puczmeloun komentáře u knih

Knížka je to čtivá a jsem rád, že jsem si ji v rámci celé třídílné série přečetl, ale oproti Turnusu a Silu je to nějaké pomalejší. Čtenář už nemá pocity, že se od toho nemůže odpoutat (naopak nastávaly opačné stavy...), věci už se tolik nevysvětlují (po skončení mám milion otázek) a lidé se stávají strašně zaměnitelní. Nemluvě o některých až nelogických rozhodnutích hlavních hrdinů – až jsem se přistihl u toho, že jsem spíše fandil tvůrcům celého "stavu světa", kteří to měli vymyšleno do posledního detailu a teď jim to někdo ničí... Každopádně jako série potěšilo. Zajímavý to svět...

Oproti prvnímu dílu to trochu pokulhává – vlastně už víme, co bude na konci každé kapitoly a jak to skončí. Taktéž ta krása, že se všechny otázky vysvětlí, tady už očividně spoléhá na poslední třetí pokračování. Přesto, čte se to dobře, hezky to doplňuje sérii a informace o celém tom světě a jeho historii. Komu se líbil první díl, rozhodně pokračujte dál. :)

Jsem z pokračování knihy Hyperion poněkud rozpolcený. První víc než polovina je taková zvláštní, největší "odhalení" kopíruje už z předchozího dílu a velmi často se nějaké informace "pro jistotu opakují". Což je velká škoda, protože právě Hyperion byl skvělý v tom, že překvapoval a překypoval nápady a imaginací. V Pádu Hyperionu se po velkou část knihy vlastně nic neděje, děj se posunuje strašně pomalu a každý "krok" trvá velkou spoustu stránek. Pak se postupně začnou nové informace a posuny děje objevovat, ale na opravdové WOW momenty člověk narazí i tak málo. A pak najednou (ve čtečce někde mezi 89 % a 93 %) přijde velké vysvětlení a dohrání několika dějových linek a člověk jen kouká, aby to zase zmizelo v pozvolném zakončení. Nu jsem rád, že se některé otázky vysvětlily a Hyperion mohl zapadnout na své místo, ale ke knize Endymion už přistupuji s větší skepsí... Každopádně jde stále o nadprůměrně čtivou knihu s množstvím zajímavých a originálních nápadů.

Ano, oproti knize Pád Hyperionu to tolik neopakuje staré informace, děj probíhá v novém vcelku zajímavém post-Síťovém světě, ale znovu se to strašně táhne. Všechno je do nekonečna obepisováno a než se děj někam posune, trvá to neuvěřitelně dlouho. Skvělá je část na Mare Infinitus a ještě lepší na Sol Draconi Septem. A to proto, že tyto části knihy jsou originální, nastolují "nové světy" a jejich "zalidnění" je velmi zajímavé (minimálně stejně jako odlišnosti od reality, kde ale pocit klaustrofobie na druhém ze zmíněných světů je opravdu skoro reálný). Bohužel takovýchto kapitol je v knize dost málo, zbytek jen využívá starého a posouvá děj lineárním cestováním hrdinů. Nemluvě o tom, že objevení oné prakticky "deus ex machina" ke konci knihy je velmi divné. Předpokládám, že bude důležitá pro dokončení Kantosu, chápu, že čtu sci-fi, ale tohle jde trochu proti samotnému příběhu.

Každopádně stále zajímavý svět, těším se na dokončení celé série a jednotlivých sbíhajících se linek...

Další záplava myšlenek, nových prostředí (Hvězdný strom je z těch zajímavějších) a postupné vysvětlování některých linek, které se zaplétaly předchozí čtyři knihy. Něco je předvídatelné (kdo vlastně "lhal" nebo čí je dítě hlavní hrdinky), něco zůstane rozmazané (mnoha dřívějšími teoriemi) a něco skončí na můj vkus až příliš šíleně (vlastně celá ta ústřední linie). Přesto znova bavilo až do konce. Toto je opravdu dílo hodné Simmonse...

