JP
přečtené 997
Příběhy obyčejného šílenství
2006,
Charles Bukowski
Přikyvoval jsem, smál se, občas kroutil hlavou a než jsem se vlastně nadál, byl tu konec knihy, kde Buk napsal: "Přeskočilo mi. Definitivně jsem se zbláznil." A mě v ten moment zase definitivně došlo, že jsem konečně našel svého autora, který mě baví a který mi i něco dá, kterému rozumím, kterého jsem prokoukl od začátku do konce. [os. pozn.: první Buk. kniha, co jsem koupil, v Olomouci (Kosmas), bylo mi 14 let, na internetu jsem předtím četl povídku Kopulující kalifornská mořská panna]... celý text
Poštovní úřad
1996,
Charles Bukowski
Asi ten nekrystaličtější Bukowski, stejně jako Hrabalova Příliš hlučná samota, nedokáže tohle dílo být chápáno jen samo o sobě, ale v kontextu celé autorovy tvorby. S Bukem si musíte projít sbírkami a sbírkami povídek, abyste v pozdější fázi ocenili něco, jako je tohle. (8.1.2017) (...) - níže můj první komentář z roku 2011, když jsem knihu četl poprvé, někdy mezi lety 2009-2010 "Ráno bylo ráno a já byl stále na živu. Mohl bych napsat román, napadlo mě. A tak jsem ho napsal." To byla parádní tečka, Hanku. Úderná a ostrá. Pamatuju si, jak jsem se usmál. Aneb jak se Buk prožil do věku starého pardála a podal o tom zprávu. Bukovo úřadování na poště trvalo jedenáct let, takže očekávejte anarchii mezi obálkami - vévodící scéna, kdy Bukovi chytne od doutníčku koš plný dopisů, což způsobí revoluci. (...) druhý komentář, březen 2014 Mizerná práce je taková, kde se ocitne individuál, co potřebuje peníze, ale není za ně ochotný se posrat z nadřízených (pro ně jste jen dobytek). A zaměstnanec jako byl Buk je takový černý býk. Dost jsem poslední dobou přemýšlel o Bukovi a pravdě, jak byla jeho problémem, démonem, i silnou stránkou. Taky o tom, jak jsem dřív psal - že je všude zbytečně moc slov - tady není žádný tuk, nic nadbytečně, je to čistý a přesný. Začínám tuhle knihu vážně doceňovat, protože jsem ji chytil ve správném období (respektive si ji znovu přečetl, protože Argo udělalo konečně dotisk, 11. kniha v edici po 9 letech, ale i tak, díky - je to navíc jediná kniha, kterou jsem přečetl jako ebook) a taky je to taková Bukova nejčistší věc, něco ve stylu těžkýho diktátu (je to tak, jak to je) a de facto jde o jedinou věc, která se vůbec netočí kolem něj jako básníka nebo spisovatele, což je příjemná změna, ale i unikum. Nemá ani smysl tu zase dokolečka psát, lidi, když se vám to tak nelíbí, nebo vám to připadá tak špatný - tak to nečtěte. Vážně mě fascinuje přístup, zejména ženské obce, která si přečte něco od Buka, zkritizuje to... ale jejich podvědomí se to vlastně líbí a tak stejně jdou a koupí si další knihu, aby ji zase mohly zkritizovat a udržet pro své vědomí čistý obraz konzervativní dámy tím, jak to tomu natřou tady na databázi. Střípky: "Někdo se mi snažil nahnat strach. Nuda. Seděl jsem na zadním sedadle a liliput si myslel, že jsem zlatokop, co se proprcal k milionům. Nevěděl, že je to všechno jenom náhoda a já jsem bejvalej pošťák, co má v kapse pětasedmdesát centů." "Potom jsem se z ní odvalil. "Ježišikriste!" vydechl jsem "Ježišikriste!" Ani nevím, čím to, že se do toho vždycky nasere Ježíš." "Popadl jsem ty modrý šaty a natrhl jí je až k pasu. neměla podprsenku. Ta mrcha ji nepotřebovala." "Bylo mi blbý ji nafackovat, když má šediny, tak jsem se odebral do koupelny a dal napouštět vanu." "Víte, jaká je norma na přepravku?" "To nevím." "Jak dlouho už tady pracujete?" "Jedenáct let." "Vy jste tady jedenáct let a neznáte normu?" "Přesně tak." "Holt, jak se říká, do práce se chodit musí. A tak každej bral, co bylo. Moudrost otroků." "Jednoho večera jsem si dokonce přiložil k hrdlu řeznický nůž, ale pak jsem si řek - hoď se do klidu, chlape, co když bude malá chtít do zoo."... celý text
Jatka č. 5
2008,
Kurt Vonnegut Jr.
