tsal komentáře u knih

Nemám ráda self-help literaturu. Nesnáším kýčovité obálky. Proč jsem Hodný holky vůbec začala číst? Z čirého zoufalství. A co jsem si z toho odnesla? Překvapivě docela hodně.

Autorka v knize rozvíjí myšlenku, že ženy při budování kariéry často blokují samy sebe a to z prostého důvodu. Všechna pravidla, která cpeme do hlavy malým holčičkám, si v té hlavě udrží a nadále se podle nich chovají. Problém je, že v zaměstnání se hraje podle úplně jiných pravidel, v jejichž rámci se hodné holčičky stávají neperspektivním pracovníkem. A než to odmávnete jako feministickou manifestaci, tak vás vyzývám, dejte tomu šanci. Autorka tu zbytečně nehází ani feminismem, ani šovinismem. Prostě jen pracuje s reálnými situacemi, reálnými lidmi a reálnými vzorci chování, aniž by se sama snažila o nějakou agitku.

Kniha je rozdělená na 7 částí - Hra, Role, Myšlení, Propagace, Vzhled, Projev a Reakce – které rozebírají sedm oblastí našeho chování a nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme. Každý problém je pak odprezentován na situaci nějaké ženy, která chce něčeho dosáhnout a nedaří se jí to, rozebrání situace a návrhů na řešení. V zásadě se tu spousta rad opakuje, ale neřekla bych, že je to zbytečné. Spíše je tak po přečtení knihy zřetelnější, jak moc se některé vzorce našeho chování podepisují na tom, jak nás vnímají ostatní, a v kolika různých situacích je vedeme, aniž bychom si toho byly vědomy.

Co se mi fakt líbilo: Rady v knize nejsou jen nějaké obecné kecy na úrovni článků v magazínů. Můj problém s tou lepší částí self-help literatury je, že často nejsem schopná nadhozenou situaci nějak vztáhnout na sebe a tedy se sebou následně ani pracovat. Hodný holky mě krásně vedly za ruku. Každou nadhozenou situaci jsem si dokázala porovnat s mou skutečně prožitou situací a následně ji zhodnotit. Autorka je podle medailonku letitou koučkou, která se specializuje na práci se ženami a kariérní poradenství, a já tomu věřím. Ty zkušenosti jsem v knize prostě viděla.

Co se mi fakt nelíbilo: Kapitola vzhled. Všech šest ostatních kapitol víceméně vede ženy k tomu, aby prolomily zažité stereotypy, které je učí tiše sedět v koutku a čekat na zázrak. Učí je, že se můžou ozvat, že pokud budou chtít, můžou být ve svých zvolených profesích stejně dobré a vážené jako muži, že potřebuji jen trochu asertivity, jasný cíl a sebevědomí. A pak přijde kapitola vzhled a začne nás poučovat o tom, jak jsou dlouhé vlasy neprofesionální, upravení byť jen pramínku vlasů nás okamžitě degraduje na neprofesionály a že žádný make-up je stejně špatný jako hodně make-upu. Ta kapitola v zásadě popírá zbytek knihy a je to jako zjevení z legendy o Libuši.

Závěr: Kapitolu Vzhled přeskočit, zbytek přečíst. Povinně!

10 04.12.2020

Dělám přesně to, co jsem nechtěla. Píši komentář až celou věčnost po dočtení. Raději zešílet v divočině je ale naštěstí titul natolik unikátní, zvláštní a s takovou schopností zpochybňovat vaši zónu komfortu, že si jej budete pamatovat ještě dlouho. Možná si jednotlivé příběhy, jejich bizarnosti, smutky a štěstí, přepsané a vedené s empatií a otevřenou myslí, nevybavíte hned z vody, ale stačí jediná fotografie a vzpomene si na vše. Což je další skvělá věc na tomto titulu. Ony skvělé fotografie. Samy o sobě by byly krásné, focené s citem pro danou osobu, její charakter a prostředí, v němž žije, ale až jejich kombinace s příběhy je nepřekonatelná!

A pokud jde o aktéry samy, to by bylo nadlouho. Souhlasím s jedním komentářem níže. I já jsem vnímala, že zatímco ženy v této knize svůj jedinečný životní styl zvolily vědomě a plánovaně a užívají si ho, muži se k němu raději utekli z neschopnosti postavit se problémům čelem a najít lepší řešení. Těžko říct, zdali je to náhoda, úmysl autora nebo tomu tak skutečně ve většině případech bývá. A kdo mě zaujal nejvíc? Samozřejmě Klišíkovi pro tu jejich nezdolnou tvrdohlavost a svébytnost, pábitel Ruda, kterému se sice nedal věřit ani nos mezi očima, ale pěkně se četl, a Dáša a ten její bohorovný klid a smířenost s vlastním životem a osobou.

