tsal
přečtené 542
Domácnost bez odpadu
2016,
Bea Johnson
Domácnost bez odpadu se ke mně dostala trochu pozdě, protože kdo má načteno z internetů, sebevzdělávání v této oblasti věnuje alespoň pár chvil týdně a sám už má za sebou nějaké ty experimenty, tomu už kniha moc nedodá. Maximálně pár menších typů a pocit sounáležitosti, protože alespoň na chvíli máte pocit, že nejste šílenci v dobře fungujícím světě, ale dobře fungující jedinci v šíleném světě. Pro nováčky je to ale hodnotný zdroj informací, který nejen ukáže, že alternativní způsob života není až tak těžký, jak se na první pohled zdá, ale že se na něj hlavně musí s rozumem a že si ho každý musí nastavit podle svého. A hlavně že je to běh na dlouhou trať a ne nějaký hurá plán. Bea Johnsonová nevydává svůj návod jako jediný správný. Právě naopak několikrát zdůrazňuje, že si každý musí najít tu svou cestu, protože jen tak u změn zůstane doživotně. To mi přijde jako nejdůležitější poselství knihy. Bohužel se podle komentujících zde zdá být opomíjeno. Pokud bych měla jmenovat negativa, je to typicky americké opakování až do zblbnutí, které jsem bez výčitek přeskakovala, a kulturní rozdíly mezi USA a ČR. Některé věci jsou vážně trochu úsměvné. Na druhou stranu se náš životní styl stále více přibližuje tomu americkému a úsměvná vyjevení tak budou čekat i některé Čechy. (V diskuzi vyjádření k několika z mého pohledu neoprávněným kritikám z místních komentářů.)... celý text
Zapovězený chrám
2012,
Patrick Woodhead
Zapovězený chrám není špatná kniha. Řemeslně v ní nic neskřípe a autor je i vcelku vypsaný. Jenže je to také naprosto obyčejná kniha. Jedna z těch, které přečtete a za dva dny o tom ani nevíte, protože text neměl žádnou vlastní průbojnost, ničím nevynikal, ani se nelišil od ostatních prvoplánových produktů. Navíc je Zapovězený chrám vlastně taky dost nudný, což je asi tak poslední vlastnost, kterou u thrilleru očekáváte. Do vlaku, protože jste na titul náhodou narazili na nádraží v budce? Ok. Ale vybrat si mezi jinými? To asi ne.... celý text
Pačinko
2019,
Min Jin Lee
Pačinko by mohla být skvělá kniha. Příběh pokrývá život čtyř generací Korejců mezi lety 1900 až 1989, začíná na Korejském poloostrově pod japonskou nadvládou a končí v moderním Japonsku západního stylu. Hlavním tématem je zde přistěhovalectví, stará dobrá japonská xenofobie a předsudky, díky nimž se sice stále posouváme významnými dějinnými událostmi, ale dotýkáme se jich jen jaksi zlehka. Osud před až poválečných japonských Korejců je totiž ještě o patro těžší než osud čistokrevných Japonců a tak se nové problémy překrývají s těmi, které přetrvávají celých sto let a v určité formě jsou znatelné i dnes. V tomto ohledu je kniha skvělou sondou nejen do jedné rodiny, ale i do tří různých vzájemně pronikajících společností. Ale.... Styl psaní není nijak složitý, ani umělecký. Spíše obyčejný, čte se však dobře. Zamrzelo ovšem, že autorka měla tendenci významné životní události řešit v rámci jedné věty na konci kapitoly a pak se posunout o pár let dál, aniž by se zabývala emocemi, příčinami a následky. Čtenář si může vše samozřejmě domyslet. Trochu mi ale přišlo, že odvádím polovinu práce. Co mě ovšem štvalo až k nepříčetnosti a kvůli čemuž i teď uvažuji o sražení jedné hvězdy, je vysoký výskyt zcela zbytečných korejských a japonských slov v textu. Příklad: Dvě postavy se spolu baví korejsky, a přesto je text prošpikován korejskými výrazy pro matku, otce, ženu, muže, apod. Dvě postavy se spolu baví japonsky, a