tsal komentáře u knih

Musím přiznat, že jsem ke knize byla značně skeptická. Na jednu stranu to znělo skvěle. Na druhou stranu mám s podobným typem humorné literatury neveselé zkušenosti. Trvalo mi proto roky, než jsem Cabalovi dala šanci. A víte co? Ono se to vyplatilo!

Jonannes Cabal je fascinující postava. Ne milá, příjemná nebo blízká, ale fascinující. Dost často mu chcete dát jednu přes ústa, což je pocit, který vzbuzuje skoro v každém. Skvěle ho vyvažuje jeho bratr, kterého byste nejraději potlapkali po rameni a objali ho. A pak dál sledovali, jak se spolu ti dva moří, protože dynamika jejich vztahu byla zkrátka zajímavá. Prostředí karnevalu zde bylo v rámci hororové atmosféry využito do mrtě, a přestože Howard nepřišel s ničím vyloženě novým a inovativním, je jeho nápad svěží a snadno vás vtáhne. A pak je tu humor! S tím mívám problémy. Vlastně už se humorným knihám raději vyhýbám (nejsem suchar, jsem divná). Tady ovšem fungoval v celé své parodické, kousavé, sarkastické kráse. Kniha si uměla udělat srandu ze všeho včetně sebe samé a fungovalo to. Jedinou výtku mám tedy až k poslední třetině, kde text ztratil dech a do závěru už se jen doploužil. Škoda, přeškoda. Četby však nelituji a hodlám v sérii navzdory absenci překladu pokračovat. A toho překladu je tak chodem mimo škoda, protože se povedl.

"Hlavonožčí Hlavoun spí, ačkoliv mrtvý je,
v strašném městě R'lyeh pod mořem se ukryje.
Sny, co mívá v hlavě, realitu promění.
Občas na svět skákne, čistě pro potěšení.

Áúúú! Ftang! Ftang! Yog-Sothoth!
Na ulicích shoggoth nadělá rachot.
Jak pěkně jeho pokřik "Tekeli-li!" zní,
čeká nás chvilka epesní.

Cabal si matně vzpomínal, že hudební génius, který se rozhodl uvést Necronomicon: Muzikál se dočkal všeho, co si zasloužil: peněz, slávy i roztrhání na kusy neviditelnou obludou."

5 26.01.2018

Nokturna příjemně překvapila. Sbírka hororových povídek a novel nás seznamuje s rakovinotvorným mužem, Králem duchů, vílami, duchy, dosud neobjevenými zvířaty a mnohým dalším. Connolly se zkrátka neopakuje a stále přichází s něčím novým. Na jedné straně oprašuje staré strašáky, na straně druhé přichází s novými. Žánrově je tu zastoupena historická i současná detektivka, dobrodružné objevování, thriller o otci strachujícím se o děti, kousavě humorný příběh o upírce a mnoho dalšího. Po dlouhé době jsem konečně našla sbírku povídek, která mě neubíjí svou naprostou monotónností a přitom se stále drží v určitém jasně vymezeném rámci.

Stylem psaní pak autor ničím výjimečným, co by ho na první pohled odlišovalo od ostatních, nevynikne. Řemeslo má však zvládnuté a i přes nějaké to menší zaškobrtnutí je čtivý a příběhy a atmosféru má dobře vystavěnou. Pointy povídek pak sice občas vyzní do ztracena (Páně Pettigerův démon, Cirkus Caliban), či na začátku nasadí laťku příliš vysoko a pak ji nedokážou udržet (Už přijíždí záhadný kovboj), jiným však není co vytknout (Nová dcera, Král duchů, Pohyblivé písky).

K českému vydání (BB/Art 2007) mám pak dvě poznámky. Kniha vypadá skvěle. Žádné nákladné vydání, ale černá relativně prostá obálka skvěle odpovídá obsahu a přímo vybízí k večernímu ponurému čtení. Překlad bohužel již tak zdařilý není a často doslova bolel. Neobratná spojení, doslovné překlady, naprosto nepřirozená přímá řeč. Několik povídek podle mého kvalitativně utrpělo právě tím.