Naprosté šílenství Dana Simmonse, který obrací (skoro) vše, co nám dříve v Kantosu odhalil, a zároveň vrství filozofii se sci-fi do bláznivých konstrukcí. Děj běží, planety se střídají, (nejen) lidé umírají a zase se probouzí. Opravdu mě zajímá, jak tohle může dopadnout a jaká ze stran opravdu odhaluje pravdu. Blížíme se do konce... (Nebo začátku?)

Určitě zajímavá kniha. Četl jsem ji kdysi dávno před mnoha lety a pamatuji si z ní jen pár pocitů a fakt, že hlavní "hrdinové" bádali v podzemním bunkru. O to víc mě překvapil současný poslech, kdy na bunkr došlo až relativně pozdě a fakt, že je kniha nejen naprosto neuvěřitelně technicistní (nepamatuji si něco alespoň podobně srovnatelného), ale až - slovy autora - sterilní a aseptická. Je jen málo momentů, kdy se v knize opravdu něco děje, něco se posouvá. Valná většina je složena z dokumentů, myšlenek vědců, vojáků nebo popisů technologií, vědy a výzkumu. Já sám mám populárně naučné knihy rád. Jenže ve chvíli, kdy není jasné, co už je fikce, co je stále ještě inspirace realitou a co je popis faktů, je takováto nálož informací spíše mínus. Zvláště, když jde už o skoro 50 let staré informace a "novinky" (i když tehdejší Crichtonova fascinace mnohametrovými počítači na štítky, které umí "skoro vše", dává knize jistý půvab....).

Předpokládám, že kdyby nešlo o audiobook, asi by jedna hvězdička přibyla. Takto se ale "technické" části nedaly "přeskočit" (přejet očima) a tak hodnotím dílo opravdu jako celek.

Vážné, až vědecké, klidné a promyšlené. Spousty promluv, porad a myšlenek. Svým pomalým tempem (i při těch několika "rychlých" akcích) a vyzněním mi to velmi připomíná Crichtonův Kmen Andromeda. Od dávného čtení už mi kniha sice nepřijde tak zásadní, přesto je to opravdová klasika. A oproti nadcházejícím dílům to pořád má tu atmosféru tajemna a nejistoty...

Tak tohle směřování knihy jsem tedy opravdu nečekal. První polovina se totiž tváří jako klasické sci-fi doplněné zajímavými myšlenkami o lidské přirozenosti, parafrází kolonizace, hezkým zamyšlením nad původem náboženství aj. Tuto první část si pamatuji z dávného prvního čtení i stejnojmenného seriálu. Když ale dojde na druhou část, celé vyznění se posunuje úplně jinam. Začíná to přitom docela poklidně jednou nenápadnou zmínkou, která se s přibývajícími stránkami proměňuje v podivuhodný psychedelický trip zakončující knihu až ad absurdum. Vlastně nevím, co bych k tomu celému dodal. A nejen, že je unesení pointy do jiných sfér jakési podivné, ale současně kazí i jeden hezký nápad z první části*. Zároveň se mi ale líbil obě části propojující příběh "Jonáše".

K samotné audioknize a umělecké interpretaci: Václava Neužila mám spojeného s uvolněnými pořady, tady se ale tato jeho stránka vůbec neprojevuje. Knize nedodal hravost, ale spíše podpořil její formálnost a klasický styl psaní. Až by si člověk spletl Clarka s Asimovem a jeho hard sci-fi Ani sami bohové. Pro příklad si vážným hlasem přečtěte třeba tuto ukázku: "V tom okamžiku George věděl, že je přítomen tragédii, daleko přesahující jeho vlastní. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Navzdory veškeré své moci a schopnostem, byli Vládci chyceni v jakési evoluční slepé uličce. Jejich rasa byla velká a vznešená, téměř v každém ohledu daleko převyšující lidskou, ale neměli žádnou budoucnost a byli si toho vědomi. Tváří v tvář této skutečnosti se Georgovi jeho vlastní problémy najednou zdály být triviální." Cítíte také tu sílu jakoby do kamene tesaných liter? To, že k tomu všemu ještě Vládci samotní nemluví strojově přesně (jak to kniha uvádí), ale spíše zpomaleně a retardovaně, mi tedy s vnímáním jejich pozice úplně nepomáhá a nevidím to jako šťastné rozhodnutí.