přesto je text prošpikován zcela běžnými frázemi jako Hontó desu ne?, Šoga nai, Sumimasen apod. A moje úplně nejoblíbenější všude se vyskytující "nee" na konci věty bez ohledu na jazyk. Proč? Neřeknu, kdyby se v korejské promluvě vyskytlo japonské slovo nebo naopak, s přivřenýma očima bych omluvila i nějaké jazykové specifikum postavy. Takhle to ale vůbec nedávalo smysl. Text se dá lokalizovat i jinak, přijatelněji. Tohle je diletantismus na úrovni amatérských překladatelů anime. Čím víc sempaiů, tím víc Adidas. Typ na konec: Pro srovnání by mohlo být zajímavé přečíst knihu Lidé z rodu Nire, která je rovněž rodinnou ságou a která pokrývá v zásadě stejné období, jen očima rodilých Japonců. Krásně tak vynikne rozdíl mezi Korejci v Japonsku a samotnými Japonci.... celý text
Jádro věci
2005,
Graham Greene
Co s Greenem? ptám se vcelku pravidelně. Pokaždé když s ním začínám, jen těžko se začítám. Pokaždé když s ním končím, jen těžko se loučím. A pokaždé když mám napsat, proč ho tak miluji, zůstanu civět na prázdný e-papír a přemýšlím nad důvody. S jeho postavami je těžké sympatizovat, přesto mi všichni přijdou skutečnější než lidé kolem. Jeho příběhy jako (například právě Jádro věci) nejsou často ani adrenalinové, přesto mám pocit neustálého napětí. Dusná, vlhká atmosféra koloniálního zapadákova v Západní Africe mě nepříjemně štípala na kůži, přesto měla své exotické kouzlo a zároveň nějakým způsobem volala: „Domov!“ A přestože jako vždy Greene na začátku předkládá jasně oddělené černé a bílé, na konci odcházíte s morálním zmatkem, s otázkami, na něž by odpovědi v ideálním světě měly být snadné, ale v reálném světě jsou často nezodpověditelné, se zmatenými city k jednotlivým účinkujícím, které chcete litovat, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete, a které chcete nenávidět, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete. Číst Greena je jako číst život. Není to vždy příjemné, ani veselé, ale nelze s tím přestat. Já vím, je to děsně obecný komentář a hodil by se spíš pod autora než pod určitý titul. Jenže já fakt nevím, co s ním.... celý text
Smrt múz
2012,
Marie Michlová
Smrt múz je strašně divná kniha. Ne vážně, čím více o ní uvažuji, tím více docházím k závěru, že bych jí měla dát sotva jednu hvězdu, odhodit do kouta a autorku třikrát proklít, jenže… ono se mi to líbilo. Vezměme to postupně. Pohybujeme se v 19. století, doprovázíme na cestě životem největší literáty britských ostrovů, obdivujeme bohatost jedné z největších kultur světa, poznáváme morálně striktní společnost s jejími vlastními pravidly fungování a… … a postavy včetně Waltera Scotta nebo lorda Byrona mluví v zásadě současným jazykem pouličního rázu. … a nejčastějším tématem je koho a jak povalit na postel. … a vlastně se tam nic neděje, přestože dějinné a kulturní prostředí nabízí tolik materiálu ke zpracování. …a osudy hrdinů jsou líčeny natolik podrobně a na tolik současně, že to doslova křičí: „Blbost!“ …a hlavní hrdina je nesympatický ňouma, který ke všemu přijde sňatkem a jemuž žádný jeho úspěch nevěříte. Takový Miláček bez schopností a cílevědomosti. …a neustále posloucháte, jak hlavní postava – spisovatel – není schopen dočíst ani jednu knihu a kritizuje každého autora, který mu přijde do cesty. …a vlastně to celé vůbec nedokážete brát vážně. Jenže ono to stejně nějak funguje. Neříkám, že je Smrt múz vysoká literatura a s termínem „zásadního významu“ bych byla hodně opatrná, ale v závěru je to dobrá kniha. Nijak hluboká, nijak extra přínosná, ale neskutečně zábavná. Staví na rozporech, na prolínání fikce a fantazie, starého a současného. Bere známé věci a představuje je ve zcela novém, neotřelém světle. A právě v těch neustálých rozporech, ve skřípání mezi tím, co je a co by mělo být, se nachází ona zábavnost. Ne vtipnost nebo humornost, spíše fascinace a zvědavost. Pokud se na tradiční věci dokážete dívat jinak a pokud vám nevadí frivolnost, rozhodně doporučuji.... celý text
