Jenom mezi námi ti můžu říct, že tyhle kraťoučký kousky se výborně hoděj, jako kratochvíle do malý místnosti, kde je židle z porcelánu. Jsou totiž dost kraťoučký, takže se dají číst i tam, kde je absence odvětrávání, a delší pobyt tam může způsobit nevolnost.
A v mém případě to tam můžu mít klidně do důchodu, protože si z toho nepamatuju vůbec nic, takže si to někdy otevřu a bude to jako poprvé. Ale číst pořád dokola bych to teda nechtěl. To bych si vzal radši něco zábavnějšího. Možná bych mohl znovu odebírat čtyřlístek. Dávám tomu maximálně dva Rohozce z deseti a zbylých osm si někdy naleju do pusy tak, jako se lopatou hází uhlí do lokomotivy.
Taky mám v hlavě ostrov spokojenosti, kam se snažím přepnout ve chvílích, kdy můj negátor hrozí výbuchem. Fyzicky ten ostrov taky existuje. Je to kiosek v Besedicích, s točeným Rohozcem a výhledem na Kozákov. Tam chodím negátor vysypávat. Tolik teda k mému ostrovu spokojenosti a teď k tomu v těch starejch deskách.
V těch se píše rok 1925, což je už nějakej pátek zpět. Je to slaboučký a starý a já vůbec netuším, jak se to ke mně dostalo. Prostě jsem v autě zvednul prostřední sedačku a tam to bylo. Dát jsem to tam mohl jenom já, nebo někdo, kdo se vrátil z budoucnosti a snažil se tím ovlivnit můj život, nebo pracovní dobu.
Jsou tam naházený relativně kraťoučký povídky, kterejma propluješ hladce, jako Rohozec játrama. Nějaký jsou tajemný, jiný zase fantastický. Výběr je tam slušnej. Napadlo tě někdy vyšlechtit velkou pancéřovou blechu, kterou špatně hlídáš? Nebo jak dopadne vynalézání toho lapače myšlenek? To mě docela dostalo. Nebo že svěří kluka do péče divnýmu dědkovi, co žije někde v lese a jeho chatrč je doslova opřena o pískovcový sloup, jako opilec, kterej se každou chvilku skácí do bláta. Dědek je příjemnej jak otec školníka Willyho a kluk tam tajně čumí do krystalu, jak kdyby tam viděl jůtubera. Jsou tam i věci, který by tě nikdy nenapadly. Hlouchu napadly, nebo je zažil.
Já jsem docela rád, že jsem to pod tou sekačkou našel. Totiž sedačkou. Sekačku si zejtra nechám v globusu naložit do housky a budu mít radost, jako kdybych do ruky dostal pivo.
No, měl jsem z toho dost smíšený pocity. Mnohem větší drámo mi přišel třeba Neviditelný. Hned první kus byl teda slušnej námět. Jako že na smrtelným obláčku dodejchá bůh, protože byl už fakt dost starej, a pak než se vyřeší u notáře dědictví, začnou se v kraji v době bezvládí asi dít věci. Taková zkouška, jakou maj asi lidi víru. Taky tam nejde umřít, takže nějakej ožrala se vyleje jako každý dopoledne, stará mu řekne: kde ses zase ožral ty dobytku, a hrozí mu válečkem na nudle. On řekne že je v pohodě a propíchne jí, nebo uškrtí? To je asi jedno. Když se zjistí, že furt žije a nadává, tak za prachy ukazuje, jak jí zapichuje. Jenže zničehonic to ztratilo náboj, smyk, nebo to vyšumělo.
Ty další kousky byly psaný tak, že jsem pana Havlíčka nepoznával. Normálně jsem si říkal, kryndapána, to je jako kdyby se u těhletěch povídek teprve učil psát. Moc mě to nebavilo. Kdyby to psal někdo jinej, tak by mi to nejspíš bylo úplně fuk fuk, je mi to jedno, fuk fuk, je mi to úplně fuk, teď mám v uších vinné zátky.
Tak kde jsem to skončil pane Haubert? Totiž pane Havlíček? Krucifix. No, kousal jsem se tím nějakej pátek a najednou bum a prásk, otočil jsem stránku a tam čekal smaragdovej příboj. Po pár stránkách jsem si došel pro extra hořkýho Bernarda, napil se a řekl si: Havíček je zpátky! A v plný parádě! Konečně! Čekal jsem netrpělivě, až budu mít zase čas se do toho ponořit. Smrdělo to tam dost bizarní rodinou, žijící v dost divným baráku přilepeným k Daliborce. Už se tam děje příběh, kterej bych klidně roztáhnul na celou knížku, otočim list a ty vole tam čekal konec? A pak už jenom doslov?
