Václav Havel

Byl nalezen koncept nikdy nevydané knihy Václava Havla. V textech reflektuje první věznění.

Knihovna Václava Havla zveřejní další dosud neznámé texty prvního polistopadového prezidenta. Koncept nikdy nevydané knihy z období Charty 77 byl nalezen v pozůstalosti jeho přítele Zdeňka Urbánka. Havel, který by 5. října oslavil 84. narozeniny, v textech reflektuje první věznění a vyrovnává se s tím, co nazýval mravním selháním.
Za prohlášení Charta 77 byl Havel vzat do vazby, na jejíž podmínky, jak sám později doznává, nebyl připraven.

Zlomový okamžik Havlova života přišel 6. dubna 1977. Prokurátorovi nabídl výměnou za svobodu opuštění postu mluvčího charty a slib: „Nabízím vám tímto dopisem svou závaznou záruku, že bych se v případě propuštění z vazby vyvaroval veškeré činnosti, kterou by bylo možno chápat jako činnost trestnou.“
Havel v dosud neuveřejněných textech píše, že se tehdy doslova zapletl s ďáblem. Krátce po propuštění popisuje vězení a manipulace vyšetřovatelů. Především však bojuje s pocitem, že za svobodu zaplatil vysokou cenu.

Text se dochoval v pozůstalosti přítele Zdeňka Urbánka. Jeho vnuk David Dušek říká, že to na něj udělalo „hrozný dojem, ten člověk byl úplně na dně, on byl totálně frustrován. On v tomhle textu popisuje, že to všechno ztratilo smysl, včetně myšlenek nejčernějších“.

O svojí slabosti píše Havel otevřeně. Chápe, že s totalitou neuhraje kompromis, ale musí se jí postavit čelem. „On v tento moment sestoupil na totální dno a pochopil, že už se nemůže zaprodat,“ říká David Dušek.
Následnou práci v disentu chápal Havel jako odčinění. Po založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných skončil za mřížemi znovu, tentokrát na čtyři a půl roku. Krátce před uvězněním napsal politický esej Moc bezmocných (říjen 1987). Myšlenky, které k eseji vedly, Knihovna Václava Havla teprve vydá.

čt24.televize.cz (18.10.2020)
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3199626-byl-nalezen-koncept-nikdy-nevydane-knihy-vaclava-havla-v-textech-reflektuje-prvni

"... Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach. Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje; ze strachu, že nebude moci pokračovat ve studiu, vstupuje mladý člověk do svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba; ze strachu, že jeho syn nebo dcera nebude mít při přijímání na školu potřebný počet bodů v obludném politicko-bodovacím systému, přijímá otec nejrozmanitější funkce a dělá v nich ‚dobrovolně‘ to, co je žádáno.

Ze strachu z případných následků se lidé účastní voleb, volí v nich navržené kandidáty a tváří se, jako by ten obřad považovali za skutečné volby; ze strachu o existenci, postavení a kariéru chodí na schůze, odhlasovávají tam vše, co mají, anebo aspoň mlčí; ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání a nepravdivě vyplňují spoustu ponižujících dotazníků; ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory. Ze strachu z možných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pracující ve většině případů své pracovní závazky; z týchž pohnutek zakládají dokonce mnohdy i brigády socialistické práce, vědouce dobře napřed, že jejich hlavním posláním bude, aby o nich bylo referováno v příslušných hlášeních nahoru. Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožňována další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou, vstupují do oficiálních organizací, účastní se práce, o jejíž hodnotě mají to nejhorší mínění, anebo sami oklešťují a deformují svá díla. Ze snahy zachránit sami sebe mnozí dokonce udávají na jiné, že dělali to, co sami dělali s nimi.