Umím si představit ten zmatek ve Vonnegutovi. Perfektní námět a zkušenosti a vědom si toho sdělení, neví, jak to zpracovat. Nicméně jedna z Kurtových nejlepších knih. Napoprvé budete nejspíš lehce zklamaní, ale ta originalita chce svůj čas. Je to poměrně krátké, když si odečtete tu předmluvu o tom, jak kniha vznikla, tak jde o 130 str. a Vonnegut to ze sebe soukal roky, takže u čtení nespěchejte. Po druhém přečtení jen dodávám, že Vonnegut je nesmírně originální už jen v tom prvku, že o samotném bombardování má kraťoučký odstaveček. 98% spisovatelů by z toho udělalo melodrama a věnovali tomu 3/4 knihy. Přesto mě mrzí, že ve Vonnegutových knihách je přítomna ona citová odtažitost a strohost. Empatie se nedočkáte, postavy jsou totiž jen figurky, ne lidské bytosti. To by se dalo tolerovat u takové Snídaně šampionů, ale jinde ne. Možná, že to Vonnegut dělal úmyslně, řeknete si, aby vynikla absurdita války - jenže on to tak dělal neustále, téměř v každé knize. A u tohohle mě trochu mrzí, že je to taková absurdní šleha na tak strašně krátkém prostoru. Přese vše jde o, dle mého, pozoruhodnější, komplexnější a zajímavější dílo, než třeba 'Hlava 22' nebo 'Jak jsem vyhrál válku', díla, která nám jsou opakovaně předsouvána. Jatka č. 5 tratí na žánrovosti (sci-fi) a absurditě zahnané až na naprostý vrchol. Navíc by mnoha učitelům asi hodně zavařilo, jak vlastně prezentovat toto dílo stravitelně.... celý text
Dunwichská hrůza
2008,
Howard Phillips Lovecraft
Dunwichská hrůza coby povídka je sama o sobě jedním z všeobecně uznávaných vrcholů Lovecraftových děl - příběh dává vyniknout Carusovým ilustracím, které gradují souběžně s textem, napětí stoupá a děsivých výjevů přibývá a musím uznat, že Caruso kouzlí, jeho závěrečný výjev monstra na kopci je jedna z nejděsivějších ilustrací, jakou jsem kdy viděl. Vydat takhle Volání Cthulhu, asi bych slintal blahem. A nebo neslintal? Není právě Lovecraftovo mistrovství v tom, že jeho výjevům nedokážeme dát jasnou definici nebo tvar? Ne, nemyslím si... tohle je vážně třešnička pro každého Lovecraftova fanouška a kdyby Caruso ilustroval i další práce, především tedy Volání Cthulhu, rozhodně bych s koupí neváhal.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Skutečně nevím, kde nebo čím mi to uniká. Ať jde o film nebo knihu, obojí ve mě nevyvolá pocity výše, než že se jedná "pouze" o nadstandart. Don Corleone je ovšem úžasný, ať jde o jeho literární zpracování nebo filmového Marlona Branda, právě Don má to největší charisma, jaké jsem kdy u jaké postavy spatřil.... celý text
Strach a svrab v Las Vegas
2006,
Hunter Stockton Thompson
Stejně jako film je tato kniha líčena naprosto zběsilým tempem, podtrhující Thompsonovu osobnost (stačí se s ním podívat na několik rozhovorů a dokumentů) a možná proto mě tak neuvěřitelně bavila. Vyloženě to na mě, jako filmová adaptace, dýchá dobou, dýchá tím odérem, tou náladou, jaká byla, Slunce svítilo, vy jste násali do nozder čerstvý vzduch a pak si dali drogu, která vám způsobila to, že jste prožívali následujících několik hodin šíleně divoké dobrodružství. Rád se k tomuhle příběhu vracím, ať literárně, či filmově, prostě to ve mě evokuje něco, co si nejsem schopen spojit k určité asociaci, ale vím, že mě silně láká a navždy to budu mít spjato s určitým obdobím, respektive 2008/2009. Holt nostalgie na entou. Doufám, že tomu geniálnímu šílenci, co si nakonec ustřelil palici, u nás vydají i jeho další výtvory, ačkoliv počítám s tím, že tomuhle se už asi nic z jeho dalších kousků nevyrovná, Thompson byl i tak velmi zajímavá osobnost a rozhodně bych s čtením dalších knih neváhal.... celý text
Watchmen: Strážci
2005,
Alan Moore