5 15.01.2018

Lovecraft. Jak těžké je nenarazit na tohle jméno. Jak těžké je narazit na něj v souvislosti s kritikou. Když o tom tak přemýšlím, existuje vůbec nějaká? Přesto mi trvalo řadu let, než jsem se k otci hororu dokopala a dala mu šanci. Výsledek? Tak půl napůl. Pokud jde o jeho nápady a mytologii vybudovanou jako celek, nezbývá než zírat s otevřenou pusou. V každé povídce je něco nového a ne, nejde jen o nějakou jednu prachsprostou bytůstku. Jde o celé civilizace s minulostí, kulturou, vlastním osudem i charakteristikami! Už se nedivím, že z něj tolik autorů čerpá, protože každou povídkou Lovecraft vytváří materiál pro celé romány.

Pokud jde o atmosféru, dalo by se říci, že tu Lovecraft buduje stejně úspěšně. Osobně tu už ovšem narážím na drobná „ale“. Jeho Essex a okolí fiktivního města Arkham, které se v povídkách pravidelně opakuje, je rozhodně svět stvořen pro temné události. Ponurý, smutný, depresivní. Jen z popisu krajiny vám běhá mráz po zádech. Napínat umí také velice dobře. Natahuje vás na špagát tak dlouho, až nevíte, jestli vůbec chcete vědět pravdu nebo raději zůstat v nevědomosti. Umí překvapit, vyděsit, popohnat i zpomalit. V čem, je tedy problém? Pro mě osobně asi ve stylu psaní. Ten je rozhodně na vysoké úrovni. Obsahuje však složky, které mi drnkaly na nervy. Např. časté opakování, kdy jsou Necronomicon, Miskatonická univerzita, okolí Arkhamu popisovány opakovaně a takřka totožně. Předbíhání, kdy zničehonic v rámci jedné věty prozradí zásadní fakt, pak se vrátí v čase a pomalu se k němu propracovává. Jak by to asi fungovalo bez prozrazení? A nakonec příliš mnoho omáčky. Tím pro mě nejvíce trpěla povídka V horách šílenství. Je to však čistě subjektivní nedostatek objektivně velmi vydařeného textu.

Nejlepší povídky: Hrůza v Dunwichi, Volání Cthulhu
Nejhorší povídka: Dagon
Doporučení: Pokud máte rádi deskovky a Lovecrafta, jsou hry Temná znamení a Arkham’s horror sázka na jistotu! (A navíc zcela v češtině.)

10 08.01.2018

Jak těžké je najít ve Spolčení hlupců sympatickou postavu, blízkou duši, obdivování hodného hrdinu! Vlastně je to zhola nemožné. První polovina bytostí, na jejichž osudy narážíme, je zcela nesnesitelná, druhá snad má nějaké dobré vlastnosti, ale kvůli těm špatným bychom je ve své blízkosti stejně nestrpěli. Nadutost, egoismus, zarputilost až na hranici stupidity, utápění se v sebelítosti, zcestné a ničím nepodložené názory na svět, falešné dobrodiní… dalo by se pokračovat do nekonečna. Dokonce tu najdeme i předobraz dnešních extrémních liberálních levičáků! Na jakou špatnou vlastnost si vzpomenete, tu zde najdete v koncentrované podobě. Je to celé tak strašně absurdní a fantaskní, a přesto tak skutečné a každodenní. Humorné i děsivé. A rozhodně perfektní.

Spolčení hlupců si Pulitzerovku bez debat zasloužilo. Zároveň se ale nedivím, že bylo tak těžké jej dostat mezi lidi. Není to kniha pro každého. Čtenář totiž musí být schopen se podívat do očí svým vlastním chybám a zasmát se jim.

21 08.01.2018

Pokud si prohráváte s myšlenkou, že by překladatelství mohlo být vaší životní volbou, nebo pokud vás zajímá, s čím se takový překladatel musí potýkat, než vám doručí novou knihu od zahraničního autora v lákavé a srozumitelně formě, je tato malá roztomilá knížka pravé pro vás. Velmi stručně, čitelně a s mnoha příklady ukazuje, jaké problémy na vás při překládání budou číhat, jak si s nimi poradili vaši předchůdci, či jak se vyhnout častým chybám. Přečtení z vás neudělá profesionála. Rozhodně vás ale navede na správnou cestu jak se jím stát. Nedocenitelnou je tato knížečka nejen pro zveřejněné zkušenosti autorek, ale také pro seznam literatury a zdrojů, které jsou pro každého překladatele naprosté must-read.