Poznámka: Čím víc podobných knih čtu, tím zajímavější mi přijde srovnávání vzájemné inspirace různých autorů a filozofického směřování jejich děl. Například Simmonsův Vzestup Endymionu s prázdnotou, jež spojuje a závěrečným "momentem"... Problém tří těles a jejich styl vyprávění, kde se z úrovně člověka dostáváme ke kosmologii (i když Konec dětství to bere trochu na sílu a prkenně) a vesmírných filozofických otázek... A co teprve podobně psychedelicko-šílená Poslední bitva v Narnii.

* NEČÍST, POKUD JSTE JEŠTĚ NEZAČALI S KNIHOU: Tedy v první části naznačovaný příběh, že lidstvo přejalo do náboženství a lidových vyprávění předchozí neúspěšné snahy Vládců "podmanit" si inteligentní život na Zemi se speciálním důrazem na "jejich podobu". Domnělý druhý pokus tak musel počkat, až lidé na "onu podobu" a s ní spojenými předsudky zapomenou. To vše ale padá s druhou částí, která už se na celou věc dívá metafyzicko-psychedelicky, podoba Vládců je tak velice přeneseně natvrdo vepsaná v "materii vesmíru" a žádný první pokus ani být nemusel...

O čem kniha není? I přes všechno, co se o ní vypráví, opravdu není o vesmírném výtahu.

Je to především kniha o životním příběhu jednoho inženýra, který se pokouší o svůj nesmazatelný zápis do dějin lidstva a obětuje mu doslova všechno. Čteme tedy především pokus o (hyper)realistický a někdy velice technicistní popis přípravy a realizace jednoho mamutího projektu, včetně vzájemných sporů (závist, sýčkování, hloupost, politikaření) mezi vědci, poznámkami o nedostatku sociálních vztahů člověka, který moc pracuje, puntičkářství, bezpečnostních normách, zapojení sdělovacích prostředků, investorech, to vše s trochou NIMBY, náhod, technických poruch, lidské síly porvat se s problémy a vítězství pokroku.

Taktéž je kniha ve svých částech historickým pojednáním o jedné zajímavé kulturní památce Srí Lanky a jejím staviteli, i když v knize se ostrov i památka jmenují jinak.

Protože by to jinak asi nebyl Clarke, je do knihy zamícháno i trochu toho podivuhodného vesmír spojujícího mimozemšťanství (vesmírný "robotický velvyslanec" vyměňující si s dalšími rasami informace), filozofické části pohrávající si s původem náboženství (uspořádání rodiny, rozdělení pohlaví...) či zamyšlení nad fyzikálním vychládáním našeho slunce a následných nutných reakcí lidstva.

A do toho všeho si můžete všimnout zmínek o automaticky vedených vozidlech, mostu přes Gibraltar, Světové federaci, ovládání počasí atd. Ale tyto detaily jsou asi tak důležité, jako je onen na začátku zmiňovaný vesmírný výtah. Jsou to jen kulisy pro příběh jednoho inženýra...

Kniha je opravdu silná ve své imaginace (na dobu vzniku) a když přechází do osobnější roviny, dobře se poslouchá (historický příběh i části onoho "současného"), chybí jí ale nějaké silnější propojení všech jejích části a trochu živější děj...

