koupit eknihy

Jostein Gaarder

norská, 1952koupit eknihy

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (69)

"Jenom když máme možnost svobodně rozvíjet své vrozené možnosti, žijeme jako svobodní lidé." (Sofiin svět)


"Psi nejsou tak upovídaní jako my," pokračoval, "to máš možná na mysli." A přesně to jsem také myslel. Nakonec jsem řekl: "A i tak jsou možná šťastní." (Principálova dcera)


A ještě něco, Sofie. Dostaneš chuť tu formu vidět, protože je jasný, že samotná forma musí být nepopsatelně dokonalejší - a svým způsobem krásnější - než všechny ty všelijak nepovedené otisky.


Ale jak jsem říkal, Darwin byl rozvážný muž. Dlouho si kladl otázky, než se odvážil dát na ně odpověď. V tom směru užíval stejnou metodu jako všichni filozofové. Je důležité se ptát a na odpovědi není třeba spěchat. (Sofiin svět)


Ani náhodou nevěřím tomu, že jsme na světě sami, kdepak. Vesmír kypí životem. Háček je v tom, že na otázku, zda jsme sami, nikdy nemůžeme dostat žádnou odpověď. Galaxie jsou jako odlehlé ostrovy bez lodního spojení.


Běháme po zemi jako postavy v nějaké pohádce. Souhlasně přikyvujeme a usmíváme se na sebe, jako bychom říkali: ,,Ahoj, tak my tady spolu žijeme! Jsme součástí stejné skutečnosti - nebo stejné pohádky....´´ Není to neuvěřitelné? Žijeme spolu na jedné planetě uprostřed vesmíru. Ale už brzy budeme ze své dráhy jako mávnutím proutku odstaveni. Abrakadabra - a jsme pryč.


Bůh sedí na na nebi a směje se, že v něj lidé nevěří.


Bůh, který o nás všechno ví, možná přece existuje. Pak si ale musí všechno dobré, čím jsme jeden druhého obdarovali, pamatovat. A pokud neexistuje, milá moje duše spřízněná, pak není v celém širém světě nikdo, kdo zná nás dva víc než Ty a já. (Vita brevis)


Co by sis vybral, kdybys dostal tu možnost? Rozhodl by ses žít krátkou chvilku na Zemi a pak být po pár letech od všeho odtržen a nikdy nemít možnost se vrátit? Anebo bys s díky odmítl? (Dívka s pomeranči)


Čas nejde. Čas ani netiká. Jdeme my a tikají naše hodinky. Čas se prokousává historií stejně bez hlesu a neúprosně jako slunce vychází na východě a zapadá na západě. Čas boří velké civilizace, hlodá na starých památkách a zakusuje se do jednoho lidského pokolení za druhým. Proto se říká "zub času". Protože čas hryže a kouše a mezi čelistmi jsme my.


Času nelze uniknout. Čas nás vidí všude, protože tomu neklidnému živlu podléhá všechno kolem nás.


Čím hlubší je temnota, tím výrazněji ji každý paprsek pronikne.


Člověk si nemůže dokonale uvědomovat, že je, dokud si neuvědomí, že jednou umře. Stejně tak není možné uvažovat o tom, že člověk umře, aby se zároveň nevynořila myšlenka na to, jak je fantastické žít. (Sofiin svět)


Člověk si víc cení něčeho, co se nebude opakovat, než toho, co bude podle jeho mínění trvat navěky. (Principálova dcera)


Člověk vidí to, čemu věří.


Docela jsem ji chápal. Znali jsme se od dětství. To je pak skoro trapné hrát dospělé hry jen proto, že jsme kdysi hráli dětské. (Principálova dcera)


Filosofie vznikla jako důsledek lidské zvědavosti.


Historie však ukáže, že mnohé z toho, co považujeme za samozřejmost, před jejím soudem neobstojí. (Sofiin svět)


Hovor po nórsky, ty šašo.


Jak by člověk měl žít? Co je potřeba k tomu, aby člověk žil dobrý život? Na to ti mohu krátce odpovědět asi takto: Člověk je šťastný jenom tehdy, využívá-li všechny svoje schopnosti a možnosti. (Sofiin svět)


Je směšné stěžovat si na jízdní vlastnosti jaguára, když problém ve skutečnosti spočívá v tom, že šofér ho neumí řídit. Příčinou jsou schopnosti řidiče, nikoli vozu. (Principálova dcera)


Je zpravidla snadnější někoho utěšovat, jestliže jsme sami někdy upadli do nejhlubšího zoufalství. (Principálova dcera)


Jediná otázka může být třaskavější než tisíce odpovědí. (Sofiin svět)


Jediné, co potřebujeme k tomu, abychom byli dobrými filosofy, je schopnost divit se.