Nedokážu přesně popsat jaký všechny emoce se mnou cloumaly když mi docházelo, že se nikdy nedozvím, jak to všechno Pepa Hojsa vyřešil. Strašně mě mrzí, že to pan Havlíček se svým životním tempem přepísknul a nestihl to dokončit. Dávám tomu asi trojku za ten příboj a za ten zánik.
Co já jsem o tom věděl? Věděl jsem, že to napsal můj starý známý a oblíbený, Heinrich Böll. A že je to složený z poměrně krátkejch kousků, to jsem věděl taky. Nevěděl jsem, že hned ten první je vlak co dojel přesně. Ten je trošku delší a já ho o poslední dovolený čet, ale klidně jsem si ho dal znova, poněvadž se mi to líbilo. A když jsem to čet, bylo mi hned jasný, jaký vagony za sebou tenhle vlak táhne.
Je to nákladní vlak plnej války, poválky, zmaru, chudoby, smrti, hrůzy a nikdo se tam nezasměje. Já si teda na tyhle věci docela zvyknul a baví mě tím listovat. Když se neválčí a neumírá, stejně je tam šikmá plocha, po který se jede do mokrý škarpy. Z takový škarpy se blbě leze. To moc dobře znám. Poslední škarpa byla teda plná chleba a hladu zároveň.
Kdo má rád smutek, smrt a špínu, ten si dozajista šmákne.
Před šesti dny jsem si skočil na pivo a od té doby trpím mírnou retardací a neorientuju se v čase, ani v kalendáři. To sem ale nepatří, tak radši budu pindat něco o týhle věci, z mojí oblíbený barevný edice.
Je to rozdělený na dva kousky a dějou se tam strkanice mezi bílejma a rudejma v nějakejch americkej močálech. Jede si tam takhle starej slepej Šakta a nějakej divnej francouzskej vořežprut René v lodi. Teda myslim že to byla nějaká loď. A aby to nebyla taková nuda, tak René řekne: ty Šakto, povídej mi něco. A jako by se spustil dobrodružnej film, Šakta povídá...víš, to bylo tak, když byl ještě Šakta malej Šakta...
A povídá. A když byl mladej, drapnul ho cizí kmen a chtěl ho upálit mnohem brutálnějc, než když se peče husa. Řekneš si, že to vypadá docela dobrodružně. Jenže co se to pak s tou knížkou stalo? Dostali jí do ruky modláři a řekli si, že to dokončej po svým? To se asi nikdy nedozvím. Vezme roha s největší samicí kmene a místo toho aby se děly věci, tak to začne bejt divný, cudný, modlářský, misionářský a divný podruhý. Byl jsem rád, že to skončilo, jenže to ještě čekala část, co je tom podivným frantíkovi.
Zase jsou s Šaktou a ten najednou povídá, ty hele René, my o tobě toho vlastně moc nevíme. Vypadáš jako by ti ulítly včely a jak ti tuhle přišel ten dopis, tak jsi od tý doby bez duše, jako když ti přijde nedoplatek z plynáren. To se dá řešit a jestli tě pozvali do pošty pro tebe, tak to pochopím.
A René začne plkat jaký to bylo, když byl ještě malej René a jak měl rád svojí sestru, která nechce svlíknout ani u doktora a ze všeho nejradši by chtěla bejt jeptiška a blá blá blá.
Nevím co z těch dvou věcí se mi nelíbilo víc. Dvě hvězdy dávám jenom jako součet jedna za každej kousek. Ten co to napsal to pěkně doprasil a nevěřim, že v kraji byli Šakta, René i ten otec Školastik legendy i po několika pokoleních. Teď se budu muset jít kouknout z okna, jestli neběží kolem stádo jelenů, co by mě uneslo k nejbližšímu lesu.
Vážení, než tady začnu z toho vlašskýho oříšku chrastícímu mi v hlavě tahat dojmy a útržky z týhle barevný brožury, rád bych všechny informoval, že se svět aspoň v jedné věci točí zase správným směrem. Není to směr, kdy vím, jak do vět umisťovat správně čárky. Je to tak, že moje milá mi dovezla před pár týdny z Rakouska dva litry Jagertee a podzimní plískanice tím můžou klidně začít. Piju ho teda rád i za hezkého počasí, nebo ráno. Můžu ho všem doporučit z hloubi srdce.
Což úplně nemůžu udělat u týhle knížky.
První část se jmenuje Přítelkyně. Co jsem z toho vyčuchal je, že jedna italská slépka vleze do honoračního kurníku mezi ostatní kvočny a protřelé kohouty. Jedna husa hloupá se tam pokouší o sebevraždu a furt se tam něco přetřásá. Jak to dopadlo neřeknu. Nevim to, a to co mi v hlavě zůstalo v malém množství, hravě smáznul pocit štěstí z první podzimní dávky Jagertee.