Poznámka: Knihu jsem poslouchal jako audiobook a přiznávám, že jsem si musel začátek znovu projít i v textové verzi. Kniha hodně mění pohledy, věky i hrdiny a na první pokus není úplně jasné, co k čemu patří. S dalšími kapitolami se ale vody uklidní a člověk si jednotlivé části několika rozehraných příběhů začne spojovat k sobě.

Poprvé čteno přibližně okolo roku 2008 a od té doby jsem knihu bral jako klasiku svého žánru. Druhé přečtení (konkrétně poslech amatérského zpracování – přesto potěšilo), ale už tolik nadšení nezanechává. Je to pravda originální nápad, ale polovina knihy bohužel neřeší samotnou "situaci", ale motá se v tématech konspiračních teorií, vztazích posádky a cestujících, nebo se snaží glosovat (pop)kulturu a média. No, osobně mě (profesně) zaujal "historicky první" živý rozhovor na vzdálenost pěti kilometrů přes vysílačku a skrze výkonnou kameru, ale samotné probírání tématu už tolik "živé" a nosné není. Tedy tři hvězdičky za samotný měsíční prach, Selené a snahu o její/jejich záchranu.

Kdysi jsem hrával na mobilním telefonu hru Deep, kde člověk s ponorkou loví podmořské živočichy a přesunuje se mezi podvodními stanicemi. Zároveň vzpomínám v dobrém na dávný seriál SeaQuest. I když tak kniha Hluboké pastviny není klasické Clarkovo sci-fi, na které jsme zvyklí, četl jsem ji s nadšením. Clarkovy nápady jsou jako vždy skvělé, do toho podmořský život, pěstování planktonu, zajímavý utopický celoplanetární systém a mnoho dalšího...

Neuvěřitelně upovídané. Až jsem za ta léta úplně zapomněl, že čistě dějově nejde o jeden příběh, ale několik samostatných částí propojených jedním tématem – vesmírným monolitem. Clarke čtenáři předkládá svůj prakticky futurologický pohled na různá témata od záhadologického přístupu k rozvoji lidské inteligence přes skoro civilní rozvoj kosmonautiky na trase Země-Měsíc a průzkum Sluneční soustavy po problémy s umělou inteligencí či první setkání s mimozemskou civilizací. Děj se posunuje velmi pomalu, jde spíše o "co kdyby" konce šedesátých let, které se soustředí i na detaily, jako je otázka hranic na orbitální stanici, sexuality na dlouhých meziplanetárních cestách, vzniku Saturnových prstenců nebo výzkumu drobných planetoidů pomocí projektilu (Clarke by měl radost, už k tomu reálně došlo např. v roce 2005 nebo 2019). Výživné hard-sci-fi ale nenahradí nedostatek příběhu (HALa je tam opravdu velice málo) a ani psychedelický otevřený konec (i když na Konec dětství to nemá) tomu mnoho nepomáhá.

Ke knize jsem se dostal přes doporučení a jsem za to velmi vděčný. Už začátek totiž člověka chytne. Druhá část očekávání trochu ochladí (teď už vím, že autor tuto knihu původně vydával po částech, jako samostatné povídky), ale pak už to jede bez zaváhání. Člověk hltá každou další větu, každou novou kapitolu, odhaluje svět Sila (a nejen jeho). Často se mi to nestává, ale tady jsem prostě nemohl přestat číst. Najednou bylo kdo ví kolik hodin ráno a zbývalo posledních 20 %. Nu už jsem opravdu musel spát a zbytek zhltal hnedle ráno. Ale jestli i pokračování budou podobná, pak tedy nevím, kdy se příští týden pořádně vyspím. :)*

PS: Co mě na knize opravdu bavilo, byl fakt, že každou mou připomínku k ději nebo okolnostem autor vždy v dalších řádcích nebo kapitolách vy/osvětlil. A tak to má být :)

*Psáno v roce 2017 a i když už pokračování tak dobrá nebyla a mělo to dle mě sestupnou tendenci, moc jsem se opravdu nevyspal. :D

Tož panáčku...

