Snídaně šampiónů

od:


KoupitKoupit eknihu

Kurt Vonnegut Jr.: Snídaně šampiónů aneb Sbohem, modré pondělí! „Tahle knížka je mým dárkem sobě k padesátinám,“ říká autor v úvodu svého románu, v němž se kříží sci-fi se současnou historií. Děj tu hraje až druhořadou roli: rafinovaně naivními a komickými definicemi banálních předmětů či skutečností chce moralista Vonnegut především satirizovat všemožné neduhy novodobé Ameriky – válku ve Vietnamu, ekologický marasmus, narkomanii, nacionalismus, kriminalitu, rasismus, komercializaci umění, sexuální revoluci a pornografii s její redukcí těla na pouhé zboží. Absurdnost konvenčního světa a nedostatky Ameriky jsou umocněny autorovými dráždivě neumělými obrázky. Vonnegutova osobitá, mnohovrstevná próza je nejen břitkou politickou satirou a parodií, ale i důvtipným společenskokritickým komentářem o přecivilizované Americe....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/57_/57542/snidane-sampionu-57542.jpg 4.3255
Orig. název:

Breakfest of Champions (1973)

Žánr:
Humor, Sci-fi
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (27)

Přidat komentář
Jirka---
24. července

Je to úžasná kniha, včetně jejího geniálního českého překladu. Mám ji už od r. 1981 a mohu se k ní kdykoliv vrátit, abych něco objevil. Děj a zápletka tu jsou druhořadé, ústřední je sdělení o "tragické lidské neschopnosti komunikovat" podané tak, aby se čtenář bavil. Dnes je toto sdělení ještě naléhavější, než v době vydání knihy.

laepus
16.12.2017

Kravina na entou. Tady jsem se s autorem a jeho uměleckým záměrem nesetkal ani trochu. Možná to ve své době bylo nějaké přelomové dílo, ale dnes už je to nečitelné a co je nejhorší, je to úplně zbytečné. Před chvílí jsem dočetl a vůbec nevím, co jsem vlastně přečetl. Tu jednu hvězdu dávám snad jen za občasnou ironickou poznámku o současné či dřívější Americe.

Krisst00
22.11.2017

Pohodové a nenáročné čtení. Kombinace "fantaskních" povídek, satirických postřehů a absurdních situací dotváří zajímavou komičnost celé knihy. Jen konec mně příliš nezaujal.

Whobey
08.10.2017

Opravdu zvláštní kniha. Satirický příběh, podivné ilustrace, zajímavé vpády autora do příběhu.

Asi to nebude zrovna kniha, ke které bych se vracela, ačkoliv jsem se místy i zasmála, tak celkově mě kniha spíše nebavila. Neustále jsem čekala na to, jak se celý příběh semele, ale výsledek nebyl tak šokující, jako bylo celé pojetí knihy, takže mi přišlo, že to vyznělo do ztracena.

G-Rea
08.08.2017

Kdybych to nečetla, nikdy bych nevěřila, že je možné o tak závažných a někdy i strašných věcech (Jatka č. 5) psát s takovým odstupem, tak jasně nazírat jejich grotesknost. Před užaslýma očima čtenáře se odkrývá pravda: pravda o tom, že groteska je vlastně nejlidštější pohled na život. Po všech peripetiích literárních postav i jejich autora, končí román slzou.
Také Kundera píše o slze:"co je to vlastně slza?","co všechno může znamenat?"
Vonnegut mi říká toto: potoky slz jsou sentiment, jsou to dojemné televizní příběhy. Slza, to je pravda o nás.

"Sbohem, modré pondělí"
ETC.

Crimble
19.07.2017

Tentokrát nám to s Kurtem nějak nevyšlo. Od začátku mi to přišlo, že se s poetikou knihy míjím, a zůstalo to až do konce. Chvílemi zábavné, ale až moc roztříštěné. Může být, že chyba je u mne. Ale jen kvůli tomu na Vonneguta nezanevřu.

AdamMez
12.04.2017

Neuvěřitelná práce s jazykem, dějovými liniemi, časem i samotnou postavou autora. A hlavně čistá satira, výsměch okolí, uměleckému světu, vlastní tvorbě i čtenáři. Stačí číst a přemýšlet.

