Svědkyně temnot

Svědkyně temnot je první ze dvou antologií viktoriánských autorek, které sestavil editor Mike Ashley, a obě u nás vyšly v edici Pandaemonium od nakladatelství Plus. A jak už název i podtitul napovídá, tento svazek se soustředí na strašidelné a hororové příběhy. Obsahuje 11 povídek od anglosaských autorek z let 1842-1920.
Jak jsem zmiňovala u podobné sbírky Královny hrůzy, která se také věnovala viktoriánským autorkám, povídky jsou přes 100 let staré, proto některé z nich už nemusí dnes působit tak děsivě, nebo je naopak z moderního hlediska můžeme považovat za kýčovité. Přesto však všechny zachovávají typickou atmosféru tehdejších strašidelných příběhů. Rovněž zde najdeme lepší i slabší povídky, ale konkrétně tato sbírka mi přišla kvalitativně vyrovnanější - editor se snažil od každé autorky vybírat nejlepší díla, takže se nám do ruky dostává pestrý výbor. Opět jsem ocenila i krátké medailonky ke každé autorce a její tvorbě - tentokrát se mi však více líbilo, že medailonek následoval vždy až za povídkou, takže jsem k příběhu mohla přistupovat "s čistým štítem", aniž bych si omylem vyspoilerovala jeho pointu.
Z nejlepších povídek musím jmenovat dílo Co vyprávěla stará chůva od Elizabeth Gaskell, což je klasická gotická duchařská povídka o starém sídlu sužovaném přízraky z minulosti se skvěle vykresleným plíživým děsem (zajímavostí je, že autorčinu další povídku Morton Hall jsem v antologii Královny hrůzy označila za nejslabší). Naopak nejméně mě ze sbírky zaujal Zdvižený závoj od George Eliot, povídka s motivem jasnozřivosti a vzkříšení, jejíž přílišně zdobný styl působil zdlouhavě a ubíral děsivost.

Další povídky, které rovněž stojí za zmínku:
Mary E. Braddon: Stín v temném koutě - klasická duchařská povídka o pokoji se sebevražedným prokletím a sporem mezi vědou a pověrami
Charlotte Riddell: Statek pod ořešáky - vypravěč koupí statek, u kterého straší duch dřívějšího majitele, při pátrání po původu ducha odhalí, že tento muž byl zavražděn, byť mi v povídce chyběl motiv vraždy
Mary E. Penn: Nájemnice chaty pod cedry - lehce předvídatelná, ale citlivě napsaná povídka o duchovi zavražděné zpěvačky a jejím obdivovateli
Edith Nesbit: Třetí elixír - povídka na pomezí sci-fi a hororu, která by dobře pasovala i do následující antologie fantastických příběhů; hlavní hrdina padne do spárů šíleného doktora, který na něm experimentuje s elixírem k vytvoření nadčlověka, ale později se mu vymstí jeho vlastní arogance

Celkově sbírku doporučuji všem milovníkům klasických duchařin či gotických románů z viktoriánské éry!
Hodnocení: 4*

Tento komentář také najdete na mém bookstagramu @knihy_a_kava :)

Strach lze vyvolat dvěma způsoby. Můžete vycházet ze známého a nebezpečí obnažit v celé jeho hrůznosti, což často znamená brutalitu, krev a bolest. Nebo můžete vsadit na neznámé a nebezpečí jen naznačit, což často znamená dusivou atmosféru, cosi ukrytého v temných stínech, na nočních cestách, za zasněženým oknem. Svědkyně temnot jdou druhou cestou se všemi klady i zápory, které to nese.

Strach zde často vyvolává cosi neurčitého, často jen nepřímo pojmenovaného. Někdy je ono cosi nebezpečné, jindy vlastně vůbec ne. Jednou jde o ducha, který se chce krutě pomstít, jindy o ducha, jemuž jde jen o odhalení zločinu. Jindy to možná ani není duch, ale jen vzpomínka na poslední strašné chvíle, která se otiskla do zdí pokoje. Jindy zase původce stále dýchá a chodí mezi námi a možná s ním vlastně vůbec nic není v nepořádku. Možná jsou všechny ty špatné věci kolem něj jen náhoda... A jindy to byl třeba jen sen. Poslední sen, přinášející milované a odnášející nás za nimi.

Pokud je právě tohle to, co hledáte, nebudete sbírkou zklamáni. Každá z povídek je tradičním duchařským hororem plným nadpřirozenem, starými sídli, pověrami, džentlmeny a dámami. Všechny jsou psány na vysoké úrovni a stylem psaní mě otrávila jen jedna (Co vyprávěla stará chůva). Tam ale byla na vině spíš stylizace vypravěče než špatné řemeslo. Slovo "tradiční" je však důležité. Tehdy možná inovativní a fascinující nápady jsou dnes pro každého čtenáře staré a stokrát proprané. Nic nepřekvapí a postraší jen máloco. Pokud jste tedy milovníci starých dobrých duchařských historek, nebudete zklamáni. Pokud hledáte něco, co jste ještě nečetli nebo co vás skutečně vyděsí, doporučuji jít o dům dál.

Nejlepší povídky: Palác smrti, Přízrak
Za zmínku stojí: Nádherně ilustrace na začátku každé povídky a na obálce knihy.

Vynikající antologie duchařských povídek z pera viktoriánských autorek, kterou mohu jenom doporučit čtenářům, kteří mají tento druh literatury rádi. Každá povídka je doplněná zdařilou ilustrací a základními informacemi o jednotlivých autorkách.

Zdařilá antologie duchařských příběhů, včetně medailonků autorek. Doprovodné ilustrace dokreslují příjemně starosvětskou atmosféru knížky.

Že by povídky byly strašidelné, to se říct nedá. Některé jakoby vůbec neměli spád a točili se kolem slepého místa. Stejně na nich ale bylo něco velmi zajímavého a to možná proto, že byly napsány ve viktoriánské době.

Příjemná kniha na pochmurné podzimní večery. Je fajn si přečíst gothic novels i od ženských autorek; protože se jimi proslavili především muži, myslím, že v ženách mají zdatné konkurentky.

Tento typ povídek miluji, tajemno, ponurá, zvláštní atmosféra... Knížka se mi snad až na jednu méně zdařilou povídku líbila od začátku do konce.

Úžasná knížka pro milovníky starých dobrých gotických románů. Povídky mají atmosféru, nejsou přehnané a krásně plynou, za mne plný počet hvězdiček.

Pro mne zklamání, nevtáhlo mne to.

Krom příběhu "Zdvižený závoj" (na mě nějak dlouhé, v půlce jsem skoro vzdala) se mi to moc líbilo, doporučuju ;-)

Výborná kniha duchařských povídek, až na předposlední mě všechny mile překvapily.

Výborná kniha plná hororových a strašidelných povídek z viktoriánské doby, mohu jen doporučit.

Knížka mě příjemně překvapila, většina povídek až na pár výjimek byla zajímavá a chytlavá.

Krásný důkaz toho, že i ženy mohou napsat příběhy, které vás pošimrají ledovou ručkou na zádech. Kvalitní a poctivá duchařina v podání zástupkyň něžného pohlaví z viktoriánské doby. Dámy dokazují, že i když jsou už dávno také na onom světě, ještě stále nám mají co říct a trošku nám zabrnkat na naše nervy. Takhle nějak si představuji čtení na deštivé dny a osamělé večery, tedy samozřejmě pouze v případě, že se stejně jako já občas rádi bojíte.