tsal přečtené 542

Žít jako single 2019, * antologie

Anotace knihy láká na příběhy lidí, kteří se vědomě rozhodli žít bez vztahu, protože jim to tak vyhovuje. Realita je ovšem taková, že k tomu se nejvíc přibližuje jen hrdinka první povídky (a i ta vlastně vztah chce, jen volnější). Zbytek aktérů se bez vztahu ocitlo vnějším přičiněním (rozchod, smrt partnera, apod.) a myšlenka na singl život je děsí nebo je přinejmenším dlouhodobě neuspokojuje. Takže je to vlastně sborník o vztazích, jejich důležitosti pro život většiny z nás a peripetiích z nich vyplývajících. (Což dává smysl, protože my true singles přijdeme domů a máme tam boží klid, takže dokud nemluvíme s lednicí, nenastěhuje se k nám UFO nebo se nepřipleteme do manželské krize Nováků od vedle, není o čem psát.). Pokud jde o kvalitu povídek, nic mě vyloženě neurazilo. Jenže taky nenadchlo. Dobrou polovinu povídek už si nedokážu vybavit ani teď, pár dnů po přečtení. Pár povídek (Žít jako single, Seniorský balet) trochu emocí vykřesalo, ale pochybuji, že se zaryjí hlouběji do paměti. Plačidruh pobavil zajímavým nápadem a faktem, že mi stylem vyjadřování připomněl jednoho zde diskutujícího. A povídka Poslední pár se rozchází pak působila poněkud rozpačitě. Jako jediná skutečně splnila zadání sbírky a měla být jakousi sci-fi tečkou za celou sbírkou. Jenže zbytek povídek zadání vlastně popřel a tak Poslední pár trčí jako špatně zatlučený hřebík z prkna a diví se, co tu dělá. Být sbírka delší, asi ji nedočtu. Takhle to nebyla až taková ztráta času.... celý text

Dash & Lily: Kniha přání 2014, Rachel Cohn

Na Vánoce jsem chtěla něco vánočního, romantického a přiblblého. Tohle vypadalo nadějně. Nakonec odloženo po 50 stranách. Text mě nedokázal zaujmout, hrdinové mi byli nesympatičtí a zápletku jsem byla schopná odvyprávět sotva začala. Radši jsem hodinu a půl koukala z okna na tmu, než bych pokračovala ve čtení. (Zatracená obálka ale vypadala tak pěkně a lákavě!)... celý text

Pýcha a předsudek 2008, Jane Austen

Pýcha a předsudek je nejspíš jediná věc, která mě občas dovede k myšlenkám, že svatba a děti by možná přeci jen nemusely být špatný nápad. Kdybych potkala svého Darcyho. A kdyby Bingleyho radši zval někam do klubu a ne k nám. Tak kniha je zkrátka perla. Austenová nám servíruje plejádu propracovaných a psychologicky odlišných (a odlišených) charakterů, nechává je procházet jejich lepšími i horšími chvilkami, baví nás jimi, děsí, kárá i utěšuje. Každá postava v Pýše a předsudku má nějaký účel, téma, na které chce autorka upozornit a k němuž se chce vyjádřit. A přesto každý jeden z nich působí živě a lidsky a ani jednou vám nepřijdou jako loutky na špagátech. Stejně dobře si Austenová vede ve vyvolávání emocí. Směji se vtipným pasážím, raduji se při šťastných událostech, trnu a zatajuji dech, když na scénu nastoupí drama (a já vyzývám všechny autory světa, aby takové drama z dnes již naprosto nedramatických okolností vyčarovali i oni!), schovávám hlavu do dlaní, když se hrdinové dopustí přešlapu. Hlavně ale zbožňuji Elizabeth, v níž se poznávám, a Darcyho, v němž se poznávám také. Jejich slovní přestřelky, zápas s vlastními chybami a závěrečné poučení. A taky komunikaci! Něco se jim nezdá, něco jim uniká, tak jdou a promluví si o tom. Možná v záchvatu vzteku, možná na základě mylných informací, možná až v závěru, ale udělají to! Alespoň někde ještě komunikace funguje (koukám na tebe, Fantome opery). Pokud jde o mě a Pýchu a předsudek, miluji ji od prvního slova při prvním čtení a hodlám ji milovat do posledního slova u šedesátého čtení někde nad hrobem.... celý text