Hned na začátek uznávám, že jsem byl překvapen. Čekal jsem více politiky a osobního i profesního života T. G. Masaryka, přitom je ale více než třetina knihy teologicko-filozofickou rozpravou. A ta mě i přese všechnu kultivovanost obou intelektuálů neobohacuje. Naopak očekávání hovorů cíleně zaměřených na domácí i zahraniční politiku bylo uspokojeno jen částečně.

Když se ale vrátím k prvním kapitolám - Věk mladosti a Život a práce - tak lze v Masarykově životopisném vyprávění (nikoli tedy hovorech) najít inspirace a zajímavostí více než dost. Jen namátkou:
- To, jak Masaryk mluvil o Rusku, jeho tuzemských podporovatelích i tamním rozdělení na východníky a západníky, lze skoro beze změny použít i dnes. Stále aktuální je např. jeho věta: "Celkem jsem si odnesl z Ruska lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci." Sám po Rusku (a Ukrajině) aktivně cestoval, s Rusy všech sociálních vrstev diskutoval a u nich přebýval, četl jejich literaturu a vzdělával se tamní kultuře. A přitom byl okřikován domácími "křiklouny" a "panslovany", co ani neuměli azbuku. Podobně aktuální jsou jeho názory na Československo a jeho velikost, to, jak si Češi neustále stěžují, ale sami dělají málo, nebo rozdíl mezi vlastenčením a vlastenectvím (k čemu křičet o vlasti a nedělat nic).
- Masaryk v sobě propojoval velmi liberální a současné názory – na školství a jeho vojenské dědictví Rakouska-Uherska – s až extrémně konzervativním přístupem v otázce sexuality nebo vývoje druhů. To vše doplňoval i pohled sociologa, například na moravský venkov tehdejší doby i náboženství přelomu 19. a 20. století.
- Použitý jazyk přináší knize nejen zajímavý "zvuk" a tempo, ale také množství již nepoužívaných (a mně neznámých slov), jako je škrobák, habán...
- V knize se skrývají i ze školních lavic neznámé aspekty Masarykovy osobnosti, jako byla jeho sebeironie (sám se nazýval fouňou, inkognito se o sobě bavil se svými kritiky a zapojoval se do svého urážení), jeho střelectví (ve smyslu rychlé rozhodnosti konat) a až netrpělivé bojovnosti za spravedlnost, ale také známější zásadovosti nebo rovnostářství.
- Mimo všeobecně známé kauzy pro mě bylo velmi zajímavé číst také o Masarykově návštěvě Ruska v době první světové války (Říjnová revoluce v Moskvě), kdy bojoval za vznikající české oddíly a legionáře navštěvoval.

Tematicky odlišná druhá část knihy - Myšlení a život - je pak najednou až překvapivě jiná. Masaryk, racionalista, praktik a vědec, se najednou "proměňuje" v teologa a ukazuje, jak moc je ovlivněn ve svém myšlení náboženstvím. I když na jednu stranu říká, že není determinista, jeho pojetí lidského života je sice částečně autonomní, ale pořád pod vlivem božského plánu ("světový řád a jeho grandióznost"). Až natolik, že lidi nevěřící označuje jedním šmahem za otroky náhody, pověrčivosti, pověr a zázraků ("indeterminista je otrok" (...) "nemá svobodné vůle" atd. atp.). Jeho teleologické důkazy jsou pak v dnešním světle velmi staromódní a odkazují na klasickou i středověkou filozofii. Tedy z pohledu mimo náboženství vlastně bez nejmenších známek důkazů ve smyslu "jinak to přece nedává smysl".

