JP

Přečtené 794



Ta, co jde první
červen 2022 (23.-26.)
Ta, co jde první 2022, Livia Llewellyn

"Alex, Alex, nejsi ty žena mého života?" (po scéně, kdy poprvé použila svůj nůž, respektive oba jeho konce, jsem se zamiloval) Haha. Ok, teď už vážně, druhá publikace Medusy a začínám sledovat jistou tématickou vystředěnost, která byla avizovaná (sexuální fetiše začínají být pestré). To, že je to v podobě krátkých novel, jelikož času mám málo, je něco pro mě a tak když se dostanu k textu tohohle ražení, mám to do pár dnů a čtu s upřímným zaujetím, nehledě na to, jak to se mnou souznělo, protože mám v šuplíku taky jeden, roky trvající koncept, který má stejný záměr a chce být realizován podobným způsobem, z podobného koutu (mé) duše. Livia mě překvapila touhle nekompromisní vizí, ač jsem si párkrát řekl, že ten svět, kde se na jednu stranu dodržuje administrativa, ale zároveň dochází k bezhlavému vražednému mučení, mi k sobě nějak nesedí, jako kdyby to bylo utkáno ze dvou nesourodých částí... ale tohle vše je pak v pár stranách objasněno v doslovu, který dost nechá zaklapnout některý dílky dohromady. I ten soundtrack sedl. Skvělá práce, Filtře! Publikovat podobný texty, mě po opětovném čtení některých mých výplodů přiměje si říct, hele, není to s tebou tak špatný, JP, je nás tu víc.


Zpěvy Maldororovy
červen 2022 (20.-22.)
Zpěvy Maldororovy 1967, Comte de Lautréamont

Vzor dadaistů i surrealistů (Dalí, Artaud, dokonce i David Bowie), prakticky neznámý Comte de Lautréamont, zemřel ve čtyřiadvaceti letech, stejně jako Wolker, ale jakoby byl jeho protipólem. Absolutně rouhačské, strukturu postrádající dílo, kterému se jednoduše musíte podvolit. Rád bych si to někdy pořídil a řádně přečetl. Je to o takové té opuštěné mladické rebelii, osamocení, hněvu, co svádí k temné straně. S tím se dokážu snadno identifikovat, ten pocit, kdy je celý svět proti vám... na wiki se mi líbila tahle definice, která knihu sdostatek vystihuje: "Romantické zoufalství jedince dovádí do krajního pocitu absurdního a dekadentního nihilismu."


Nemáte šanci
červen 2022 (11.-18.)
Nemáte šanci 2013, Jack Black

Zjevný předchůdce tuláckých / beat generation knih (Kerouac). Zvláštní, že jsem čekal, že to bude víc o "zlodějině ve městě" v počátcích minulého století, ale ono to v podstatě jen sleduje kluka, který se postupně dostane k té nízké špíně a přijde mu to jako cool způsob, jak žít život... a ono paradoxně je. A tak, když je váš životní příběh sdostatek prodchnutý autenticitou, pořád je snadné se do toho ponořit, stejně jako se Black nejspíš sám, na konci, ponořil do řeky, mizejíc za neznámých okolností, poté, co se vypsal ze života, od kterého se snažil odpoutat.


Cesta k bohu
červen 2022 (07.-09.)
Cesta k bohu 2018, Mahátma Gándhí

Na papíře ušlechtilé myšlenky, nicméně se nemůžu zbavit jisté pachuti. Jednak, někteří Indové sami Gándhího vnímají negativně - to co je o něm učí ve školách neodpovídá realitě. To, co ve skutečnosti dělal, všechny jeho pochybné praktiky a detaily, týkající se jeho života a osoby, pokud do toho poněkud lehce zabřednete, ten image se naruší a já nedokážu v podobné literatuře separovat obsah knihy od jejího autora. Šlo snad o snahu zdiskreditovat velkého svatého muže? Nebo jsou obvinění legitimní? Osobně se nemůžu zbavit pocitu, že tahle Gándhího cesta na papíře je "příliš čistá" a to ve mně, čistě instinktivně, probouzí pochyby.


