kokodaros přečtené 63

Sofiin svět 1996, Jostein Gaarder

Siddhártha 1973, Hermann Hesse

To je tak milá a kouzelná kniha! A to píšu i s drzým přiznáním, že jsem si ji koupil jako audioknihu a odevzdal se podmanivému přednesu Miroslava Táborského. Ten mě kdysi z lůžka ve zhasnutém pokoji anonymního hotelu v jedné daleké zemi lehce přenesl na tichý břeh řeky, kde jsem společně s Góvindou, oddaným společníkem Siddhárty, užasl. Hesse napsal filozofickou knihu tím nejněžnějším možným, prostým a krystalicky čistým způsobem. Je to kniha, která nestárne. Nemůže zestárnout. A stejně tak neslábne ani pozitivní energie, kterou si z její četby čtenář (posluchač) odnese. Jak napsal uživatel Malefisto: je to kniha, kterou bych si vzal s sebou na pustý ostrov.... celý text

Běguni 2008, Olga Tokarczuk

Olgu Tokarczukovou mám za svou srdeční autorku už dlouho. A tady se mi stala ta nehoda, že jsem byl možná příliš natěšený, měl jsem příliš velká očekávání. Téma běguňství, přitažlivá anotace, schéma metra nad mapou světa, tak moc jsem byl připravený na splynutí se spisovatelčiným tokem myšlenek. Proč se to označuje za román? Ze všeho nejvíc to připomíná odkladiště nejrůznějších nápadů, které se nehodí jinam, povídky i výkřiky, které spojují dvě autorčiny obsedance - cestování a kosti, resp. pitevní nahotu lidského těla. Nikdo je neumí podat tak, jako ona, ale zde jsem byl zklamán, čekal jsem souvislý příběh a větší hloubku. Přes to všechno jsem s chutí nalézal pasáže, kde O.T. nezapře svůj mimořádný talent, popustí uzdu svému básnickému stylu, nebo jinde zaujme neotřelým vhledem. "Říkal, že smrt si značkuje místa jako pes, který očurává své teritorium. Někteří lidé to okamžitě poznají, jiní se jednoduše po určité době cítí nesví. Každé zastavení se na místě odhaluje subtilní všudypřítomnost zesnulých." ... "Taky říkal, že když se pohybujeme, nezbývá nám na podobné neplodné meditace čas. Proto se lidem na cestách zdá vše nové a čisté, panenské a - v určitém smyslu - nesmrtelné." (Pozn.: přísné 3* dávám jen ve srovnání s tím lepším od O.T.)... celý text

Bizarní povídky 2020, Olga Tokarczuk

V kontextu díla Olgy Tokarczukové bych jen těžko tyto povídky označil za bizarní. Jsou tu všechna témata, kterými si ráda zabývá: příroda a náš vztah k ní, naše tělesnost, kontrast duše a těla, mužství a ženství, smrt a vzkříšení, spirály, nezbytné mrtvoly a tělesné pozůstatky :-). Sbírku povídek jsem přijal jako dárek pro náš čtenářský fanklub. Nedoporučil bych je pro první seznámení s autorčiným dílem. Jsou velmi různorodé, ne všechny jsou čtivé, zvlášť obtížně se mi četla ta poslední. Autorka se ráda dotýká sci-fi, ale ctitelé tohoto žánru by se snadno zklamali. I když androidí povídka Návštěva mě velmi bavila. Groteska Zavařeniny se snad musí líbit všem. Pravdivý příběh mě lehce děsil pravdivým zhmotněním mých cestovatelských obav a nočních můr - je otázka času, kdy dopadnu stejně, sám nahý v cizím městě! Nejsem tu sám, kdo v Zelených dětech našel tu svou nejoblíbenější podobu Olgy Tokarczukové. Trochu takový spin-off Knih Jakubových. Odtud je i nezbytný úryvek: "Jednou když jsme jeli stepí do Mohyleva, kde na obzoru ještě stoupal dým z vypálených vesnic rychle zarůstajících lesem, se mě Král zeptal, co je příroda. Odpověděl jsem mu podle svého přesvědčení, že příroda je vše, co nás obklopuje, vyjma to, co je lidské, tedy nás samotné a naše výtvory. Král tehdy zamrkal, jako by si to chtěl vyzkoušet na vlastní oči, co spatřil, nevím, ale pronesl: „Je to veliké nic.“ Myslím, že takto vidí svět zraky těch, kdož vyrostli u dvora, přivyklé hledat závěsy z benátských látek, na důmyslné uzlíky tureckých kilimů, na vzory z obkladů a mozaiky. Jakmile je jejich zrak vystaven přímému pohledu na komplikovanou přírodu, spatří tam jen chaos a ono veliké nic."... celý text