4 17.11.2017

Sedím tu a ptám se stejně jako celá plejáda čínských úředníků: Co s Lotos? Na jednu stranu ji chápu. Podvedli ji, vybodli se na ni, zradili a pošlapali její pověst. Kdo by se nechtěl bránit? Na druhou stranu má ta ženská diplomatické schopnosti bagru, dělá ze života peklo lidem, kteří jí vlastně neublížili, zatímco skutečného viníka nechává být, a dobrovolně se rozhodne promrhat většinu svého života. Asi je to špatné, ale já se nakonec rozhodla fandit úřednictvu i se všemi jeho chybami a mýlkami.

Toliko k příběhu, teď ke zbytku. Dost mi vadila nespisovná řeč. Jasně, do příběhu a k rázu postav sedla, ale já ji zkrátka ve velké míře čtu s nelibostí. Příliš ruší. Humor byl takový sušší. Asi jako poušť. Dost mi také chybělo kulturní pozadí. To trochu napravil doslov a já si zpětně dovysvětlila spoustu věcí, přesto je to jedna z těch knih, které spíše docení znalejší čtenáři než náhodní kolemjdoucí. Co mi ale hodně otrávilo četbu, bylo nedostatečné množství obsahu. Strašně dlouho se přešlapovalo na místě a na začátku druhé části jsem musela napnout vůli, abych knihu neodložila. Nakonec došlo k posunu, ale pozdě.

Titul tedy nepovažuji za ztrátu času. Byl to zajímavý pohled do dosud neznámého světa. Věřím ale, že existují zábavnější volby a rozhodně už se ke knize (a nejspíš ani autorovi) vracet nehodlám.

5 15.11.2017

Začnu negativem. Těžko se mi smiřuje s faktem, že se od antropologické sci-fi odkláníme ke space opeře. Že Tabini a Bujavid prakticky zmizeli ze scény, že Atevové přestávají být cizí a že se střet cizorodých kultur pomalu mění ve všednější střet dvou lidských komunit s odlišnými pohledy na věc. Za to ovšem hvězdičku nekradu. Kradu ji za fakt, že již pátý díl sledujeme jednu a tutéž šablonu stavby příběhu. Říkám si, jestli by to vzhledem k délce série nechtělo nějakou změnu? Alespoň jednu maličkou?

Co si ovšem hvězdičky zaslouží, jsou propracované charaktery, skvěle zamotaná a fascinující politická scéna, (Babička 'Sidi), téměř osvětový náhled do duše překladatele/tlumočníka a fakt, že i přes recyklovanou stavbu příběhu, i přesto že jste již na začátku knihy schopni říct, na které stránce začne jít všechno k čertu a přituhovat, vás autorka dokáže strhnout a vyrazit vám dech. A také vás nepřestane fascinovat s jakým klidem dokáže několika poznámkami přeskočit třeba i několik let napínavých a svět měnících událostí, protože je nepovažuje hodné za vlastní román. Trochu ji za to miluji i nenávidím zároveň.

2 15.11.2017

Tohle byl asi nejnudnější boj andělů proti démonům (či vlastně komu) ever.

Všichni hlavní hoši byli krásní, mladí, skvělí... a všichni naprosto totožně postrádali charakter. Mluva, chování, rozhodování - jeden od druhého se absolutně ničím neodlišovali. Ani to autorce bohužel nezabránilo ve vytvoření celé plejády postav a vystavení na odiv vlastní neschopnosti napsat jednoho slušného aktéra. A to nemluvím o tom, že se vám banda několik tisíc let starých a bojem a politikou protřelých andílků chová jako banda šestnáctiletých kluků. Relativně spořádaných, ale furt šestnáctiletých.

Zápletka by mohla být zajímavá a měla potenciál, díky němuž jsem to vydržela až někam do poloviny, přestože jsem prakticky od prvního odstavce zívala nudou. Místo akce a drajvu se nám totiž dostává jen spousta vaty, která jakoukoliv zajímavou věc totálně zazdí. Ta kniha potřebuje proškrtat tak o 100 - 150 stran, aby se vůbec mohlo projevit nějaké tempo.

Pokud bych měla Rozsévače větru shrnout jedním slovem, bylo by to: "nevyspělá".