Boboking
05.04.2017

Jedinečný a skvělý Vonnegut. Úžasný styl a příběh poukazující, že vlastně celý život, a svět vůbec, je jedna velká fraška. Inteligentní humor, který se dá srovnávat tak možná s W. Allenem. Příběh napsaný člověkem, který si svoje "prožil" a tak ví o čem mluví. Kniha, kterou už čtu po několikáté a nikdy nezklame. Vždy mne trochu ale zaráží, že to "rudí" dovolili vydat za jejich éry v roce 1981.

Petula19
29.12.2016

Já jsem to prostě nepochopila, ale možná že to tak má být. Dvě hvězdičky za obrázky..

Qadin
02.12.2016

"Mám dojem, že jediným vhodným zakončením jakéhokoliv příběhu o lidech - neboť život je dnes polymer, jímž je těsně obalena Země, by měla být táž zkratka, kterou teď píšu velkými písmeny, poněvadž mi to připadá na místě: ETC.... "Je to všechno jako oceán!" křičel Dostojevskij. Já říkám, že je to všechno jako celofán,"

"Už je mi líp.
Čestné slovo: už je mi líp."

úžasná knížka, milé ilustrace, úžasné vstupy autora, jeho styl se mi dostává pod kůži...

lucik2773
26.10.2016

Abych se přiznala, tak mě autorův styl psaní vůbec nesedl a nijak nezaujal. Trpěla jsem. Hvězdičky dávám za vtipné obrázky.

Melic
11.07.2016

Pro někoho možná nepochopitelné, ale pravda je prostá - autor si prostě hrál. A mě to bavilo a hodně.

Jacinda
28.08.2015

Až na to, že jsem vůbec nepochopila o čem ta kniha byla. Zaragistrovala jsem pár hlubokých poznámek a dokud tam byl jen vtipný příběh o Kilgorovi a o Dweynovy, tak to bylo fajn. Jak tam začal motat sebe, začalo to být debilní

Hezzy
28.07.2015

Po prvních třiceti stránkách jsem si říkal:"Že by mě ten Vonnegut zase neoslovil? To jsou zase bláboly..." Vonnegut je totiž velice problémový autor, aspoň pro mě. Matka Noc, Groteska či Kolíbka se mi velice líbili, ovšem Kriminálník nebo Pánbůh vám požehnej... jsou veskrze průměrné. Proto jsem doufal, že mě Snídaně šampiónů, dle mnohých jeho nejlepší dílo, přesvědčí. A stalo se. Musíte se do toho prostě začíst. Přetrpět pár úvodních nudnějších pasáží, načež se knížka konečně rozjede. Z každé stránky na vás poté doslova křičí Vonnegutovi kritické myšlenky a často i pohrdání. Pohrdání? Ano. A čím, řeknete si...

Bublinka78
23.07.2015

Skvělá kniha, kterou jsem četla jedním dechem. Výborný byl pak vstup autora do děje, jakési odmaskování. Úžasná satira, která si nebere servítky před ničím jiným.

kilometr
22.06.2015

Velice zábavná kniha,ke které se určitě vrátím.I když tedy Martini moc nemusím a snídám po svém.95%.

ANATS
31.05.2015

Netušila jsem, že po přečtení tohoto Vonnegutovského dílka mě bude tak fajn.
I když v prvních řádkách mě chvíli trvalo než jsem si zvykla na jeho styl, ale potom už to byla "jízda".
Knížka se mi dostala do ruky náhodou (dík majiteli, že mě ji půjčil), ale jsem ráda, že jsem si Vonnegutovský "chaos" (nevím jak jinak to nazvat :-) ) přečetla. Pobavila jsem se, je vidět, že autorovy není nic svaté a jako příjemný bonus na mě působili ilustrace, které nemají chybu a nad kterými jsem se musela přinejmenším pousmát... :-)
Třeba někdy zkusím i jiný autorovy díla...kdo ví.

