tsal
přečtené 542
Hodný holky nikdy nedostanou přidáno
2012,
Lois P. Frankel
Nemám ráda self-help literaturu. Nesnáším kýčovité obálky. Proč jsem Hodný holky vůbec začala číst? Z čirého zoufalství. A co jsem si z toho odnesla? Překvapivě docela hodně. Autorka v knize rozvíjí myšlenku, že ženy při budování kariéry často blokují samy sebe a to z prostého důvodu. Všechna pravidla, která cpeme do hlavy malým holčičkám, si v té hlavě udrží a nadále se podle nich chovají. Problém je, že v zaměstnání se hraje podle úplně jiných pravidel, v jejichž rámci se hodné holčičky stávají neperspektivním pracovníkem. A než to odmávnete jako feministickou manifestaci, tak vás vyzývám, dejte tomu šanci. Autorka tu zbytečně nehází ani feminismem, ani šovinismem. Prostě jen pracuje s reálnými situacemi, reálnými lidmi a reálnými vzorci chování, aniž by se sama snažila o nějakou agitku. Kniha je rozdělená na 7 částí - Hra, Role, Myšlení, Propagace, Vzhled, Projev a Reakce – které rozebírají sedm oblastí našeho chování a nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme. Každý problém je pak odprezentován na situaci nějaké ženy, která chce něčeho dosáhnout a nedaří se jí to, rozebrání situace a návrhů na řešení. V zásadě se tu spousta rad opakuje, ale neřekla bych, že je to zbytečné. Spíše je tak po přečtení knihy zřetelnější, jak moc se některé vzorce našeho chování podepisují na tom, jak nás vnímají ostatní, a v kolika různých situacích je vedeme, aniž bychom si toho byly vědomy. Co se mi fakt líbilo: Rady v knize nejsou jen nějaké obecné kecy na úrovni článků v magazínů. Můj problém s tou lepší částí self-help literatury je, že často nejsem schopná nadhozenou situaci nějak vztáhnout na sebe a tedy se sebou následně ani pracovat. Hodný holky mě krásně vedly za ruku. Každou nadhozenou situaci jsem si dokázala porovnat s mou skutečně prožitou situací a následně ji zhodnotit. Autorka je podle medailonku letitou koučkou, která se specializuje na práci se ženami a kariérní poradenství, a já tomu věřím. Ty zkušenosti jsem v knize prostě viděla. Co se mi fakt nelíbilo: Kapitola vzhled. Všech šest ostatních kapitol víceméně vede ženy k tomu, aby prolomily zažité stereotypy, které je učí tiše sedět v koutku a čekat na zázrak. Učí je, že se můžou ozvat, že pokud budou chtít, můžou být ve svých zvolených profesích stejně dobré a vážené jako muži, že potřebuji jen trochu asertivity, jasný cíl a sebevědomí. A pak přijde kapitola vzhled a začne nás poučovat o tom, jak jsou dlouhé vlasy neprofesionální, upravení byť jen pramínku vlasů nás okamžitě degraduje na neprofesionály a že žádný make-up je stejně špatný jako hodně make-upu. Ta kapitola v zásadě popírá zbytek knihy a je to jako zjevení z legendy o Libuši. Závěr: Kapitolu Vzhled přeskočit, zbytek přečíst. Povinně!... celý text