24 05.06.2020

Strach lze vyvolat dvěma způsoby. Můžete vycházet ze známého a nebezpečí obnažit v celé jeho hrůznosti, což často znamená brutalitu, krev a bolest. Nebo můžete vsadit na neznámé a nebezpečí jen naznačit, což často znamená dusivou atmosféru, cosi ukrytého v temných stínech, na nočních cestách, za zasněženým oknem. Svědkyně temnot jdou druhou cestou se všemi klady i zápory, které to nese.

Strach zde často vyvolává cosi neurčitého, často jen nepřímo pojmenovaného. Někdy je ono cosi nebezpečné, jindy vlastně vůbec ne. Jednou jde o ducha, který se chce krutě pomstít, jindy o ducha, jemuž jde jen o odhalení zločinu. Jindy to možná ani není duch, ale jen vzpomínka na poslední strašné chvíle, která se otiskla do zdí pokoje. Jindy zase původce stále dýchá a chodí mezi námi a možná s ním vlastně vůbec nic není v nepořádku. Možná jsou všechny ty špatné věci kolem něj jen náhoda... A jindy to byl třeba jen sen. Poslední sen, přinášející milované a odnášející nás za nimi.

Pokud je právě tohle to, co hledáte, nebudete sbírkou zklamáni. Každá z povídek je tradičním duchařským hororem plným nadpřirozenem, starými sídli, pověrami, džentlmeny a dámami. Všechny jsou psány na vysoké úrovni a stylem psaní mě otrávila jen jedna (Co vyprávěla stará chůva). Tam ale byla na vině spíš stylizace vypravěče než špatné řemeslo. Slovo "tradiční" je však důležité. Tehdy možná inovativní a fascinující nápady jsou dnes pro každého čtenáře staré a stokrát proprané. Nic nepřekvapí a postraší jen máloco. Pokud jste tedy milovníci starých dobrých duchařských historek, nebudete zklamáni. Pokud hledáte něco, co jste ještě nečetli nebo co vás skutečně vyděsí, doporučuji jít o dům dál.

Nejlepší povídky: Palác smrti, Přízrak
Za zmínku stojí: Nádherně ilustrace na začátku každé povídky a na obálce knihy.

14 05.06.2020

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavními postavami jsou Maxim de Winter a vypravěčka - jeho nejmenovaná druhá manželka. On je zralý muž, který před minulostí raději utíká, než by se s ní vyrovnal. Ona je mladá, nezkušená, plachá, s průbojností pudinku. To není idea, která zrovna láká.

Ve skutečnosti jsou však hlavními postavami Maderley a Rebecca. Na jedné straně nádherné panské sídlo Manderley s jeho bohatě vybavenými pokoji, nádhernou zahradou, rozkvetlou loukou a neustále se připomínajícím mořem. S minulostí temnou a hlubokou jako jeho nejodlehlejší kouty, s tajemstvím zosobněným v (jak goticky krásně tradičním) uzavřeném křídle domu. Na druhé straně stojí Rebecca, obdivovaná i nenáviděná, mrtvá a přesto všudypřítomná. V příběhu se nikdy přímo neobjeví, a přesto její přítomnost cítíte z každého slova, z každé stránky. Rebecca. Tajemná, krásná, schopná, inteligentní, divoká Rebecca. Oba hlavní aktéři mají jedno společné – dokáží se lidem zažrat pod kůži, přivlastnit si je a obtočit kolem prstu. Kdo se s nimi setkal, je již nikdy nedokázal zcela opustit.

A o čem román vlastně je? Z počátku o lehce zdlouhavém seznamování se postav a s postavami. Následně o mladé manželce, která je ztracená, neschopná a vyděšená z vlastního stínu v sídle, kde na ni vše křičí: „Vetřelec!“ Tahle část byla tak trochu zkouška. Ale rozhodně ji překonejte. Protože pak… pak začnou dopadat kapky. Kapky pomalu ale neúprosně odhalující to, o čem se nikomu nechtělo mluvit. O pravdě. O minulosti. O Rebecce.

„Dovedla bych zápasit s živou ženou, ale mrtvá je nad mé síly.“

18 24.02.2020

Letos jsem se navzdory své vražedné minulosti rozhodla založit vlastní minizahrádku na balkoně. Kdy jindy by tedy byl lepší čas sáhnout po knize pražské blondýny, která z nuly startuje na obrovskou bio zahradu v rámci jedné sezóny?

