1. Domů
2. Autoři
3. George MacDonald
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 8
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty 3
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih George MacDonald

Snílci

„„Skutečnost, že právě mé písně vzbudily krásnou bytost k životu, mě naplňovala pýchou a pocitem nevýslovné něhy, s níž se pojily jakési vlastnické nároky; tak skřet jménem Sobectví odplácí andělu jménem Láska.“ Zatímco nedávno čtená Princezna a skřítci mě okouzlila svojí bezstarostnou hravostí, Snílci byla kniha z jiného soudku, s naprosto odlišnou atmosférou. Přestože i zde se objevují pohádkové bytosti a děj se posouvá kupředu za pomocí kouzel a čar, připomíná to spíš pochmurnou cestu do hlubin vlastního podvědomí. Hlavní hrdina se v době vstupu do plné dospělosti (jistě ne náhodou v čase svých jedenadvacátých narozenin) vypořádává s vlastní sobeckostí, nezralostí, tvrdohlavostí. Pohádkový prostor je svět, ve kterém dostává prostředky k tomu, žít šťastně (a štěstí si odnést), ale nepůjde to bez vlastního přičinění. A tak musí hodně krutých ran přijmout, a ještě krutějších ran rozdat, aby nakonec došel k tomu, že aby objevil sám sebe, musí sám sebe opustit. Mnohé v sobě musí nechat zahynout, aby mohl druhým „vydat mnohý užitek“. Bohužel, s výjimkou vloženého příběhu o kouzelném zrcadle se mi to nečetlo dobře. Bylo to dáno formou vyprávění, které se mi jevilo jaksi jednorozměrné, bez gradací. Ale hlavně jsme se s panem MacDonaldem míjeli asi proto, že nejsem příliš zběhlý v jazyce mytologie, archetypech a propojení s lidskou psychologií. Proto mi symbolická vyjádření často nedávala plný smysl, nedokázal jsem je dešifrovat a zůstal tak vůči nim hluchý a tedy neobohacený (nebo lépe: obohacený méně, než bych asi měl být). MacDonaldův jazyk nevědomí příliš nepohnul s mým nevěděním. :-)“... celý text
— mirektrubak

---

Princezna a skřítci

„„Když tedy nevíš, o čem mluvím, jakým právem tomu říkáš nesmysl?“ Na literárně-teologickém semináři jsme jedno setkání věnovali právě téhle knížce a jejímu autorovi. A tak vím, že byl ve své době uznáván jako autor klasických viktoriánských románů (dnes zřejmě zapomenutých a neznámých – minimálně pro české čtenáře odkázané na překlad), který ale byl významnou inspirací pro Chestertona, Tolkiena nebo C.S. Lewise (na posledním jmenovaném je to vidět nejzřetelněji, myslím) a dnes je považován za zakladatele silné britské literární tradice lierárně imaginativních fantasy světů. Zaujal mě (jak jinak ;-) také náboženský rozměr knihy. V důrazu na Boží lásku oproti Boží přísné spravedlnosti pan MacDonald vizionářsky předběhl dobu skoro o celé jedno století. (Vztah s Bohem jako prostor důvěry a taky kouzelná babička jako ženská Christ figure ;-) Není divu, že z ní byli tehdejší křesťanští recenzenti v rozpacích. Ale znát tenhle background není vůbec nutné – jsem přesvědčen, že Princeznu a skřítky je možné si užít jako malebný a hřejivý (ale nebanální) příběh o odvaze (odvaze překonávat strach i odvaze překonávat nedůvěru) a bourání bariér mezi námi a druhými. Příběh, ve kterém se sice věci komplikují (jak to v každém dobrém příběhu musí být), ale o osud hlavních postav se nijak zvlášť bát nemusíme, protože je skoro nemožné si myslet, že by někdo tak mocný, moudrý a laskavý jako babička Irena dopustil cokoli jiného než šťastný konec. „Všichni moc stojíme o to, aby nás druzí chápali, a těžko snášíme, když tomu tak není. Ale je jedna mnohem důležitější věc.“ „A co je to, babičko?“ „Umět pochopit jiné lidi.““... celý text
— mirektrubak

