1. Domů
2. Autoři
3. Petra Hůlová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 14
• Bazar 16
• Životopis
• Citáty 4
• Diskuze 11

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Petry Hůlové

Paměť mojí babičce

„Mongolská step. Ulánbátar. Vyprávění žen tří generací. Svět na hony vzdálený tomu našemu. Hovorová řeč prokládaná místním nářečím. Důkaz že život není černobílej. Zpočátku se to četlo hůř, ale pak stránku od stránky lepší a lepší, až nakonec se nešlo odtrhnout. Mám ráda zajímavé knihy i ty, zajímavě napsané. A tahle právě taková je. Je "jiná". Zdařilá kniha stylem, jazykem, formou...a to i vzhledem k tomu, v jakém věku autorka knihu napsala. Četla jsem negativní komentáře na knihu. Po dočtení musím říct že je to krása, ne každému asi sedí nebo se netrefil v čase kdy měla být čtená. Mě potěšila. A právě že taky až když jsem se k ní po letech vrátila a teprve ji přečetla. A ta její čeština je opravdu nádherná.“... celý text
— Aktyjsek

---

Přes matný sklo

„Někdo má v sobě touhu za každou cenu pomáhat druhým, ale mnozí o jeho pomoc nestojí. Ondřej a jeho matka. Oba mají rozdílný přístup k životu, rozdílné zkušenosti a rozdílná přání, která se bohužel nestřetávají. Matka by si přála pro Ondřeje samozřejmě to nejlepší. Ví, v čem Ondřej dělá chyby, a snaží se ho nasměrovat na správnou cestu. Jenže Ondřej o to vůbec nestojí. Děj není nijak dramatický z pohledu zápletky, ale je nahlédnutím do dvou životů plných samoty, nepochopení a nenaplněných tužeb i přesto, že jsou oba hrdinové obklopeni lidmi a mají spoustu zážitků. To hlavní, jim v životě stále uniká. Kniha je psychologická sonda, která je rozsahem 126 stran jako jednoodpolední jednohubka, ve které se ale spousta z nás rychle pozná. Taková vyprávění do hloubky duší mám moc ráda, zvlášť, když jej doprovází bohatý literární jazyk. Ale je mi jasné, že spousta čtenářů by se mnou souhlasit nemusela. Já dávám 4 z 5 hvězdiček. Tuto recenzi naleznete i na Instagramu u účtu @verka_melodie_knih.“... celý text
— hroneczek

---

Paměť mojí babičce

„Neuvěřitelné dílo na dvaadvacetiletou autorku! Šla jsem dogooglit, jestli neměla alespoň nějaké předky z Mongolska, ale dle Wiki pouze studovala mongolistiku a v Mongolsku pár měsíců prožila. Děj vypráví o životě několika generací žen z jedné rodiny, je zajímavý, čtivý a někdy i poetický.“... celý text
— painthers

---

---

Liščí oči

„České romány pro dospívající nemám nejvíc v lásce a román Liščí oči Petry Hůlové to nezměnil. I když má i pozitiva, negativa převažují. „Liščí oči“ jsou historická utopie s fantasy prvky o třináctiletých dvojčatech Zuzce a Edovi, kteří jednou doma v koupelně najdou lišku a s ní záhadný tunel. Tím se dostanou do roku 1968, kde na ně čekají velká dobrodružství: musí zachránit dědu, předejít jeho smrti a zabránit české delegaci v Moskvě, aby souhlasila se srpnovou okupací Československa. K tomu jim napomáhá nově získaná schopnost - ve dne jsou neviditelní, a v noci zase ne. Kniha je dost bizarní. Příběh a motivace jeho událostí jsou naprosto přitažené za vlasy a všechny nerealistické věci se prostě vyřeší náhlým zjevením lišky nebo záhadnými vynálezy. Bylo by na dlouho, kdybych se zde rozepisovala o jednotlivých nesmyslech: jako proč Rusové vymazali myšlenky o pomoci neviditelných dvojčat místo těch, které Rusku velmi pošramotily jeho mezinárodní reputaci, nebo jak to, že některé věci, které děti nesly nebo měly na sobě, vidět nebyly, kdežto jiné ano. To by tolik nevadilo, je to kniha pro děti – a ty uvěří spoustě věcem, ale právě i kvůli tomuto je tato kniha tak nebezpečná. Je v ní totiž černobíle vychvalována třetí cesta – demokratický socialismus, zatímco kapitalismus je pouze haněn. Je v pořádku vyjadřovat své politické názory, ale u knih pro děti fakt ne, protože děti adoptují myšlenky knih (přece se to píše v knize, tak to musí být pravda) a bez dostatečných vědomostí o minulosti (ty mít pravděpodobně nebudou) by se mohly komunistické lži rozšířit mezi dětmi, což by je mohlo nepříznivě ovlivnit. Působí to opravdu propagačně. Kniha je obsahem určena školákům, ale mluví se v ní o zázračném demokratickém socialismu, v němž zavládne společenská rovnost (uniforma jako znak toho, že všichni mají stejné finanční možnosti, státem přidělené byty, aby všichni měli kde bydlet). O Rusech se v knize mluví jako o Rusácích a mají výrazně negativní konotaci jako národ. Myslím, že děti, kterým je kniha určená, nemůžou rozumět takovým věcem, jako řízení státu, a je to pro ně především matoucí. Také se mi nelíbilo, jak byla tematizována Zuzčina menstruace, která měla knihu znormálnět, ale udělala z tohoto tématu spíš klišé a do děje vůbec nezapadala. Kniha se snaží ukázat, jak by se věci měly, kdyby se nám podařilo vzepřít se Rusům - budoucnost Česka by najednou byla mnohem lepší. Česko by politicky bylo neutrální zemí, autonomní, netrpělo by následky klimatické krize, panovala by mnohem větší genderová vyrovnanost (například by bylo více učitelů-mužů). Kniha se hrozně vlekla a mohla by být mnohem kratší a netrvalo by mi tak dlouho dokopat se k jejímu dočtení. Ale nápad s alternativní historií je sám o sobě dobrý a autorka výborně využívá výměny perspektiv dvou hlavních hrdinů, tj. různé pohledy na děj a události, a diverzitu jazyka. Mluva teenagerů není strojená, ale spíš nespisovná, což je příjemnější při čtení. Jsou využity i zajímavé sci-fi prvky jako automatické překladače - sluchátka nebo vymazávač vzpomínek. Mimo jiné mi kniha víceméně zábavnější formou než učebnice přinesla nové poznatky, což je asi další pozitivum, a „podívala“ jsem se díky ní do Moskvy s Kremlem i Institutu pro výzkum paranormálních jevů. Spíše bych knihu dětem nedoporučovala, možná jen dospívajícím se zájmem o moderní dějiny nebo dospělým čtenářům. Marika, 14 let.“... celý text
— Nezletilci