U tý druhý části to bylo docela podobný. Nejni to o slépkách, ale kohoutech. Mládenci z itošky pařej ve městě, nalejvaj se, kouřej, souložej a když už se dost nuděj, tak se seberou jedou na Greppu, což je nějagá díra v horách. Já si myslim, že chtěli jít na grappu a někdo to blbě slyšel. Naštěstí tam žije jeden jejich kámoš, co marodí na plíce a manželství. Hoši tam dělaj to, co ve městě a celý to vypadá, jako když jedou pražáci na Moravu do sklípku a zdržej se tam do příštího roku.
Nevím, jestli to tak chodí jenom v knížkách, že tam někdo leje, protože na to má chuť a prachy, že vlastně nic jinýho neumí a zdraví mu slouží jako valachovi po uzeným, tlačence a slivovici. Co ti budu povídat, knížka mě tuze nebavila a byl jsem rád, že jsem se dostal na konec. I když ty kratochvíle s vínem jsou mi sympatické. Za každou část je jedna hvězda.
Co je příjemné, že si do vánoc můžu užívat Jagertee a samozřejmě se nechci dostat mezi ty hochy co se tam o nich píše. Budu se těšit na další čundr, kdy zasednu v kiosku a v pouti po nich budu ukrajovat kilometry a dobrou náladu. Už aby to bylo sakra. Neumí někdo otočit kalendář o pár měsíců?
Jediný halali který dosud znal bylo od Lumíra Tučka, kdy v pořadu na stojáka dělal: a než si zasvinit, ruce od záhonů, radši kosit zajíce...protože, tohle je můj život, dát kancům krmivo, s chlapama posedět, a hlavně nabít ostrý střelivo...
Ale tady jsem netušil, proč halali. A málem jsem se to nedozvěděl, protože tam na mě z každý stránky koukala další divná postava. Po první čtvrtce jsem to chtěl fakt už zaklapnout, ale plesnivej baron najednou zatroubil halali, a já začal bejt strašně zvědavej, jaký sviňárny tam tenhle dobrák od kosti naseká. Takováhle rodina, totiž sebranka, nebo přetékající žumpa, se snad nevidí ani v ruskejch titulech. To je možný asi jenom u nižších šlechtickejch prašivců.
Každej je takovej morální kabrňák, že bych z toho blil. Klidně by všichni mohli vystupovat i ve filmu fimfárum od začátku do konce. Nesnášel jsem všechny, až na Jaju. U tý jsem si myslel, že je to malý dítě. Celou dobu, dokud nepřiletěl čáp. Měl jsem jí rád do poslední stránky, protože byla jediná hodná. Nebyla dost chytrá na to, aby byla svině jako všichni kolem, a tak se v tom plácá a řve na ni lakomej fotr, kterýho zase trýzní zlej dědek.
Připadal jsem si jako ožralej, za což mohlo pár věcí. V první řadě jsem nedokázal pochopit vztahy a rodinný vazby mezi množstvím postav na papíře. V druhý řadě za to mohla extra hořká dvanáctka od Bernarda, kterou můžu všem doporučit mnohem víc, než tuhletu knížku. I když po tom začátku, kterej nestál za nic, jsem pak byl docela napnutej. Teď bych sám nejradši zatroubil halali.
Tenhle víkend jsem měl jet na čundr a pohupovat se ve stavu blaženosti od nádražky Asterix, přes Morii, až třeba k Osamělý hoře, pod jejímž vrcholem je parádní lavička s výhledem na Temný hvozd. Bohužel mě nějakej bacil zavřel doma, sebral mi klíč od komory se šnapsama a řek mi, že nikam nejedu. Zašmátral jsem v nočnim stolku a vytáhl tuhle uzounkou brožurku, kterou jsem si kdysi pořídil ze zvědavosti. Tak jsem se do ní kouknul. Četl jsem už různý prasárničky, tak proč ne i tuhle?
Kdybych to měl hodnotit do žebříčku toho v čem jsem listoval na tohle téma, tak to bude docela nízko. Asi tak nízko, že jí budou šimrat stébla trávy tak, jako mořská voda Pattinu kačenu, než se na ní koukne kámoška Rita.