Autorku sleduji na blogu a asi nikoho nepřekvapí, že jako kniha její příspěvky nefungují tak dobře jako na internetu v rámci občasníku. Více vynikne opakování, dlouhé prodlevy a nekonzistentnost textu. Obzvláště druhá sezóna brána jen letem světem, zkratkou a hopem působila chaoticky a divně, že jsem měla sto chutí ji prostě přeskočit. Taky mi tu na nervy lehce drnkaly některé autorčiny názory, které mi doposud nevadily nebo mě nezarazily. Takže ano, stylisticky to není žádné veledílo. Číst se to ale dá snadno.

Pokud jde o obsah, tak mi eskapády Veroniky Kučerové nadobro rozmluvily jakoukoliv větší zahradu a představu menší regulérní odsunuly kamsi do vzdálené budoucnosti. Ať už je ta ženská jakákoli a má jakkoliv potřeštěné nápady, nesnaží se nic přibarvovat. Když se jí něco nedaří (a to se stávalo často), tak to přímo napíše. Stejně tak upřímně píše o svých emocích, radostech i starostech, o svém nadšení a častém rozčarování. Dalo by se říct, že mi posloužila jako učebnicový příklad toho, co se stane, když se to přežene, a jaké odměny se člověku dostane, když zatne zuby a přetrvá. Taky mě nadchnul autorčin vztah k přírodě a její probuzení se z čistě městského tvora do tvora, který vidí svět kolem sebe, všímá si jeho změn, zákonitostí a krás. Tímhle jsem sama nedávno prošla a bylo pěkné si to připomenout.

Co tedy závěrem? Nečekejte návody, nečekejte zaručené postupy. Je to prostý a obyčejný příběh holky, která se chtěla naučit něco nového a stále před sebou má dlouhou cestu. A víte co? Informační hodnotu to možná mělo nulovou, ale náladu mi to zvedlo skvěle.

11 24.02.2020

Spíše než cestopisy mám ráda životní příběhy cestovatelů. Prostě minimum popisů krajinek a lidových řemesel a víc cestovatelských peripetií, historek ze setkání s lidmi apod. V tomto ohledu kniha splnila očekávání tak napůl. Většina životního příběhu pana Zikmunda se soustředí na domovskou krajinu a i vyprávění z ciziny je vzhledem k událostem jaksi stále vztahováno k domovině. Na druhou stranu jde o jednoho z našich neslavnějších cestovatelů, jehož život byl fascinující v každé zemi a v každé době. Rozhodně tedy doporučuji. Kniha je souborem svižných esejů prokládaných krásnými fotografiemi, ukázkami deníků, záznamů, dokladů, apod. Formou jakéhosi zajímavého a zábavného rozhovoru se zde dozvíte celý životní příběh pana Zikmunda.

Pro vůbec první setkání s Miroslavem Zikmundem to ale nebyla úplně nejšťastnější volba. Kniha je doplňkovým materiálem k filmu, který je předpokládám ucelenější, kompaktnější a časově plynulejší. Tady se dost často skákalo sem tam, občas jsem nebyla schopná si události zařadit nebo dát do správných souvislostí. Předpokládám ale, že pokud jste viděli film, bude kniha působit o něco lépe a navíc poskytne dost drobností z natáčení, které by neměly zapadnout.

9 24.02.2020

Uff, tohle bylo... zbytečný. Ale naprosto. Nejdřív přetrpíte úvod, kde vám tři informace opakují do zblbnutí tak často, že začnete spojení jako "správná chůze", "10 000 kroků" a "fascie" upřímně a doživotně nenávidět. Pak postoupíte k základní informační části, která vás seznamuje s tím, proč je chůze nejlepší způsob pohybu, proč se musíme hýbat a co jsou to fascie. Opět informace, které v pohodě obsáhne středně dlouhý článek někde na netu, tady roztaženo na třetinu knihy. Opakování do zblbnutí, že by z toho bylo zle i Amíkovi, text se pohybuje v kruzích a navíc vata! Tak příšerné a nesnesitelné množství vaty jsem snad ještě nikde neviděla! Nejméně jsem trpěla u poslední části, kde jsou vám ukázány protahovací cviky s fotografiemi. Skoro žádná vata, minimum opakování a stále vysoká míra zbytečnosti, protože fotografie jsou na prezentaci pohybu dost na prd.

Takže ruce radši pryč. Najděte si pár článků, z nichž vytáhnete stejnou ne-li vyšší informační hodnotu ve čtivější formě, a pak zabrouzdejte na Youtube a najděte si video protahování. Uděláte líp.

11 24.02.2020

Vcelku fajn průvodce, který na cestách nebude ležet ladem. Začíná úvodem do historie, současnosti a kultury Skotska a Edinburghu a pokračuje výpisem všeho, co ve městě stojí za navštívení včetně doprovodného textu, základních informací a tipů (hlavně historické a kulturní památky, méně bary, restaurace, skoro vůbec obchody). Cestuji se sestrou a na místě ráda z průvodců předčítám, na co zrovna koukáme. V tomto ohledu jsme s průvodcem byly naprosto spokojené.

