Jozova Hanule

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Novela Jozova Hanule uzavírá želarský cyklus Květy Legátové, autorky která v roce 2001 vtrhla na českou literární scénu jako meteor. Postavy této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět titíž obyvatelé Želar, které čtenáři znají již z předchozí autorčiny knížky. V centru vyprávění je však tentokrát osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním, a která zde nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému kováři....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/57_/5721/jozova-hanule-NzI-5721.jpg 4.71183
Žánr
Novely, Literatura česká
Vydáno · Paseka
Orig. název

Jozova Hanule · 2002

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (189)

Kniha Jozova Hanule

Přidat komentář
karol.cadex
předevčírem

Přenádherná kniha, ve které autorka využívá krásného jazyka s archaismy, nářečím a až romantickými popisy krajiny a charakterů postav.
Osobnostní vývoj Hanule (Elišky) je v knize nosné téma, kdy zprvu ironická mladá lékařka fungující v protinacistickém odboji se odjíždí ukrýt do Želar, kde z ní "vyroste" jejich pravá obyvatelka a její ironie se zcela vytrácí.
Joza, ač považovaný za blba, je naprosto čistý člověk, hodný a pracovitý a pro Hanuli by udělal cokoli.
Doba druhé světové války není jednoduchá ani v zastrčených samotách a tak není překvapením, že kniha neskončí dobře. Hrozně mě konec dojal, poplakala jsem si a popravdě říkám, že Jozova Hanule bude navždy v mém knižním srdci na prvním místě.

meluzena
16. září

Velmi silné sdělení. Člověk může paradoxně dojít svého štěstí, až když o všechno přijde - jenže pouze když přijde o své "okovy", o kterých třeba do té doby neměl nejmenší tušení.
Ale něco mi v té knize chybělo.

aleza1
14. září

Moc pěkný dojemný příběh.

nikol0892
31. srpna

Úžasná kniha s kouzelnou atmosférou.

iveta3867
22. srpna

Skvěle vyprávěno..

JanaPokorná
28. července

Krásná kniha, úžasný milostný příběh, skvěle napsáno, doporučuji.

Titina
27. července

Knihu Želary mám o něco raději, ale i tak je to jedna z mých největších srdcovek.
Četla jsem až po shlédnutí filmu, že jsem nebyla zklamána z předlohy je jasné, ale že film mám ráda i po přečtení knihy je v mém případě nevídané.. :)

alef
16. července

„Toužila jsem Želary poznat. Projít se klikatými stezkami vysoko nad říčním kaňonem, bořit se do mechu, hledat syrůvky, pít z lesních studánek … vidět pasoucí se dobytek, koňské potahy a v zimě andělsky bílý sníh.“

Na komentář k téhle knize by mi vlastně stačilo jedno jediné slovo: Děkuji!

Děkuji za niterný příběh plný čisté, krystalické krásy, drsně syrové a přitom baladické a melancholické … děkuji za sdělené tajemství … proměny člověka!

Vůbec bych nevěřila, že je možné tak hluboce propojit drásající prožívání tragických událostí s magickou a přitom nesmírně uklidňující atmosférou samoty vesnice hluboko v horách.

V příběhu Hanule, kde se střídají dechberoucím způsobem baladické momenty s drsnými a naprosto nepoetickými momenty, které jsou, ač stroze konstatované, možná právě proto tak plné emocí, není věta ani slovo navíc, je krátký a přitom toho vypovídá tolik – o podobě bezpodmínečné lásky k druhému člověku, a o hledání a nalezení vlastní identity,

Postavy prožívají sled událostí, snad všechny přitom permanentně nějakým způsobem překračují přirozený řád věcí – sled kroků jdoucích proti … a možná právě to způsobuje zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů lidí žijících v nejvýchodnější části naší země, v zapomenutých Bílých Karpatech, kde, říkáte si, není co obdivovat … a nebo snad přeci …

„Horský liják s vichřicí. Bylo mi to jedno. Pocítila jsem dokonce zvrhlé potěšení, když černota nade mnou zaútočila. Vítr smýkal větvemi, metly vod je přibíjely k zemi, svět se třásl v základech a já se nebála. Se zájmem jsem sledovala blesky, praskání větví mi znělo jako křik lesního ptáka, nevadilo mi, že jsem neozbrojeným pěšákem v první linii.“

… magickou krásu temných, hlubokých lesů a strmých srázů … mystické prostředí, kde cítíte, že se realita zvláštním způsobem spojuje s něčím „nad“. Ale abyste se nemýlili, lidé tu nejsou vydáni napospas osudu … oni mají možnost volit, rozhodnout se, a pak ještě něco mají, něco, co umožnilo nejen Hanuli, volit si z možností, jak žít … mají totiž zvláštní schopnost prožívat naprosto obyčejné, drobné radosti, které jim umožňují vidět za vymezený horizont – vesnice plné bídy, alkoholismu a sociální nerovnosti, vesnice svázané dávnými zvyky a předsudky – a překročit ho …

„Prožívala jsem hluboké znechucení sama sebou. Dělalo mi to dobře…

Jen hlouběji rýhy kol a šlehy smolné hřívy!
Vy nepokoření, vy stonásobně živí!
Neberte mi moje ponížení! …

Vy nezranitelní, ač praskají vám žíly,
vy sudbou prokletí, kteří se odvážili …“

Možná by se to hodilo, ale právě tento komentář nechci ukončit dramaticky, protože čtení to, navzdory dramatickému obsahu, bylo pohádkově překrásné …

„Za chvilku bude čaj.“ …
Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek.
„Vypravuj něco, Jozo. … Vypravuj, co ti povídala maminka.“
Díval se na mě zaskočen.
„Většinou pohádky.“
„Vypravuj pohádku.“
Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý. Bylo to v dálce, dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývají v jeden.“