---

Lilith

„Nádherný alegorický příběh o lidském putování, klamu a hledání pravdy, podstatě Zla a především Smrti a Znovuzrození. Nemohu se vyhnout srovnání s Komenského Labyrintem světa a rájem srdce, ze kterého ovšem MacDonaldova Lilith vychází jako absolutní vítěz - zatímco Komenský se spokojuje s povrchním popisem všelijakých lidských nectností a nešvarů, MacDonald proniká mnohem hlouběji do dění uvnitř lidské duše, které za těmito jevy stojí, a hledí na ně se soucitem, pochopením a jistotou, že tato zla jsou pouhou vývojovou fází, která nutně dřívě nebo později musí být překonána. Taktéž pozitivní, i když poněkud otevřené, vyústění příběhu přesahuje veškeré meze náboženského moralizování a překvapivě živým jazykem popisuje alespoň některé aspekty mystické zkušenosti, jinak ze své podstaty nepopsatelné. A aby toho nebylo málo, to vše je zasazené do poutavého příběhu se silně tajemnou atmosférou, jakou dokáže vykouzlit jen málokterý autor (srovnatelnými kvalitami v tomto směru oplývá třeba Gustav Meyrink nebo z moderních autorů snad Michal Ajvaz). Nadto, přestože autor využívá některé postavy z hebrejské mytologie, dílo je kulturně neutrální, neobsahuje žádné odkazy na křesťanské či antické autory a tedy je dobře stravitelné i pro čtenáře bez širšího intelektuálního zázemí v těchto oblastech (narozdíl od tak mnoha jiných alegorických románů). Celkově se tedy jedná o nejen čtivý, ale poučný, estetický a duchovně povznášející zážitek a kniha získá čestné místo mezi nejlepší beletrií mé knihovny.“... celý text
— asakz

---

---

Lilith

„O této knize jsem slýchal, že prý jde o „pretolkienovskou fantasy“, takže mě mírně překvapilo, že se ji v Carcose rozhodli dovydat. Pokud jde o kořeny (nejen) temné fantastiky, nijak nepochybuji, že ve své době měla Lilith vliv na její formování. Ovšem už sám doslov knihy definuje, jaká stránka MacDonaldovy tvorby činí potenciální problém jak dávnějším, tak potenciálním moderním čtenářům. Přesněji jde o „silný náboženský a moralistní podtext“. S čímž bych neměl problém (navzdory vlastnímu přesvědčení), kdyby autor ohledně svého světonázoru netlačil tolik na pilu, a to bez možnosti dát protistraně adekvátní prostor k vyjádření svých postojů. Toto jednostranné vykreslování situace nadobro zabilo poslední třetinu románu, kterou jsem dočítal v podstatě na sílu. Druhou věcí, která mě trápila, byly části děje s bytostmi zvanými Maličcí; jakmile se objevili na scéně, zaplavil text až úchylně-sentimentální pozitivismus. Mám dokonce podezření, že se odtud Tolkien (byť oficiální geneze hovoří o inspiraci v jiném MacDonaldově díle) do jisté míry inspiroval při tvorbě hobitů. Kdo ví... Na druhou stranu bych tuto knihu nezatracoval, pokud hledáte něco intelektuálnějšího. Minimálně první dvoustovka stran je morbidní a podnětnou filozoficko-alegorickou poutí za poznáním, postavená na snové atmosféře i snové logice. Ta je silou i slabinou celého vyprávění; poměrně brzy začíná mizet hlubší význam toho, co hlavní postava dělá, proč to dělá, kam směřuje... začnete-li přemýšlet nad příběhem namísto sdělovaných jinotajů, rozplyne se. Vzniká tak až naivní „pohádková“ atmosféra, která je ovšem díky náboženské posedlosti smrtí od shora dolů přeplněná mrtvými. Biblických odkazů je přehršel, ovšem ona spleť skrytých významů - nadto psaných nejednoduchým jazykem - je natolik obtížně prostupná, že většina myšlenek se při prvním čtení ztratí v bludišti slov. Čtenář znalý okultismu ovšem může objevit i skryté odkazy na Velkou arkánu, východní filozofii Zenu či (nekromantické) pohřební rituály. Avšak dokonce i ona titulní Lilith (která má být antagonistkou příběhu, byť to tak necítím) je zde zcela podřízena myšlence stojící nad příběhem. Bohužel. V Lilith leží temnota, jiné dimenze bytí i hledání smyslu - takže zařazení do edice Temnosti chápu. Stejně jako to, proč tento svazek nyní vyšel pouze v limitované edici. Protože jak by řekl klasik: „Přijímám premisu, ale odmítám závěr.“ Lilith lze doporučit náročnějšímu čtenáři, zejména pak religiózního ražení.“... celý text
— Morbidus

---

Snílci

„Pohádková romance, kterak se mladík do Pohádkové říše dostane a několik dobrodružství a nebezpečenství zažije. Přišlo mi, že je to spíše pro dospělejší, přemýšlivější čtenáře a čtenářky. Navzdory až pohádkové fantastičnosti se knihou prolíná hned několik temných strašidelných scén a pasáží, se zcela samostatným a skvělým horrorově-romantickým příběhem v příběhu o Cosmovi a zrcadle (celá 13. kapitola), v čele, který vnímám jako nejlepší úsek knihy. I balada o rytíři je hodně povedená. Jako celek lehce rozpačité, jako soubor některých dobrých příběhů je to až překvapivě příjemné.“... celý text
— eraserhead