Pokud jste nečetli Fantoma opery od G. Lerouxe, kterého Susan Kayová vlastní knihou rozšiřuje, budete mít nejspíš problém s poslední čtvrtinou knihy. Tam už totiž autorka nejede ze svého, ale ve velké míře se odkazuje na původní román s tím, že se nenamáhá dovysvětlovat. A to je asi tak jediná objektivní věc, kterou ke knize mám. Pokud jde o subjektivní dojmy, pokusím se je udržet na uzdě. Fantom opery je pro mě naprostou srdcovkou a občas až posedlostí na hranici zdravého rozumu. Na jednu stranu jsem tedy byla ke knize silně skeptická a zároveň ochotná hodně odpustit. Netuším, která strana zvítězila. Faktem zkrátka je, že knihu zbožňuji, miluji, nedám na ni dopustit. S každou kapitolou se zde otevírá nový nervy drásající a emoce vypínající příběh. S každou další stránkou před námi Erik pomalu ale jistě vyvstává v celé své geniální, šílené a frustrované podobě. Od malého odstrčeného dítěte, přes sebepoznávajícího mladíka, nezlomného a nezdolného muže až po vyčerpaného „starce“. Vše kolem Erika je extrémní, protože on sám má k průměrnosti daleko. V jednu chvíli družný humor, v druhou chladná necitelnost, v další nespoutaný živelný vztek. Klid a mír střídá násilí a nenávist, vzácné okamžiky štěstí jsou vykoupeny naprostým zmarem. Pokaždé když Erik získá, tak záhy zase ztratí. A pokaždé se postará, aby ztratili i ostatní. Často přitom nelze určit, co vedlo k čemu, co bylo příčinou a co důsledkem. Spirála nenávisti, touhy a šílenství. Někdy kolem francouzské revoluce jsem musela na dva dny přestat číst. Kniha mě tak emočně vysála a vyčerpala, že jsem zkrátka nebyla schopná dát více jak řádku v kuse. A po dočtení si přijdu strašně prázdná. Nejspíš bude trvat, než se budu moci otevřít něčemu jinému. A jak autorka nakládá s předlohou? Vzhled a míru šílenství svému Erikovi vypůjčila od Lerouxe, okořenila ho Danceovským humorem a nadhledem (filmová verze 1990, doporučuji), dodala Butlerovský šarm a vtiskla mu vlastní džentlmenství a hrdost (či snad hrdopyšství?). Výsledkem tak byl muž mnoha tváří s fungujícím dopodrobna propracovaným bohatým psychologickým profilem. Po většinu knihy pak měla vcelku volnou ruku. Jediné informace, které Leroux o Erikovi poskytl, se vtěsnaly na pár stránek v závěru v prakticky bodovém výčtu. Když pak došlo na pařížskou operu, nebála se Kayová události trochu upravit, aby lépe sedly její vlastní verzi Erika, a hrdinům vtisknout vlastní slova (Christine a Raoul konečně nezněli jak po lobotomii!). Rozdílů tak najdete spoustu, přesto… i přesto se jí podařilo zachovat původní drama a atmosféru. To, co Kayová vytvořila, je v zásadě prokletí. Bůh ochraňuj každou z nás, která si usmyslí, že dokáže obstát ve střetu s šílenstvím a ve Zvířeti najít Prince. Bůh ochraňuj každou z nás, která se do Erika zamilovala.... celý text
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
2018,
Aleš Palán
Dělám přesně to, co jsem nechtěla. Píši komentář až celou věčnost po dočtení. Raději zešílet v divočině je ale naštěstí titul natolik unikátní, zvláštní a s takovou schopností zpochybňovat vaši zónu komfortu, že si jej budete pamatovat ještě dlouho. Možná si jednotlivé příběhy, jejich bizarnosti, smutky a štěstí, přepsané a vedené s empatií a otevřenou myslí, nevybavíte hned z vody, ale stačí jediná fotografie a vzpomene si na vše. Což je další skvělá věc na tomto titulu. Ony skvělé fotografie. Samy o sobě by byly krásné, focené s citem pro danou osobu, její charakter a prostředí, v němž žije, ale až jejich kombinace s příběhy je nepřekonatelná! A pokud jde o aktéry samy, to by bylo nadlouho. Souhlasím s jedním komentářem níže. I já jsem vnímala, že zatímco ženy v této knize svůj jedinečný životní styl zvolily vědomě a plánovaně a užívají si ho, muži se k němu raději utekli z neschopnosti postavit se problémům čelem a najít lepší řešení. Těžko říct, zdali je to náhoda, úmysl autora nebo tomu tak skutečně ve většině případech bývá. A kdo mě zaujal nejvíc? Samozřejmě Klišíkovi pro tu jejich nezdolnou tvrdohlavost a svébytnost, pábitel Ruda, kterému se sice nedal věřit ani nos mezi očima, ale pěkně se četl, a Dáša a ten její bohorovný klid a smířenost s vlastním životem a osobou.... celý text
