Co knize nemohu upřít je její čtivost a příjemné tempo, kterým ubíhá. Zajímavé je též skákání v čase a pohled do hlavy hlavní hrdinky, která však působí malinko ploše a vy si říkáte, co na ní vlastně ten hlavní hrdina vidí? Bohužel už zhruba od půlky příběhu přesně víte, kdo je tady hlavním padouchem, takže žádný velký zvrat se nekoná. I tak jde ale o příjemné čtení na deštivé odpoledne.... celý text
Kniha není zlá, nicméně jsem měl trochu jiná očekávání, a myslel jsem si, že se půjde víc do hloubky. Takhle to bylo "jen" pohodové čtení na jízdu vlakem. Představení pana Kroulíka však mohu s klidným srdcem doporučit.... celý text
Kam kráčíš, pane? Prvně chci říct, že tato kniha se mi strašně líbila, nutila mě k zamyšlení nad křesťanstvím, vírou a jak to muselo být na začátku pro první křesťany velmi těžké. Proto bude zvláštní, co teď o této knize napíšu, protože to bude trochu v rozporu s mým hodnocením. Už dlouho jsem totiž nezažil knihu, která je tak krásná, s tak barvitými popisy, květnatou mluvou, ale zároveň s postavami, které mě osobně tak moc štvaly. A řeč je hlavně o ústřední dvojici - Lygii a Viniciovi.
Na to, že byl Vinicius bývalý římský voják, jeho přeměna v křesťana mi přišla až příliš neuvěřitelná. Chápu, že jsme se hrabali v jeho hlavě a myšlenkových pochodech snad na dvoustovce stránek. Popis změny jeho mysli tam byl rozebraný velmi dopodrobna, ale i tak, po tom všem, mu jeho přeměnu v křesťana nevěřím. Naopak mu věřím jeho posedlost Lygii, která mě štvala snad ještě víc, protože to byl takový ten typický prototyp ženské hrdinky, která je hezká a jen existuje. Ona sama se o svůj osud nezapříčiní ani co by se za třísku z Kristova kříže vešlo. Pořád jen někde stojí jako svatý obrázek a čeká, až ji zachrání Ursus či Vinicius. Do toho mě vždy odrovnala její reakce na svého milého. Ten jí na třech stránkách vyznává lásku, říká jí, jak ji miluje, nazývá “ó božská“, a ona na to jen odvětí, taky tě mám ráda, Marcu a to v jedné větě. Asi by mi bylo milejší, kdyby byla jejich láska zakončena tragickým osudem ve stylu Shakespeara a že to tam celé dlouho směřovalo. Odpouštím jim to však z důvodu, že vím, v jakém období byla tato kniha napsána, a proto ji nemohu brát z pohledu dnešní doby.
Na druhé straně už jsou ale o mnoho zábavnější postavy: Caesar Nero, který byl tak neuvěřitelně pokrytecký a šílený, Petronius, který byl svojský, zahleděný do všeho krásna, ale teda ať mu nekřivdím, staral se i o své blízké, a velmi podlá postava Chilóna – řeckého filosofa, který dělal vše jen sám pro sebe, a pokaždé se mu to nějak vymstilo. Naopak právě jemu tu přeměnu v křesťana věřím, líbila se mi a ve výsledku mi ho bylo, i přes to všechno, líto.
I tak ale chci toto dílo velmi doporučit. Bylo krásné, četlo se jedním dechem, vedlo k zamyšlení a jen je škoda, že je lidem vnucováno jako povinná školní literatura ve věku, kdy na to většina ze studentů není připravená. Kdybych to četl v mé pubertě, tak mě to spíš otráví. Dnes jej ocením.... celý text
Chtěl jsem původně říct, že to je tak trochu návod na život, ale to jsou silná slova. Ona ta kniha je opravdu trochu amorální ("Lidé platí ochotněji za zlo, než za dobro, vždyť vděčnost je břímě, zatímco msta je potěšením.") a upřímně, když jsem ji četl v MHD, všiml jsem si občas nevraživých pohledů svých spolucestujících. Jenže některé ty rady jsou pravdivé a přišel jsem si na ně už daleko dřív, než jsem si je zde přečetl. Něco je prostě dobré znát i jen proto, abyste tento druh chování postřehli u ostatních a něco vám jen pomůže v životě, protože mít zdravou sebeúctu a znát svou hodnotu je správně.