4 07.11.2017

Tuto knihu, ač nerada v polovině vzdávám a odkládám na neurčito. Základní myšlenka knihy je bez debat skvělá a rozhodně stojí za pozornost. Problémem je forma. Člověk, kterého ekonomie jen škrtla, tu zkrátka bude plavat. Což je také důvod, proč knihu nedočtu. Skutečně rozumím tak třetině obsahu a další čtení proto nemá cenu. Alespoň dokud si nerozšířím znalosti. Přitom je to škoda. Kdyby autor o něco více zpřístupnil myšlenky laikům, měl by Mýtus racionálního voliče přesně ten dopad a účel, jaký od něj nejspíš očekával.

Golem rozhodně není snadné čtení. Člověk se musí na text zcela soustředit, protože pokud zaspí byť i jen část věty, ztratí návaznost a řetězec symbolů, snů a vidin se mu rozpadne pod rukama v nesmyslnou hromádku nesouvislých obrazů. První strany textu jsou pak nejhorší, protože nejen že vás hodí do hluboké vody, ony vás ještě záměrně matou a znemožňují vám se rychle zorientovat. Avšak osvědčený postup, který jsem se naučila u jiných knih, fungoval i tady. Proplout neporozuměním a číst dál s tím, že časem třeba bude jasněji. A ono bude. V případě Golema se však nemůžu zbavit pocitu, že po prvním čtení by hned mělo následovat i druhé, aby do sebe zapadly i poslední kousky. V každém případě šlo však o strhující čtení s velmi silnou atmosférou.

Závěrem děkuji uživateli Ricardovi za zběžné shrnutí základní symboliky. Většinu toho bych asi po hodinách hloubání vydolovala z paměti a rozluštila sama, takhle jsem si prastaré základy magických a jiných učení osvěžila podstatně rychleji.

14 24.10.2017

Kláštery jsou fascinující místa, která přitahují pozornost bez ohledu na vyznání. Mají bohatou historii, pojí se s nimi mnoho zajímavých osudů a evropská kultura jim do dnes vděčí na mnohé. Pokud vás tato místa zajímají jako mě, mohla by se vám Tichá srdce líbit. Autorka zde s láskou představuje již zaniklé i dosud existující kláštery na našem území, seznamuje nás s jejich historií a v případě těch, které dodnes mají svou fungující komunitu, i s osudy lidí, kteří se rozhodli sloužit Bohu na plný úvazek. Knihu pak doplňuje celá řada nádherných fotografií, které dovádí atmosféru knihy k dokonalosti.

Pro mě osobně byla jediným nedostatkem (jestli to tak vůbec můžu nazvat) přemíra architektonických a historických dat, která se navíc otravně často opakovala (což není nijak překvapivé, vím). Osobně bych uvítala více rozhovorů se současnými představiteli řádů nebo větší důraz na život historických osobností.

5 11.10.2017

Dočteno do poloviny, pak už jsem jen přeskakovala po dialozích. Krom vrchovaté várky patosu a lyriky nám tu vlastně není nic nabídnuto. Rozhovory, které šly mimo mě a které často neměly ani hlavu, ani patu. Nijaký děj, který se i přes krátký rozsah nepříjemně táhnul. A pokus o vraždu, který nevzbudil ani napětí, ani emoce.

1 09.10.2017

K Orwellovi jsem se nehnala. Po zklamání z Huxleyova Krásného nového světa jsem čekala jen další staré sci-fi - dobrý příběh, skvělé téma, ale zjednodušené až příliš plyšové zpracování. Mýlila jsem se. Strašně jsem se mýlila.

Orwell přímo před našima očima rozehrává vraždu. Vrahem je nepřítel, jehož míra obludnosti sahá za hranice mé představivosti, a obětí sama lidskost, člověk, jedinec. 1984 mě zničilo. Tak moc, že si nejsem jistá, jestli se ke knize kdy budu moct ještě někdy vrátit. Jedno tomu ale už nikdo nesebere. 1984 je první věc, která mě rozbrečela hrůzou. A k tomu už asi nemám co dodat.