Strach, o němž mluvím, si ovšem nelze představovat jako strach v běžném psychologickém smyslu, tj. prostě jako určitou konkrétní emoci: kolem sebe nevidíme většinou lidi chvějící se strachem jako osiky, ale docela spokojeně a sebejistě se tvářící občany. Jde tu o strach v hlubším, řekl bych etickém smyslu: totiž o více nebo méně vědomou participaci na kolektivním vědomí trvalého a všudypřítomného ohrožení; o starost o to, co je nebo mohlo by být ohroženo; o pozvolné zvykání na toto ohrožení jako na substanciální součást přirozeného světa; o stále obsáhlejší, samozřejmější a obratnější osvojování si různých forem vnějškového přizpůsobení jako jediného produktivního způsobu sebeobrany.
....
Vzniká ovšem otázka: Čeho se lidé vlastně bojí? Procesů? Mučení? Ztráty majetku? Deportací? Poprav? Zajisté nikoliv: tyto nejbrutálnější formy nátlaku společenské moci na občana naštěstí – aspoň v našich podmínkách – odnesla historie. Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, a i když i dnes existují politické procesy (jejichž mocenská zmanipulovanost je každému známa), reprezentují už jen hrozbu krajní, zatímco hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku existenčního. Což ovšem na podstatě věci mnoho nemění: je známo, že nikdy nezáleží tolik na absolutní hodnotě ohrožení, jako na jeho hodnotě relativní; spíš než o to, co člověk objektivně ztrácí, běží o to, jaký to má pro něj – na horizontu světa, v němž žije, s jeho hierarchií hodnot – subjektivní význam.
...
Ano, každý má co ztratit, i ten poslední pomocný dělník může být přeřazen na místo ještě horší a hůř placené, i jemu se může krutě nevyplatit, když na schůzi nebo v hospodě řekne svůj pravý názor. Tento systém existenčního nátlaku, dokonale obepínající celou společnost a každého občana, ať už jako konkrétní každodenní pohrůžka, anebo jako všeobecná možnost, by ovšem nemohl úspěšně fungovat, kdyby neměl – přesně tak, jako ony překonané brutálnější formy nátlaku – své přirozené mocenské zázemí v té síle, která mu zajišťuje univerzalitu, komplexnost a moc: ve všudypřítomné a všemocné státní policii.

Tento děsivý pavouk má totiž celou společnost skrz naskrz protkánu svou neviditelnou pavučinou, on je tím mezním úběžníkem, v němž se nakonec všechny linie strachu protínají, oním posledním a nevývratným dokladem beznadějnosti každého pokusu občana čelit společenské moci. ...“


8. dubna 1975
Dopis prezidentovi G. Husákovi

V.Havel byl kým byl. Já ho soudit ani vychvalovat nemohu, a ani nechci. Ale...mohu se vyjádřit k jeho literární tvorbě. Nelibí se mi ani jedna jeho kniha a o jeho hrách, ani nemluvě.

Havla je potřeba oceňovat za jeho boj proti totalitě, za jeho přesvědčení pro demokracii a svobodu. Slouží mu také ke cti, že se v roce 1997 otevřeně zkritizoval Klausovu éru (bohužel tak udělal pozdě a v době, kdy měl zasáhnout nezasáhl). Havel byl bezesporu slušný člověk. Havel však byl také snílek, který mnohé věci dle mého nepochopil, to co mu vyčítá Klaus, že si kolem sebe budoval elitu kamarádů z uměleckého (kavárenského) prostředí je pravda. Jeho politika lidských práv často jen maskovala proamerickou zahraniční politiku, která s lidskými právy nemá mnoho společného (zastával se např. lidských práv pouze v těch zemích, které byly nepřáteli USA). Takže Havel je osobnost komplexní, rozporuplná a proto mě nyní nejvíce štve jeho mediální adorace, téměř kult osobnosti, jeho kritika je považována za něco neslušného atd. Myslím, že právě to by Havel ani nechtěl, bohužel jeho pravdoláskaři na tuto vlnu najeli a tím ho pro většinu ostatních lidí jen zprotivili.

Nelíbila se mi ani jedna kniha.

Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto.“ (z novoročního projevu roku 1990)

Václav Havel byl dobrý člověk, měl samozřejmě lidské chyby, ale hoď kamenem, kdož nemáš.
Velice mě tedy rmoutí názory některých "lidí" na tuto významnou Českou osobnost. Ale je to pochopitelné, kvůli tomu, co se strhlo po jeho smrti, prostě mu ti komouši z novinek závidí, po nich ani pes neštěkne.