---

Liščí oči

„První kniha Petry Hůlové pro mládež Liščí oči přináší řadu atraktivních podnětů, jak psát o historii pro tuto věkovou kategorii. Nakonec ale zůstává v zajetí ohraných historických klišé a mýtů. [BACHA SPOILER] Příběh Liščích očí začíná v bytě dvou třináctiletých sourozenců v Praze, kde spolu jednoho dne ráno objeví v koupelně tajemný tunel. Jeho prozkoumáváním se oba postupně dostanou do srpna roku 1968, do chvíle jen několik hodin vzdálené od tragické smrti jejich dědy na barikádách. První cíl je tedy jasný: zachránit dědu. Splněním ovšem mise v historii nekončí. Za pomoci své nadpřirozené schopnosti nebýt část dne vidět se jim podaří dostat se se zachráněným dědou na palubu prezidentského speciálu do Moskvy, kde by měla zasedat československá delegace s tou sovětskou. Druhý cíl, který si tentokrát i s dědou vetkli, je zamezit „národní tragédii“ a přesvědčit československé soudruhy, aby moskevský protokol nepodepisovali. Toto sci-fi dobrodružství operující s alternativní historií nabízí způsob, jak psát zábavnou formou o dějinách. Je ovšem otázkou, zda to autorka zvládla. Jedno z hlavních pozitiv je už samotný způsob vyprávění příběhu, o něj se totiž sourozenci – Zuzka a Eda - dělí. Tento způsob umožňuje bez rušení sledovat děj genderově vyváženě, a ne pouze z jedné omezené perspektivy, jako to je u jiné mládežnické literatury. Co víc, pohled dospívající Zuzky na minulost opakovaně artikuluje dominantní mužské postavení v elitních vrstvách a nabízí provokativní otázku, zda by se svět nějak lišil, kdy by zde byly i ženy? Kniha má navíc díky svému střídavému vyprávění potenciál přibližovat problémy jednoho pohlaví tomu opačnému, což je nejexplicitněji patrné na Zuzčině menstruaci, která je nepříjemná, ale také úplně normální. Provokativní otázky Hlavní inovací knihy vzhledem k jejímu tématu je ovšem zcela jiný pohled na předlistopadový režim, než je současný dominantní narativ. V knize se totiž vyskytuje nespočet kritických otázek týkajících se současného systému a také pátrání po alternativách, které je možné v určitých ohledech hledat i v ideálech, na nichž stál režim před rokem 1989. Explicitně například děti v příběhu rozdělují komunismus jako ideologii s určitými hodnotami rovnosti a spravedlnosti a komunismus jako režim, který zde byl po čtyřicet let. Eda se také zmiňuje, že když o podobném rozdělení promluvil před svým dějepisářem a přihlásil se k ideálu rovnosti, dostal připomenutí, že kapitalismus je kvůli své svobodě zákonitě lepší. Taková zmínka výstižně reflektuje zamrznutou situaci současné diskuze o předlistopadovém režimu. Hlavní dvojice navíc kriticky hledí i na stav systému, v němž žije a nespokojuje se s dějepisářovou tezí, že je tady svoboda, tak je to super. Na přetřes v jejich vzájemných diskuzích, respektive v myšlenkách každého ze sourozenců tak přichází otázky ptající se, zda je spravedlivé, že jejich rodiče – učitel a pečovatelka v domově důchodců – vydělávají tak málo, že se musí stále stěhovat do menšího a menšího bytu, když jejich sousedka vydělává závratné sumy vymýšlením reklam na auta, která navíc znečišťují planetu. Přemýšlí také nad tím, proč je ve veřejném prostoru tolik reklam na zboží, které lidé stejně nepotřebují. Dochází také k uvědomění si, že většina produktů, které používají ani neví, kde přesně se vyrábí – jedná se pouze o anonymizovanou „Čínu“. Zkrátka Liščí oči se nebojí jít na hranu současného systému a podívat se za