tsal komentáře u knih

Sága se prozatím tváří jako rodinné drama na pozadí války se špetkou lásky navzdory všem. Trocha šílení kolem rodičovských povinností, trocha střílení a utíkání před válkou, trocha mezirasového míšení. A taky spousta imaginace a fantazie utržené ze řetězu. Příběhově je laťka zatím tak na průměru, ovšem stylem vyprávění se Sága vyšvihla dost vysoko. Co teprve, jestli i děj nabere grády?

7 03.06.2018

Natěšená z filmu jsem se vrhla na knihu a dočkala se spíše zklamání. Vyloženě tragické to není. Hrdinové jsou zajímaví, město fascinující, strach ze zhasínajících světel a vše obklopující temnoty funguje na jedničku. Jenže to není ani skvělé. Některé situace byly přitažené za vlasy, jiné se držely nemístně při zemi. Celá idea kolem založení města je totálně padlá na hlavu a tempo příběhu neustále kolísá mezi hluchými vycpávkami a náhodou odstartovanými sprinty. Spousta jiných knih pro děti 9 – 12 let dokáže zaujmout čtenáře a přitom po celou dobu dávat smysl. Ember ten smysl často postrádal.

6 01.06.2018

Číst Kvalitu života bylo strašně zvláštní a po celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že nahlížím do textu, do kterého bych nahlížet neměla. Příliš osobní, příliš niterný. Poslední rozloučení Jany Rečkové není jen souborem jejích soukromých vzpomínek prolínajících se na přeskáčku se třemi povídkami. Je to výkřik: „Já chci ještě žít!“ který na vás volá z každé stránky, z každého slova a vy cítíte, jak je smrt najednou blízko a jak může být ošklivá.

Znáte-li autorku a chcete-li nahlédnout do jejích posledních let plných bolesti, do života plného strastí, dobrých i špatných momentů, nahlédněte. Sama vám otevřela cestu do své duše. Neznáte-li autorku, těžko říct, jestli vás bude text zajímat. Ponechávám bez hodnocení, protože něco takového se hodnotit nedá.

Těžko by se našel malý nebo velký milovník hororů, který by nechtěl svého vlastního tajemného strýčka v tajemném domě za tajemným lesem a se spoustou děsivých historek k vyprávění. Rámcový příběh knihy tak nemá chybu a strašidelná atmosféra z něj jen sálá, přičemž vypointování zapracovalo na sto procent. Se samostatnými příběhy, kterými je rámec vyložen, už je to však o ždibec horší. Nápady dobré, atmosféra se dá krájet, jen ty konce… přišly mi takové unáhlené. Člověk si je ani pořádně nevychutnal a už se běželo dál. Jde však o malou vadu na kráse, která menšímu čtenáři bude vadit méně než většímu.

(K míře strašidelnosti - pokud dítko zvládne Andersena a třeba jeho Přítele na cestách, zvládne tohle s přehledem.)

7 22.05.2018

Pokud vás zajímá, kde nakoupit pěkné hadry, do jaké populární kavárny zajít a které bary navštívit, možná vám průvodce něco dá. Pokud chcete poznávat památky a něco užitečného se o nich dozvědět, jděte o dům dál. Pro mě průvodce dost na dvě věci.

2 09.05.2018

Uff... dočteno na stranu 90 a nadobro vzdáno. Kniha nebyla špatná a autor rozhodně nepíše mizerně, ale jeho text se čte dost těžko, přičemž jsem neměla pocit, že za svou snahu dostávám adekvátní odměnu.

Příběh byl rozhodně zajímavý. Anotace se sice tváří, že jde o střet člověka s technologií a snad navádí k úvahám o soběstačnosti jedince v přetechnizovaném světě. Realita však leží v ryze lidském dramatu o vztazích současných i minulých, dořešených, ale hlavně nedořešených, s nimiž se muži a ženy potýkají bez ohledu na dobu. Sci-fi prvky (přinejmenším v první třetině) byly čistě kulisami a místo nich by stejně obstojně mohla stát současná vesnice nebo město 19. století. Tématiku mezilidských vztahů však autor zvládal a s psychologií si vyhrál.