Přidávám se ale k výtce, že mapa historického centra nebyla dostačující. A taky bych ocenila návrhy na trasy prohlídky, jako tomu v bylo v průvodci Krakovem. Ale to už jsou jen drobnosti.

7 15.01.2020

Pokud jde o kytky, jsem vrah pokročilé úrovně. Nejdéle mi přežila bazalka, kterou jsem odpravila až po šesti měsících péče a dodnes nechápu jak. Asi nějaká mimozemská odrůda. Pokud tedy sahám po zahradnické příručce pro začátečníky, očekávám, že mi vysvětlí všechny základy včetně toho, co je květináč. Jsem tedy po přečtení Pohody na balkoně připravená založit vlastní balkonovou zahrádku? Ani moc ne. Ale vytvořila jsem si docela solidní představu toho, co vlastně chci.

Grafické provedení je pěkné a příjemné na oči a kniha rovnoměrně pokrývá vše od zeleniny a ovoce, přes stromky, bylinky, trvalky až po cibuloviny. Začátečníkovi tedy odkrývá, jak pestrá paleta pěstování ve skutečnosti je a dává mu možnost si vybrat, jakým směrem se chce sám ubírat. Rozhodně jsem si četbou ujasnila, co na balkoně vlastně chci mít, jak moc je to reálné a jaké možnosti mám (např. jsem nechtěla okrasné květiny a nakonec jich bude dobrá polovina balkonu, protože evidentně existují i jiné věci než všude zírající muškáty).

Tím ale víceméně všechny plusy končí. Nejužitečnější částí jsou stručné popisy nejběžnějších plodin s krátkými a specifickými informacemi o tom, kdy je zasít, vysadit, sklízet, jakou potřebují polohu a základní péči. I ty ale byly nekompletní a často dávaly (jako celá kniha) důraz na vzhled. Častý výpis různých odrůd vám sice řekl, která odrůda má jakou barvu, ale mě by třeba u rajčat víc zajímalo, jak které rodí a jaké jsou plody. A zbytek už byl jen horší. Informace v knize jsou často chaoticky poskládané, něco chybí zcela nebo je zmíněno jen nedostatečně, něco je zbytečně opakováno dvakrát. Některé informace byly všeobecné, jiné se týkaly jen specifických případů, jenže vám nikdo neřekne, která je která. Sází se takhle každá kytka nebo jen tahle jedna, protože je něčím specifická? Týká se tohle jen jarních cibulovin nebo i jiných? A jsou vůbec jiné? A co je sakra polostín a slunná poloha? Co to znamená zalít hodně nebo málo? Zahradník se směje, kytkovrah s vidinou pohřebiště zoufale googlí.

Pokud jde rozlohu zde prezentovaného zahradničení, rozhodně je to kniha zaměřená na balkony. Při sázení se počítá s kbelíky a květináči, vysoké záhony jsou zmiňovány méně a jen jako jedna z možností. Autorka navíc také opakovaně zdůrazňuje vertikální využití prostoru, které malý prostor dokáže nastavit. Stejně tak ve výčtu rostlin převažují rostliny menší nebo jsou menší odrůdy alespoň zmíněny.

Edit 15.1.: Teď jsem si v anotaci všimla té věty "A dobré typy na biopěstování!" Haha, nope. Bio na tom není nic. Postřiky a umělá hnojiva jsou autorčinou nejsilnější zbraní.

9 13.01.2020

Na Vánoce jsem chtěla něco vánočního, romantického a přiblblého. Tohle vypadalo nadějně. Nakonec odloženo po 50 stranách. Text mě nedokázal zaujmout, hrdinové mi byli nesympatičtí a zápletku jsem byla schopná odvyprávět sotva začala. Radši jsem hodinu a půl koukala z okna na tmu, než bych pokračovala ve čtení.
(Zatracená obálka ale vypadala tak pěkně a lákavě!)

7 08.01.2020

Já a Dickens jsme na sebe už jednou narazili a nedopadlo to dobře. Dá se tedy říci, že jsem po něm opětovně sáhla jen z vánočního poblouznění a protože je film Vánoční koleda nezastupitelnou součástí mých Vánoc.

A Vánoční koleda vážně nezklamala. Filmová verze s Patrickem Stewartem je knize věrná velice velmi. Kniha tedy sice ničím nepřekvapila, ale přečetla jsem ji se stejným nadšením a zájmem jako se dívám na film. Dickens tam jde poměrně přímo k věci, popisy nejsou v neúnosném množství, idea je originální, a byť se na konci dočkáme zázračné proměny, která je nejpohádkovější součástí příběhu, působí poměrně přijatelně. To vše zabalené v koncentrované podobě Vánoc se vší magičností a dobrou vůlí, kterou tyto svátky mají. Krom filmu do svých vánočních příprav hodlám zařadit i literární předlohu.