Jak drahé je zdarma? 2009, Dan Ariely

Kreativní diář 2016, Michaela Dombrovská

Je v knize něco objevného nebo originálního? - Vůbec nic. Hodí se to někomu? - Pokud už máte zavedený systém vedení deníku/diáře, tak ne. Pokud si systém teprve chcete vybudovat, pak tak trochu ano. Má cenu to číst? - Ani moc ne. Má cenu to kupovat? - Rozhodně ne! Skutečně přínosné myšlenky knihy by se daly shrnout do promyšleného článku nebo prezentace a i pak by byl text užitečný pouze těm, kteří se vlastně ještě ani nezamysleli nad tím, jak by jejich záznamy mohly vypadat. Pokud už jste nějaké ty nápady viděli a máte představu, jděte o dům dál. Pár základních postupů zabalených do spousty pozitivních a jinak motivačních keců ("Naučte se přát si! Ale musíte opatrně, protože když si budete přát zhubnout, mohli byste si přivodit nemoc!" - To jako vážně? -.-) S vizuální formou si holky ale vyhrály, to zase jo.... celý text

Živé mrtvoly 2017, David Bolchover

Musím uznat, že název a bombastické popisky na knize (slovo "šokující" je zlo) ve mně vzbuzovaly pramalou naději, že beru do rukou kvalitní čtivo (ale výzva je mrcha a oxymórony se špatně hledají). A ono ejhle, máme tu příjemné překvapení! (Šokující!) Živé mrtvoly jsou jedním z nejpopisnějších názvů, s nimiž jsem se setkala. Popisují stinnou stránku života v kanceláři (ne, žádný dresscode, sexualitu nebo stravovací návyky), který je podle všeobecného názoru plný stresu a přepracování. Zaměstnanci se tváří vyčerpaně, jako o život se přehrabují papíry, pobíhají z jednoho rohu kanceláře do druhého a dělají přesčas za přesčasem. A přitom vlastně nemají nic na práci a ukrutně se nudí. David Bolchover totiž mluví o špatné organizaci zaměstnanců, o nejasných pozicích s nejasnou náplní práce, které někdo vytvořil bez většího přemýšlení, o umělé přezaměstnanosti, kterou způsobuje nízká flexibilita podniků, nízké efektivitě práce, o zcestném důrazu na pravidelnou přítomnost na pracovišti a ještě zcestnějším opomíjení reálné práce. A taky o nezájmu vyššího vedení středních a velkých firem si tyto problémy připustit, natož je řešit. Hlavně zde ale mluví o lidech, kteří jsou často talentovaní a inteligentní, kteří kdysi chtěli budovat, tvořit, činit se. O lidech, které však do roka a do dne špatně nastavené pracovní podmínky ubily absencí práce a/nebo její smysluplnosti a sebraly jim sebevědomí potřebné k tomu, aby v životě udělali radikální změnu. A tak vyhasli. Umřeli v židlích, a přestože stále zvedají telefony a přehazují lejstra, není v nich vlastně ani špetka života. Mluví o živých mrtvolách. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se v knize neviděla. Před třemi roky jsem byla plná elánu a nadšení, dnes si cynicky čtu Živé mrtvoly v pracovní době a kašlu na práci, protože čím lépe ji odvádím, tím více mi nadávají. Takže za mě je téma více jak aktuální a pravdivé. A komu je kniha vlastně určena? Živým mrtvolám, aby si uvědomily, že nejsou samy a že se věci dají změnit (autor hodně podporuje drobné podnikatele a zaměstnání v malých firmách). A hlavně jejich vedení, protože jen to může změnit pracovní kulturu firmy a počet živých mrtvol minimalizovat. Styl psaní je svižný a úderný, nijak nepřipomíná typickou příručku osobního rozvoje. Někomu by ovšem mohl vadit až krutý smysl pro humor, který se nese celou knihou a který je obzvláště koncentrovaný v úvodu (ne, fakt to není kniha o líných zaměstnancích, jak by se chvilku mohlo zdát). Poslední hvězdičku strhávám za autorův skluz k utopii v poslední třetině knihy. Nechal se svými řešeními trochu unést a přikládá jim až magickou účinnost, což bylo poněkud úsměvné. (PS: Obálka anglického vydání je mnohem hezčí a přitažlivější. Česká je nemastná neslaná.)... celý text