26 30.09.2017

Tampa je vzrušující náhled do duše pedofilní sociopatky, která využívá profese učitelky na střední škole k lovu svých sexuálních obětí. Jejím cílem je nevýrazný chlapec – oběť, která bude nejen splňovat její zvrhlé nároky na fyzický vzhled, ale u které bude mít také jistotu diskrétnosti. Zatímco tedy mladík prožívá svou první velkou lásku, my čtenáři díky stylu vyprávění víme o každé učitelčině myšlence – víme, že si jen hraje a že je to vlastně docela mrcha.

Je to kontroverzní? Ano. Je to plné sexu? Ano. Je to úchylné? Ano. Také je to ale dobře napsané, a pokud jste fanoušky erotické literatury a dokážete ocenit i charaktery, které nesdílí vaše morální hodnoty, nelze než doporučit. Mám pocit, že o tohle se pokoušela Jamesová, když psala Padesát odstínů šedi. Tampa však na rozdíl od ní nezklamala a navíc zneužívání nevydává za lásku. Body k dobru.

10 21.09.2017

Když jsem Čarodějova synovce četla poprvé, jako první díl série, příliš mě nezaujal. Při druhém čtení, v pořadí původního vydání, se mi líbil podstatně více. Je to zkrátka prohloubení známého světa, doplňuje mu historii a dotváří obraz. Sám o sobě sice funguje, ztrácí však podstatnou část svého kouzla. Opět jde o knihu plnou fantazie a tvůrčí energie (metaforicky i doslova). Některým čtenářům by mohlo vadit, že jde o jeden z dílů s nejsilnější křesťanskou tématikou. Stojím si však za svým názorem, že Lewis na rozdíl od Pullmana nevnucuje, jen nabízí. Nejde o agitku, jen o motiv.

4 21.09.2017

Ostrov pokrytců si rozhodně zaslouží stejnou pozornost jako známá Sága rodu Forsytů (a navíc vám nezabere tolik času). Jde o nadčasový román o přetvářce, o střetu povahy jedince s povahou davu, tedy o situacích, s nimiž se setkal každý z nás. Kolikrát cítíme, že je něco špatně, že je něco potřeba udělat. A buď to neuděláme, protože společnost kolem nás plyne v nečinnosti, nebo to uděláme a cítíme se trapně, protože najednou vyčníváme. Stejně jako Richard Shelton, také my rádi hledíme na své okolí kritickýma očima. Jenže chceme-li kritizovat jiné, musíme často čelit pravdě, která už tak líbivá není. I my sami se často dopouštíme pokrytectví, i my sami nejsme schopni dostát svých morálních nároků.

K dokonalosti chyběl jen širší tematický záběr. Galsworthy se v zásadě točí jen kolem majetkového střetu vyšších vrstev s nižšími a postavení žen v ryze patriarchální společnosti. Na druhou stranu, později zmíněné téma u mužského autora své doby značně překvapilo. V tomto ohledu Galsworthy jednoznačně předběhl svou dobu.

4 21.09.2017

Můžu o knize, zabývající se smrtí a umíráním, napsat, že je optimistická a veselá? Přinejmenším je to zvláštní. Jenže je to také pravda.

Martin vidí Smrt, což je velmi ojedinělý jev. Není proto překvapující, že se Smrt rozhodne s Martinem za každou cenu spřátelit, přestože mají jen málo společného. Smrt(-ťák) je nekonečný, Martinův život je okamžikem. Smrt vidí svou práci jako osud, jemuž se nelze vyhnout. Martin na ni nahlíží jako na věc, proti níž lze bojovat. Oba se tak často dostávají do morálního a názorového střetu, díky němuž přátelství skřípe. Ale také se vyvíjí a upevňuje.

Tento titul je vlastně jedním velkým zamyšlením nad životem a jeho koncem. Odlehčenou a humornou formou otevírá téma, nad nímž se čas od času pozastavuje každý z nás, a nabízí prostor dvěma hlavním pohledům, aniž by nakonec vnucoval jedinou skutečnou pravdu. Nejde o high literaturu, úkolem je spíše na krátkou dobu zabavit. Přesto vás hlavní myšlenka donutí popřemýšlet o tom, kdo z těch dvou má pravdu a jestli něco jako pravda vůbec existuje.