opic 12
25.02.2015

Vonnegutovská šleha světu o Americe a neAmerice o schizoidním chaosu,poněvadž tak to stvořitel chce a mne si při tom ruce.Přiznám se v poslední čtvrtině jsem se trošku ztrácel,ale sebeironik Kurt mě zase včas vytáhnul na břeh,ani nemusel dávat dýchání z ust do ust,poněvadž jeho vidění světa,prolínání postav jiných jeho dílek,letmých osudu které stojí za to poznat na pár řádcích a jen tak si zase odskočit na hambáče poněvadž z tohoto zabitého zvířete se to vyrobilo,bez dalších okolku se valíme dál,plno odstavcu a autorovych kreseb...
A tak dále.
Když NASA vypustila v sedmdesátých letech,do mrazivých prostor vesmíru sondy Pioneer-Voyager,na jejíž palubě se nachází známé poselství pro takzvané potencionální mimoemzácké civilizace,měli tam přibalit i Snídani šampionu,jako návod o nás.
Napadlo vás někdy,proč z opeřencu nosí děti zrovna čáp ? Chtějí to děti slyšet,co je tak pravdivě smutného na samotném stvoření ? A tak dále.
Tahle špica je utlá,ale je toho tam mnoho,co se na čtenáře valí. K.V. ani tentokrát nezklamal.

patras522
25.01.2015

Nečekal jsem že přečíst tuhle knihu bude taková dřina. :D Vonnegut čtenáři rozhodně nic neulehčuje, a hraje s ním hru ve které je čtenář ze začátku v nevýhodě. Jakmile si ale na autorův styl zvyknete, začne do sebe všechno pomalu zapadat.

Sourire
25.12.2014

"Kilgore Trout raz napísal poviedku, ktorá bola rozhovorom dvoch kvasiniek. Diskutovali o možnom zmysle života a pritom jedli cukor a dusili sa vo vlastných výkaloch. Vďaka svojej obmedzenej inteligencii im nikdy ani nenapadlo, že vyrábajú šampanské."

MessiáŠ
14.12.2014

Vonnegut doslova staví na hlavu jednu ze základních literárních pouček, která praví, že vypravěče nelze ztotožňovat s autorem. Postmoderních her tu je však mnohem víc: autor se dokonce ocitá ve svém fikčním světě jako postava, hovoří s ostatními postavami o jejich ne-existenci, tropí si z nich surové žerty, že nechápou fikci, opakovaně nám coby vypravěč připomíná, co si vymyslel a z kterých reálných osob při svém vypravování čerpal, čímž boří pomyslnou „čtvrtou stěnu“, rozmlouvá sám se sebou o nevalných kvalitách díla a tak dále.

V celém meta rámci tak vypráví nejen románový příběh, ale také příběh o románu samotném. Touto dvojí optikou lze nazírat na pojetí postav coby strojů: v prvním případě je odhalována mechaničnost našich existencí, poháněná spinozovskými afekty, v druhém případě je poukazováno na paradoxní vnímání postav ve fikci – kdy si sice uvědomujeme jejich „vymyšlenost“, ale přesto je vzápětí posuzujeme jako živé bytosti, pročež nám Vonnegut toto pojetí důsledně vyvrací a de-konstruuje.

Snídaně šampionů je však navzdory vysoké míře asociativnosti, nahodilým odbočkám, které ukazují na nevyčerpatelné možnosti vyprávění v bezmála tristramoshandyovské podobě, či parodickým sci-fi šílenostem, jež evokují Stopařova průvodce Galaxií, – znamenitým dokumentem 70. let ve Spojených státech, kterými v bezelstných popisech, jež jakoby představují zemi mimozemským entitám (včetně dětinských kreseb), zmítá éra sexuální revoluce, všudypřítomného rasismu, rozvinutých sítí řetězců s rychlým občerstvením, antidepresiv a zejména chaosu.

Právě chaos neustále prostupuje jak obsahem, tak z velké části také formou Snídaně šampionů. Vonnegut se nebojí přímo říci, že nic jako pravý řád věcí neexistuje (podobnou tezi mj. hlásal Adorno ve svých poválečných přednáškách, když zdůrazňoval, že na těchto základech musí být vystavěna moderní filosofie), a proto se nám ho logicky nedostane ani v románové podobě, protože autor nám odmítá lhát jako ostatní literáti, neboť ve skutečném (aktuálním) světě se nechováme jako v románech, i když podle nich potom vraždíme (sic), abychom uzavřeli příběh a tak dále. Navzdory zdánlivé rozvernosti (i když ve velice černohumorné a sarkastické podobě) se tak Vonnegutovi povedlo podat právě plastický obraz chaosu, zmatku a absurdity, ve kterém jsou existenciální motivy přehlučeny ironickým smíchem samotného Stvořitele (tj. zbožštělého autora-démiurga), což jim nicméně neubírá na významu, ba naopak. A tak dále.