Problém byl ve formě. Časté a nedostatečně uvedené skákání mezi osobami, místy a časy vedlo ke zmatení, které setrvávalo i přes půl stránky. Stejně tak k přehlednosti textu nepomohlo zmatené odstavování, kdy se v jednu chvíli odstavovalo skoro všechno a v druhou se vám v rámci jednoho odstavce odehrál celý dialog a čtenáři hádej, kdo co řekl. Sloh měl bohatou slovní zásobu, ale byl těžkopádný a hutný. Čtenář se jím spíš brodil, než že by po něm běžel očima. Kdybych měla složitost textu srovnat třeba se Jménem růže, které po mně také vyžadovalo maximální pozornost a časté vracení se k již přečtenému, došla bych k závěru, že Růže se mi četla snadněji a odměnou za mou snahu byl mnohovrstevný příběh s mnoha symboly, z nichž některé budu luštit ještě v budoucnu. Před šedesáti lety však nabízí jen nesmírnou námahu a vcelku obyčejné, byť dobře promyšlené, milostné drama. Text zkrátka potřeboval jednoho až dva objektivní betareadery, kteří by autora donutili zapracovat na srozumitelnosti. Pak by hodnocení vylétlo hodně vysoko. Takhle to působí jen jako nezrevidovaný polotovar.

1 08.05.2018

Co začali Tři vyvolení, to Pustiny dotáhly k dokonalosti. Vztahy mezi postavami se upevňují a dotvářejí, stále v nich však zůstává mnoho nevysloveného a neotestovaného do budoucna. Oba společníci si během putování zvykají na Rolanda a Roland si zvyká na to, že už není sám. Do příběhu se také vrací chlapec Jake, jehož role kmitá někde mezi Rolandovým svědomím a svébytnou entitou, která má v textu své plnohodnotné místo. Pokud jde o příběh, k bájné Věži se dostaneme sice blíže, jenže jen nepatrně. Nevíme o ní vlastně skoro nic nového, jen je jistější, že k ní musíme, ať je Věž čímkoliv a kdekoliv. Tempo vyprávění se celou dobu drží na střední rychlosti. Neploužíme se, ale ani neletíme. Dobře to však zapadá do kontextu pomalého pěšího putování, namáhavého přežívání ve světě, který se hnul, a družiny, která se stále učí. Body k dobru navíc za Blaina a neustálé odkazy na literaturu a popkulturu.

Pustiny jsou tak první Kingovou knihou, k níž nemám žádné výhrady. Je to vyvážené, svébytné a přitom to táhne k přečtení dalších dílů. Postavy jsou propracované, živé. Prostředí fantaskní, přesto postavené na solidních základech. Způsob psaní bez chyby.

13 24.04.2018

Tohle byla naprostá ztráta času. Nekonzistentní papíroví hrdinové, nelogické jednání, nesmyslně zkomplikované jednoduché situace doplněné nesmyslně zjednodušenými komplikovanými situacemi. Akce je psaná nepřehledně a nudně, nebo ji autorka rovnou přeskočí, protože nedokáže vymyslet, jak danou situaci vyřešit. Romantická linka zase tak strašně tlačí na pilu, až to bolí. Autorka si se všemi a vším dělá, co chce, a vůbec ji nezajímá, že by příběh a postavy měly působit realisticky a uvěřitelně. Styl psaní jednoduchý až tristní, zachraňovalo to jen pár dobrých vtípků. A konec? 9 z 10 Disney princezen by si nad tím zázračným vyřešením situace zaťukalo na čelo. Ta desátá už by spala. 1,5 hvězdy.