Bohužel se našly i dva nedostatky, které hodnocení stáhly dolů. Jednak textu chybí tah na branku. Kniha je čitelná a těžko se odkládá. Přesto… chybí silné emoce, chybí překotné tempo. Všechno plyne příliš poklidně, bez větších vln. Druhak se moc nepovedl překlad. Proč se o Smrti (/Smrťovi) a Smrt sám o sobě mluví v ženském rodě, přestože jde o muže, mi zcela uniklo. Věty občas nedávaly smysl, jednou jsem zaznamenala prohození postav a v popkulturních reáliích, jichž nebylo nejméně, překladatelka také nebyla pevná v kramflecích.

(PS: Obálku chci jako plakát na zeď!)

7 21.09.2017

Málokdy se stane, že bych si nevěděla rady s hodnocením. Pokud bych Dětskou otrokyni měla brát čistě jako literární dílo, dosáhla by tak na dvě hvězdy. Text je psán jednoduše, spíše kratšími větami, slova se často opakují. Opakování se vlastně dočkáme i na obsahové úrovni, kdy jsou nám některá fakta předkládána až s úmornou frekvencí. I přes jednoduchost textu a vcelku krátký rozsah se však kniha četla zdlouhavě, často jsem se musela probojovávat na další stránku. Text ani přes zajímavost obsahu nedokázal zaujmout.

Na druhou stranu bych svými dvěma hvězdami knihu nerada odsoudila na propadliště dějin. Pojednává totiž o dětské práci, zneužívání a těžkém postavení dívek v Nepálu. O situaci, která se sice začala díky humanitárním organizacím a angažovanosti postižených dívek hýbat, avšak jen pomalu a neochotně. I dnes, 17 let po oficiálním zrušení nevolnictví, zde spousta dívek sdílí autorčiny zkušenosti a spousta matek nevidí jinou cestu než poslat své dítě pryč. A o tom by se mělo vědět, mluvit i číst.

Hodnotit tedy nejspíš nebudu. Vystačím si s doporučením - odhlédněte od slabostí formy a Dětskou otrokyni si přečtěte. Je potřeba vědět, že evropský standard není standardem celosvětovým a že je stále co měnit k lepšímu. Pokud Urmila není důkazem, že i nejnepatrnější člen společnosti může změnit osudy ostatních, pak už nikdo.

Druhý díl (čteno v pořadí původního vydání, nikoliv chronologicky) je slabší než ten první. Vlastně jsem váhala, jestli mu dát tři nebo čtyři hvězdy, protože nejvýstižnější by bylo něco mezi. Narnie doslova ztratila spoustu ze svého kouzla, rámec příběhu mi přijde takový nějaký menší a zanedbatelnější, než byl boj s Bílou čarodějnicí, a přestože se Kaspian snažil oživit a přitáhnout pozornost, známá čtveřice sourozenců nám tu jen povlávala. Chvílemi jsem měla pocit, že v příběhu vlastně vůbec nemuseli být a fungovalo by to lépe. Takhle bloumali kolem, snažili se tvářit důležitě, ve skutečnosti však jen zabírali místo zajímavějším věcem.

Harry Potter ke mně přišel později, než by měl, ale ne o moc. Kronika rodu Spiderwicků mé dětství a hovězí léta minula úplně, ale vlastně mi to ani moc nevadí. Ovšem Letopisy Narnie… ty jsem měla poprvé číst jako dítě. Obzvláště první díl na nás dýchá takovou dávkou fantazie a odkrývá počátky světa tak rozsáhlého a kouzelného, až se nemohu zbavit pocitu, že mě má dospělácká fantazie o něco ochuzuje. Jako dítě bych byla nadšená, zalezla do skříně a odmítala vylézt, dokud to nepůjde druhou stranou. Teď nezbývá než si povzdychnout a jít zase do práce.

Lva, čarodějnici a skříň pak z celé série prozatím hodnotím jako nejlepší a nemyslím si, že se po dočtení posledních dvou dílů něco změní. Jako každý začátek, i tento se drží jednoduchosti. Otevírá, nabízí, ale nikam netlačí, jen ukazuje možnosti. Je to příběh o dobrodružství několika dětí s pohádkovou pointou, že dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Hrdinové na konci vyjdou lepší, než jak vešli na začátku, pravda je nejstabilnější měnou a prastarou magii nelze obejít chvilkovým překroucením faktů. Před očima nám ožívají tvorové z legend, zvířata promlouvají a vše kolem nás má duši a může začít tančit. Kdo chce vidět kouzla, nechť otevře tuto knihu.

15 23.08.2017