Přítel z domova 2020, Veronika Doskočilová

Přítel z domova se dostal na mou vysokou hromádku nepřečtených knih shodou šťastných okolností. Prvotina a ještě k tomu příběh z domova seniorů? Obojí předurčovalo k pomalému klesání ke dnu, ale nakonec jsem po ní sáhl jako první, zvědavý, proč mladá autorka objevila svou chuť psát a vydávat knížky právě na takovém tématu. První stránky jsem nečetl zrovna s potěšením – setkání s jedním nerudným a druhým infantilně radostným starcem bych se raději vyhnul i naživo. Jenže tento úvod má svou logiku. S událostmi, vzpomínkami a nalezenými stopami minulosti se rozvíjí dávný příběh, knížka je stále čtivější a snad ještě důležitější je transformace hrdiny v současnosti. Vlastně jsem se v půli zarazil: toto má být prvotina? Kniha je tak směle, sebevědomě a bez zaváhání napsána, jako by to bylo několikáté dílo v pořadí. Obdivuji, že se Veronika Doskočilová vyhnula snad většině nástrah literárního debutu. Nepředvádí se, nerozplétá zbytečnosti, píše jednoduchým stylem, nic tam nevadí, je to poutavé, čtivé, příběh je promyšlený, má spád i trochu tajemství nedořečeného a především je to milé čtení, plné naděje, navzdory stáří protagonistů i tragických osudů. Jak říkají filmoví kritici: vše drží pohromadě. Knížka má svůj rytmus a drží si pozornost čtenáře až do konce. Nic nepřebývá, i přes snahu o optimistický pohled na život se dovedně vyhýbá kýči. Naopak, našel jsem v ní osvěžující dávku životní moudrosti, která neurazila ani mě, věčného škarohlída. „Největší chybou, kterou na sobě pácháme, je, že neustále odkládáme žití.“ 4* se dají vyložit i jako potenciál pro další růst ;-)... celý text

Kreutzerova sonáta 2003, Lev Nikolajevič Tolstoj

Čtu autorské knihy, nikoli knihy o autorech. O životě a názorech Tolstého si matně vybavuji jen vyprávění o něm v Hovorech s TGM, o jeho rozporuplnosti a jistém pozérství. Jen díky existenci audioknihy ve skvělé(!) interpretaci Ladislava Mrkvičky jsem se odhodlal poznat tohoto klasika. Také se cítím zmaten, jak si toto dílo vyložit? Zpočátku jsem si říkal, že to snad autor nemůže myslet vážně. Ale nyní, po dočtení do konce, v té novele vidím mistrovství a podivuhodnou rafinovanost. Přece nikdo nemůže myslet vážně, že by se Tolstoj ztotožňoval s výroky ultrakonzervativního obchodníka z úvodu knihy a následně i s hlavním vypravěčem. A i kdyby, sám v detailech předvádí jejich směšnost a zatemněnou mysl. Do hrdiny Pozdnyševa se lze vcítit, lepší studii žárlivého patriarchy jsem dosud nečetl, ale rozhodně neprobouzí soucit (s mužskými hrdiny). Despota je vylíčen jako despota. A že takoví hlásají ideály, nereálné modely života? Vždyť tak se to děje i dnes! Možná se Tolstoj v proslovech hrdinů přece jen snažil prodat své extrémní názory, jurodivý pohled na svět, ale vylíčil je s takovou znalostí psychologie a dávkou sebeironie, že je nelze považovat za návodné. Od závěru, líčení hrdinova transu jsem se nemohl odtrhnout. Geniální, až autora podezřívám, že to samé musel spáchat a prožít ve skutečnosti.... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2006, Milan Kundera