Příručka Pestrá stoa
červen 2022 (02.-06.)
Příručka Pestrá stoa 2021, Epiktétos

Stoická filozofie (škola) přetrvává do dnes a řada lidí se jí pořád řídí, vrací se k ní, jako k manuálu k životu (a zamyslete se, jak dlouhé je to období a proč tu stále přetrvává). Když se prokousáváte přes myšlenky většiny těchto mužů, někdy je trochu těžší pochytit jejich analogie, někdy je trochu těžší, přistoupit na tohle pole, protože to smazává spoustu z toho, co jste vnímali jako dobré, jako potěšení, nechat se strhávat emocemi, cítit se, že žijete, všechnu tu slast, kterou jste si třeba vybudovali, skrze umění, smyslové prožitky, lásku, vzpomínky, emoce, vše, k čemu jste se upnuli, jako by to bylo to nejlepší na životě a vlastně vypovídá jen o pokleslosti vašeho ducha, v jistém smyslu se to mnohdy blížilo pocitům, které ve mě vyvolávalo buddhistické učení. Tohle je v jádru moc sympatická publikace, jestliže vás kdy něco od stoiků zaujalo, vlastně je to jen fragmentální kompilace, nejdříve jakéhosi návodu/příručky, posléze útržků z Epiktétových Rozprav a v poslední části pak různých best off výroků a citací známých představitelů stoicismu (v kterémžto ohledu to není kniha, která se čistě zabývá zrovna a právě Epiktétem, jako spíš celkovým myšlením řady představitelů), je to něco, k čemu se je třeba spíše vracet, pročítat to v rámci jednotlivých témat a přemýšlet nad tím - v kontextu doby mě fascinuje i nadčasovost, když sleduju kudy se civilizace ubrala za dva tisíce let od dob, kdy lidé přemýšleli takhle, je to poněkud zklamání, stejně jako před půl stoletím lidé očekávali létající automobily a my zatím přijdeme jen s dildem, co má několistupňovou rychlost). Slast, útěk, v mnoha formách, přebraly větší kontrolu nad Světem. Je obtížné přistoupit na to jinak, než co nás jako jednotlivce život sám naučil, v naší vlastní zkušenosti. Jak mohu být lepší, ctnostnější, vyrovnanější a smířenější sám se sebou, jaké z pokleslostí ničí naše životy, jak přijmout a čelit věcem, jako je smrt, nebo třeba závist... stoikové působí jakože to mají vše v hlavě srovnáno, co můžeme ovlivnit, co ne, mnohdy si u čtení řeknete, no jo, kdybych takhle přemýšlel, spousta z téhle mizérie, kterou denně procházím, by tu nebyla, všechna ta frustrace, kterou sledujete třeba v umění, a jak se s ní skrze umění lidé vypořádávají, by nás minula. A přesto, tahle mučivá krása, je pořád mučivá a stoicismus vás tohohle nepotřebného mučení, jakoby "effortlessly" (beze snahy) zbavuje. Filozofie je o tom, že vlastně nevíme, ne že se snažíme implementovat svoje vidění na druhé, je to o dialogu a o tom, snažit se v něm někam dobrat. Žít skromně, snažit se neupínat na věci spojené s pokleslým egem. Z tohohle textu by se dala pořídit řada výpisků, ale ze mě jeden, který mnoho úrovní stoicismu vystihuje a moji, v rámci stoicismu, ne až tak vyrovnanou mysl, i rozesmál: "Když jednou někdo z Athéňanů měl tu čest, že mohl přivést královské vyslance k filosofům na hostinu, takřka všichni filosofové s nimi vedli hovory a dávali jim rady, opodál však v poklidu seděl Zénón. Cizinci, toužíce po poučení, k němu přistoupili a pravili: "A co od tebe, Zénóne, máme vzkázat králi?" "Nic," odvětil Zénón, "pouze že v Athénách žije stařec, který umí při pití mlčet."


Faidra
květen - červen 2022
Faidra 2011, Lucius Annaeus Seneca

Jestliže si starověké Řecko představíte jako Zábřeh na Moravě, Faidra je taková Sára Saudková, jenže na rozdíl od moderní verze a čtyř dětí, Hippolytos ji ve starověké tragédii poslal do háje i s celým jejím chtíčem, protože se "povznesl nad pokleslost veškeré svůdnosti a nízkosti ženství" (roztomilé) a řekl "Prostě ne, máti!" (dnes už archaismus: loajalita). Tahle část je o to silnější, že Hippolytos byl sexiest man of the year, ať je to kdokoliv tenhle rok, tak tehdy to byl on a tak pro něj nebyl fakt, že se zničehonic zjeví sexuchtivá žena, která se po něm sápe, ničím neznámým. Uvádím to jen proto, že spousta mužů dnes by ve skutečnosti mohla zůstat opaření a v šoku jako "Co se to děje? Jsem teď součástí #metoo?" a vyděsilo by je to dost samo o sobě... ale H. byl player, který se rozhodl nehrát jejich hru, ale svoji hru. Po vzoru Nancy Reagan (Artemis) totiž předtím řekl ne i té největší droze, Afroditě... ta se na něj nasrala a vše, co následuje, je sepsáno v tragédii Faidra, otázka, zda byla nadržená milfka, nebo nevinná oběť visí ve vzduchu. Fajn a krátké, nenáročné, taky i trochu úsměvné, skrze svoje ideály... kdo by čekal, že za dva tisíce let to poněkud nesejde časem, je naivní. Takže trochu obtížně hodnotitelné. V antice asi nečekali, že přijdeme s geniálním systémem pěti hvězd, které plně definují kvality jakéhokoliv díla. Chudák Hippolytos, ani tehdy se nevyplatilo být ctnostným. Být ctnostným z vás udělalo jen bránu, kterou se vysmýčilo pole - což je dost trefné.


