Josef Pánek

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1966

Populární knihy

Láska v době globálních klimatických změn
Láska v době globálních klimatických změn
Jsem jejich bůh
Jsem jejich bůh
Kopáč opálů
Kopáč opálů

Nové komentáře u autorových knih

Láska v době globálních klimatických změn Láska v době globálních klimatických změn

„Kniha, ve které nejdříve bádáte nad tím, co má tohle probůh znamenat, a pokládáte si okřídlenou otázku: "To je dneska moderní?" Následně se smíříte s tím, že lepší už to asi nebude, ale děj se kupodivu přeci jen trochu pohne vpřed a znenadání vám naservíruje i ten slibovaný globalizační sex (když už láska absentuje). No nic, aspoň jsem se dozvěděl něco o Islandu. Každopádně ve výsledku vlastně vloženého času nelituji. Když už nemůžu knihu nazvat dobrou, řeknu aspoň, že je zajímavá. Jen ten hlavní hrdina (autor?) je tak nějak naprosto nesnesitelný. Nechtěl bych žít ve světě, kde všechno působí tak hnusně, jako jeho optikou.“... celý text
— kedlubajz

Jsem jejich bůh Jsem jejich bůh

„Nezvládnutá kniha, tu a tam myšlenka, jinak nestojí za čtení.“
— janamaluveckova

Jsem jejich bůh Jsem jejich bůh

„Kdo jsme, když se sami nedíváme? A jak s námi zamává, když zbaveni všeho, co nás běžně rozptyluje - vztahů, prostředí, jazyka, světla, pohodlí - musíme pohlédnout sami sobě nejen do tváře ale i do nitra? Co když se nám to, co uvidíme, nebude ani trochu líbit? Ne zas tak mladý bezejmenný mladík odjíždí z teplíčka domova, kde je synem a bratrem a milencem a kamarádem a sportovcem a vědcem a někým, kdo se orientuje a má radikální názor, do polomytického Bergenu, kde najednou není ničím. A nikým. A záhy se stane ještě něčím míň, než nikým, stane se nevítaným - nejdřív mezi kolegy na univerzitě a pak i sám před sebou. V Bergenu je navíc část roku pořád tma a část roku pořád světlo, takže to, co je na čas trvale schované, je další měsíce neustále všem na očích. A v Bergenu navíc, jak všichni, kdo se kdy pokoušeli učit norsky s učebnicemi pro samouky, vědí, det regner ofte. Cizí země, cizí lidé, cizí jazyk, cizí počasí, cizí jídlo, cizí zvyky. A zaťatá touha uchovat si vlastní identitu v činech, které na novém místě nemají co dělat - obědvat v poledne a jezdit do práce na kole, i když tady nikdo neobědvá a nikdo nejezdí na kole (Det regner ofte i Bergen). A zaťaté odhodlání nebýt jiný a nebýt jako oni. Však si to sedne. A když si to nesedne, prostě se tak stane, že třeba docela jako Jacques Brel égorger le chat (ale stejně jako on taky jen jednou a už je to asi dlouho - v Bergenu totiž často regner) a co potom s tím? Co s vědomím, že ať děláte, co děláte, jste špatný člověk a dříve či později lidem, které máte dokonce i rádi, ublížíte. Protože jste nahlédli pod povrch a víte, že to tam prostě je. A bude to tam napořád. Můžete před sebou zkusit utéct do hor, jenomže se ukáže, že jste tak špatný člověk, že ani hory o váš život nestojí. Tohle zkrátka nepřechlastáš. Ani nezajíš. Co pak? Jsem jejich bůh na mě působilo jako všechno, co předcházelo první polovině Lásky v době atd. a následovalo po islandské části. Čím dýl jsem o Lásce atd. přemýšlela (a že jsem o ní na současnou českou prózu přemýšlela překvapivě hodně a dlouho, páni), tím víc jsem si uvědomovala, jak mě ta normálnější, obyčejnější islandská část nepohodlně vytrhla ze autorova uhrančivého staccata. Pánkův druhý román je stejně disharmonický a synkopický jako Láska atd. Je to ve vodách české prózy úkaz, který mě tak sere, až mě nesmírně baví. Nebo mě možná baví tak moc, až mě sere. To si musím ještě rozmyslet.“... celý text
— Jizi

Láska v době globálních klimatických změn Láska v době globálních klimatických změn

„nezapomenutelny islandsky vylet“
— Tilte

Láska v době globálních klimatických změn Láska v době globálních klimatických změn

„"Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd. Láska v době globálních klimatických změn fakt." Už tři roky jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Co by mě přinutilo přemýšlet, nakolik je to jenom póza a na kolik je to fakt dobrý. Anebo blbý. Už minimálně pět let jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Tak klaustrofobního, že jsem se musela ujistit, jestli mi tady, v Praze, jdou ještě pořád otevřít okna. Něco tak iritujícího, že jsem doteď nepřišla na to, jak to s tou pózou a (ne)dobrostí jako nakonec je. Už dobrých osm let jsem nečetla... Anebo možná jo. Kdo ví? Když nic jinýho, vím, že se na Islandu dá stopovat. A že v Čechách fakt vznikaj knihy, který dokážou překvapit. Hurá. Bum ho.“... celý text
— Jizi

Přejít na knížky autora