Další dvě povídky už tak dobré nebyly. (Začarovaného ve své verzi od Zlatorohu nemám). Zvony jsem nedočetla. Po několika stranách, kdy už jsem se svíjela nudou a zoufalstvím a chuť rozbít si hlavu o zeď dostoupila maxima, jsem jen prolistovala zbytek povídky, došla k závěru, že vážně o nic nepřicházím, a šla dál. Množství patosu tu bylo neúnosné. Text jím byl doslova nasáklý. Stejně tak tu Dickens do extrému vyvedl svoje postavy - naivní a nebozí chudí, kteří i přes svou úmornou snahu nikdy nepohnou se svou životní situací, tu ve mně i přes chápání kontextu, v němž text vznikal, probudili tak akorát touhu si kopnout do nějakého bezďáka. A karikatury radních, vzdělaných a bohatých byly tak vyšroubované, že jsem se nad nimi ani nechtěla zamýšlet. Pro mě je tahle povídka zosobněním toho, proč nesnáším Dickense.

Cvrček na krbu mi trochu spravil chuť, i když po druhé ho číst netřeba. Patos zde byl, nebozí chudí zde byli, nevrlý boháč k nápravě taky. Zápletka byla průhledná jako čerstvě umyté okno. Ale nic se zde nevyhnalo do nepřijatelného extrému a atmosféra působila správně vánočně, přestože se zde Vánoce vůbec nezmínily. Zkrátka roztomilý příběh, který zahřeje a probudí ve vás touhu zařídit si podobnou domácnost, jakou měli Punťa s Jenem.

Což mě přivádí k poznámce, že minimálně Zlatoroh má všechna jména přeložená do češtiny, takže vám tu krom Puňti a Jena běhá i Vydřigroš a Tynýnek. Za mě dobré.

11 08.01.2020

Pýcha a předsudek je nejspíš jediná věc, která mě občas dovede k myšlenkám, že svatba a děti by možná přeci jen nemusely být špatný nápad. Kdybych potkala svého Darcyho. A kdyby Bingleyho radši zval někam do klubu a ne k nám. Tak kniha je zkrátka perla.

Austenová nám servíruje plejádu propracovaných a psychologicky odlišných (a odlišených) charakterů, nechává je procházet jejich lepšími i horšími chvilkami, baví nás jimi, děsí, kárá i utěšuje. Každá postava v Pýše a předsudku má nějaký účel, téma, na které chce autorka upozornit a k němuž se chce vyjádřit. A přesto každý jeden z nich působí živě a lidsky a ani jednou vám nepřijdou jako loutky na špagátech. Stejně dobře si Austenová vede ve vyvolávání emocí. Směji se vtipným pasážím, raduji se při šťastných událostech, trnu a zatajuji dech, když na scénu nastoupí drama (a já vyzývám všechny autory světa, aby takové drama z dnes již naprosto nedramatických okolností vyčarovali i oni!), schovávám hlavu do dlaní, když se hrdinové dopustí přešlapu. Hlavně ale zbožňuji Elizabeth, v níž se poznávám, a Darcyho, v němž se poznávám také. Jejich slovní přestřelky, zápas s vlastními chybami a závěrečné poučení. A taky komunikaci! Něco se jim nezdá, něco jim uniká, tak jdou a promluví si o tom. Možná v záchvatu vzteku, možná na základě mylných informací, možná až v závěru, ale udělají to! Alespoň někde ještě komunikace funguje (koukám na tebe, Fantome opery).

Pokud jde o mě a Pýchu a předsudek, miluji ji od prvního slova při prvním čtení a hodlám ji milovat do posledního slova u šedesátého čtení někde nad hrobem.

Anotace knihy láká na příběhy lidí, kteří se vědomě rozhodli žít bez vztahu, protože jim to tak vyhovuje. Realita je ovšem taková, že k tomu se nejvíc přibližuje jen hrdinka první povídky (a i ta vlastně vztah chce, jen volnější). Zbytek aktérů se bez vztahu ocitlo vnějším přičiněním (rozchod, smrt partnera, apod.) a myšlenka na singl život je děsí nebo je přinejmenším dlouhodobě neuspokojuje. Takže je to vlastně sborník o vztazích, jejich důležitosti pro život většiny z nás a peripetiích z nich vyplývajících. (Což dává smysl, protože my true singles přijdeme domů a máme tam boží klid, takže dokud nemluvíme s lednicí, nenastěhuje se k nám UFO nebo se nepřipleteme do manželské krize Nováků od vedle, není o čem psát.).