Oblíbené momenty zoufalství (spoilery):
- Hrdinka se hněvá sama na sebe, že jí hlavní hrdina začíná být sympatický. Vždyť jí přeci tak pěkně a tak dlouho šlo ho nesnášet! Jasně. Celých těch pár hodin, co se znali, jí to šlo moc pěkně. Lol.
- Ó, máme mimozemské děťátko! – Chcípni smrade, stojíš v cestě. – Fňuk přišli jsme o mimozemské děťátko. – Dobrý, máme z něj vzorky, situace zachráněna, jedeme dál!
- Dveře se zavírají. Sice máme spoustu času na to, abychom spolu mluvili a házeli na sebe významné pohledy, ale čas na to, abych sakra prošel, není. Chápete, chybělo by to správné drama, že?

4 24.04.2018

Uff… Na jednu stranu musím obdivovat, s jakými problémy si autorka dokázala poradit, v jakých podmínkách dokázala dobrovolně a občas i s radostí žít a jak se opakovaně z ničeho vypracovala k něčemu. Na druhou stranu to byla neskutečná nezodpovědná blbka, která by potřebovala proplesknout.

Jedna věc je vdát se za cizince, s nímž jsem schopná se domluvit a kterého znám, a do kultury, o které něco vím a ideálně znám i její úřední jazyk. Druhá věc je všechno opustit a zůstat v zemi, o které nevím absolutně nic, s cizincem, s nímž nejsem schopná lepší komunikace než pár jednoduchých vět lámavou angličtinou a kterého znám pár hodin. Její pojetí lásky založené čistě jen na fyzické přitažlivosti (její africký princ, její bůh!) a vůbec ničem jiném bylo tak neskutečně povrchní, že jsem jen zírala. Byl láskou jejího života a chtěla s ním žít v divočině bez jakýchkoliv záruk, protože byl pěkně rostlý. Lol. A její přístup ke zdejší kultuře byl také neuvěřitelný. V první mezipauze ve Švýcarsku dle svých slov nastudovala všechno, co se dalo, a naposlouchala hodiny hudebních nahrávek. Evidentně u těch nahrávek také zůstala, protože ihned po návratu do Keni zjišťujeme, že o dané zemi neví vlastně nic. Chce se tam vdát, ale nemá zjištěno, jak probíhá úřední řízení. Neví o obřízce, neví o svatebních rituálech, neví o postavení žen v kmeni, neví nic o slavnostech, ani zvycích. Ta si snad nepřečetla ani průvodce, natož aby ji napadlo navštívit nějakého odborníka a nechat si udělat alespoň krátkou přednášku. Na místě pak na vše nahlíží svrchu, každou chvíli něco označuje za zaostalé, špinavé a odporné. Ani to jí ale nebrání vzápětí masajskou kulturu prohlašovat za tu jedinou vhodnou pro ni, Masaje za své bratry (!!!!) a Keňu za svou domovinu. Domovinu, z níž po třech letech utíká, protože ji život zde zabíjí a protože jí tu nikdo nerozumí. Zkrátka a dobře, Bílá Masajka je kniha o tom, jak se rozhodně nechovat, když se člověk chce přestěhovat do jiné kultury.

Literárně jde o průměr. Jako čistě beletrické dílo by to neobstálo, ale číst se to dá. Text má hlavu a patu, věty jsou sice jednodušší a slovní zásoba chudší, ale zažila jsem hůře napsané životopisy. Jako ukázku života v Africe můžu doporučit.

