhanění cti. "Každá urážka, zneuctění či nějakým způsobem vyjádřená pochybnost o poctivosti člověka musely být co nejrychleji, prakticky obratem, projednávány před rychtářským právem s tím, že mělo následovat vyvrácení všech obvinění a v rituální podobě pak byla té které osobě navrácena čest. Důležitou podmínkou byla veřejná omluva a s tím spojené podání ruky." Nejpočetnější skupina trestů smrti ve sledované době a regionu byla vykonána nad pachatelkami infanticidy (vraždy novorozenců). Trest byl poměrně krutý, vpravdě "středověký" – „taková byla mečem na hrdle ztrestána, do hrobu vložena, kůlem skrze probitá a pak zahrabána“. Muži jako případní spoluviníci vyvázli, pokud byli vůbec potrestáni, s několika týdny nucených prací, dostávalo se jim jaksi větší shovívavosti a/nebo hodně zatloukali. Fascinující úřednická terminologie – zvláště slovo skutek (po novověku: „měli spolu skutek“ – dnešními slovy „měli spolu pohlavní styk“), který má dnes (v právní mluvě) naprosto jiný význam než v raném novověku. A jinak milovník barvité, jadrné češtiny si vskutku přijde na své, jak je popsáno v předchozím komentáři.

4 05.02.2023

Kdokoli touží sáhnout po romantickém příběhu a zároveň po kvalitní klasické literatuře, neudělá chybu, když si vybere tuto knihu. Jane Austenová zde podává drobnokresbu své doby, prostředí, ve kterém se pohybovala a které velmi dobře znala, odkrývá svůj neskutečný nadhled se smyslem pro všednodenní komiku, kterým dokáže s lehkostí trefně postihnout lidské povahy, což ostatně dokládá i v jiných svých románech (např. Rozum a cit, Emma či Mansfieldské panství). Pan Darcy, dokonalý až neskutečný romantický hrdina, se stal předobrazem mnoha pozdějších romantických hrdinů rozvinutých a recyklovaných až do podoby sladkého kýče. Za mě to nejlepší, co kdy Austenová napsala.

16 05.02.2023

Jedná se o podobenství. Střídají se vždy dvě kapitoly. V jedné vystupuje muž, vzděláním inženýr, který postupně přijímá pravidla - opatření, která jsou v jeho zemi (Francie) zaváděna v rámci bizardní války se smrtí. Ve druhé jeho přítel ze studií, filozof, reflektuje vzdáleně (žije v jiné zemi - Řecku) situaci svého kamaráda ve formě jakési přednášky pro neznalé - o Noamu Chomskym, Edwardu Bernaysovi atd. Já jsem třeba neznala Rodrikovo trilema. V zásadě zde Gounelle v dosti zjednodušené, stručné formě předkládá různé techniky manipulace, které (nejen) stát používá či může využít, aby přiměl své občany k poslušnosti. Osud inženýra je hyperbolou, záměrným zveličením, jasným varováním autora, kam snaha o kontrolu a manipulaci ve jménu dobra a bezpečí nás všech může vést. Schematické. Mám však za to, že autor zde úmyslně neměl příliš velké literární ambice, ale něco se z toho člověk dozví, pokud tomu bude dostatečně otevřený.

1 05.02.2023