Perverze převyšuje celej příběh. Ten co to psal to měl určitě jako masturbační materiál a musel to určitě několikrát přepisovat, protože se mu slepily stránky. Pokud teda v sobě neměl takový zásoby, jako ti chlapi v knížce. To by totiž mohl vytopit sousedy a přilákat hejno much. Chlapi na Sicílii, stejně jako mniši v Justýně se vyznačují tím, že jejich pimprdlíci jsou o trošku větší než noha od stolu, bestiálním sexem stráví 12 hodin v kuse a pak jim stačí krátká pauza před další šichtou. A jejich zásoba semen a sekretů je asi tak jako v Želivce vody.
A přesně mezi takovejma chlapama Patti hledá svýho manžela. A nakonec ho najde. Já bych to třeba vyhrát nemohl, protože vypadám komicky i oblečenej a radši si dám pivo, jídlo a něco si přečtu. V tý době, co se to kouklo na svět to ale musela bejt bomba, protože se o těchto věcech asi tolik nemluvilo a byla to tehdejší verze freevidea. V dnešní době je ten styl psaní takovej vtipnej, je to krátký a líbily se mi ty obrázky. Pokud bych chtěl lepší příběh, tak chmátnu třeba po nordický blondýně, kterou jsem ještě nelízala. Tady o ten příběh asi tolik nejde. Nevím jestli jsem to zhodnotil dobře. Myslel jsem si třeba že je neděle a teď mi řekli, že je sobota.
Co tam asi tak padlo? Tuhle otázku jsem si položil chvíli po tom, co jsem to otevřel. Nějakej filuta se tam vykresluje ve stejnejch kvalitách, jaký si o sobě myslí že je má, třeba Donald Trump. Vykládá to tam nějakýmu chlápkovi, kterej to musí poslouchat snad celou noc.
Na rozdíl třeba od cizince mě hlavní postava vytáčela, ba dokonce srala festovně. Nemohl jsem ho vystát. Člověk, kterej na co sáhne, s tím pohne. A nejen to, je v tom určitě nejlepší a ještě u toho dobře vypadá. Bude to taková matka Tereza mezi právníkama, s charakterem, kterej otřese i skálou. Myslel jsem si, že tam půjde o pád týhle nadutý hvězdy, ale pak tam někdo žuchne z mostu do řeky. Kdyby ten někdo viděl sedmou rotu na útěku, určitě by věděl, jak se zachránit, ale sedmá rota přišla asi pozdě.
A tenhle chytrej motyka furt plká. Svým způsobem padnul asi i on. Jak to dopadlo je jedno. Neměl jsem ho rád, a to že jsem ho neměl rád neznamená, že se mi to nelíbilo. Bylo to docela dobrý a jsem rád, že taková knížečka zabrnkala na struny v mojí makovici. Běžně mi tam totiž jenom chrastí. A klidně bych z toho udělal divadelní hru, kde by hlavní postavu hrál třeba Oldřich Kaiser a toho chudáka co to poslouchá by hrála figurína. A teď je už čas jít k nějakýmu kiosku, kde točej pivo.
Hned u zániku jsem měl pocit, jako kdyby to tak trochu smolil můj oblíbenec Heinrich Böll. Zánik byl dobrej. Muselo to bejt v hajzlu, když se takový město jako Hamburk promění v jednu velkou skládku suti a stavebních materiálů. Né že by Německo nedělalo hrůzy, ale všude přece žijou i normální lidi. Pan Nosáč tyhle věci zažil. Nebylo to veselý psaní a navíc to musel určitě psát znova, protože to co napsal, tak nechal doma. No a když se tam vrátil, tak zjistil, že barák někdo při náletu otevřel tak festovně, jako se otevírá lebka po náletu Rohozců, nebo Keprnickejch hořkejch. To pak musí smolit znova stejně jako já, když musím slepovat to, co se dělo včera.
Ty krátký kousky mě nebavily. Namlsal jsem se Zánikem a pak byl zklamán, dokud jsem neotočil stránku na Nekrolog. Kousek podobně dlouhej jako Zánik. Ten mě bavil. Mezi kulturní cháskou se hledá někdo, kdo by vystřihnul nekrolog. Akorát je to dost ochmelka a když má špičku, trvá jeho večírek několik dní a putuje z pajzlu do pajzlu. A ty pajzly jsou v tý nejlepší hamburský čtvrti. V St. Pauli. Já v Hamburku byl a bydlel jsem přímo na Reeperbahn. Pod oknem mi chodil celou noc chlap oblečenej ve stříbrným overalu, na jehlovejch podpadkách, se svítící indiánskou čelenkou, a se zadkem, kterej by mu kdejaká holka mohla závidět. No, tak to byla taková vzpomínka na návštěvu divadla v tomhle městě.