CeP
21.11.2014

Knižka mého mládí - provázela mě celým gymplem.
Četl jsem ji opakovaně a na přeskáčku :)
A pořád mě bavila

Serja
19.10.2014

Tak dobrá knížka, že se do ní podíval i sám autor.

Barbastelle
02.09.2012

Oceňuju v knížce kritiku, nebraní si servítek a hromadu absurdit. Ze začátku mě to bavilo, později už ne. Kniha se mi líbila myšlenkově, ale nedokázala mě v druhé polovině připoutat, zaujmout. Jsem asi nedobrý čtenář.

Violetti
27.02.2012

Na začátku jsem byla prostě nadšená - povznesené, odlehčené, vtipné. Ale ke konci jsem se začala ztrácet a co víc, přišlo mi to místy až moc. Moc přehnané a tak... Obzvlášť od té doby, co se tam přímo vyskytoval autor, mě to přestávalo bavit.

Vojta
07.02.2012

Z těch pár knížek, co jsem od Vonneguta přečetl, jsem pochopil nejhlavnější rys jeho tvorby – nic mu nikdy není svaté. Terčem jeho ostrovtipu se může stát skutečně cokoliv a velmi často se jím stává Vonnegut sám. Sebeironie je jedna z věcí, která mě na Vonnegutovi nejvíc baví, protože já sám jí nejsem tak snadno schopen(vrcholem je když se zmůžu na takovéto konstatování :-)). A Snídaně šampiónů je z jeho už tak osobních knih ta nejosobnější.
Popsat samotný autorův styl se snad ani nepokusím, neboť je to něco nepopsatelného. Nikdy nevíte co na vás ten šílený kujón zase vymyslí, při čtení jste zavalováni hektolitry absurdit a výstředností. Také nečekejte, že se s některou z postav budete moct ztotožnit, kdyby se vám to snad náhodou nedejbože povedlo, vyhledejte okamžitě psychiatra.

„Nejsem-li snad tak čistý jako většina sněžných mužů, pak to připište tomu, že jsem byl jako robě unesen ze svahů Mount Everestu a prodán jako otrok do bordelu v Rio de Janeiru, kde jsem posledních padesát let čistil nevýslovně zaprasené záchodky. Jistý návštěvník naší bičovaní komnaty v návalu bolesti vykřičel, že se v Midland City chystá umělecký festival. Uprchl jsem po provaze spleteném z prostěradel uzmutých ze smradlavého prádelního koše. Přišel jsem do Midland City, abych byl ještě před svou smrtí prohlášen za velikého umělce, kterým bezesporu jsem.“ (Kilgore Trout)

Ano, takto mluví hlavní hrdina románu, antiamerický, antispolečenský, antiseriózní, experimentátorský spisovatel science-fiction, který o vědě neví nic, zato je obdařen šílenou imaginací – bezpochyby je to autorovo alter-ego. V této postavě je vtěleno vše, co popírá slova jako spořádanost, slušnost nebo solidnost, přesto jde však pro mě osobně o mnohem sympatičtější osobu než je ten vysněný ideální Američan. Amerika je zemí svobody, ale také bezhlavého nacionalizmu, rasismu, fanatických náboženských skupin a nebo prosté tuposti. A na to právě autor poukazuje skrz ty svoje praštěné, úchylné … no zkrátka nepopsatelné serepetičky.

Ikkju
19.09.2011

Ano, přiznávám, občas čtu hodně nepozorně... a ani úderné, přesně mířené a naostřené Vonnegutovy věty se do mě prostě nezaryjí... Četl jsem, nepamatuji si, stydím se...

TIP: Máte rádi Databázi knih? Podpořte ji v Křištálové lupě (Zájmové weby) - hlasujte zde.

Štítky

satira

Autor a jeho další knihy

Kurt Vonnegut Jr.

Kurt Vonnegut Jr.
americká, 1922 - 2007

všechny knihy autora

Uživatelé mají knihu

v Právě čtených6x
v Přečtených378x
v Čtenářské výzvě13x
v Doporučených24x
v Knihotéce99x
v Chystám se číst97x
v Chci si koupit13x
v dalších seznamech4x