ní. Kotrmelce Tento inovativní pohled s sebou ale přináší také svá úskalí, a nakonec i překvapivé kotrmelce. Veškeré diskuze o porovnávání minulosti se současností se točí více méně okolo nelítostného souboje kapitalismu s komunismem. Diskuze třináctiletých sourozenců s jejich dvacetiletým dědečkem jsou s používáním takového slovníku těžko uvěřitelné. Diskuze navíc vyznívá, jako by celý svět přemýšlel pouze na této ose. O něco složitější je ovšem nakládání se samotnou historií a zejména její stereotypizace. Je zcela volně nakládáno se skutečnými historickými postavami, kterým jsou přisuzovány karikaturní charaktery. Všichni jsou navíc velmi černobíle rozděleni: plachý Dubček a rozhodný anti Rus Kriegel jsou dobří a zuřivý nerudný Biľak s kariéristou Husákem jsou špatní. Do očí bijící je ale hlavně silná nikým nereflektovaná rusofobie ne z řad „dobových“ aktérů, u nichž by byla dobře vysvětlitelná, ale hlavně od obou sourozenců. Ti navíc neváhají opakovaně nazvat jednoho příslušníka sovětské armády „šikmookým“. Pokud by byla zmíněná rusofobie vysvětlena a zjevně rasistický výpad proti asijskému vojákovi hrál v příběhu nějakou úlohu, dávalo by to možná smysl. To se ovšem neděje. Nejproblematičtějším popisem historie je ovšem její pozměnění. Eda se Zuzkou cítí tak silnou povinnost zamezit souhlasu československé delegace se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, že když se se soudruhy setkají, přesvědčí je o tom, že pochází z budoucnosti a proto ví, jak to celé dopadne. Pro dosažení svého se jim neobtěžují lhát a tvrdit, že po návratu do vlasti budou všichni, kteří podepíšou, zavražděni. Plán vyjde, situace se ovšem znovu změní a všichni kromě Kriegla a Dubčeka nakonec protokoly pod nátlakem sovětské delegace přeci podepíšou. Při zpátečním letu ale Kriegel vymyslí, že společně vypustí do světa informaci, o plánu SSSR pokračovat s tanky na Západní Berlín – to, že zaručeně povzbudí západní mocnosti k zásahu. A má pravdu, z Československa se nakonec stane po vzoru Švýcarska neutrální stát. Rozuzlení a co vypovídá? Nejlepší na celé změně historie je, že po návratu Zuzky a Edy do jejich současnosti, je mnoho dřívějších starostí pryč – učitelé jsou váženější (dokonce i genderový nepoměr v učitelství v neprospěch mužů se vyrovnal), bytová krize neexistuje, auta ve městech skoro nejezdí, místo parkovišť jsou parky, textil se nedováží z Číny, ale vyrábí se v tuzemsku a školní podmínky žáků jsou rovnější, neboť jsou zavedeny uniformy. A k této zářné budoucnosti stačilo, aby kromě Kriegla nepodepsal v Moskvě taky Dubček. Co tento závěr ale vypovídá? Jakou zprávu má předat? Jednou nabízející se variantou může být zkrátka konstatování, že ze srpna 1968, zásadní historické potupy, se československý národ nevzpamatoval, což má konsekvence do současnosti. Druhou variantou může být jiné konstatování a sice to, že za svou národní pravdu může člověk položit jakoukoliv oběť. Například lhát československé delegaci o jejich budoucnosti, jako to udělala Zuzka s Edou, nebo lhát rovnou světu o invazi pokračující do Berlína, jako to udělal Kriegel se slovy: „Když můžou lhát Rusáci, můžeme my taky.“ Zůstává otázkou, zda je jedna z variant to, co by si skutečně měl mladý čtenář z knížek o historii odnášet. Je velká škoda, že tento nepovedený závěr přehlušuje kvalitně konstruovanou alternativní interpretaci k mainstreamovému narativu o socialistickém Československu.“... celý text
— lady_beltham