Přijde mi poněkud nadbytečné navršit další komentář k tak ikonickému románu. Ale nemohu si to odpustit. U nemnoha knih získá čtenář už po prvních větách pocit, že čte dílo velkého autora. A ten pocit trvá od první k poslední kapitole. Promyšlená, mnohovrstevná kompozice, prostor pro silný příběh lásky i drama lidstva jako takového. Žádné zbytečné věty, naopak, každá druhá třetí by se dala podtrhávat jako citát. Přitom nejde o povrchní filozofování, ale mnohdy o velmi nepohodlné, znepokojivé úvahy. A přesto se čte nebo poslouchá tak lehce, jako pohádka. Těžko k tomu dodám něco nového. Nový je však kontext, v němž knihy čteme. To platí obecně pro všechny knihy, aktuálně zde pro Kunderu přibyla vyhrocená diskuze ohledně autora samotného, po vydání jeho biografie (nebo hanopisu, jak libo). Nečetl jsem ji, ale leccos vyslechl. A právě tato přestřelka mě přimněla k dlouho odkládanému přečtení. Nezkazila mi ho. Ač nemám k autorovi vybudovaný žádný vztah a při čtení jsem kriticky myslel na autorův život i styl sebeprezentace (z takových čtenářů Kundera radost určitě nemá), tak jsem Nesnesitelné lehkosti bytí zcela propadl. Aktuální dění jí vlastně přidalo nový rozměr. Vždyť ji stačí pozorně číst. Jak autor sám vyzdvihuje témata zrady, zaslepení, pokrytectví... Kdo jsme, abychom soudili ostatní. Nemohu se zbavit dojmu, že též v příběhu o Oidipovi se autor dotýká sám sebe. Nechme ho se svým svědomím. Nás obdařil skvělou literaturou. Romány, k nímž se můžeme stále znovu vracet.... celý text

Tančící skály 2012, Marek Vácha

Bezbožní zoufalci se někdy i stébla chytají, a tak jsem se dostal do příjemně absurdní situace, že jsem si koupil Mlčící skály, knihu adresovanou již věřícím náctiletým středoškolákům. Jen díky tomu jsem mohl zažít ten podivuhodný zážitek, kdy mne, čtenáře, autor přesvědčuje, že i když věřím v jediného Boha, mohu s klidem přijmout fakta týkající se vzniku života na Zemi a jeho evoluce. Dost ironie, Marka Váchy si velice vážím a je to můj oblíbený biolog - i kněz. Průvodce evolucí života je napsaný velice čtivě a srozumitelně, rozhodně si jej nechám pro své děti. O většině přírodovědných témat už jsem někde četl, takže největším obohacením pro mne bylo přiblížení světa věřícího křesťana, místa pro jeho pochyby a pády. Nejsilnějším zážitkem byl text o knize Kazatel, Kohelet: "Takovýto člověk visí ve strašném vzduchoprázdnu mezi nebem a zemí... Pozemské tu už není, nebeské tu ještě není. Z jedné strany už smyslový hluk odezněl, z druhé ještě píseň nepřišla; zůstává jen strašné ticho."... celý text

Čmeláčí med 1999, Torgny Lindgren

Úvodem chci připomenout, že mám slabost pro severskou kulturu a všemožné bizarnosti. Přesto se budu od ctěného obecenstva tentokrát odlišovat. Čmeláčí med je po velmi dlouhé první kniha, kterou bych si rozhodně znovu nikdy nepřečetl. Alegorii vztahu obou bratrů jsem pochopil a sama o sobě je zajímavým námětem. Ocenit lze i stručnost. Ovšem literárně je té úspornosti a strohosti přespříliš, dialogy v nepřímé řeči ještě více odcizují od už tak cizích postav. Z některých nechutností mi bylo špatně a nedokázal jsem je vyhnat z hlavy. Samoúčelný hnus. Z té knížky mi nebylo dobře a nic mi nepřinesla. Paradoxně si dovedu představit, že filmová adaptace by mohla být lepší.... celý text

Čtyři dohody – Kniha moudrosti starých Toltéků 2016, Don Miguel Ruiz (p)