Takže někdo vymetá putyky a hledá ochmelku. V těch putykách je takový klima, že se nedá dohlídnout na protější stěnu a když nějakej kořala spadne pod stůl, zvedne se plnej nedopalků a popela. Prej to takhle vypadalo i v Trosce, když ještě existovala. Docela bych se do těch putyk kouknul na přelomu padesátejch a šedesátejch let. Hergot, asi se moje hlava už potřebuje zrestartovat a parádně vyvětrat.
Ty ostatní krátký věci, který Nosáč na papír vychrchlal mě nechytly ani trochu. Naštěstí v týhle tenoučký věci zabíral většinu místa zánik s nekrologem, takže se to dalo. Nevím, jestli jsem se do toho moc nezamotal a jestli to dává smysl. Radši půjdu ke Kloko na pár Hubertusů. Co na tom že jsem tam byl včera...
Tak prosím pěkně, tady to byl mišmaš a nacházel se v mojí hlavě. Když jsem se seznamoval s tímhle šlechtickým rodem, tak jsem s nima nejdřív soucítil a nakonec jsem se jenom smál a čekal, co se těmhle strašákům do zelí ještě posere. Teda když se tam popisovalo sobectví jednotlivejch členů tohohle podivnýho rodu, skomírajícího roku 1924, to se mi otevírala rybička v kapse.
Zato když se tam líčej snažení a taškařice Leona, to jsem se bavil. Nejsem takovej škodolibej hajzlíček jak se to může jevit. Akorát ono je to tak hezky líčený jak nuzák do ještě větší nouze se dostal, že si řekneš to snad ani není možný. Jakou smůlu bude mít za dalším rohem? Tahle figurka se sice snaží jak ušetřit, tak pracovat, nebo se pářit. Akorát má vždycky smůlu, jako já při sportce, nebo když si řeknu dopiju a jdu.
Třeba když stolkuje v kavárně nějakou holčinu. Nakonec za ní přijde asi po osmi hodinách jinej frajer a odvede si jí. A když jdou kolem, tak se Leon přihrbí a stane se z něj něco docela maličkého, jako moucha, která se schoulí do sebe, když umírá. Tak se sebral, zaplatil a šel. Při placení chtěl dělat machra a nechal dýžko, ale putikář mu nerozuměl a vrátil mu všechno. Řekl bych, že Leon to bude mít horší než ostatní i po smrti.
I vrabci se tam měli líp. Byli to kapitalističtí vrabci, vypasení tak, že je vole táhlo k zemi. Jen řetízek od hodinek jim na něm chyběl.
A takhle to jde až do konce. Sobectví, nadutost a škodolibost střídá skomírání. Někdy mě to nudilo, jindy bavilo. Matlák a smolař Leon úplně nejvíc. Hned jak zapomenu, že jsem to čet, tak si to možná otevřu znovu a budu se divit.
Tuhle knížku jsem původně ani nechtěl číst, jenže pak jsem ležel a tahle věc byla nejblíž. Nechal jsem rozhodnout lenost, a to se vyplácí snad jenom v hospodě.
Celý je to postavený na těch novelách, kde vždycky nějakej důstojník, nebo vikomt, nebo obojí najednou, vypráví historku o tom, co zažili s nějakou ďábelskou běhnou. A hned je na světě ďábelská novela, protože podle toho pána co to napsal, jsou asi všechny ženský ďábel. Je to celý jejich vina, že chlapy odtahujou od karet, chlastu, lezou s nima do postele a odtahujou je od všech bohulibejch činností. Podobnej ďábel uháněl i otce školastika. Je tam teda jedna výjimka, kdy to vypráví ďábelská běhna. Tam jsem byl do poslední napjatej, jakou uštrikovala pomstu.
Co se týče toho jak mě to bavilo, tak si něco pamatuju akorát z tý první, poslední a něco z večeře ateistů. Ostatní mi hned zmizelo z hlavy jako pára nad hrncem. Není to však úplně na škodu, protože si to kdykoli můžu přečíst znovu a bude to téměř, jako bych to četl poprvé a budu překvapenej co tam bude.
Na druhou stranu, kdyby mě to dokázalo zaujmout, tak u toho za střízliva neusnu. Asi to bude takovej průměr, jako v kdejakým podobným, úplně náhodně vybraným paklíku povídek.
Jestli to budou bláboly jsem neměl zdání, ale pak jsem zjistil, že to jsou čmáranice příběhů o Guliverovi. Věděl jsem, že byl u liliputů, ale nečetl, ani neviděl. Ale tohle jsou sepsaný další dvě jeho cesty, který si vycucal z prstu ten pán, co je napsanej na obálce. A co si vycucal za zemi Faremido, to se mu docela povedlo.