11 24.04.2018

Na jedné straně máme povedenou a podrobně rozpracovanou psychologii člověka v extrémní situaci. Člověka, který nedokáže být upřímný ani k sobě, ani ke svému okolí; který si většinu času není jistý ani tím, kdo vlastně je, co chce a kam směřuje. Přesto, napůl vědomě, napůl snad v šílenství, sahá k zásadnímu a nezvratnému činu. Výsledkem je naprosté zmatení pocitů. V jednu chvíli se Raskolnikov hájí, v druhou se takřka přiznává. Nejdřív od sebe všechny odhání, pak se k nim sám vrací. Ve svém počínání a životě nevidí smysl, ale odmítá se vzdát bez boje. Zmatek v jeho duši se záhy odráží i v myslích lidí kolem něj, jenž střídavě váhají, doufají, věří a pak zase víru ztrácí. Snaží se s jeho činy držet krok, ale nezvládají to. Jen povlávají za ním a každý z nich se svým osobitým způsobem snaží vyrovnat s ranami, které kolem sebe Raskolnikov rozdává. Pokud jde o propracovanost charakterů, psychologii postav a reálné zobrazení emocí vyčnívá Dostojevský vysoko nad ostatními.

Na druhé straně tu máme dialogy, které jsou vlastně plamennými prohlášeními. Strojené, umělé, nepřirozené. Ubíjející. A když vás neničí proslovy, likvidují atmosféru zbytečně směšné scény, které do tíživého tématu knihy ani nezapadají. Není snadné dostat filozofii do epického děje, ani ji podrobně rozebrat a přitom držet příběh i postavy v rukou a pevně je kočírovat k určitému konci. Těžké však neznamená nemožné. Dostojevského vrstevník Tolstoj to zvládal s bravurou. Dostojevský však jen zahlcuje odstavci, které vzbuzují pocit lopotné práce a nemotivují k hlubšímu zájmu. Ty skvostné a vyzdvihované myšlenky jsem tam viděla. Ale pokaždé jsem měla pocit, že musím měsíc přesypávat tuny písku, abych se dostala k dalšímu maličkému drahokamu. A do toho se vám nikdo nepohrne s nadšením.

7 06.04.2018

Tahle urban fantasy se dá číst a nejspíš ji vcelku rychle dorazíte až do konce a ani nebudete moc trpět. Zároveň ale budete mít pocit, že jste měli věnovat čas něčemu smysluplnějšímu. Není to dobré. Dokonce to není ani průměrné.

Líbilo se mi zpracování mytologických a jiných monster. Knihy jako Klíč k určování kouzelných tvorů k sérii Kronika rodu Spiderwicků nebo Fantastická zvířata a kde je najít k Harrymu Potterovi mě nikdy nelákaly, ale jakousi rukověť k téhle sérii bych si přečetla s chutí. V zásadě to byla jediná složka, která byla propracovaná, originální a funkční. Tím jsme vyčerpali plusy.

K neutrálu přidám zápletku, která se dala bolestivě předvídat, ale měla i své světlé chvilky.

Mínusů je nejvíce. Poznámky pod čarou vysvětlující pro děj absolutně nepodstatné věci nebo věci, které jsou následně vysvětleny v samotném textu. V brakové literatuře. To jako vážně? Hlavní hrdina, který neměl vlastní vůli, motivaci, ani cíle. Pohyboval se tam jako panák, jehož jedinou a zcela očividnou úlohou bylo vší silou se napasovat do situace, kterou si zrovna autorka vymyslela. Stupidní vtípky, dvojsmysly a strašně cool hlášky, u nichž jsem se nerozhodla, jestli jsou výsledkem mizerného psaní, mizerného překladu nebo kombinací. V každém případě mi z nich krvácely oči.

Zvláštní odstavec si pak zaslouží absolutně neschopná hlavní hrdinka. Živí se jako lovec, stopař a tak trochu detektiv. Přesto není schopná získat ani jednu relevantní informaci. Vše se dozvídá díky schopnostem ostatních nebo náhodou. Neustále plácá o tom, jak dokáže zabít člověka nebo stvůru a jak je děsně nad věcí, ale ani jednou jí to vlastně neuvěříte. Je to ochránkyně kryptidů, která konstantně, bez svolení a na počkání prozrazuje jejich skrýše a tajemství. Její jedinou detektivní taktikou je opakovaně lézt na jedno a to samé místo, opakovaně tam dostávat nakládačku a opakovaně odsud utíkat, dokud to druhou stranu nepřestane bavit a k cíli ji nedopraví sama. Lol. A ano, pochopili jsme. Má ráda tanec. Fakt o tom musím číst dvakrát za stranu?!