Soumrak dne 2010, Kazuo Ishiguro

Uff, za tohle nízké hodnocení se skoro až stydím, ale nemůžu si pomoct. Už dlouho jsem nečetla knihu s takhle propracovanou a promyšlenou stylistickou formou. Styl vyprávění naprosto odpovídá hlavní postavě - je typicky stařecký, se spoustou vzpomínání na doby minulé, selektivní pamětí, odbíháním od tématu, ztrácející se a překvapivě se vracející nití vyprávění. Hlavní postava majordoma Stevense od nás čtenářů pro své nespolehlivé vyprávění vyžaduje aktivní přístup. V zásadě musíme v jeho promluvě pátrat po nepatrných zmínkách a malých náznacích, které vypravěč zmíní spíše náhodou a přitom mají markantní význam. Jedině tak je totiž možné proniknout rolí profesionálního majordoma, kterou Stevens hraje pro své okolí i pro sebe samého, a dostat se k člověku. Vyprávěné už mě bohužel nebavilo tolik jako vypravěč a styl vyprávění. Ani citová linka se slečnou Kentonovou (a svým způsobem i lordem Darlingtonem), ani historická linie zabývající se meziválečným a válečným obdobím mi nepřišly dostatečně silné na to, aby knihu utáhly. Chyběla tomu hloubka, důležitost. Něco, co by ze Stevense udělalo skutečně zásadní postavu, kterou chcete rozebírat a po jejíž motivech chcete pátrat. Takhle mi to ale přišlo, jako kdyby Išigura z kanonu vypálil diabolku do vzduchovky.... celý text

Piano 1995, Jane Campion

Knihy krve I-III 2001, Clive Barker

Kniha Ester 2016, Marek Pietoň

Sunstone 1 2019, Stjepan Šejić

Říjnová země 2006, Ray Bradbury (p)

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

Temný les se oproti prvnímu dílu série liší hned v několika bodech. Po rozvláčnosti, která byla patrná hlavně v první polovině Tří těles, zde není ani stopy. Časové skoky tu sice pořád jsou a mnohem markantnější, není jich ale tolik a lépe se v nich orientuje. A byť je alfou a omegou knihy stále matematika a fyzika, v Temném lese spíše vytvářejí prostředí, v němž se odehrává kolize, než že by byly kolizí samou. Forma je o něco lepší, přesto v zásadě stejná. Sterilní a studená jako vesmír sám, bez jakýchkoliv uměleckých ambic. Přesun k poněkud akčnějším záležitostem ale onu pustotu mrtvé pouště naštěstí trochu přebil a vyloženě poznámkových pasáží jsem si tu nevšimla. Celkově mi text přišel čtenářsky přívětivější, a proto dávám o hvězdu navíc. Pokud bych se měla vyjádřit k obsahu, našla jsem v něm několik témat, která mi již byla mnohem bližší než matematicko-fyzikální jevy (ha, konečně trocha sociologie!). Myšlenka Temného lesa je jednoznačně fascinující, a to i přesto že nebylo až tak těžké ji odvodit. Vlastně jsme návod dostali hned na začátku a každý, kdo se alespoň trochu zamyslel, musel dospět k základní ideji bez obtíží. Dost se mi také líbil střet humanismu a pudu přežití, který byl v prvním díle vcelku snadno a rychle uzavřen. Ve druhém díle nám však znovu nastupuje na scénu a výsledek již není tak přímočarý a nevinný. Rozhodně je však uvěřitelnější. Na druhou stranu díky přesunu ke mně srozumitelnějším tématům začínají vyplouvat na povrch díry v autorově logice, na které někteří upozorňovali již u matematicko-fyzikálních pasáží dílu prvního. Třeba mediátoři. Hlavně ten nejgeniálnější z nich. Přestože plány prvních tří jsem nebyla schopna prohlédnout (hlavně proto, že nám do nich autor nenechal téměř vůbec nahlédnout), řekněme, že jsem si pod plány elity lidstva představovala něco… elitnějšího. Vedle Luo Ťiho však stále vypadali jako géniové, protože jeho plán byl naprosto průhledný a jeho následné odhalení pak dost směšné. Takže závěr? Čte se to lépe, baví to více, ale už to nedokážu brát tak vážně.... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