Svědkyně temnot
2014,
Mike Ashley
Strach lze vyvolat dvěma způsoby. Můžete vycházet ze známého a nebezpečí obnažit v celé jeho hrůznosti, což často znamená brutalitu, krev a bolest. Nebo můžete vsadit na neznámé a nebezpečí jen naznačit, což často znamená dusivou atmosféru, cosi ukrytého v temných stínech, na nočních cestách, za zasněženým oknem. Svědkyně temnot jdou druhou cestou se všemi klady i zápory, které to nese. Strach zde často vyvolává cosi neurčitého, často jen nepřímo pojmenovaného. Někdy je ono cosi nebezpečné, jindy vlastně vůbec ne. Jednou jde o ducha, který se chce krutě pomstít, jindy o ducha, jemuž jde jen o odhalení zločinu. Jindy to možná ani není duch, ale jen vzpomínka na poslední strašné chvíle, která se otiskla do zdí pokoje. Jindy zase původce stále dýchá a chodí mezi námi a možná s ním vlastně vůbec nic není v nepořádku. Možná jsou všechny ty špatné věci kolem něj jen náhoda... A jindy to byl třeba jen sen. Poslední sen, přinášející milované a odnášející nás za nimi. Pokud je právě tohle to, co hledáte, nebudete sbírkou zklamáni. Každá z povídek je tradičním duchařským hororem plným nadpřirozenem, starými sídli, pověrami, džentlmeny a dámami. Všechny jsou psány na vysoké úrovni a stylem psaní mě otrávila jen jedna (Co vyprávěla stará chůva). Tam ale byla na vině spíš stylizace vypravěče než špatné řemeslo. Slovo "tradiční" je však důležité. Tehdy možná inovativní a fascinující nápady jsou dnes pro každého čtenáře staré a stokrát proprané. Nic nepřekvapí a postraší jen máloco. Pokud jste tedy milovníci starých dobrých duchařských historek, nebudete zklamáni. Pokud hledáte něco, co jste ještě nečetli nebo co vás skutečně vyděsí, doporučuji jít o dům dál. Nejlepší povídky: Palác smrti, Přízrak Za zmínku stojí: Nádherně ilustrace na začátku každé povídky a na obálce knihy.... celý text
Každý krok se počítá
2019,
Bernd Neumann
Uff, tohle bylo... zbytečný. Ale naprosto. Nejdřív přetrpíte úvod, kde vám tři informace opakují do zblbnutí tak často, že začnete spojení jako "správná chůze", "10 000 kroků" a "fascie" upřímně a doživotně nenávidět. Pak postoupíte k základní informační části, která vás seznamuje s tím, proč je chůze nejlepší způsob pohybu, proč se musíme hýbat a co jsou to fascie. Opět informace, které v pohodě obsáhne středně dlouhý článek někde na netu, tady roztaženo na třetinu knihy. Opakování do zblbnutí, že by z toho bylo zle i Amíkovi, text se pohybuje v kruzích a navíc vata! Tak příšerné a nesnesitelné množství vaty jsem snad ještě nikde neviděla! Nejméně jsem trpěla u poslední části, kde jsou vám ukázány protahovací cviky s fotografiemi. Skoro žádná vata, minimum opakování a stále vysoká míra zbytečnosti, protože fotografie jsou na prezentaci pohybu dost na prd. Takže ruce radši pryč. Najděte si pár článků, z nichž vytáhnete stejnou ne-li vyšší informační hodnotu ve čtivější formě, a pak zabrouzdejte na Youtube a najděte si video protahování. Uděláte líp.... celý text