2 30.03.2018

Být novelka ještě o něco kratší, možná se pocit nudy nestihne dostavit. Ale i těch 128 stran bylo moc a zprvu zábavná hra se brzy změnila úmornou repetici. Tématicky je to lehce zajímavé a občas jsem se i pousmála. Pokud máte kvůli zastaralosti jazyka problém s Babičkou, tohle rovnou vzdejte. Všechny ostatní by mohl archaický jazyk okouzlit.

26.03.2018

Tenhle komiks je vizuální pecka, která vás vymáchá v temnotě a depresi jako málo co jiného. V prezentaci depresivně hororového stylu do toho šlape na plno a nenechává si nic na příště. Třešničkou na dortu jsou i mnohé odkazy na popkulturu temnějšího a divočejšího rázu, z nichž jsem bohužel mnohé nejspíš nepostřehla. Doposud tedy dobré.

Co tím ale chtěl autor říct? A tady to jde do kopru. Komiks nemá příběh, nemá ani žádnou osnovu, nijak se nevyvíjí. Jde jen o hromádku střípků a epizodek bez ladu a skladu naházených na jednu hromadu. Trochu také váhám, kdo je cílová skupina. Infantilnost vyprávění (je-li co vyprávět) to táhne maximálně na děti dvanácti let. Ale ty sotva ocení násilí, děsivou atmosféru a hlavně odkazy na skupiny, se kterými budou do kontaktu přicházet spíše starší čtenáři. V závěru tak vzniká prapodivná neurčitá směs ve vizuálně vymazleném balení.

2 24.03.2018

Přestože mi z nějakého prapodivného důvodu trvalo dva (!) roky, než jsem doposlouchala poslední polovinu poslední kapitoly a tím audio-četbu konečně zakončila, hodnotím Mariňáky pozitivně. Jasně, nejde o žádné filozofické dílo, které si bere na paškál společnost, rozbor duše nebo chce varovat před nezodpovědným jednáním. Zkrátka, nečekejte žádného Heinleina a druhou Hvězdnou pěchotu. Tady jde jen o tři věci – o násilí, o přežití a o pár okamžiků srandy, než člověka sežere vesmírná havěť. Ve své jednoduchosti jde však o neskutečnou jízdu. Na jejím začátku jste jen neschopní civilové, uprostřed se koupete v krvi, potu, písku a tělech svých spolubojovníků a na konci se zastavíte a nechápete, kde jste a proč vám došly věci, do kterých by se dalo střílet. Pokud vám nevadí poctivé násilí, chcete se odreagovat a vystřílení kolegů v práci zatím vidíte jen jako krajní řešení, tohle je kniha pro vás.

K audioknize: Poslouchala se skvěle a hlas pana Velena nemá chybu. Jen to šepotání řvaných rozkazů mě opakovaně bavilo.

5 16.03.2018

Druhý díl V pasti pro mě jednoznačně zachraňoval Soames. Jednak mi jeho charakter přijde nádherně spletitý a plný kontrastů, tedy na sebe strhne veškerou pozornost takřka bez námahy, druhak mi mladý Jolyon a Irena byli duševním naladěním vždy nesmírně vzdáleni a nezdá se, že by se na tom s lety něco měnilo. Dynamika jejich trojúhelníku je však plně funkční a stále stejně dobře slouží jako zobrazení autorových postojů. Pokud jde o základní gró příběhu, důraz se nám z vymezení jedince vůči společnosti v díle prvním přenesl na střet dvou individualit. Společnost, ať už všeobecná nebo zosobněná rodinou Forsytů jako jednou entitou, zde sice doposud figuruje, její úloha je ovšem již poněkud bezzubá. Dávné rozpory a nepřátelství mezi jedinci ale setrvaly a naopak ještě zesílily. Pokud jde o duševní rozpory v rámci jedné osoby, ty i ve druhém díle zůstaly významným faktorem a motivem.