Pokud jde o kvalitu povídek, nic mě vyloženě neurazilo. Jenže taky nenadchlo. Dobrou polovinu povídek už si nedokážu vybavit ani teď, pár dnů po přečtení. Pár povídek (Žít jako single, Seniorský balet) trochu emocí vykřesalo, ale pochybuji, že se zaryjí hlouběji do paměti. Plačidruh pobavil zajímavým nápadem a faktem, že mi stylem vyjadřování připomněl jednoho zde diskutujícího. A povídka Poslední pár se rozchází pak působila poněkud rozpačitě. Jako jediná skutečně splnila zadání sbírky a měla být jakousi sci-fi tečkou za celou sbírkou. Jenže zbytek povídek zadání vlastně popřel a tak Poslední pár trčí jako špatně zatlučený hřebík z prkna a diví se, co tu dělá. Být sbírka delší, asi ji nedočtu. Takhle to nebyla až taková ztráta času.

10 23.12.2019

Je v knize něco objevného nebo originálního? - Vůbec nic.
Hodí se to někomu? - Pokud už máte zavedený systém vedení deníku/diáře, tak ne. Pokud si systém teprve chcete vybudovat, pak tak trochu ano.
Má cenu to číst? - Ani moc ne.
Má cenu to kupovat? - Rozhodně ne!

Skutečně přínosné myšlenky knihy by se daly shrnout do promyšleného článku nebo prezentace a i pak by byl text užitečný pouze těm, kteří se vlastně ještě ani nezamysleli nad tím, jak by jejich záznamy mohly vypadat. Pokud už jste nějaké ty nápady viděli a máte představu, jděte o dům dál. Pár základních postupů zabalených do spousty pozitivních a jinak motivačních keců ("Naučte se přát si! Ale musíte opatrně, protože když si budete přát zhubnout, mohli byste si přivodit nemoc!" - To jako vážně? -.-) S vizuální formou si holky ale vyhrály, to zase jo.

7 14.11.2019

Musím uznat, že název a bombastické popisky na knize (slovo "šokující" je zlo) ve mně vzbuzovaly pramalou naději, že beru do rukou kvalitní čtivo (ale výzva je mrcha a oxymórony se špatně hledají). A ono ejhle, máme tu příjemné překvapení! (Šokující!)

Živé mrtvoly jsou jedním z nejpopisnějších názvů, s nimiž jsem se setkala. Popisují stinnou stránku života v kanceláři (ne, žádný dresscode, sexualitu nebo stravovací návyky), který je podle všeobecného názoru plný stresu a přepracování. Zaměstnanci se tváří vyčerpaně, jako o život se přehrabují papíry, pobíhají z jednoho rohu kanceláře do druhého a dělají přesčas za přesčasem. A přitom vlastně nemají nic na práci a ukrutně se nudí. David Bolchover totiž mluví o špatné organizaci zaměstnanců, o nejasných pozicích s nejasnou náplní práce, které někdo vytvořil bez většího přemýšlení, o umělé přezaměstnanosti, kterou způsobuje nízká flexibilita podniků, nízké efektivitě práce, o zcestném důrazu na pravidelnou přítomnost na pracovišti a ještě zcestnějším opomíjení reálné práce. A taky o nezájmu vyššího vedení středních a velkých firem si tyto problémy připustit, natož je řešit. Hlavně zde ale mluví o lidech, kteří jsou často talentovaní a inteligentní, kteří kdysi chtěli budovat, tvořit, činit se. O lidech, které však do roka a do dne špatně nastavené pracovní podmínky ubily absencí práce a/nebo její smysluplnosti a sebraly jim sebevědomí potřebné k tomu, aby v životě udělali radikální změnu. A tak vyhasli. Umřeli v židlích, a přestože stále zvedají telefony a přehazují lejstra, není v nich vlastně ani špetka života. Mluví o živých mrtvolách.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se v knize neviděla. Před třemi roky jsem byla plná elánu a nadšení, dnes si cynicky čtu Živé mrtvoly v pracovní době a kašlu na práci, protože čím lépe ji odvádím, tím více mi nadávají. Takže za mě je téma více jak aktuální a pravdivé. A komu je kniha vlastně určena? Živým mrtvolám, aby si uvědomily, že nejsou samy a že se věci dají změnit (autor hodně podporuje drobné podnikatele a zaměstnání v malých firmách). A hlavně jejich vedení, protože jen to může změnit pracovní kulturu firmy a počet živých mrtvol minimalizovat. Styl psaní je svižný a úderný, nijak nepřipomíná typickou příručku osobního rozvoje. Někomu by ovšem mohl vadit až krutý smysl pro humor, který se nese celou knihou a který je obzvláště koncentrovaný v úvodu (ne, fakt to není kniha o líných zaměstnancích, jak by se chvilku mohlo zdát). Poslední hvězdičku strhávám za autorův skluz k utopii v poslední třetině knihy. Nechal se svými řešeními trochu unést a přikládá jim až magickou účinnost, což bylo poněkud úsměvné.