Posvátné lži Minnow Blyové
2017,
Stephanie Oakes
Přiznejme si na rovinu, že Posvátné lži nejsou žádné terno. Autorka si vybrala dost složité téma dotýkající se mnoha stejně složitých problematik. Dopady sekty na život jedince, zneužívání, fyzické a psychické násilí, fungování trestního systému a jeho dopady na život jedince, pojmy viník a oběť, které občas splývají příliš na to, aby se dalo vyhovět černobílému pojetí spravedlnosti. Je toho strašně moc, ale všechno v zásadě stojí a padá s jednou jedinou složkou - propracovanou psychologií postav. A právě tu autorka absolutně nezvládá. V Posvátných lžích všechno a všichni šustí papírem tak hlasitě, že přes ten rachot neslyšíte nic jiného. Nikomu nevěříte, protože všichni jednají a mluví strojeně, nepřirozeně, stejně. Nevzdělaná holka, která žila celý život v izolované sektě, zasloužilý psycholog z velkoměsta, starší bachařka, psychopat vydávající se za proroka. Prašť jako uhoď, všichni ve své duševní i jazykové plochosti působí jako tentýž panák na provázku. Spousta věcí navíc nedává smysl nebo jsou nedomyšlené. Pochybuji, že je za knihou nějaké větší sbírání informací o čemkoliv. Žánr YA pro mě v tomto případě není omluvou, protože i knihy pro mladší se dají napsat jednoduchým, přesto zajímavým jazykem, a dotýkat se složitých věcí sice zjednodušeně, přesto však do hloubky. Dobrou ukázkou je v knize zmiňovaný Dárce. Takže doporučit či nedoporučit? Spíš ne. Pokud knihu přečtete, přečtete ji rychle a občas dokonce probudí i nějaký zájem a napětí. Litovat toho pak asi nebudete. Jenže stejně tak nebudete litovat, když raději věnujete čas něčemu jinému. Dala bych z fleku desítky zajímavějších a hodnotnějších knih, které jsem mohla přečíst místo této.... celý text
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
2017,
Ladislav Zibura
Kdybych měla hodnotit na ryze osobní rovině, dostaly by ode mě Gruzie s Arménií o hvězdičku méně. Nemohl by za to však autor, nýbrž jen můj naprostý nezájem o tyto dvě destinace. Čajové Turecko s Izraelem a byrokratická Čína pro mě byli zkrátka zajímavější. Možná mám ale jen problém s horami. Z literárního hlediska si princ Ládík udržuje obvyklou laťku. Komu sedne jedna kniha, tomu sednou všechny. Kdo nedočetl ani tu první, nemusí se pokoušet o další. Humor, ironie, odhodlání objevovat, odvaha podnikat nové věci a dostatečná odolnost to všechno přežít jsou u pana Zibury známými společníky, s nimiž každá cesta probíhá lehce a s úsměvem na rtech. Obzvláště když o všech těch kopcích, dálkách a alkoholu jen čtete. Kulturně mi přišly zajímavé zmínky o našem osvobozování. Skoro jsem podlehla dojmu, že jsme možná tak trochu nevděčná chasa, ale naštěstí mě to zase rychle přešlo.... celý text
Harry Potter a Ohnivý pohár
2001,
J. K. Rowling (p)