Linii s mladší generací schválně ponechávám stranou. Beru ji čistě jako prostor pro zdůraznění toho, kam až mohou spory pra/rodičů vést a jak se mohou zcela neplánovaně a nevědomky podepsat na životech potomků. Jejich životní příběhy jdou však již naprosto mimo mě. Což je také důvod, proč se na třetí díl v tomto re-readingu opět nedostane. Mladý Jolyon měl totiž pravdu. Jako by skuteční Forsytové vymizeli s jeho generací…

2 16.03.2018

Miláček mě, jako spoustu jiných žen, dost rozhodil. Než že by se mi z něj však podlamovala kolena, spíše jsem mrkala nad tou drzostí a hlavně nad tím, v co ona drzost nakonec vyústila. Duroy je postava, kterou nemůžete mít rádi a na rozdíl třeba od Vicomta de Valmont z Nebezpečných známostí jej nemůžete ani obdivovat. Má příliš mnoho špatných vlastností toho typu, který nechce nikdo z nás. Hlavně jeho nenasytnost a věčná nespokojenost, díky nimž se cítí tím ublíženější, čím více získává, z něj dělají tvora naprosto nesympatického. Přesto vás fascinuje dostatečně na to, abyste knihu dočetli až do konce. Chcete totiž vědět, jak to s ním dopadne. Ne, přesnější je říct, že chcete vidět, jak si konečně namlátí ústa, jak mu to někdo spočítá, jak se mu některá z jeho milenek krutě pomstí a vesmírná karma bude vyrovnána. Dočtete to, protože ho chcete vidět trpět.

Miláček Duroy však není one-man show. Zdatně mu sekundují i další postavy, obvykle pohlaví něžného, které se dočkají stejné propracovanosti jako on. Autor zvládl takřka nemožné a vystupuje do popředí mého čtenářského seznamu jako jeden z mála spisovatelů mužů, jejichž ženské hrdinky mi přijdou skutečné, procítěné a lidské. A to i přesto, že na ně nahlížíme jen zvnějšku a o jejich myšlenkách nevíme zhola nic. Kritika tehdejší společnosti (obzvláště pak střední vrstvy), politiky a jejích vazeb na média jako by vypadla ze současných událostí. Dílo je to ve všech ohledech stále aktuální a, byť vás vyloženě neunese a neokouzlí, rozhodně stojí za přečtení.

(Můj vnitřní Forsyte by řekl: "Jak francouzské!"
Můj vnitřní Vikomt de Valmont by řekl: "Tohle není fér!")

16 15.03.2018

Se Scotlandyardem to bylo trochu jako na horské dráze. Chvíli lepší, chvíli horší, jednou skvělý nápad, jednou hloupost.

Pokud bych měla vyjmenovat plusy, začala bych asi zajímavou směsicí postav. Ty si vás sice získávají pomalu, ale nakonec získají. Je jich několik a každý měl to štěstí, že obdržel vlastní charakter a dost prostoru na to, aby se projevil v celé své kráse. Hned za postavami mě zaujala stavba příběhu skládající se z několika dějových linek. Ty se proplétají, míjejí, ovlivňují a přitom spolu příliš nesouvisí. Pan Grecian je skvěle využil k porcování napětí, kdy se volnější okamžik v jedné doplňuje s napnutějším okamžikem v jiné, nebo kdy je gradace v těch správných momentech umocněna hned několika z nich. Také je umně využívá k matení čtenáře. Hází drobky do slepých uliček, odvádí nás na scestí a následně bez jakéhokoliv posměchu vrací zpět na správnou cestou. Po celou dobu vás tak vlastně zajímá, kdo, co, proč a jak. Nejzajímavější částí knihy pro mě pak byl pomalý přechod vyšetřovacích metod od temného středověku k současnému forenznímu pátrání.