(PS: Obálka anglického vydání je mnohem hezčí a přitažlivější. Česká je nemastná neslaná.)

8 13.11.2019

Uff, za tohle nízké hodnocení se skoro až stydím, ale nemůžu si pomoct.

Už dlouho jsem nečetla knihu s takhle propracovanou a promyšlenou stylistickou formou. Styl vyprávění naprosto odpovídá hlavní postavě - je typicky stařecký, se spoustou vzpomínání na doby minulé, selektivní pamětí, odbíháním od tématu, ztrácející se a překvapivě se vracející nití vyprávění. Hlavní postava majordoma Stevense od nás čtenářů pro své nespolehlivé vyprávění vyžaduje aktivní přístup. V zásadě musíme v jeho promluvě pátrat po nepatrných zmínkách a malých náznacích, které vypravěč zmíní spíše náhodou a přitom mají markantní význam. Jedině tak je totiž možné proniknout rolí profesionálního majordoma, kterou Stevens hraje pro své okolí i pro sebe samého, a dostat se k člověku.

Vyprávěné už mě bohužel nebavilo tolik jako vypravěč a styl vyprávění. Ani citová linka se slečnou Kentonovou (a svým způsobem i lordem Darlingtonem), ani historická linie zabývající se meziválečným a válečným obdobím mi nepřišly dostatečně silné na to, aby knihu utáhly. Chyběla tomu hloubka, důležitost. Něco, co by ze Stevense udělalo skutečně zásadní postavu, kterou chcete rozebírat a po jejíž motivech chcete pátrat. Takhle mi to ale přišlo, jako kdyby Išigura z kanonu vypálil diabolku do vzduchovky.

14 07.11.2019

Temný les se oproti prvnímu dílu série liší hned v několika bodech. Po rozvláčnosti, která byla patrná hlavně v první polovině Tří těles, zde není ani stopy. Časové skoky tu sice pořád jsou a mnohem markantnější, není jich ale tolik a lépe se v nich orientuje. A byť je alfou a omegou knihy stále matematika a fyzika, v Temném lese spíše vytvářejí prostředí, v němž se odehrává kolize, než že by byly kolizí samou. Forma je o něco lepší, přesto v zásadě stejná. Sterilní a studená jako vesmír sám, bez jakýchkoliv uměleckých ambic. Přesun k poněkud akčnějším záležitostem ale onu pustotu mrtvé pouště naštěstí trochu přebil a vyloženě poznámkových pasáží jsem si tu nevšimla. Celkově mi text přišel čtenářsky přívětivější, a proto dávám o hvězdu navíc.

Pokud bych se měla vyjádřit k obsahu, našla jsem v něm několik témat, která mi již byla mnohem bližší než matematicko-fyzikální jevy (ha, konečně trocha sociologie!). Myšlenka Temného lesa je jednoznačně fascinující, a to i přesto že nebylo až tak těžké ji odvodit. Vlastně jsme návod dostali hned na začátku a každý, kdo se alespoň trochu zamyslel, musel dospět k základní ideji bez obtíží. Dost se mi také líbil střet humanismu a pudu přežití, který byl v prvním díle vcelku snadno a rychle uzavřen. Ve druhém díle nám však znovu nastupuje na scénu a výsledek již není tak přímočarý a nevinný. Rozhodně je však uvěřitelnější.

Na druhou stranu díky přesunu ke mně srozumitelnějším tématům začínají vyplouvat na povrch díry v autorově logice, na které někteří upozorňovali již u matematicko-fyzikálních pasáží dílu prvního. Třeba mediátoři. Hlavně ten nejgeniálnější z nich. Přestože plány prvních tří jsem nebyla schopna prohlédnout (hlavně proto, že nám do nich autor nenechal téměř vůbec nahlédnout), řekněme, že jsem si pod plány elity lidstva představovala něco… elitnějšího. Vedle Luo Ťiho však stále vypadali jako géniové, protože jeho plán byl naprosto průhledný a jeho následné odhalení pak dost směšné.

Takže závěr? Čte se to lépe, baví to více, ale už to nedokážu brát tak vážně.