A závěrem krátký příběh z knihy, který mě pobavil:
"S králem se sešel jeden člověk chamtivý a jeden závistivý. Král jim řekl: „Jeden z vás mne může požádat o vše, co ho napadne, a já jeho žádost vyplním. Ovšem mám podmínku – druhý obdrží dvakrát tolik.“ Závistivec nechtěl žádat první, protože mu závist nedovolila ani pomyslet na to, že by někdo dostal víc než on. Chamtivec také nechtěl žádat první, protože toužil získat vše. Nakonec chamtivec přesvědčil závistivce, aby žádal první. A co on na to? Požádal krále, aby mu vypíchl jedno oko.
Solomon Schimmel, Sedm smrtelných hříchů, 1939"... celý text
Je to asi jako s každou povídkovou knihou. Něco se Vám silně zaryje pod kůži a něco po ní jen tak lehce sklouzne. Jsou tady povídky, které jsou extrémně silné a ty, které jsou slabší. Vlastně se velice shoduji s uživatelem Laepus, který mi mluví z duše a pod jeho příspěvek se podepisuji. Co musím extrémně vychválit je grafický design knihy. Něco takhle hezkého a originálního už jsem dlouho neviděl. Jen pozor! Občas obrázek vyzradil finále povídky, což je trochu škoda. Knížku jsem dostal jako dárek k narozeninám od kolegyňky - holky ze Sudet a moc ji za to tímhle děkuji :)... celý text
Prvně chci říct, že mám knížky paní Bolavé velmi rád. Jsou čtivé, ukazují nádherně zpracované charaktery, které najdeme v každém maloměstě/vesnici a vždycky oplývají takovým zvláštním mysticismem. Jenže bohužel tentokrát to pro mě nefungovalo až tolik, jako v jejich jiných knihách.
Stále jsem přemýšlel nad tím, čím by to mohlo být, až jsem došel k závěru, že jsem vlastně vůbec nepochopil, oč některým postavám šlo a přišlo mi, že se chovaly zmatečně a spíš tam jen tak pobíhaly, aby vytvořily drama. Těmi postavami mám na mysli třeba doktorku Borskou, prsatou Pavlínu, nebo třeba policistu Davida. Opravdu si mohli všichni tihle myslet, že tím, co dělají, by dosáhli svého? Ale možná jsem jen něco přehlédl nebo nedával pozor. Těžko říct. I tak mě ale kniha bavila číst a vtáhla mne svou atmosférou.... celý text
Velice zajímavá a těžká kniha, příběh ženy, paní Lauschmanové, která se i přes nepřízeň vlastního osudu, a že ten osud k ní byl opravdu nespravedlivý, rozhodla žít a nevzdávat se. Kolik toho ještě zvládneme a když přijde další rána, rozhodneme se vstát a pokračovat? Scéna, která se stala hrdince zhruba uprostřed knihy, jenž vypráví Stolařovi, své vnučce a dalším přísedícím, je asi to nejdrsnější, co jsem kdy v knize četl, a to čtu poměrně často temnou literaturu. Tohle mi ale přišlo hodně kruté.
Opravdu nesympatická postava (v dobrém slova smyslu, protože byla velmi dobře napsaná) je Stolař a doufám, že takového člověka nikdy nepotkám, protože tolik hrůz, které nadělal a zároveň si celou dobu myslel, že je v právu, je strašné. Kolik takových Stolařů chodí mezi námi?
Autorka má velmi bohatou slovní zásobu, někdy i docela komplikovanou, což vede k tomu, že je skutečně nutné se soustředit a držet se nitky jejich myšlenkových pochodů, jinak se v příběhu a postavách lehce ztratíte a chvíli mi trvalo si na tohle zvyknout. Co říci závěrem? Doporučuji, to ano, ale připravte se na to, že to nebude lehké a odpočinkové čtení.... celý text
"Josefíně všichni lžou" se mi líbilo, ale že bude "Kdo se postará o Annu" o tolik lepší, jsem nečekal. Za mě skvělý černý humor, originální příběh a naprosto úžasně vypointované, kdy ještě 30 stran před koncem jsem si říkal, jak tohle celé může dopadnout, aby to dávalo nějaký smysl a ono ejhle. Po dočtení jsem si vzal do ruky magickou kouli položenou vedle mého počítače a zeptal se ji, zda si mám přečíst od Pantovič další knížku. Představte si, zbarvila se do běla ;)... celý text
Spousta z publikovaných povídek umí vybudovat docela solidní atmosféru, občas jsem se opravdu s hrdiny sžil a sám přemýšlel, jak bych se v dané nepříjemné situaci zachoval. Nicméně tato kniha má i své velké "ale".