Čtyři dohody jsou ve skvělém Duškově podání stravitelné i pro někoho, kdo nedokáže pořádně dočíst jedinou knihu o osobním rozvoji. Dokázal jsem to! A nepovažuji to za ztracený čas. Samozřejmě, občas zaznívají obvyklé banální poučky nebo klasické new-age klišé. Ale ve své podstatě je sdělení srozumitelné, jde k věci a tloukne hřebíček na hlavičku. Nacházím v tom i své omyly. Hřeším slovem, beru si věci osobně, žiju v domněnkách... Dennodenní chleba. Takže jak s tím naložíme...?! Jako vždy, nejslabším článkem bude aplikace. Vzít to doslova, tak z nás budou docela drsní kati: Vem si mě nebo Nashledanou, najdi si někoho jiného. Pokud nenacházíme partnera, tak asi moc neoceníme knížecí rady typu: Nalezněte si někoho, kdo je už takový, jakého byste si přáli. No jasně, jak prosté! Kolikrát za život potkáme takového člověka? A když už ho potkáme, není ta jeho "dokonalost" spoluvytvářena právě těmi domněnkami, kterými nás omámí naše zamilování? Kniha nemůže vyřešit všechny otázky, avšak návod nám dává dobrý. Kdybychom se jí drželi, tolik bolesti na světě by ubylo. Místo nepřehledné šarvátky "mitote" mikroválek, nedorozumění a (sebe)ublížení by bylo ve všem jasněji a bolest bychom omezili jen na ty čisté řezy upřímností. Jako všechny podobné knihy je i tato idealistická. Pořád bude mezi námi existovat mnoho lidí, jejichž strategie je lhát nebo manipulovat. Ale pro začátek stačí, když si uvědomíme ten prostý fakt, že nejdříve musíme milovat sami sebe, abychom se nenechávali zraňovat. Potřebujeme znát ten ideál, abychom se mohli znovu a znovu navracet sami k sobě, vyklestit cestu iluzí a sebeklamů, činit náš život jasnější, souladný a tím šťastnější. Ty čtyři dohody můžeme se sebou uzavírat zas a znovu. Nejlépe, jak to dovedeme. PS: 3* za dona Ruize, 4. za pana Duška... celý text

Racek 2005, Anton Pavlovič Čechov

Stařec a moře 2015, Ernest Hemingway

Má nejmilejší kniha 2009, Markéta Pilátová

Autorku znám už léta coby čtenář jejích glos a reportáží v Respektu. Přesto nebo právě proto jsem neměl velká očekávání a prostě jsem chtěl zjistit, jaká je tedy vlastně spisovatelka, když to pokaždé napíšou za jejím jménem. Také jsem toužil po změně a chtěl se přesunout někam, kde to neznám, na opačný konec světa. A tedy klobouk dolů! Po asi třiceti stranách se mi čtení zalíbilo a nakonec jsem po delší době litoval, že nějaká kniha tak brzy končí. Vynořují se v ní barvité a svěže načrtnuté postavy a jejich spletenec příbuzenských i milostných vztahů, jak se na ten region sluší a patří. Hadí téma se pozvolna prosmýkává textem, obtáčí se kolem postav jak škrtič Haré a přidává románu další, přitažlivý magický rozměr. A ještě se autorce podivuhodným způsobem povedlo naroubovat na latinskoamerické reálie slovanské pohádky a krutou minulost polských pogromů. Takže jsem se nakonec a nečekaně zase dostal na východ Evropy, kamsi na pomezí Polska a Běloruska. To už je snad můj osud. Nebude to má nejmilejší kniha, bude to kniha, kterou rád doporučím a možná se k ní ještě vrátím. Hezké rozloučení milenců: "Nemohl jsi tady trčet celé věky se mnou, v téhle díře. Jsem ti ale vděčná, protože jsi mě probudil, znova jsem začala něco cítit, rozhýbal jsi mě jako nějaký mechanismus, který snad už bude fungovat. No tak běž!" ... "Bílý had v kořenech spí nemůže dál nabírá sil Líbej ho na jazyk buď jeho očima rozpleť ty kořeny, těma to začíná"... celý text