I když mi přijde divný, bejt v době kolem první světový ranhojičem. To mu nemůžou sežrat ani ty oživlý bankomaty, co velej Faremidu a dorozumívaj se hudbou. Něco jako kdybych řek tralala a objednal si tím Rohozec, dodal lalilala a dostal ještě langoš. Kápo těch bankomatů má lidi na zemi za nemoc, což potvrzuje mojí teorii, že jsme jenom bakterie. Šmíruje nás z vesmíru zvětšovacím sklem a myslí si o nás, že si pořád klademe tu samou otázku a hloubáme, o čem bychom měli hloubat. Závidím jim, že když se někdo pomátne a začne blábolit jako náš budoucí premiér z Průhonic, tak mu z mozku prostě vylejou olej a daj tam novej. Sice by to bylo něco jako metoda norimberskejch trychtýřů, ale u opravdu nemocnejch by to pomohlo. Na lití správnejch myšlenek do palice bych to nepoužíval. Sakra, kam jsem se to zase nechal unést? A kde jsem to skončil?
Joooo, už vim, jak se mi líbilo Faremido, tak Kapilárie mi připadala jako blábol, kterej ze sebe ten pán v nouzi vyždímal, protože mu nakladatel fouknul kouř do ksichtu a zahlásil, že je to krátký. S Kapilárií je to delší, ačkoli slabší. Přijde mi jako divný zase plout na lodi, bum a prásk, někdo vytáhnul špunt z oceánu a všichni jdou ke dnu. Všichni zakukaj, až na jednoho. Guliverovi totiž nějaký bytosti nasaděj dejchací přístroj, aby mohl v klidu chodit po jejich světě tak hluboko, jako se válí Titanik. To co tam žije za kaproženský, to mi připadá dost jako svoloč. Srali mě úplně všichni. Mimo těch zviřátek, který používaj na práci a vymačkávaj jim mozky na talíř, jako beďary.
Buď je Guliver dítě štěstěny, nebo má v noci dobrý sny. Za mě Faremido cajk a Kapilárie je dobrá jako medicína na vyhaslý kamna. A co si o tom všem asi myslela pani Guliverová?
(SPOILER) Sněžný levhart je roztomilé zviřátko, zatímco Sněžný tygr je lavina jak prase, která zpustoší jeden zapadákov kdesi na Zélandu. A zapadákov je tam asi jenom proto, že je tam zlatej důl a já neumim vyslovit jeho název. Takže jsem si pro něj vymyslel jinej název a nemůžu si vzpomenout jakej.
Tohle všechno jsem ale nevěděl. Když jsem knížku vzal do ruky, tak jsem myslel, že to bude nějaký dobrodrůžo s lovením tygra, ale na to jsem se jenom nachytal. Rozhodně bych nečekal, že to bude případ laviny prokládanej líčením vyšetřovací komise. Přesto jsem byl nakonec unesen. Unesen příběhem chlápka, kterej úplně neni nakloněnej životu v rodinným holdingu a nebál se říct co si myslí, i kdyby hrozilo, že se z něj stane třeba bezďák. Měl jsem pocit, že ten člověk byl byl stejně chytrej a naivní zároveň, jako třeba postava cizince, nebo Waltariho hlavní postavy.
Lavina hrozí, lavina přichází a zasedá vyšetřovací komise. Hřiště je jasný, karty jsou rozdaný. Do očí bije kdo je hajzl a kdo Mirek Dušín. A když tam někdo ucejtí chytrou samičku, která je čirou náhodou ségra úhlavního nepřítele, tak se s ní začne chtít pářit a tadáááá, máme tady hned další zápletku, která umí napáchat větší spoušť, než celej tygr.
A ten pán, co je expert na sníh a náhodou se tam zdržel na celou knížku, to bude nějakej Mcgiverův bratranec. Zajímal by mě teda i výsledek součtu čárek za piva, který vylohnil u hotelovýho bazénu. Já bych to odhadl asi tak na ten bazén.
No, už budu muset jet do Berouna, tak z toho musím nějak vybruslit. Nenechalo mě to na pokoji, dokud jsem se nedostal ke konci. Byl to docela napínák, protože jsem si do poslední chvíle nebyl jistej, komu přišijou to, že mu utekl sněžnej tygr. Byl jsem tak napjatej, že bych dal i pět hvězd. Jenže u posledních stránek mě doktor sníh sral svojí supermanovštinou a celej ten konec byl jak z telenovely. Doufám, že jsem nikoho neodradil. Bylo to super, akorát na konci bych zahnul asi na jinou stranu.
Tak o týhle knížce jsem slyšel historky. Vyprávěl mi o ní jeden jeden kamarád, pijan, básník, pozorovatel nebezpečných zmijí a domácí mykolog. Došlo to tak daleko, že mi jí přinesl do hospody, abych si to přečetl. A já to teda udělal.