Ač s atmosférou, často je v jednotlivých povídkách velké množství patosu, které má s dějem pramálo společného. Autor napíše na nějaké téma x vět a vzápětí dodá, že to vlastně pro příběh není důležité a nebude nás tím zatěžovat. "Chlape, už jsi to udělal!" Druhá věc je, že žádná z povídek není natolik výrazná, abych si ji za měsíc po přečtení pamatoval. A to je škoda. Možná lidem v dřívějších dobách stačilo méně. Dnes už to ovšem není "dost." Jediné, co mi z nich možná v hlavě zůstane, bude nepříjemný pocit, že se na mě něco dívá z toho černého koutu za závěsem. Ošklivě se to šklebí a přísahal bych, že se to teď určitě pohnulo. Nebo ne? O_o... celý text
Moc často se mi to nestává, ale při čtení jsem se zasmál párkrát nahlas. Takové zvláštní spojení tří nečekaných charakterů (Lupič Oiva, Major Remes a nejstarší Koltka v Laponsku, a možná i na světě, Naska), kterým se dějí ty nejpodivnější věci. Neubráním se trochu spojení s českým autorem Evženem Bočkem a jeho Aristokratkou. Akorát tady mi to nepřijde až tolik přitažené za vlasy. Pokud tedy hledáte nenáročné čtení z atypického prostředí, tuto knihu vám doporučí čtyři oběšené lišky z pěti :)... celý text
Koralina není pohádka, které bych ve svém mládí podlehl. Popravdě mě komplet minula. Nicméně jsem na ni narazil omylem cca tři měsíce zpátky a úplně mě uchvátila. Všeobecně mám rád takové ty Tim Burtonovské věci a tohle jede na velmi podobné vlně. Takže po filmu bylo jasné, že musím přečíst i knihu a rovnou říkám, že srovnání se vyhýbám. Obě verze mají něco do sebe a obě se mi moc líbily. Navíc v té knižní jsou tak krásné hlášky:
"Přísahám," zvedla ruku druhá matka. "Přísahám při hrobě vlastní matky."
"Má nějaký hrob?"
"Jistě. Sama jsem ji do něho uložila. A když jsem ji přistihla, jak se z něj snaží dostat, strčila jsem ji tam zpátky."
No není to kouzelné? Až mi slzička ukápla :)... celý text
Tohle se mi hodnotí těžce. Pasáže, které jsou tak naivně romantické se kříží s pasážemi akčními, napínavými, protnuté velkými zvraty a ve výsledku prostě nevím.
Nakonec jsem se ale rozhodl hodnotit dle toho, jaký dojem ve mně kniha zanechala po dočtení, a musím říct, že Zagorka měla neuvěřitelnou představivost. Ten příběh si neudělala lehký. Byl pekelně zapeklitý, dějových linek aspoň 7, a zdá se až neuvěřitelné, jak to celé do sebe krásně zaklaplo.
Asi nejsem nadšený tolik, jako byli mí rodiče, kteří to četli už před několika dekádami (mamka dokonce, když mě čekala), ale čtyři hvězdy si ten neobyčejný pár, Stanka s Meškem, zaslouží. A baronka Lehotská jakbysmet. Navíc prostředí Griče a Záhřebska je prostě originální. Tak co myslíte? Našli bychom dnes pod krvavým mostem také nějakého magnáta?... celý text
Má třetí kniha od Murakamiho, kterou vnímám jako nejslabší. Tedy z těch přečtených. Je ale pravda, že ostatní byly silný nadstandard. Zápletka je zajímavá, ale dalo se z ní vytřískat mnohem více. Jsou tady pasáže, kdy jsem se nedokázal odtrhnout, ale také části, které mě spíše nudily. Samotné rozuzlení mě také moc nenadchlo a chování postav v situaci, v níž byly, mi přišlo nepravděpodobné. Možná to je tou japonskou mentalitou, možná jsem jen někde jinde. Těžko říct. Zatímco v ostatních románech mě bavilo číst myšlenkové pochody hlavních hrdinů - jejich pocity, obavy, strasti, či štěstí - Cukuru působil opravdu trochu bezbarvě. To ale neznamená, že se celkově jedná o špatné čtení. Jen při srovnání s jinými díly autora holt nevyjde nejlépe.... celý text
Po přečtení téhle knihy dostává Perryho poslední fotka na Instagramu úplně nový rozměr. Jak tam tak sedí sice bohatý, ale sám, s výhledem do dáli. Přiznám se, že jsem jeho život neznal. Byl to pro mě vždycky Chandler. Ten ironický, vtipkující chlápek z Přátel, co si nakonec vzal Monicu. Nicméně jsem rád, že o Přátelích tahle kniha není. Že je hlavně o tom ohromném průšvihu a jak zlé následky může takové jednání mít. Skončit se závislostí bývá těžké a je to boj na celý život. Zdá se, že Perry tohle dokázal. Snad. Tajně totiž doufám, že ten optimismus na konci byla pravda a ne jen lež, která měla dodat lidem, kteří knihu dočtou, naději. R.I.P. Matthew... celý text