Sláma v botách
2017,
Veronika Kyčera Kučerová
Letos jsem se navzdory své vražedné minulosti rozhodla založit vlastní minizahrádku na balkoně. Kdy jindy by tedy byl lepší čas sáhnout po knize pražské blondýny, která z nuly startuje na obrovskou bio zahradu v rámci jedné sezóny? Autorku sleduji na blogu a asi nikoho nepřekvapí, že jako kniha její příspěvky nefungují tak dobře jako na internetu v rámci občasníku. Více vynikne opakování, dlouhé prodlevy a nekonzistentnost textu. Obzvláště druhá sezóna brána jen letem světem, zkratkou a hopem působila chaoticky a divně, že jsem měla sto chutí ji prostě přeskočit. Taky mi tu na nervy lehce drnkaly některé autorčiny názory, které mi doposud nevadily nebo mě nezarazily. Takže ano, stylisticky to není žádné veledílo. Číst se to ale dá snadno. Pokud jde o obsah, tak mi eskapády Veroniky Kučerové nadobro rozmluvily jakoukoliv větší zahradu a představu menší regulérní odsunuly kamsi do vzdálené budoucnosti. Ať už je ta ženská jakákoli a má jakkoliv potřeštěné nápady, nesnaží se nic přibarvovat. Když se jí něco nedaří (a to se stávalo často), tak to přímo napíše. Stejně tak upřímně píše o svých emocích, radostech i starostech, o svém nadšení a častém rozčarování. Dalo by se říct, že mi posloužila jako učebnicový příklad toho, co se stane, když se to přežene, a jaké odměny se člověku dostane, když zatne zuby a přetrvá. Taky mě nadchnul autorčin vztah k přírodě a její probuzení se z čistě městského tvora do tvora, který vidí svět kolem sebe, všímá si jeho změn, zákonitostí a krás. Tímhle jsem sama nedávno prošla a bylo pěkné si to připomenout. Co tedy závěrem? Nečekejte návody, nečekejte zaručené postupy. Je to prostý a obyčejný příběh holky, která se chtěla naučit něco nového a stále před sebou má dlouhou cestu. A víte co? Informační hodnotu to možná mělo nulovou, ale náladu mi to zvedlo skvěle.... celý text
Mrtvá a živá
2011,
Daphne du Maurier
Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavními postavami jsou Maxim de Winter a vypravěčka - jeho nejmenovaná druhá manželka. On je zralý muž, který před minulostí raději utíká, než by se s ní vyrovnal. Ona je mladá, nezkušená, plachá, s průbojností pudinku. To není idea, která zrovna láká. Ve skutečnosti jsou však hlavními postavami Maderley a Rebecca. Na jedné straně nádherné panské sídlo Manderley s jeho bohatě vybavenými pokoji, nádhernou zahradou, rozkvetlou loukou a neustále se připomínajícím mořem. S minulostí temnou a hlubokou jako jeho nejodlehlejší kouty, s tajemstvím zosobněným v (jak goticky krásně tradičním) uzavřeném křídle domu. Na druhé straně stojí Rebecca, obdivovaná i nenáviděná, mrtvá a přesto všudypřítomná. V příběhu se nikdy přímo neobjeví, a přesto její přítomnost cítíte z každého slova, z každé stránky. Rebecca. Tajemná, krásná, schopná, inteligentní, divoká Rebecca. Oba hlavní aktéři mají jedno společné – dokáží se lidem zažrat pod kůži, přivlastnit si je a obtočit kolem prstu. Kdo se s nimi setkal, je již nikdy nedokázal zcela opustit. A o čem román vlastně je? Z počátku o lehce zdlouhavém seznamování se postav a s postavami. Následně o mladé manželce, která je ztracená, neschopná a vyděšená z vlastního stínu v sídle, kde na ni vše křičí: „Vetřelec!“ Tahle část byla tak trochu zkouška. Ale rozhodně ji překonejte. Protože pak… pak začnou dopadat kapky. Kapky pomalu ale neúprosně odhalující to, o čem se nikomu nechtělo mluvit. O pravdě. O minulosti. O Rebecce. „Dovedla bych zápasit s živou ženou, ale mrtvá je nad mé síly.“... celý text