Poznámka: I přesto, že knize dávám jen tři hvězdičky, neznamená to, že není kvalitní. Je dle všech znaků skvěle napsaná, odpracovaná i zajímavá, jen z výše zmíněných důvodů není pro mě a hodnocení tak pouze odráží čtivost pro mě. A mimochodem, je opravdu naprosto propastný rozdíl ve srovnání představy podobného rozhovoru dnešních vrcholných ústavních činitelů (viz ještě nedávno probíhající rozhovory prezidenta na Barrandově*) s touto neuvěřitelnou intelektuální "náloží".

*Psáno v roce 2020.

Hezké! Spojení urbexu, historie a míst známých prakticky jen pro místní (nebo hráče různých geolokačních her, jako je geocaching, Stínadelské šestnáctero apod.). Nebo ještě jinak – průvodce objevování Brna pro mírně pokročilé. O něco podobné se dlouho pokouší TIC se svou sérii průvodců To je Brno nebo pokusila kulturním směrem kniha Brnboniéra (koukám, že jde o stejnou autorku), ale Nemísta se více drží stanovených témat a nabízí opravdu zajímavá (ano)místa.

Ano, název knihy může trochu mást, protože i to, co je v úvodu jako "nemísta" definováno, pak úplně neodpovídá obsahu. Za mě ale má toto autorské rozhodnutí na výsledek zásadně pozitivní vliv. Protože procházet jen ta pravá zbytečná nemísta mezi silnicemi, železnicí a zástavbou by asi nebylo úplně to pravé. Ostatně, zkuste si žít (nebo alespoň navštívit) třeba Brnu blízké Popovice, už tak obklíčené vším ne/možným a přitom brzy ještě z další strany přibude dálniční propojka – to bude krásných nových nemíst...

Osobně jsem většinu míst v knize zmíněných navštívil, Brno mám prolezlé skoro všude (díky geocachingu a zájmu o podzemí), přesto mi Nemísta přinesla nějaké cíle. Že neznám úplně všechny studánky (třeba na Ondráčkově jsem byl mnohokrát, ale že bych se někdy odvážil mezi tamní rodinné domy...) je pochopitelné, ale že jsem nikdy nebyl u střelecké zdi v Pisárkách? Nebo u bývalé tramvajové vozovny poblíž Semilassa? To budu muset napravit!

Otázka je pak aktuálnost některých informací. Například zdůrazněná vlečka na BVV už na místě dávno není a nebyla ani v době, kdy kniha vyšla (2024), protože zmizela při stavbě PPO. Do budoucna by se totiž neměla jak napojit na zbytek železniční sítě – nové nádraží má být vysoko nad vodou, koleje by tak neměly jak sklesat dolů a navíc ještě skrze nově vznikající čtvrť. Ale to beru jako zachování ducha místa alespoň v knize. Podobně to totiž bude postupně doléhat na spousty zmíněných krytů, bunkrů, továren apod., které snad pro odvážné návštěvníky ještě nějakou dobu vydrží.

A ještě drobnost – u Parčíku Bohumila Hrabala je uvedeno, že byl realizovaný studenty FA VUT. Tam však byla pouze navržena možná rozhledna, park dělala městská část a stará se o něj. Na začátku pomáhali skauti a geocacheři. V mém vydání půjčeném z knihovny se pak někdo neudržel a tužkou opravil ještě Schreberovy zahrádky, které už dávno zahrádky nejsou, ale jde o veřejný park.

Začali jsme náhodně dílem o době ledové, tak proč nezkusit i ten první. A je to stejná rychlá pohodička s nějakými těmi dinosauřími zajímavostmi i drobným ponaučením. Kdybych nezavelel ke spánku, tak jsme to zvládli na posezení. Takto nás kniha potěšila alespoň dvakrát.