Teď k negativům. Pomalý rozjezd mě málem nadobro zazdil. Po čase se sice kniha konečně rozběhla a nabrala spád, bohužel však ne na 100 %, spíš na takových 75 %. Vše (a je toho docela dost!) se odehrává na ploše několika málo dnů, nechybí akce, ani napětí, přecházíme od osobních problémů k profesním. Jenže text celou dobu působil poněkud rozvlekle a utahaně a naprosto mu chyběla hektičnost popisovaných událostí. Napětí také mohlo být o trochu vyšší, kdyby si s námi autor déle hrál a neodhaloval nám vraha tak brzy. A přestože jsem většinu postav měla veskrze ráda, občas jsem se neubránila protočení očí nad stupiditou jejich chování. V zásadě šlo o tým profesionálů, v jejichž počínání bylo cítit jak zkušenosti, tak i těžký život, kterým procházeli. Jenže pak najednou došlo k lapsu a zachovali se naprosto stupidně. Jinak se to říct nedá. S kdekým se vybavovali o podrobnostech případů, vyhazovali nebo nevyřizovali vzkazy, které jen tak z plezíru označili za nedůležité, nechávali důkazní materiál ležet jen tak, aby k němu takřka kdokoliv měl přístup, přestože to na jejich pracovišti chvílemi bylo jak na nádraží. A některé jejich závěry svědčily spíše o náhlé disfunkci mozku. Opět ale raději zdůrazňuji, že to byly ojedinělé momenty v jinak dobře fungujícím celku.

Závěrem docházím k 3,5 hvězdám. Všechny linie došly ke svým smysluplným koncům, jen jedna malá odbočka vyzněla do ztracena. A nedostatky se sice nedaly zcela odmávnout jako nepodstatné, ale pozitiva to vyvážila a přidala i pár bodů k dobru. Četbu jsem si tedy nakonec užila a jsem zvědavá na další díl.

(A menší osobní poznámka: Chudák Hammersmith xD)

4 15.03.2018

Když hodnotím Ságu rodu Forsytů, hodnotím vlastně hlavně tuto část. Vlastník je pro mě tím nejlepším z celé ságy a často také tím jediným, k čemu se vracím. S rodinou se zde setkáváme přesně na hraně dob její největší slávy a moci a jejího úpadku. Ještě to nezačalo, ale všichni už podvědomě tuší, že se k tomu schyluje a že je to nevyhnutelné. Příběhu to tak dodává šmrnc kouzla okamžiku a dramatu, k němuž v zásadě nedojde, přestože vám celou dobu dýchá za krk.

Dalším důvodem, proč Vlastníka preferuji nad ostatními díly, jsou postavy. Generace starého a mladého Jolyona je mi bližší, než generace jejich vnoučat a dětí. Kolize mezi rodově silně zakořeněnou praktičností a citovou jemností, na které celý román stojí, je u nich zkrátka nejvyostřenější. Obzvláště pak krystalizuje ve středobodu Vlastníka – v Soamesovi, jehož zbožňuji. Jeho vztah s Irenou je pro onen střet vlastně jakousi metaforou. Na jedné straně vítězí praktičnost, která se snaží problém spoutat a řešit (ať už zprvu slovy, nebo později bohužel i činy). Na druhé straně vítězí čistý cit, který se utíká do uzavřené mlčenlivosti a místo řešení nabízí svobodu emocí. To, co se děje v hlavě každého Forsyta (a vůbec každého z nás) je zosobněno v jejich manželství. A stejně tak i výsledek, pokud se nenajde rovnováha.