14 16.10.2019

Přestože každou exaktní vědu nad úrovní základní školy vysvětluji kouzelnými skřítky a celá kolize Tří těles se točí jen kolem matematicko-fyzikálních problémů, mě zápletka knihy nadchla. Byla složitá, neprůhledná, fascinující. Nutila mě vytvářet stále nové teorie a vzápětí je zase bez milosti bourat. Zkrátka věc, kterou ocení každý fanoušek hard sci-fi. Prostředí komunistické Číny pak našinci dodávalo nádech známého a přesto naprosto neznámého prostředí, které rozhodně kontrastovalo s běžnou západní tvorbou. Doposud dobré.

Jenže… jenže pak se odhalí celá záležitost s hrou Tři tělesa, hlavní aktéři vylezou na světlo a dobrá polovina napětí se bez náhrady ztratí. A také mi v této beletrii dost chybělo ono „belles“. Nevím, jestli to náhodou neměl na svědomí překlad překladu, s nímž se český čtenář dostává do kontaktu, ale text mi přišel naprosto sterilní. Bez nádechu emocí, pestrosti nebo uměleckého nadšení. Bez barev. První polovinu knihy jsem četla spíše vědeckou zprávu, v té druhé už jsem kolikrát měla pocit, že autor dodal jen poznámky, které zapomněl rozepsat. Idea tedy skvělá, zpracování pokulhává. Zvědavost mi však nedovolí nechat ležet druhý díl ladem.

20 16.10.2019

„Nightwish neposlouchám, jsou strašně mainstreamoví!“
„Jsem cestovatel, ne turista! Nejezdím tam, kam všichni, objevuji!“
„Džíny a tričko z H&M nosí každý, já radši skutečný styl z *doplňte libovolnou masivně rozšířenou značku alternativní módy*“
„Bankovní účet nevedu, adresu nemám aktuální a odvody minimalizuji, jak můžu. Na rozdíl od ostatních nebudu otrokem státu!“
Kdo se s někým takovým nikdy nesetkal, ten kolem sebe takové perly nejspíš hází do dnes.

Byť mi autoři ve svých tvrzeních občas přišli příliš sebevědomí a nesmlouvaví a minimálně v jednom případě mám podezření na špatnou práci se zdroji (to opěvované znásilnění v Atlasově vzpouře si fakt nemůžu vybavit), jde o pěkné shrnutí kontrakultury. Takový ucelený obraz toho, proč jsou i rebelové jen členy stáda a proč být ovcí ve stádu nemusí a často není nic špatného. Pár věcí jsem si uvědomovala již před četbou, dost jsem jich vnímala podvědomě a hodně zde uvedených souvislostí mi unikalo. Pro mě tedy rozhodně přínosná četba, která bavila, poučila a zase mi trochu upravila vnímání světa. Musím ovšem přiznat, že neustálé opakování základní myšlenky autorů („Kontrakultura podporuje to, proti čemu se snaží bojovat.“) se mi po čase začalo trochu zajídat. Díky své prostotě a univerzálnosti se dala vztáhnout na všechny verze kontrakultury (od oblečení přes hudbu po ekologii až po snahu o naprosté vymanění se ze společnosti), díky čemuž text po čase působil dost repetitivně.

Dvě věci, které se mi fakt líbily:
1) Závod na dno - termín, který mi konečně pomohl pojmenovat jev, jenž často vídám ve všech oblastech.
2) Otázka: "A co když to tak budou dělat všichni?" - tímhle hodlám rozbíjet diskuze napříč internety!

13 16.10.2019

Jiná Británie je soubor esejí dotýkajících se témat současné Británie. Fanoušci fotbalu, význam královské rodiny pro Brity, vztah k válečným veteránům, současná politická scéna, vztahy Anglie se Skotskem a Severním Irskem, školství, Winbledon, kvalitně šité obleky a boty... Byť autor vyzobal jen pár užších témat, celek jako by dával výpověď o celé současné Británii, jejím duchu, tradicích a náladách. Publikaci navíc doplňují netuctové fotografie, které jen prohlubují touhu objevovat a poznávat, krásně dokreslují atmosféru. V tomto ohledu jednoznačně skvělá příprava na blížící se výlet do Británie.

Nutno ovšem podotknout, že alfou a omegou knihy je Brexit, s nímž autor jasně a nepokrytě nesouhlasí. Ať se zrovna zaměřuje na cokoliv, vždy dokáže dané téma propojit i s Brexitem a ideálně s pomocí zpovídaných (často přistěhovalců) ukázat na jeho nevýhody a na jednoznačně bezproblémové soužití multikulturní společnosti. O názorovou vyváženost se přitom vůbec nesnažil. Názorové rozpory mezi mnou a autorem vem čert, ale občas vážně až moc tlačil na pilu. Jako kdyby zrovna probírané téma bylo až druhořadé, hlavně ukázat, jak je Brexit fuj. Což je škoda, protože z témat nebylo druhořadé ani jedno.

12 12.08.2019