Prázdné ulice 2004, Michal Ajvaz

Autor musí mít nachozeny tisíce kilometrů prázdnými ulicemi měst v dobách, kdy všichni obyvatelé spí nočním spánkem, dřímou po obědech a v létě města opouštějí. V takových ulicích zbývá spoustu času na sledování fasád, světelných her zapadajícího slunce a pozorování podezřelých vikýřů. Horké prázdné ulice se skutečně jako hlavní motiv prolínají celou knihou. Co se v nich dá vykouzlit fantazií? Té má autor na rozdávání, proto jsem sáhl i po tomto románu. A byl to hezký zážitek. V první řadě oceňuji krásný sloh a barevné, vonící popisy prostředí. Byl jsem jak v kině. Nemám rád škatulkování, ale pro Prázdné ulice se mi jedna nálepka přímo vnucuje: česká (post)undergroundová fantasy. Nejen hlavní hrdina, ale skoro všechny vedlejší postavy, které při svém putování potkává, jsou samí laskaví podivínští intelektuálové a vlídní samotáři. Takoví, kteří v omšelých periferiích města nalézají svou klidnou niku, kde mohou rozpínat neviditelné světy dávných a podivuhodných dobrodružství. Takoví, kteří se nedokázali nebo nechtěli vymanit z časů, kdy fantazie a přátelství byly jedinými dostupnými formami opravdové svobody. Zanikající svět lidí na pomezí času a prostoru. Hlavní hrdina se stále hlouběji vnořuje do labyrintu indicií jakéhosi dávného mysteriózního příběhu. Na stopě mýtu, který požral každého, kdo mu byl na stopě. Každou stránkou roste napětí, kdy se nezvratně propadne kamsi do jiného světa. Pro mě jsou Prázdné ulice především románem o moci příběhů. Jak příběhy a legendy utvářejí naše životy. Přičemž vůbec nezáleží, zda se skutečně odehrály. Jejich vliv na náš osobní příběh je stejně silný. "...zvykli už si tak na prázdno, ve kterém dlouho žili, tak si zamilovali své místo nikde, znali už tolik jeho magických kouzel, tak už se sžili s jeho zázračnou faunou a flórou, že jim připadalo, že to, co jim začal nabízet svět, je strašně málo. Za všechna léta, kdy popíjeli úžasný nektar nicoty, se stali vybíraví a už jim žádný jiný pokrm nechutnal, žádná stavba se nevyrovnala skvělému paláci prázdna. A tak v něm zůstali. Nemuseli žít zrovna na opuštěném nádraží; často chodili mezi námi, ale přitom byli pořád nikde, nosili si své prázdno s sebou jako lehký stan."... celý text

Láska v době globálních klimatických změn 2017, Josef Pánek

Od 1. strany máte ten pocit a s každou další zesiluje: 1) že jste narazili na nevšední knížku, 2) s neotřelým jazykem a 3) že vás autor chce pěkně nakopnout do zadku v té vaší pohodlné čítárně ve /vaše město/, Česká republika. Trochu překazit vaše pohodlíčko s 12° v ruce a 40dB klídku. Nezačítalo se mi do toho snadno, zpočátku se text příčil v útrobách. Chvíli trvá, než v tom najdete zalíbení. Ale pak to stojí za to. Brzy poznáte, že je to autorův promyšlený záměr, účinný nástroj, jak vás lapit do nepohodlí hrdiny kdesi v Bangalore, Indie. Deformace vědce, který plodí stohy článků, a tak poněkud autisticky prokládá vyprávění číselnými, zeměpisnými a jinými údaji. Donekonečna otravně opakuje vjemy, vzpomínky a úvahy. Proč? Protože je kdesi v Indii, cizí svět se k němu dere všemi smysly a jeho ego se koupe ve vlastní šťávě, jako v křeči se točí obsedantní smyčka nepohodlných myšlenek. Žádná filozofie, žádné hloubky. Bílý vzdělanec je nahý. Dal bych plných 5*, jen kdyby autor odolal pokušení vnořit do této krátké, originálně vystavěné novely monolit vyprávění o své cestě na Island pod širák v dobách dřevěných. Samo o sobě jde o zábavné a velmi, velmi autentické líčení, ovšem zabírá více než 1/3 knížky a působí samoúčelně. Co tam hergot dělá? Potřeboval autor naplnit kvótu normostran? Nutkání zužitkovat svou oblíbenou studentskou historku? Škoda, ten působivý a sevřený indický příběh to rozvrátilo. Konec knihy to naštěstí zachraňuje. Magnesia Litera je zasloužená. Obdivuji člověka, který v padesáti překročí svůj obor a napíše něco takového. S bravurou a sebevědomím.... celý text