Jedním ze základních úkolů filozofie je varovat lidi před ukvapenými závěry. (Sofiin svět)


Jenom porozumění, které vyvěrá z nitra, je porozumění skutečné.


Jsme na světě jenom jednou a teď. (Dívka s pomeranči)


Jsou na světě lidé, kteří se naučí víc od sebe, než by se naučili od druhých. (Principálova dcera)


Kdyby byl náš mozek tak jednoduchý, že bychom mu mohli rozumět, byli bychom tak hloupí, že bychom mu stejně nerozuměli.


Kdyby se všechno, co se přihodilo během historie vesmíru, obrazně napěchovalo do rozvrhu jednoho dne, Země by vznikla někdy pozdě odpoledne. Dinosauři by se objevili pár minut před půlnocí. A lidstvo by existovalo asi tak dvě vteřiny...


Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu. Ale zastavit se v úžasu nad svou vlastní nedokážou.


Má vlastně duha nějaký smysl?


Mám zvláštní schopnost uchovat si živé vzpomínky prožité ve fantazii, ač na svůj skutečný život raději uchovávám jen zastřenou vzpomínku. (Principálova dcera)


Mnohý kandidát spisovatelství postrádá něco tak základního, jako je životní zkušenost. Věřit, že člověk může nejdřív psát a pak teprve žít, je postmoderní nedorozumění. Mnozí mladí se ale chtějí stát spisovateli především proto, že mají chuť jako spisovatelé žít. Tím se všechno obrací na hlavu. Nejdřív člověk žije a teprve pak může posoudit, zda má o čem podat zprávu, a o tom rozhodne sám život. Psaní je plodem života. Život není plodem psaní. (Principálova dcera)


My uznáváme stát Izrael z roku 1948, ale ne ten z roku 1967. To již je stát, který selhal při respektovaní a podřízení se mezinárodním pravidlům. Izrael chce více, více vody a více vesnic


Myslím, že vesmír vznikl s určitým úmyslem. Vsadím se, že za všemi těmi myriádami hvězd a galaxií je jistý záměr.


Ne všechno se má říkat slovy. (Dívka s pomeranči)


Neexistuje možná jiná důvěrnost, která by mohla konkurovat dvěma pohledům, jež se pevně a odhodlaně potkají a prostě se odmítnou pustit. (Dívka s pomeranči)


Nechoď na mě s tím, že příroda není zázrak. Neříkej mi, že svět není pohádka. Ten, kdo nepochopil, si toho možná všimne až těsně předtím, než se pohádka bude chýlit ke konci. Pak člověk dostane poslední šanci strhnout si klapky z očí, poslední příležitost protřít si oči úžasem a oddat se tomuhle zázraku, se kterým se teď loučí a musí ho opustit. Snad chápeš, co se snažím vyjádřit. Nevím o nikom, kdo bys se s pláčem loučil s Euklidovou geometrií nebo periodickým systémem prvků. Nikdo neuroní ani slzu proto, že se odpojil od internetu nebo zapomněl násobilku. Člověk se loučí se světem, s životem, s pohádkou. Pak se loučí i s okruhem lidí, které má doopravdy rád. (Dívka s pomeranči)


Někdy stačí si uvědomit, kudy nemám jít, přestože ještě nevím, jakou jinou cestu zvolím. (Sofiin svět)


Některé nápady bylo rozhodně prozíravé schovat si do budoucna, nemá smysl vyplýtvat všechny chytré myšlenky najednou. (Principálova dcera)


Někteří ovšem poukazovali na to, že stvořit něco, co má v sobě zabudovanou možnost vývoje, je mnohem velkolepější čin než stvořit všechno do detailu přesně a jednou provždy. (Sofiin svět)


Nelze prostě být jen trochu nebo do jisté míry věřící. Buď Ježíš o Velikonocích vstal z mrtvých, anebo ne. A pokud opravdu vstal z mrtvých, pokud opravdu zemřel kvůli nám – pak je to věc natolik závažná, že musí poznamenat celý náš život. (Sofiin svět)


Není dobré žít s nepodloženou nadějí, že něco dobře dopadne, když se člověk ve skutečnosti nachází v bezútěšné situaci. Přimkne-li se k nerealistickému očekávání, že situaci může zachránit zázračná kúra, všechno se ještě víc pokazí. Pak je skoro lepší, upadne-li do apatie. (Principálova dcera)


Není snad svět jediná úžasná pohádka? (Dívka s pomeranči)


Nesmíš odmítat uvažovat o věcech, které ti zdánlivě připadají nedůležité.