Přestože každou exaktní vědu nad úrovní základní školy vysvětluji kouzelnými skřítky a celá kolize Tří těles se točí jen kolem matematicko-fyzikálních problémů, mě zápletka knihy nadchla. Byla složitá, neprůhledná, fascinující. Nutila mě vytvářet stále nové teorie a vzápětí je zase bez milosti bourat. Zkrátka věc, kterou ocení každý fanoušek hard sci-fi. Prostředí komunistické Číny pak našinci dodávalo nádech známého a přesto naprosto neznámého prostředí, které rozhodně kontrastovalo s běžnou západní tvorbou. Doposud dobré. Jenže… jenže pak se odhalí celá záležitost s hrou Tři tělesa, hlavní aktéři vylezou na světlo a dobrá polovina napětí se bez náhrady ztratí. A také mi v této beletrii dost chybělo ono „belles“. Nevím, jestli to náhodou neměl na svědomí překlad překladu, s nímž se český čtenář dostává do kontaktu, ale text mi přišel naprosto sterilní. Bez nádechu emocí, pestrosti nebo uměleckého nadšení. Bez barev. První polovinu knihy jsem četla spíše vědeckou zprávu, v té druhé už jsem kolikrát měla pocit, že autor dodal jen poznámky, které zapomněl rozepsat. Idea tedy skvělá, zpracování pokulhává. Zvědavost mi však nedovolí nechat ležet druhý díl ladem.... celý text

Kup si svou revoltu! 2012, Joseph Heath

„Nightwish neposlouchám, jsou strašně mainstreamoví!“ „Jsem cestovatel, ne turista! Nejezdím tam, kam všichni, objevuji!“ „Džíny a tričko z H&M nosí každý, já radši skutečný styl z *doplňte libovolnou masivně rozšířenou značku alternativní módy*“ „Bankovní účet nevedu, adresu nemám aktuální a odvody minimalizuji, jak můžu. Na rozdíl od ostatních nebudu otrokem státu!“ Kdo se s někým takovým nikdy nesetkal, ten kolem sebe takové perly nejspíš hází do dnes. Byť mi autoři ve svých tvrzeních občas přišli příliš sebevědomí a nesmlouvaví a minimálně v jednom případě mám podezření na špatnou práci se zdroji (to opěvované znásilnění v Atlasově vzpouře si fakt nemůžu vybavit), jde o pěkné shrnutí kontrakultury. Takový ucelený obraz toho, proč jsou i rebelové jen členy stáda a proč být ovcí ve stádu nemusí a často není nic špatného. Pár věcí jsem si uvědomovala již před četbou, dost jsem jich vnímala podvědomě a hodně zde uvedených souvislostí mi unikalo. Pro mě tedy rozhodně přínosná četba, která bavila, poučila a zase mi trochu upravila vnímání světa. Musím ovšem přiznat, že neustálé opakování základní myšlenky autorů („Kontrakultura podporuje to, proti čemu se snaží bojovat.“) se mi po čase začalo trochu zajídat. Díky své prostotě a univerzálnosti se dala vztáhnout na všechny verze kontrakultury (od oblečení přes hudbu po ekologii až po snahu o naprosté vymanění se ze společnosti), díky čemuž text po čase působil dost repetitivně. Dvě věci, které se mi fakt líbily: 1) Závod na dno - termín, který mi konečně pomohl pojmenovat jev, jenž často vídám ve všech oblastech. 2) Otázka: "A co když to tak budou dělat všichni?" - tímhle hodlám rozbíjet diskuze napříč internety!... celý text

Edinburgh - Inspirace na cesty 2018, kolektiv autorů

Vcelku fajn průvodce, který na cestách nebude ležet ladem. Začíná úvodem do historie, současnosti a kultury Skotska a Edinburghu a pokračuje výpisem všeho, co ve městě stojí za navštívení včetně doprovodného textu, základních informací a tipů (hlavně historické a kulturní památky, méně bary, restaurace, skoro vůbec obchody). Cestuji se sestrou a na místě ráda z průvodců předčítám, na co zrovna koukáme. V tomto ohledu jsme s průvodcem byly naprosto spokojené. Přidávám se ale k výtce, že mapa historického centra nebyla dostačující. A taky bych ocenila návrhy na trasy prohlídky, jako tomu v bylo v průvodci Krakovem. Ale to už jsou jen drobnosti.... celý text