Knihy Jakubovy 2016, Olga Tokarczuk

Tak objemnou, historickou knihu jsem přečetl kvůli jedinému: autorce. Ba ne, vlastně i kvůli umístění většiny děje do osy dnešních území Turecka, Balkánu, Ukrajiny a obtížně představitelného silného mixu národností a náboženství, který se odtud nenávratně vytratil a zůstal jen slabý odvar, vzpomínky a podivuhodná místa. Olga Tokarczuk mě vlastně vůbec nezklamala. Těch 850 stránek (můj rekord) jsem vydržel trpělivě číst celou zimu až do příchodu jara. Někdy mi padala na hlavu a nebyly to jen úsměvné chvilky před usnutím, kdy jsem si málem zlomil nos, stávalo se to i obrazně. Není lehké vstřebávat tak rozsáhlé a výpravné, vpravdě monumentální dílo. Plně se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, nechci jej opakovat. Je to úctyhodný román, cítím se obohacen (živým průnikem do historie a souvislostí), obdivuji nesmírné množství faktografické práce, kterou autorka vykonala. I jazykově se jedná o mimořádnou knihu. Přesto, kdo ji zná, ucítí, jak na několika stránkách se uvolní promazané soukolí jejích asociací, ponoření do vnitřního světa některého z hrdinů. A pak na dalších desítkách stran přichází trochu odcizené sledování záplavy postav a událostí, i když každá má své místo a význam, nic není zbytečné. Vždy se mi ulehčilo, když zas přišla autorčina typická pasáž, z niž jsem se mohl napít jak ze studánky. Poznáme tolik lidí a souvislostí. Jedno však zůstane neodkrytým tajemstvím, a to je Jakub sám. Je zřejmé, že to byl autorčin záměr. A její nejlepší rozhodnutí, i když čtenáři působí značné utrpení. Kdo jiný dokázal napsat tak důkladnou knihu o příchodu mesiáše a zůstat objektivní, nenašeptat ani jedním směrem? I když možná přece jen ano, rozpoznáváme tu touhu po moci, manipulaci s druhými a podléhání nízkým pudům, které se dá zahalit do nejvyšších ideálů. A také touhu po vykoupení, osvícení a společenství. Něco, co je nám povědomé. Co se už tolikrát stalo a stává se pořád a vždycky jsme slepí a naivní. Přesto, mystérium zůstává. Díky autorce se ho můžeme dotknout. "Mesiášská machina je jako ten mlýn, který stojí u řeky. Tmavá voda rovnoměrně, pomalu a trvale, bez ohledu na počasí, otáčí velkými mlýnskými koly. Člověk vedle nich vypadá, jako by neměl žádný význam, jeho pohyby jsou náhodné a zmatené. Člověk s sebou zmítá, stroj pracuje. Pohyb kol přenáší sílu na kamenné mlýnské kruhy, které melou zrní. Všechno, co se mezi ně dostane, semelou na prach. Proto i odchod ze zajetí vyžaduje tragické oběti. A samotný Mesiáš musí sestoupit až úplně dolů, k lhostejným mechanismům světa, kde zůstaly uvězněny posvátné jiskry rozptýlené v mlhách. Tam, kde je největší tma a nejhlubší dno. Mesiáš bude sbírat jiskry světla, takže všude, kudy projde, za sebou zanechá ještě větší temnotu. ..."... celý text

Městečko, kde se zastavil čas 2007, Bohumil Hrabal

Mám rád Hrabalova vyprávění, hru s češtinou, i když ne všechny rysy jeho poetiky mě dokázaly oslovit. To platí i pro Městečko. Od prvních řádku je jasné, že je psal Mistr. Málokdy vybírám knihy, které jsou jakýmsi průřezem desítek let historie. Přeskakování a časové posuny mi děj i postavy obvykle odcizují. Tohle ovšem nebyl ten případl. Jde o novelu, koncentrované vyprávění, sled obrazů, které na sebe navazují a v závěru získávají hořkou pointu změny režimu. I když už jsem také trochu pamětník, tak přesto mě překvapilo, že aniž bych vycítil nějaký silný politický podtext, musela kniha vyjít v exilovém nakladatelství.... celý text

Paměť mojí babičce 2002, Petra Hůlová

Měl by to být ideální mix podle mého gusta: Dálný východ, drsná všednost, ženské hrdinky, různé pohledy, spisovatelka sympatickou vrstevnicí, přísliby poetického jazyka. A přesto jsem tuto knihu někde ve dvou třetinách vzdal, což se stává málokdy. Prvotina 22leté autorky v reáliích cizí kultury je ambiciózní počin, ale při četbě jsem nenašel nic, v čem bych našel zalíbení. To se prostě může stát. Minuli jsme se.... celý text

Tajemství hladiny 2003, Anton Markoš

Kvazikrystaly 2015, Eva Menasse