Století Miroslava Zikmunda
2017,
Miroslav Zikmund
Spíše než cestopisy mám ráda životní příběhy cestovatelů. Prostě minimum popisů krajinek a lidových řemesel a víc cestovatelských peripetií, historek ze setkání s lidmi apod. V tomto ohledu kniha splnila očekávání tak napůl. Většina životního příběhu pana Zikmunda se soustředí na domovskou krajinu a i vyprávění z ciziny je vzhledem k událostem jaksi stále vztahováno k domovině. Na druhou stranu jde o jednoho z našich neslavnějších cestovatelů, jehož život byl fascinující v každé zemi a v každé době. Rozhodně tedy doporučuji. Kniha je souborem svižných esejů prokládaných krásnými fotografiemi, ukázkami deníků, záznamů, dokladů, apod. Formou jakéhosi zajímavého a zábavného rozhovoru se zde dozvíte celý životní příběh pana Zikmunda. Pro vůbec první setkání s Miroslavem Zikmundem to ale nebyla úplně nejšťastnější volba. Kniha je doplňkovým materiálem k filmu, který je předpokládám ucelenější, kompaktnější a časově plynulejší. Tady se dost často skákalo sem tam, občas jsem nebyla schopná si události zařadit nebo dát do správných souvislostí. Předpokládám ale, že pokud jste viděli film, bude kniha působit o něco lépe a navíc poskytne dost drobností z natáčení, které by neměly zapadnout.... celý text
Pohoda na balkóně
2016,
Mascha Schacht
Pokud jde o kytky, jsem vrah pokročilé úrovně. Nejdéle mi přežila bazalka, kterou jsem odpravila až po šesti měsících péče a dodnes nechápu jak. Asi nějaká mimozemská odrůda. Pokud tedy sahám po zahradnické příručce pro začátečníky, očekávám, že mi vysvětlí všechny základy včetně toho, co je květináč. Jsem tedy po přečtení Pohody na balkoně připravená založit vlastní balkonovou zahrádku? Ani moc ne. Ale vytvořila jsem si docela solidní představu toho, co vlastně chci. Grafické provedení je pěkné a příjemné na oči a kniha rovnoměrně pokrývá vše od zeleniny a ovoce, přes stromky, bylinky, trvalky až po cibuloviny. Začátečníkovi tedy odkrývá, jak pestrá paleta pěstování ve skutečnosti je a dává mu možnost si vybrat, jakým směrem se chce sám ubírat. Rozhodně jsem si četbou ujasnila, co na balkoně vlastně chci mít, jak moc je to reálné a jaké možnosti mám (např. jsem nechtěla okrasné květiny a nakonec jich bude dobrá polovina balkonu, protože evidentně existují i jiné věci než všude zírající muškáty). Tím ale víceméně všechny plusy končí. Nejužitečnější částí jsou stručné popisy nejběžnějších plodin s krátkými a specifickými informacemi o tom, kdy je zasít, vysadit, sklízet, jakou potřebují polohu a základní péči. I ty ale byly nekompletní a často dávaly (jako celá kniha) důraz na vzhled. Častý výpis různých odrůd vám sice řekl, která odrůda má jakou barvu, ale mě by třeba u rajčat víc zajímalo, jak které rodí a jaké jsou plody. A zbytek už byl jen horší. Informace v knize jsou často chaoticky poskládané, něco chybí zcela nebo je zmíněno jen nedostatečně, něco je zbytečně opakováno