Autora mám rád, vždy si s oblibou poslechnu jeho rozhovory či přečtu aktuální texty, ale tato kniha je jeden velký zmatek. Chronologický, tematický, stylistický, epizodický... Jako by to ani nemělo editora. Ve výsledku to asi odpovídá samotné osobnosti autora, ale číst to je skoro za trest. Takto, svět je plný neustále vznikajících materiálů všeho druhu a dočíst nemusím všechno. Pawluschu si tak spíš radši zase někde poslechnu/přečtu k nějakému jednomu konkrétnímu tématu. A knihu pošlu dál...

První dva díly jsou dechberoucí. Těžké, plné všeho možného i nemožného, ale čtenáře utlučou imaginací k nádhernému opojení literaturou. Železná rada oproti tomu čtenáře jen utlouká. Pročtete se první částí a najednou jste úplně jinde, řešíte jiné postavy, jiné problémy. Proč? Vždyť to konečně začalo být zajímavé a člověk se začal chytat. A dál se to tedy moc nezlepšuje. Spousty jmen, spousty slov, spousty cílů, ale literární blaho jsem z toho nevykřesal. A tak moc mě to utlouklo, že jsem se k tomu už nedokázal opravdu vrátit. Zkoušel jsem to poprvé, podruhé, potřetí, vždy se dostal o kus dál, ale emoce to ve mně už nevyvolalo. Jen pocit dřiny. A to jsem první dva díly četl skoro bez dechu a odháněl každého, kdo by mě v mé činnosti chtěl vyrušit...

Jako by to nebyla Zeměplocha, kterou mám tak rád. Zdánlivě to v sobě má vše, co každý Pratchettův trhák. Druhý pohled ale odhaluje drobné problémy. Ano, jednotlivé knihy téhle série jsou často velmi podobné, třeba u prvních Hlídek je to více než patrné, ale Pratchett tuto drobnou nevýhodu vždy vykompenzoval množstvím scének, vnitřních i vnějších odkazů na vše (ne)možné a hlavně humoru. Tady ale všeho nacházím tak nějak málo.

Tonička je už potřetí cílem "něčeho" a zase je to potřeba řešit. Ptát se, proč zrovna zase ona, je u podobné literatury zbytečné. Jenže ona tomu ještě vyšla vstříc. Jedna jediná její chyba! A navíc něco, co nemám v literatuře, zvlášť pro děti/mládež, rád – ono stačilo něco říct, vysvětlit, doplnit už na začátku.Tady přitom bylo úplně zbytečné držet jazyk za zuby. A když se pak od toho odvíjí celý zbývající děj? I kostra knihy přeci musí být silná.

V knize mi zároveň dost chybí obvyklý vtip a množství scének, nápadů – zkrátka oné omáčky, kterou Pratchett Zeměplochu vždy kořenil. Každý takový náznak, např. návštěva Dotčeny, je jako záblesk naděje, ale je toho pro mě opravdu málo...

Jistý pokus o přidání dramatičnosti je třeba už přehozená první kapitola, jenže spousta v ní zmíněných informací nedává bez kontextu smysl (resp. třeba "Vážila aspoň dvacet kilo!" naopak může mást). Zrovna v audioknize se špatně vrací tam i zpět, naštěstí jsem měl fyzický výtisk u sebe. A že toto Pratchett uměl lépe, kdy stačily věty nebo odstavce, dokazují předchozí knihy. Takto je to spíš na sílu. A pak po všem tom dění se závěr stane neuvěřitelně rychle, jen na několika stránkách. Na jindy rozvláčného Pratchetta (jeho pomalejší začátky i konce jsou plusem, nikoli naopak) něco nevídaného.

Takže takto, knihy se mi četla/poslouchala dobře, každý návrat na Zeměplochu je paráda (Zimoděje jsem četl jen jednou hned po českém vydání a pamatoval jsem si už jen bimbo a sýrového Horáce, takže oprášení bylo potřeba), ale i u Pratchetta mohly nastat slabší chvíle (jako je třeba Poslední regiment). Je to dobrá kniha, ale slabá Zeměplocha.