Pro většinu fanoušků je přechodovým dílem série Vězeň z Azkabanu, ale pro mě je to spíš Ohnivý pohár. Byť je Vězeň temnější než předchozí dva díly a začíná se dotýkat dospělejších témat, stále jde o relativně epizodní záležitost soustředěnou na osobní drama a nenápadně couvající před skutečnými následky. Pohár se však od osobního dramatu přesouvá k dramatu všepohlcujícímu. Smrt přestává být vzdálenou nebo potenciální záležitostí a stává se aktuální událostí. Otázky a morální dramata se otevírají v mnohem větším počtu a závažnosti. Důvěra v lidi kolem, význam malého vítězství v kontextu mnohem větší události, plíživá radikalizace společnosti, mediální ovlivňování veřejnosti, populismus v politice. To vše na čtenáře vyvíjí najednou mnohem silnější tlak a to i přes značně naivní způsob psaní, kterého se Rowlingová nezbaví až do konce série. Body za to, že si to všechno vlastně uvědomíte hlavně v retrospektivě, protože během čtení spousta událostí vypadá úplně jinak než po dočtení a většina knihy se tak po většinu času tváří jako nevinná dětská literatura. Nejoblíbenějším faktorem celého dílu je jednoznačně Pošuk Moody. Když si po dočtení projedete všechny jeho scény a přehodnotíte je v novém světle, je to prostě wow! Jednoznačně nejlepší výkon celé série i po zahrnutí Brumbála, Voldemorta a Harryho. Příklad za všechny, jak jste se na první hodinu obrany dívali při jejím čtení a jak jste se na ni dívali po dočtení knihy? Svět potřebuje bandu etiků, kteří by si nad tím sedli a něco pěkného nám sepsali. Hvězda dolů bohužel za to, že Rowlingová prostě neumí psát akční scény. V tomto ohledu díky bohu za filmy, které umí dodat ten správný adrenalin.... celý text
Harry Potter a Tajemná komnata
2002,
J. K. Rowling (p)
Kvality druhého dílu Harryho Pottera leží někde trochu jinde než u jedničky. Zatímco Kámen mudrců hodně spoléhal na wow efekt objevování, Komnata nám v tomto ohledu znatelně přibrzdila a dodala jen pár menších informací. Byť se ukázalo, že jsou Bradavice tajemné místo opředené vlastními legendami a tajemstvími, jako čtenář jsem neměla chuť se rozběhnout po světě a zkoumat do padnutí únavou jako v jedničce. Na druhou stranu se napravila ta nejzásadnější chyba z Kamene, která mi i přes mou lásku k této sérii způsobuje pravidelný bolehlav. Zápletka dává smysl a dětští hrdinové se projevují jako dětští hrdinové! Žádné pekelně těžké zabezpečení, které bez problémů obejdou prváci bezdůvodně odmítající komunikaci a pomoc dospělých. Tady se Harry ocitá v jakési izolaci z pochopitelných důvodů („Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne.“) a když už jde fakt do tuhého, neváhá si říct o pomoc, byť tedy ne nejšťastněji zvolené osobě. Celkově mi vykreslení dětských hrdinů přišlo velmi reálné a to ať už mluvíme o typické dětské iracionalitě ("Proč jste pro boha neposlali sovu?!" - "To nás nenapadlo...") nebo o vážnějších momentech, které jste Rowlingové bez debat věřili ("Pomozte mi. Pomozte mi přece někdo!"). Hlavně se mi ale zamlouvá dobře postavená a zašifrovaná zápletka, kdy člověk do poslední chvíle i přes množství větších i menších nápověd neví, ale když dojde na odhalení, všechno dává nenásilnou formou smysl. A pomyslnou šestou hvězdu si Rowla může napsat za Lockharta. Nebo vůbec za všechny svoje postavy, protože tak jedinečné, ujeté a osobité, přesto dýchající osobnosti dokáže napsat málokdo. Natož v takovém počtu! A to počítám i toho neskutečně užvaněného záporáka, co nám tu „pobíhá“. O tom ale více později.... celý text
Komnata bez oken
2012,
Jenny Nowak (p)