Jiná Británie 2018, Jiří Hošek

Jiná Británie je soubor esejí dotýkajících se témat současné Británie. Fanoušci fotbalu, význam královské rodiny pro Brity, vztah k válečným veteránům, současná politická scéna, vztahy Anglie se Skotskem a Severním Irskem, školství, Winbledon, kvalitně šité obleky a boty... Byť autor vyzobal jen pár užších témat, celek jako by dával výpověď o celé současné Británii, jejím duchu, tradicích a náladách. Publikaci navíc doplňují netuctové fotografie, které jen prohlubují touhu objevovat a poznávat, krásně dokreslují atmosféru. V tomto ohledu jednoznačně skvělá příprava na blížící se výlet do Británie. Nutno ovšem podotknout, že alfou a omegou knihy je Brexit, s nímž autor jasně a nepokrytě nesouhlasí. Ať se zrovna zaměřuje na cokoliv, vždy dokáže dané téma propojit i s Brexitem a ideálně s pomocí zpovídaných (často přistěhovalců) ukázat na jeho nevýhody a na jednoznačně bezproblémové soužití multikulturní společnosti. O názorovou vyváženost se přitom vůbec nesnažil. Názorové rozpory mezi mnou a autorem vem čert, ale občas vážně až moc tlačil na pilu. Jako kdyby zrovna probírané téma bylo až druhořadé, hlavně ukázat, jak je Brexit fuj. Což je škoda, protože z témat nebylo druhořadé ani jedno.... celý text

Lilith 2017, George MacDonald

Lilith je vlastně takovým pokračováním Bible. Alegorie života, smrti a života poté. Mluví o pravdě, o lži, o nevědomí, v němž se člověk nalézá, a o vědomí, do něhož musí dospět a probudit se. Zprvu se tváří jako Alenka v říši divů pro dospělé, jak někdo zmiňuje níže, záhy se však text přesouvá do ryze filozofické a teologické roviny, kterou už neopustí, jen prohlubuje. A tady jsem začala narážet. Co autor popisuje jako svobodu a lásku, já viděla jako otroctví a slepou podřízenost. Co autor popisuje jako otroctví a zlo, já viděla jako individualismus a snahu být, čím člověk chce být, bez ohledu na to, čím ho chce mít okolí. Také mi byla silně proti srsti ta křesťanská fascinace smrtí, kdy pozemský život je jenom přechodným nedůležitým obdobím a až smrtí začíná ta velká hra, to skutečně důležité. Až smrtí se člověk probouzí do skutečného života. V zásadě jsem tedy s knihou narazila tam, kde jsem narazila i s křesťanstvím samým. Můj názor na život, jednotlivce, smrt, dobro a zlo je zkrátka příliš odlišný a z těchto idejí mě mrazí v zádech. I mě by Mara musela podrobit spoustě mučení, než by mě zlomila a já se podvolila. Literárně jde ale o dílo na vysoké úrovni. Autorova fantazie je prakticky nekonečná, jazyk květnatý, poetický. nádherný. V zásadě jsem dočetla jen kvůli tomu.... celý text

Ve službách andělů 2018, Mike Mignola

Audience 1975, Václav Havel

Přestože jsem samotný režim nezažila, měla jsem tu "čest" na jedné pozici pracovat v obklopení Sládků. I bez fatálních důsledků donášení, i bez politického tlaku všude kolem šlo o jedno z nejhorších období mého života. Jak to asi muselo působit v plné palbě? To je ale jen taková osobní poznámka. Ke hře samotné nemám moc co dodat. S absurdním dramatem je to těžké. Může být sebelepší (a taková Audience je), ale když nemáte správně seštělovaný přijímač na absurdno, bude vám stále připadat hloupé. A proto tento žánr nerada doporučuji, přestože je mi velmi blízký. Pokud vám je ale smysl pro absurdno vlastní, zcela jistě oceníte tu vrstvu na vrstvě, tu ostrou inteligenci schovanou za obhroublé situace, tu ironii a zvrácenost celé situace.... celý text