7 26.02.2018

Tři řekněme povídky vyprávěné z pohledů tří osob – manžela, zetě a sestry – a točící se kolem jedné ženy. Ženy, která byla celý život tichá, snažila se nevyčnívat, plnit očekávání, ale nepřekvapovat ani nezastiňovat. Ženy, která byla dobrou dcerou, manželkou i hospodyní, nikoliv protože by se v těchto rolích viděla, ale čistě protože se to od ní očekávalo. Až ji jednoho dne manžel najde doma u lednice, jak vyhazuje všechno maso…

V několika verzích zde máme zobrazeno, jak se tlak společnosti a potlačování našeho vlastního já může podepsat na našem duševním stavu. Jít proti proudu je pro mnohé z nás těžké, ale jít s proudem za cenu obětování vlastní osobnosti je ještě těžší a pro každého. Nutně pak musí dojít k bodu, kdy se v nás něco zlomí a my začneme hledat východisko. Na hloubce onoho zlomu pak záleží, jak bláznivé nebo realistické to východisko bude. Někdo začne znovu, někdo vše ztratí a zmizí v zapomnění, jiný se rozhodne přestat být člověkem.

Vegetariánka je zajímavý příspěvek do světové literatury a její osud za hranicemi a uvnitř Koreje je vcelku fascinující. Příběh sám o sobě je však naprosto nemastný neslaný. Ani přes silné téma nezanechá žádný dojem, ničím výjimečným neosloví.

9 26.01.2018

Cech objevitelů je rozhodně jednou z knih, kterým se dostalo řádné pozornosti - jak od autorů, tak od nakladatele (tady rozuměj marketing) i čtenářů. A vyplatilo se to? To je trochu složitější.

Vizuální část knihy bezpochyby získává pět hvězd. Propracovaná, krásná, na první pohled zaujme jak obálkou, tak vnitřními stránkami zpodobňujícími starý papír. Celostránkové barevné ilustrace berou dech.

Kombinace prostého textu a komiksu je pak rovněž nápad za plný počet bodů. První dojem působil jako zajímavé oživení četby. Druhý prozradil, že si autoři dobře rozdělili práci a že komiks často maskuje nedostatky prostého textu. Komiksová část je bez výtky. Kresba oko potěší, ale nezdrží. Je svižná, přesto propracovaná, dialogy v ní zapracované působí dynamicky a kouzlo okamžiku na vás pravidelně dopadá s veškerou úderností. Zkrátka funguje na výbornou a z příběhu i postav vytáhne to nejlepší. Prostý text tenduje k dlouhému popisování a rozebírání. Skutečný přímý dialog v něm najdete jen jednou a je tak nepříčetně těžkopádný, že děkujete Bohu za to, že všechny ostatní najdete jen v komiksové podobě. Představa, že by autor textu pak zvládl v klíčové momenty okamžitě zapůsobit stejně silně jako autor komiksu, je nemyslitelná. Psal příliš obyčejně a příliš zdlouhavě. Text tak dobře fungoval jako rámec, který popsal cizokrajná místa, nastínil cíle, úmysly a myšlenky. Komiks pak odvedl tu skutečně těžkou práci – vtiskl knize život.

A příběh sám? Hrdinové jsou typičtí hrdinové dobrodružných románů. Příliš zvláštní, aby se s nimi běžný čtenář sblížil, ale dostatečně zajímaví, abychom jim všechna ta dobrodružství věřili. Také ale naprosto nepropracovaní a takřka odfláknutí. Asi jen čtyři postavy vás donutí vzít je v potaz, zbytek se rychle stává bezejmennou a nedůležitou kulisou. Jejich počínání pak působí velmi obdobně. Tady a teď je to poutavé. Ale zajímá nás, co bylo předtím, co bude po tom? Jaké jsou plány, co je skutečně pravda? Ani moc ne.

Souhlasím s názory, že forma zvítězila nad obsahem. Také souhlasím, že v rukou jiného nakladatele bychom se dočkali podstatně kvalitnějšího výstupu. Přesto bylo povznášející mít ten vizuální poklad v ruce. Jednou. A pokračování netřeba.

10 26.01.2018