Adélu Elbel mám rád hlavně díky jejímu drsnému humoru, ale oblíbil jsem si ji, i když mluvila na vážno v různých rozhovorech. Vždy na mě působila, že to má v hlavě jasně srovnané a ví, o čem mluví. Četba téhle knihy pro mě tedy byla jen otázkou času a musím říct, že nelituji. Jde o upřímnou a velmi otevřenou zpověď formou rozhovoru se čtenářem, ze které je cítit velká sebereflexe. Holt cesta k procitnutí je dlouhá a trnitá. Jo a drsný humor v knize najdeme také. Na konci knihy Adéla píše "Po přečtení už mě neuvidíte jako dřív," a má pravdu. Spousta věcí teď dává větší smysl a já osobně vidím Adélu mnohem lidštější.... celý text
Přiznám se, že původně jsem chtěl dát jen tři hvězdičky a to kvůli těžkopádnějším pasážím diskuzí soudruhů na schůzích. Chápu, že to tam muselo být, ale mohlo jich být trochu méně. Nicméně láska k postavám a to, že už se s nimi opravdu vidím naposledy, tu hvězdičku přidala. Navíc zrovna v tomhle díle byly dle mého asi nejdojemnější a i nejkatarznější pasáže vůbec. Krásné a důstojné zakončení těžkého příběhu ztraceného města.... celý text
Existuje mnoho realit, které leží vedle sebe a občas se stane, že se někde protnou. Já se nacházel v té, ve které se čtení Trhliny a chůze po horách na Tribeči absolutně střetla s mou současnou náladou a všechno do sebe dokonale zapadlo.
Temné lesy se mihaly za oknem vagónu, ve kterém jsem seděl a přísahal bych, že jsem tam měl v kupé i spolucestujícího na sedačce naproti, ale najednou byl pryč. Byl tam? Nebo tam snad nikdy neseděl? Možná jsem se jen příliš začetl a on vystoupil v Ústí nad Orlicí. Možná jen pro něj v našem vlaku a v naší realitě nikdy nebylo místo. To už se asi nikdy nedozvím. Jediné, co vím, bylo, že Tribeč mě v tu chvíli naprosto pohltila a já byl myšlenkami jinde, než v našem kupé.
Ps. Víte o tom, že spousta internetových odkazů uvedených v knize stále funguje?... celý text
Ke knize jsem přišel jako slepý k houslím, resp. jsem ji vyhrál v tombole. Pustil jsem se tedy do čtení a musím říct, že mě vlastně velice bavila. Líbilo se mi, že ač se jedná o detektivní příběh, je celý z pohledu "obětí", nikoliv vyšetřovatele. Oceňuji popis myšlenkových pochodů hlavních hrdinů. Jejich utrpení bylo občas až hmatatelné. Spoustě lidem se zde nelíbila poslední kapitola, no mně nevadila, ale za zvrat ji nepovažuji. Vidím ji jako něco, co se dalo očekávat. Lepší tři hvězdičky.... celý text
Velice povedený a hlavně velmi čtivě napsaný fantasy román, který si pohrává s tím, co je opravdové zlo, a že nic není úplně černobílé. Jako hlavní zápornou postavu tady máme Kortana, nicméně je napsaný tak sympaticky, že ač se snaží magii zničit, a tím i Periocii, vlastně mu člověk dost fandí a chápe, proč to dělá. Na druhé straně je "kladný" Andross, bývalý vládce země, který naopak o svou magii přišel a chce ji získat zpátky stejně jako svůj trůn. Sarkastická kočka Nisa, která mu v tom pomáhá, je pak originálním a občas i vtipným prvkem. Andross o sobě ví, že magii nadužívá a čtenář už trochu tuší, že není tak kladnou postavou, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Hlavním neduhem knihy je trochu větší množství jmen, ve kterých se pak i díky častému pojmenování postav různými způsoby (např. dle jejich rodů, kterých není zrovna nejméně), čtenář lehce ztrácí, čehož jak se zdá, si je autorka dobře vědoma, protože hned na začátku knihy je seznam postav pro lepší orientaci. V každém případě se jedná o první díl trilogie, děj je dobře rozehraný a jsem zvědavý, kam nás zavede jeho pokračování. Mohu jen doporučit :)... celý text
