Vyprávění lužického Všudybyla

03.08.2023

Kdo by to byl řekl, že se nachytám na název knížky? Stává se mi to maximálně jednou do měsíce. Já v tom názvu viděl vyprávění nějakýho tuláka lomeno bezďáka, kterej se toulá po Lužickejch horách, somruje, spí v seníkách a zase somruje. Já se tam toulám taky rád. Šel bych na Jedlovou, v chatě pod Luží bych si trochu zjizvil játra a po probuzení bych si to štrádoval směr lesní divadlo u Cvikova a přilehlý pivovar, kde bych si zjizvená játra trvale poškodil. Tím bych ale z tý Lužice vlastně odešel.

Jde tu spíš o Srbskou Lužici a kraj, kde frčí srbština, němčina a polština. Žádný nepřístojnosti se tam neodehrávaj. Je to psaný slušně, a dokonce když se mluví o ožíračce, tak je to popsaný jako místo, kde se lidé houfně scházejí aby strašně moc jedli, pili, tancovali, dělali rámus a obtěžovali bližního. Takže žádnej punk, divočina z toho taky nekouká. Nějaký pasáže jsou nudný, ale všechny obsahují velikou lásku autora k tomuhle kusu země. Popisuje kulturu, krajinu, umění a dění ve městech a vsích. Musel to tam mít kurevsky rád. Byl mi sympatickej tím, že při absenci asfaltu na cestách, kol s přehazovačkou a kiosků s točeným pivem z místních minipivovarů, vzal svůj velocipéd a vyrazil jen tak do Berlína.

I když nějaký pasáže nudily a musel jsem si to dávkovat postupně, Když jsem došel ke konci, měl jsem docela dobrej pocit. Teď jak to píšu, myslím na ty minipivovary a jejich orosený sklenice, dělají se mi v koutcích sliny jak dětský švihadla.