Záměrně zvolená kreslířská technika mi vadila (sám dělám do tohohle celý život). Občas jsem měl dojem, že se mele bokem, asi jako když se zahledíte na určitý bod a nemůžete z něj spustit oči. Jakoby to nedobrovolně uvízlo, někde, kde to nechce být. S odstupem času hodně z nadšení tohohle díla vyprchalo, zatímco u filozofické bichle o Rozparovači' 'Z pekla' ani po druhém přečtení necítím slabiny. I tak ale chápu a souhlasím, že jsou Strážci naprosto po právu označovaní jako #1. Moore zkrátka umí s tímhle médiem pracovat jako málokdo a dal dohromady něco, co se jen tak nevidí. A kdyby už nic, tak Rorschach. Postava, jejíž morální postoje a jednání mě fascinují a která si zaslouží podrobnou analýzu, protože přesahuje hranice knihy do každodenního života. Nepřehlížím dr. Manhattana, Komedianta, ani další ikonické postavy, ale myslím si, že Rorschach se obyčejného člověka dotýká nejvíc a skýtá skutečné otázky. Stejně jako rorschachův test, ve kterém každý vidí něco jiného, ne každý bude souhlasit s Rorschachem, kterého mnozí považují jen za sadistického antihrdinu... bez kompromisů.... celý text
Z pekla
2003,
Alan Moore
Při svém pátrání Alan Moore překročil rámec podle mě nejlepšího grafického románu všech dob a udělal z něj hlubokou filozofickou sondu, které dal další rozměr. Asi nezapomenu, jak jsem se tím několik dní prokousával a kolik moc mi to dalo z takového množství aspektů. Nicméně se musím ještě vrátit k jisté drobnosti: nazývání grafických románů komiksem a naopak. Co je komiks jiného než pokleslá zábava, humorná infantilita plná věcí, co mají čtenáře rozptýlit - superhrdinové, nadpřirozeno, akce, dynamika, hlášky, hezké ženy. Ano, čtenáři z toho chtějí mít jednoduše jízdu a zábavu, jako když jdou do kina. V celé své šíři mě tohle bohužel nikdy nefascinovalo, pro svou komercializaci. Přesto jsem už odmalička považoval toto sdělovací médium za nejlepší (jelikož sám umím kreslit), ale co jsem zjistil, tak 98,7% (a to jsem ještě možná moc naivní) komiksové distribuce – to je jen průmyslová blamáž vyflusaná pro masové čtenáře a mě to upřímně nebaví a ani nezajímá. Teprve u Alana Moorea a jeho děl mam jakýsi pocit, že jsou možnosti komiksu a grafických románů využívány správně. kupříkladu Millerovo Sin City je čestnou vyjímkou, pro svoji nadsázku a nostalgickou poklonu noir žánru (a jeho Návrat Temného Rytíře umístěný často na prvním místě nejlepších grafických románů všech dob mírně nechápu) – totéž se dá nalézt i u spousty dalších děl, ale celkově se tito tvůrci dle mě až příliš vzdalují a propadají ke klasickým neduhům typickým pro komiksy. Neměl bych zapomenout zmínit třeba O'Barrovu Vránu, která je rovněž čistoskvoucí art (pokud byste to nevěděli, tak tvůrce komiksu ji dělal deset let jako autoterapii nad ztrátou dívky, kterou miloval, což se významně otisklo do celého příběhu – nezamýšlel to nikdy vydat), ačkoliv mi James coby kreslíř ne tak úplně sedl. Alan Moore je vskutku pozoruhodným zjevem. Narozdíl od běžného komiksového scénáristy se v ničem nepatlá, nesnaží se být "originální" a rozhodně to není ani žádná děvka, což bývá u tohohle zaměstnání nutností k přežití (už jen tím si zaslouží nesmrtelnost). Namísto klišé, co čtenáři chtějí se vyžívá v naturalismu, ať už násilných scén či sexuálních a anarchii, která je dle mě pro něj vším. Z pekla je společně se Strážci bezesporu jeho nejlepším dílem, rozsáhlým, propracovaným, hlubokým, lepší jak mnoho mnoho velmi nadprůměrné beletrie! Je to prostě někde úplně jinde. Sami uvidíte, pokud tomu dáte šanci. Navíc ta cena v poměru k počtu stran (na ČR teda, já platil 600kč, což je skoro koruna za stránku a to je více než slušné, uvážím li, že dnes se kolikrát platí větíš peníze za knihy a text a tady jde o výtvarnou stránku v docela velké formátu) - ani jedna z těch kč není vyhozená zbytečně... ale to je jen můj subjektivní pocit - a taky celosvětové uznání ze strany kritiků. U závěrečných kapitol lapám po dechu.... celý text