Jednu věc ti povím, a možná nebude jenom jedna. Nechápu, jak se mi takovejhle kousek mohl celej život vyhejbat. Jako by nestačilo, že se mi celej život vyhejbaly dlouhý peníze, dochvilnost a kolikrát i dobrej úsudek. Až při čtení jsem zjistil, že prachy jsou k ničemu a dochvilnost že vymyslel určitě nějakej politik.
Strašně mě bavilo poslouchat dědečka jak vysvětluje běh přírody a život, kdy se využije jenom to, co je třeba. A jeho nadávání na dobu, která evidentně už není pro něj. Žít podle zákonů a systému, když všechno co potřebuješ k životu ti dá les, hory, řeka a tajná palírna v horách. Protože kukuřici se vyplatí pěstovat jenom na chlast.
Byl jsem tou dobou dost nachcípanej, všechno prožíval a společně s nemocema se mnou ke konci dost zmítaly i emoce.
Tím jak mě ta knížka nutila přemejšlet o tom, že ten životní styl co je nastavenej, je vlastně úplně k hovnu, přisedla si tato knížka ke stolu vedle muže, co sázel stromy. Proč ne na stupně vítězů? Přece proto, že elita sedí za stolem u točenýho Rohozce. I když stromař i dědeček by se tam asi neváleli, to jenom já. Taky nevím, jestli v další knížce, která mě takhle usadí, bude strom, nebo stromy. Teď se strašně těším na další čundr. Tam všechno krásně šlape beze spěchu, posedíš, zastavíš v sobě jelena a budeš pozorovat divoký zmije. Asi bude už mrznout. Nevadí...
Chtěl bych se toulat jako Borovej Billy. Bejt horal, toulat se a mít kámoše, co má v horách palírnu. Ale asi jsem obyčejnej čuchač soudků.
Je to běs! Je to běs! Je to běs, kolik toho dokáže udělat jedna dobře cílená pomluva. V tomhle případě jeden bulvární článek od pisálka, kterej chce mít asi medaili za ulovenou senzaci. Kolik hnoje se vejde do jednoho sešítku.
Chudák Kačka. Zajímalo by mě, jak to doopravdy bylo s jejím šamstrem. Jeptiška jedna. Měla dvě životu nebezpečný vlastnosti. Věrnost a hrdost. S takovejma vlastnostma se to nikdy nikam nedotáhlo a nikdy nikam nedotáhne. Maximálně tak ke dnu.
Já jsem jí fandil a představoval si různý úchylnosti. To já si představuju vždycky a teď kvůli tomu nevím, co jsem k tomu chtěl říct. Áááá, už to mám. Hele, já rád čtu knížky od tohohle pána. Akorát teď se to ve mně mele, protože ten příběh se mi na jednu stranu líbí, akorát mi dost vadí, že je to od začátku až do konce psaný stylem, jako by nějakej panák v taláru stál a četl nekonečnej protokol z výslechu. Tak jak to mám sakra ohodnotit? Asi to vyřeším až po večeři. Najedenej chytřejší nebudu. Budu se ale válet s pivem na gauči a bude mi úplně všechno jedno.
Snažím se v hlavě vymodelovat starou vilu, ke který se do vršku stoupá schodama zarostlejma břečťanem. Takový schody můžou bejt o držku, jelikož se o ten břečťan dá parádně zakopnout. Ale zakopnout jde ve výsledku i o bílou čáru na silnici. Můžou však mít i výhodu. A to takovou, že do nich jde na několika místech schovat placatka.
Co to říká o knížce? Asi nic, zato to něco říká o mně. Mám nalitou druhou borovičku a začínám chytat sicflajš u komory.
Ale tak teď na chvilku k tý brožurce. Začíná nám tu paklík povídek těma schodama zarostlejma břečťanem. To bylo na začátek dobrý. Bavilo mě to takovým starým tajemnem před válkou i po válce. Nic moc se tam nedělo a ničemu to ani neškodilo. Jupijé, zavřískl jsem, až jsem vzbudil dítě. Hned po zklamání, jak mi nadala jeho matka a moje přítelkyně do zvířat s rohama, přišlo zklamání z většího zbytku této zelené publikace. Vyzdvihly to akorát kousky, který bych nechal zfilmovat. Ta holčina v zapadákově s pochroumanou páteří a vyděděnci.
U zbytku to bylo oooo, dáte si čaj slečno? Božínku, co by tomu řekl Robert? Ale, to bude pozdvižení... Až jsem si připadal, že za chvilku přijede pan Darcy a odveze si někoho kamsi na větrnou hůrku do vedlejší knihy. A pak jsem tu zahlídl komentář, kdy tu budíček vidí podobnost s Austenovou. S tím komentářem souhlasím a doplňuji, že pokud se chce někdo dozvědět něco plnohodnotnějšího, ať si přečte ten její. Já to jdu radši zalomit.