dvakrát. Některé informace byly všeobecné, jiné se týkaly jen specifických případů, jenže vám nikdo neřekne, která je která. Sází se takhle každá kytka nebo jen tahle jedna, protože je něčím specifická? Týká se tohle jen jarních cibulovin nebo i jiných? A jsou vůbec jiné? A co je sakra polostín a slunná poloha? Co to znamená zalít hodně nebo málo? Zahradník se směje, kytkovrah s vidinou pohřebiště zoufale googlí. Pokud jde rozlohu zde prezentovaného zahradničení, rozhodně je to kniha zaměřená na balkony. Při sázení se počítá s kbelíky a květináči, vysoké záhony jsou zmiňovány méně a jen jako jedna z možností. Autorka navíc také opakovaně zdůrazňuje vertikální využití prostoru, které malý prostor dokáže nastavit. Stejně tak ve výčtu rostlin převažují rostliny menší nebo jsou menší odrůdy alespoň zmíněny. Edit 15.1.: Teď jsem si v anotaci všimla té věty "A dobré typy na biopěstování!" Haha, nope. Bio na tom není nic. Postřiky a umělá hnojiva jsou autorčinou nejsilnější zbraní.... celý text
Vánoční povídky
1984,
Charles Dickens
Já a Dickens jsme na sebe už jednou narazili a nedopadlo to dobře. Dá se tedy říci, že jsem po něm opětovně sáhla jen z vánočního poblouznění a protože je film Vánoční koleda nezastupitelnou součástí mých Vánoc. A Vánoční koleda vážně nezklamala. Filmová verze s Patrickem Stewartem je knize věrná velice velmi. Kniha tedy sice ničím nepřekvapila, ale přečetla jsem ji se stejným nadšením a zájmem jako se dívám na film. Dickens tam jde poměrně přímo k věci, popisy nejsou v neúnosném množství, idea je originální, a byť se na konci dočkáme zázračné proměny, která je nejpohádkovější součástí příběhu, působí poměrně přijatelně. To vše zabalené v koncentrované podobě Vánoc se vší magičností a dobrou vůlí, kterou tyto svátky mají. Krom filmu do svých vánočních příprav hodlám zařadit i literární předlohu. Další dvě povídky už tak dobré nebyly. (Začarovaného ve své verzi od Zlatorohu nemám). Zvony jsem nedočetla. Po několika stranách, kdy už jsem se svíjela nudou a zoufalstvím a chuť rozbít si hlavu o zeď dostoupila maxima, jsem jen prolistovala zbytek povídky, došla k závěru, že vážně o nic nepřicházím, a šla dál. Množství patosu tu bylo neúnosné. Text jím byl doslova nasáklý. Stejně tak tu Dickens do extrému vyvedl svoje postavy - naivní a nebozí chudí, kteří i přes svou úmornou snahu nikdy nepohnou se svou životní situací, tu ve mně i přes chápání kontextu, v němž text vznikal, probudili tak akorát touhu si kopnout do nějakého bezďáka. A karikatury radních, vzdělaných a bohatých byly tak vyšroubované, že jsem se nad nimi ani nechtěla zamýšlet. Pro mě je tahle povídka zosobněním toho, proč nesnáším Dickense. Cvrček na krbu mi trochu spravil chuť, i když po druhé ho číst netřeba. Patos zde byl, nebozí chudí zde byli, nevrlý boháč k nápravě taky. Zápletka byla průhledná jako čerstvě umyté okno. Ale nic se zde nevyhnalo do nepřijatelného extrému a atmosféra působila správně vánočně, přestože se zde Vánoce vůbec nezmínily. Zkrátka roztomilý příběh, který zahřeje a probudí ve vás touhu zařídit si podobnou domácnost, jakou měli Punťa s Jenem. Což mě přivádí k poznámce, že minimálně Zlatoroh má všechna jména přeložená do češtiny, takže vám tu krom Puňti a Jena běhá i Vydřigroš a Tynýnek. Za mě dobré.... celý text