Třetí díl série o Vladovi byl docela zklamáním. Zatímco první dva díly dělily text mezi Vladova milostná a politická dobrodružství, takže se nám sex střídal s politikařením a bojem, tady už se řeší jen další Vladovo splanutí. Stejně jako na začátku druhého dílu byla i zde Vladova současná láska největší hned z kraje vyexpedována do pryč, aby se uvolnilo pole pro někoho nového. Po dvou dračicích, se kterými by si poradil málokdo, však tentokrát přichází neopeřené nedochůdče, které neustále pláče. Celou dobu jsem se tak ptala: 1) co Vladovi spadlo na hlavu, že najednou ztratil vkus a začal se chovat skoro k nepoznání a 2) kdy sakra začne něco jako děj. Nedočkala jsem se ani vysvětlení nehody, ani děje. Třetí díl je zkrátka červená knihovna se vším všudy a vůbec ničím navíc.... celý text
Harry Potter a Kámen mudrců
2002,
J. K. Rowling (p)
Je zajímavé, jak člověk s lety mění názor. Při prvním čtení mi Kámen mudrců přišel na můj vkus moc dětský a tedy jsem ho hodnotila o něco níže než díly následující. Avšak teď, při čtvrtém čtení, se mi zalíbil. Právě ta dětskost vyprávění určeného pro jedenáctileté děti mi připomněla, jaké to bylo stavět z dek pevnosti a věřit, že fantastické věci se stávají každý den. Také si musím rok co rok připomínat, že Harry v prvním díle je zcela jiným chlapcem než Harry v díle sedmém. Toho naivního klučíka, kterému se otevřel zcela nový svět, člověk prostě musí milovat. Škoda, že mi to tak nejde i s jeho starší verzí. Oproti tomu Hermionina Kamenná verze byla neskutečně otravná a jsem ráda, že se jí brzy zbavíme. Jedinou vadou knihy je její délka. Přidala bych sto stran. K čertu s Voldemortem! Chci si přečíst víc o školním životě v Bradavicích a o bezvýznamných dobrodružství ze školních lavic. Třeba nějaký ten vtípek na Filche. Ne? Ach jo, co se dá dělat...... celý text
Kedrigern a hlas pro Princeznu
1993,
John Morressy
První kniha o Kedrigernovi splňuje definici zábavné vycpávkové literatury. Přečtete to, bavíte se, ale vlastně vám to v závěru nic nedalo a za měsíc už si vzpomenete sotva na pár útržků. Hlas pro princeznu je psán svižně, nikde se moc nezdržuje, nepyšní se žádnými zvláštními okrasami ani kudrlinkami, ani ale zbytečně neklopýtá. Avšak přílišná epizodnost, to jak se rychle skáče od jednoho k druhému, jak Kedrigern často všechno vyřeší spíš náhodou a naprostá emocionální plochost čtenáři brání si ke knize vybudovat nějaký vztah. Třeba Moorovi předělávky pohádek zvládaly být zábavné i zapamatováníhodné.... celý text
Vánoční kuchařka pro dceru
2016,
Jana Florentýna Zatloukalová
Pokud se vám líbí jiné kuchařky od paní Zatloukalové, bude se vám líbit i tato. Recepty jsou psané krok po kroku, nic nepřeskakují a snadno se v nich zorientuje i naprostý začátečník. Díky tomu je v knize trochu víc textu, než je u kuchařek obvyklé. Ne však o moc. Fotografie nejsou ke každému pokrmu, jsou ale pěkné a vždy je na nich jídlo (2016, Mrs. Wolf). Pokud jde o samotné recepty, jako tradičně tu najdete škálu obtížností od naprosto triviálních, které byste mohli patlat i s dětmi, po složitější. Tradiční recepty vedle oblíbených vedle trochy exotiky, vždy však ale z běžně dostupných a cenově přijatelných surovin. Je tedy jen na vás, na co si už troufáte a jak pestrou chcete mít nabídku. Krom cukroví (pečeného i nepečeného, nejznámější druhy, 19 druhů) tu najdete i vše ostatní, co se ve sváteční dny hodí. Polévky (kaldoun, rybí), masové pokrmy (martinská husa, štěpánská pečeně), luštěniny (čočka na kyselo, jáhlová kaše), moučníky (štóla, vánočka) a něco málo navíc (svařák, vaječný koňak, pečené kaštany). Celkem 100 receptů vám na chvíli vydrží. Jako věčný začátečník a nehorázná lama doporučuji všemi deseti.... celý text