Poroučím se, Vážení.
Když jsem byl ještě mladej kluk, pomáhal jsem o prázdninách za prachy u kamaráda na stavbě stavět bednění. Jednou jsem se tam zřítil do základů. Bylo to za střízliva, takže BOZP snad v poho. Jen jsem od tý doby trvale zabedněnej, s poškozeným převaděčem spojitosti a pozorovacím smyslem soustředěným pouze na rychlost obsluhy v restauraci.
Myslel jsem si o flirtu, že tam bude čuňačinka, nebo prasárnička. Bohužel jsem se spletl. Nenapsal to žádnej markýz, ba ani Svatava Antošová. Neříkám, že by to bylo vyloženě zklamání. Pár příběhů bylo dobrejch, jako z kdejakýho paklíku povídek, ale bylo jich málo. A když si listuju v něčem, co se jmenuje o erotice, tak se tam mohlo psát něco ostřejšího, než ve snůšce cudností. Je to skoro jako ve všedním hříchu. Cítím se podveden.
Pan hrábě nechť klidně sedí na perdéli. No tak pan hrabě a jeho spol. trápil moje oči pěkně dlouho. To jak ten Portugalskej? Myslím teda že Portugalskej, obejda přišel na svět a pak začal číst a byl malej hrabě, to se jakž takž dalo. I když jednou jsem při tom usnul, jako když mě do vodky hodí.
Ale jak pan hrábě strčil nos do politiky a začal tam předvádět svoje kousky, byl jsem hned ve zbídačeným stavu a začal trpět zhoubnou plynatostí. Myslel jsem, že to nedám, ale naštěstí to skončilo. Byla za mnou druhá třetina knížky a já netušil, co se dělo v tý první. Můj násobič ztráty paměti asi fungoval jako před dvaceti lety.
Poslední třetina byla o nějakým chlapíkovi co se jmenoval Alvéz. Nechtěl jsem se do toho ani pouštět, ale naštěstí jsem to nevzdal, protože ten pán to docela vytáhnul svojí povedenou taškařicí.
Prostě ten Alvéz si to takhle přihasí domu a tam místo portskýho a pančety čeká jeho stará. Čeká na něj v posteli. Čeká hambatá. A čeká tam s ní i jeho obchodní partner, kterej s ní hraje buď na doktora, nebo že šel dělat odečet plynu. Klasická situace pokračuje vyjednáváním s tchánem, kafíčkem a končí sháněním sekundantů. Já bych to řešil leda piškvorkama, nebo člověčem nezlob se.
Jak to dopadlo? Přesně tak, jak jsem nečekal. Točej se v Portugalsku telenovely? Dala by se tu z Alvéze uštrikovat jedna aspoň o dvou stech dílech. Škoda, že Alvéz nebyl tak dlouhej, jako hrabě. I když to v tý knížce byl podmírák a ke konci bych zahnul trochu jinam, dokázal hodnocení vykopnout skoro na třetí hvězdičku.
Jestli všechny Havlíčkovy příběhy jsou od tý jeho Jilemnice, je to tam docela plný zajímavejch lidí a každej je taková podivná osobnost, že si zaslouží svojí knížku, je to teda dobrej kraj. A každá taková taková osobnost zná další spoustu divnejch lidí. Takže asi normální vesnice.
Tadyhle Synáček nebyl tak čtivě sepsanej. Do hlavy mi to lezlo pomalu jako maturitní otázky. Mám maturitu? Mám! Zaslouženě? Ne! Na to se ale nikdo neptá. Mám naváto? Ano, mám! Ale to jsem odbočil daleko od Havlíčka. Sice to lezlo do hlavy docela pomalu, ale bylo to celkem dobrý, pozorovat synáčkův vývoj od rozmazlenýho prachatýho pohrobka, přes rozmařilýho ochlastu, kterej je členem všech taškařic a kvalitních opic, až po vyzrálýho chlápka, co se nebojí pustit chlup za dobrou věc. A jak příběh jede, hřbitov se plní. Ale příběh tolik nejede, takže to není zas takovej pogrom. Ale jak synáček překročí padesátku, vlivem alkoholických nápojů a životních neštěstí, mu začne harašit na cimbuří. To se dalo čekat.
Je to krátký a o trošku slabší než od Havlíčka znám, ale vůbec nelitu že jsem si tím listoval. Jestli mi Havlíček ještě někdy zkříží cestu, tak budu jenom rád.
