Utrpení knížete Sternenhocha

4 19.02.2022

Líbí se mi, že přestože Klíma skrz svoje postavy zprostředkovává své filozofické myšlenky (důraz na individualitu, voluntarismus, subjektivnost), tak se nebojí tu vysokou laťku znenadání shodit, potvrdit své vlastní zařazení "groteskní romaneto". Ukazuje se, že vůle je ve snech a halucinacích rázem na holičkách, že proti zjevení mrtvé nakonec stejně pomůžou dvě babičky s klestím na zádech.
Čtenář si nemůže být jen tak vším jistým – pohled je určován téměř výhradně knížetem, postavy se hojně proměňují (Helga přímo turbulentním tempem) a hlavně – hodnoty a morálka jsou zde zcela jinde. Láska je nutně spjata i s nenávistí a hnusem, ďábel a bůh jako by představovaly také jiné role, peklo znamená spíš kýžený prostor. Vulgarismy působí spíš vznešeným dojmem, aristokratický původ se mísí se masochistickými procesy.
A hlavně – tíha svědomí, dorážení spáchaného činu, sny a halucinace. Ta hranice mezi realitou a fantastickou fikcí je čím dál víc tenčí, i čtenář je skoro přesvědčen, že Helga vskutku unikla. Ten chorobný strach na knížete působí fatálně – propadá alkoholismu, nechá se napálit okultními léčiteli, křičí na náhodné osoby, své botě (kterou považuje za kočku) odkáže dědictví, chová se jako pes či kočka. Uniknout šílenství není možné, nečekané zjevení narušují období relativního klidu. Třetí, již knížetem nepsaná část, tuhle patologičnost dovádí do extrému.
Notně podivné dílo, ale živé, konfrontující čtenáře s hnusy, jimž běžně nemusí čelit. A humor se taky najde, fakt že jo.

Jindy snad bych byl ten pohled snesl; ale dnes je můj organismus následkem životosprávy posledních dnů rozrušen, vyčerpán, málo odolný... chodil jsem pak tak trochu po čtyřech, říkaje při tom stále "hu, bu, hubu", – vzav si na klín svou botku, dlouho jsem ji hladil, mluvě k ní: "Čičiči, ty jsi můj malý, černý kocourek, viď?"...
Nedostatečně jsem se řídil podle rad psychopatologa. Zítra to napravím –
Čičiči –––
(s. 70)