Nestává se mi často, aby mě nějaká žena zaujala, ale potkám-li občas takovou, netrvá dlouho a znám ji dokonale. Jen ty, které se člověku stoprocentně nezamlouvají, je třeba poznávat dlouho. (Principálova dcera)


Nevědět je zpravidla jedno stadium na cestě k poznání. (Sofiin svět)


Nikdy bych nedokázal udělat něco tak ješitného jako napsat a pak vydat a prezentovat román nebo sbírku povídek. Tím způsobem jako bych si sám vylezl na piedestal, ukláněl se a nechal si tleskat. Ostatně psaní románů je už příliš obecně rozšířené. A romány píší jen prostoduché povahy. Jednoho dne bude stejně běžné romány psát, jako dřív bylo obvyklé je číst. (Principálova dcera)


Osamělý jsem se necítil do chvíle, než jsem po něčem skutečně nezačal toužit. Osamělost a touha jsou dvě strany téže mince. (Principálova dcera)


Pamatovat si sen je skoro stejně těžké jako chytit do ruky ptáčka. Ale čas od času se stane, že ptáček přiletí a posadí se nám na rameno sám od sebe. (Haló! Je tu někdo?)


Patříme k rodu, který klade místo vajíček slova. Produkujeme víc kultury, než jí dokážeme strávit. (Principálova dcera)


Pokud Bůh existuje, tak se mu s těmi, které stvořil, docela dobře daří hrát na schovávanou.


Proč je tak těžké zabývat se těmi nejdůležitějšími a svým způsobem nejobyčejnějšími otázkami na světě? (Sofiin svět)


Protože když vstupujeme do řeky podruhé, jsem už já i řeka někdo jiný.


Přijde mi smutnější být opuštěný v nějakém evropském velkoměstě než na opuštěném ostrůvku v Tichém oceánu. (Principálova dcera)


Připadalo mi komické, že kultura se hemží lidmi, kteří umějí a chtějí psát, ale nemají co nabídnout. Proč chtějí "psát", když otevřeně a čestně přiznávají, že nemají co zprostředkovat? Copak se nemohou věnovat něčemu jinému? K čemu je takové tvůrčí puzení, když se jim nedaří nic sdělit? (Principálova dcera)


Sami jsme v podstatě takoví obživlí legoví panáčci.


Sartre v tomto směru prohlásil důležitou věc a sice, že existenciální otázky nelze zodpovědět jednou pro vždy. Filozofická otázka je už svou podstatou taková, že si ji musí každá generace, dokonce každý jednotlivý člověk pokládat stále znovu. (Sofiin svět)


Skutečnou očistu ducha může člověku poskytnout jen hovor s dětmi nebo zhlédnutí Holbergovy či Moliérovy komedie. Stejně tak je požehnáním setkat se s ješitnými lidmi, jsou stejně důvěřiví jako malé děti, a právě tu důvěřivost jim mohu jen závidět. Žijí, jako by o něco šlo, žijí, jako by něco bylo ve hře. Přitom jsme jen prach. To potom přece není důvod se nějak přetvařovat. Neboli jak říká Mefistoteles, když Faust umírá: "Co vůbec platno věčně tvořit! A stvořené zas do nicoty bořit!" (Principálova dcera)


Snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje. (Dívka s pomeranči)


Svět je veliký a my o něm víme příliš málo. Život je příliš krátký.


Ten, kdo se psaním o svých činech vydává všanc, už zpravidla má, než se vydá na takto hazardní plavbu, nějaké to ztroskotání za sebou. (Principálova dcera)


Typickým rysem postmoderní civilizace je téměř absolutní nedostatek respektu k posmrtné cti. Život je zábavní park a přemýšlení o něm končí s jeho zavírací hodinou. (Principálova dcera)


Ucítil jsem v očích slzy. Nebyly to sladké slzy, pokud se něco takového o slzách dá říct, byly to takové ty hořké a husté slzy, které netečou, ale zůstávají v oku a pálí. (Dívka s pomeranči)


V době rozkvětu literatury vynakládají spisovatelé mnoho duševní námahy, aby ukázali, že ostatní spisovatelé nedosahují dostatečných kvalit. Koncem sedmdesátých let začalo být ve spisovatelských stájích těsno, a jakmile jsou stání přeplněna, zvířata se začnou navzájem kousat. Když sedláci vyprodukují příliš mnoho másla nebo obilí, přebytek zničí. Když spisovatelé vyprodukují příliš mnoho knih, začnou se navzájem osočovat. (Principálova dcera)


Žijeme, ale žijeme právě jen teď. Ale jednoho dne stejně budeme odstrčeni stranou a propadneme se do temnoty historie. Protože všichni jsme na jedno použití.


Život je obrovská loterie, z níž vidíme jen výhry.


Žurnalisté a rodiče jsou si podobní v tom, že jsou stejně zvědaví. A politici a děti zase dostávají citlivé otázky, na které není vždy jednoduché odpovědět. (Dívka s pomeranči)