Jostein Gaarder

norská, 1952

Populární knihy

/ všech 17 knih

Nové komentáře u autorových knih

Tak akorát Tak akorát

"Dlouho zůstanu stát a dívám se na jezero. Podivné, jak se mi v noci jevilo temné a hrozivé. Teď je modré jako podléška a jako den sám." (s. 96) Jezero, noc, les, hvězdy. Lidé. K zešílení krásný svět (jak říkal strýc Pepin). To všechno tu zůstane, když už tu nebudeme. Jak se s tím smířit? Stačilo málo a vypravěč by provedl něco pochopitelného, snad odpustitelného, ale neodčinitelného, něco, čím by poznamenal všechny, kteří ho milují. "Tak se mi zdá, že nesete těžké břímě, člověče." (s. 86) "Dojdu k názoru, že člověk vlastně nežije sám." (s. 93) "Nejsme jen příroda. Jsme součástí husté sítě rodinných, sociálních a kulturních souvislostí. (...) Já osobně mám odpovědnost za dva členy rodiny, za to, že jsem je přivedl na svět. (...) I oni jednou budou muset odejít a rozloučit se svou rodinou. Jak na ně přenést své smíření? Možná to bude smysluplná náplň dnů a týdnů, jež mě čekají." (s. 93-4) Vím, jaké to je pro ty, jejichž rodiče podobné rozhodnutí neudělali. Je to zavazující. A přesto nevím, kde brát tu odvahu. A ano, souhlasím s tím, že Gaarderův styl je poněkud těžkopádný (zvlášť když píše o lásce). Ale pojednává takové zásadní otázky lidského života a smrti způsobem, který nenechá čtenáře v klidu.... celý text
Ventimiglia


Principálova dcera Principálova dcera

Některé tenké knížky v nás vzbuzují pocit, že budou přečtené hned a s lehkostí. U této to neplatí, už proto, že jde o pana Gaardera. Jak již bylo zmíněno v jiných komentářích, dostáváme plno témat k zamyšlení a pod jedním příběhem se ukrývá plno dalších. A přitom je to tak prosté, život je buď pěkně uspořádaný, stejně jako šachovnice se svými figurkami, které přesně znají svůj směr nebo naopak jako cirkusové představení, kam se chodíme bavit a nechceme žádné problémy. Knížka plná námětů, nápadů, úvah, fantazie, komplikací. Každý z nás má určitě podobných myšlenek plnou hlavu. jen někdo je ale umí zformulovat, popsat jím listy papíru nebo z nich uplést příběh. " Nemám jiné přání než smět být člověkem. Chci se dívat na ptáky a na stromy a slyšet děti, jak se smějí. Chci zůstat na světě, vykašlat se na všechnu fantazii a jenom žít. Nejdřív musím žebrat o něco tak prostého jako o dovolení, abych směl být otcem vlastní dcery. Led začal praskat a chladná a temná hlubina pod hladinou se otevírá. Konec předvádění ladných piruet. Od této chvíle se musím naučit plavat v hluboké vodě. Byla to krátká partie, příliš krátká. Černá královna mě postavila ke zdi a já jsem prohrál hru. Je to moje vina, není úmyslná, jen důsledek hrubé nepozornosti. Stydím se. To je konec, stydím se. Zrovna já, který vždycky tvrdil, že lidé zapomněli, co je stud - já spáchám ten nejostudnější čin, jaký člověk může spáchat."... celý text
Clara_C


Bábkar Bábkar

Toto dielo mi pripomína situáciu keď sa človek nečakane ocitne v tme. A postupne ako ide stále dopredu, sa okolo neho rozsvecujú lampy. Najskôr som sa totiž cítila ako niekto "náhle hodený" do absurdných okolností a existencie extrémneho introverta. Miestami sa mi to javilo až melodramatické a cítila som, že je to na mňa veľa. Potom som spomenula na fakt, že v podstate sme všetci nejako zvláštni - podivní nejakým nám špecifickým spôsobom, pričom my to vôbec tak vnímať nemusíme. Iba okoliu sa to môže miestami javiť zvláštne, lebo tomu nerozumie. A tak to bolo pre mňa aj s touto knihou. Je to náročné a kvalitné dielo s enormným množstvom informácií. Zostal mi po ňom závan smútku a nádeje v zmysle"..potrvá to, ale bude lepšie..". Oscilujem medzi 3 a 4 * bližšie k 4. (Pozn. som si istá, že ten, kto koho zaujíma pôvod slov, bude žiariť nadšením (bez ohľadu na dej).... celý text
MoonR



Dívka s pomeranči Dívka s pomeranči

Moc krásně napsaná kniha. Ano takto by se měli předávat dětem životní zkušenosti, obzvláště ta těžká témata. Sám mám děti náctileté, ale v těchto věcech, bohužel, selhávám. Určitě doporučuji nejen dětem, ale i rodičům, třeba ji i dětem předčítat a být si tak spolu blíž.... celý text
pydla


Bábkar Bábkar

Bábkar je stredoškolský profesor a etymológ, ktorý je naozaj bizarnou postavou. Mám rada Josteina Gaardera, ale priznám sa, táto kniha nebude patriť medzi moje obľúbené. Hlavný hrdina sa najviac a najradšej zhovára s jediným priateľom, ktorého má, ktorý jediný povie všetko bez obalu a hneď, no ale ani preto mi neprirástol ku srdcu. No ako rozpráva svoj príbeh, o detstve, o šikane, o smútku a osamelosti... je mi ho ľúto. Svoje priznanie v listoch adresuje Agnes, dievčine, ktorej rodinu spoznal na jednom z pohreboch pred mnohými rokmi. Jeho hľadanie pohrebov, na ktorých sa môže zúčastniť v dave ako jeden z mnohých smútiacich, toto sa mu stáva potrebou, nutkaním a zmyslom života. Pátra hlavne po inzerátoch, kde sú hostia pozvaní na spoločné posedenie po pohrebe. Ide mu o spoločenstvo, o rodinu, ktorú nemá, a ktorej na oplátku vytvára plno príbehov o priateľstve so zosnulými. Je to jeho cesta ako nájsť rodinnú spolunáležitosť. Rodinu a priateľstvá, hlboké a dlhoročné si dotvára a vymýšľa si príbehy, ktoré mu nemá kto vyvrátiť. A rovnako, ako je to pri hľadaní pôvodu slova, aj tu ide od známeho k nezmámemu, stavia príbeh na detailoch, maličkostiach a obraz, ktorý o zosnulom predostiera, je plnohodnotný a tak živý. Takisto keď vysvetľuje pôvod a vznik slov, cez mytológiu, kresťanstvo, či lingvistiku, je to zaujímavé, kam až dôjde vo svojich úvahách. Prepojenie nórčiny a indoeurópskych jazykov, hľadanie príbuznosti tam, kde na prvý pohľad možno ani nie je, aj toto je paralela s jeho životom. Ale práve tieto filozofické a lingvistické zamyslenia o ľudskosti a chápaní robia román tak zaujímavým. Osamelosť a ľudskosť. Otázka, či je dôležité hovoriť pravdu (vždy za každých okolností) a ako sa stať vnímavým voči odlišným. A že niekedy stačí jedna okolnosť a už bude naveky vnímaný jednostranne.... celý text
parvitas