Normální lidi
květen 2022 (26.-30.)
Normální lidi 2020, Sally Rooney

Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.


Platforma
duben - květen 2022
Platforma 2020, Michel Houellebecq

Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich: "Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)


Občanský průkaz
květen 2022 (19.-20.)
Občanský průkaz 2006, Petr Šabach

Během začátku jsem si říkal, že Šabach, kterého si občas dám, je vlastně takovým pokračovatelem hrabalovské poetiky, ač přeci, očividně, spadající do éry "za komančů", která se dost lišila, stylem, mentalitou, od jaksi prvorepublikového, nostalgičtějšího B.H.,.. ale přesto je to pořád zpětné ohlédnutí, mapující obyčejného českého člověka svojí doby, jaký byl. A o to víc mě potěšilo, že tahle myšlenka toho post-hrabalovství, byla zmíněna jak v samotné knize, tak později i Šabachem v rozhovoru okolo toho, jak 'Občanský průkaz' psal, co ho k tomu vedlo, jak to dal dohromady, že Hrabal byl jeho "guru" a "nikdy se ani nepřiblížil k jeho ponožkám". Trefně řečeno. Je to více méně to, co jsem si sliboval a nedostal u Placákova 'Fízla'. OP je pořád odpočinkovější četba. Neurazí, ale rovněž taky ani nějak zvlášť nenadchne.


Svědectví o životě v KLDR
květen 2022 (14.-16.)
Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

Jestliže je vašim jediným problémem, že jste single - nemilování, utápíte se v nekonečném moři zklamání nad sebou samým a vlastně hledáte smysl, v nekončící práci a tom, jak okolo nic smysl nedává (escapism na kvadrát) - Korea vám v téhle knize řekne jen "Hold my beer, JP (teda pokud jste zrovna v rodině, kde si to pivo můžete dovolit)... you are living a dream." Opět ale narážím na to, že každý si nese svoje démony a ničí nejsou větší, či menší. Jen "zlo", je v případě sevekorejského režimu jasněji definovatelné, je tu jasněji daný rámec (ale drogy se tam seženou snadněji jak káva; představte si zemi, kde se vám vyplatí si vzít gramy metamfetaminu místo gramů kávy, haha. "Sorry, dnes nemám na guatemalu... ale víš co? Dej mi alespoň 50g pingdu")... západní systém je přeci jen rafinovanější ve svých postupech manipulace a zneužívání, ať už jde o cokoliv... Severní Korea je tak nějak od podlahy, ale průhledná. Občas mě bavila i ta úsměvná naivita Špitálníkové, která možná ještě neslyšela a nezjistila, co vše se ve světě děje (spolu s většinou čtenářů téhle knihy) a tak jí Severní Korea magnetizuje a přijde jako něco z jiné planety, nebo galaxie. Ale opět a jak jinak, u tuzemských (rumů), vděčné téma, co se prodává samo a příběhy byly zajímavá koláž. Dávám 8 z 10 Kimů.


O kousek šťastnější
09. květen 2022
O kousek šťastnější 2021, Derren Brown

Svého času jsme s mojí ex (112 567, zavolej mi do klubu!) na Derrenovi těžce ujížděli, sledovali jsme všechny jeho experimenty, shows, krátké série, mám takový dojem, že to souviselo i s tím, že byl Brit a tehdy jsme sledovali a měli určité zaujetí pro věci z UK (Skins, How Not To Live Your Life, Misfits, i moje nejdražší věci jako Black Books & Red Dwarf). Bylo to v době, kdy byl okolo Derrena celkově skutečný BANG a musím uznat, že jeho metody měli hodně do sebe, i k zamyšlení, nad tím, jak pracuje náš mozek, nad denní interakcí a vlivem, pod jakým operujeme. Náš společný fetiš vyústil až v dárek v podobě jeho knihy "Magie a manipulace mysli", který jsem jí dal, myslím že na vánoce (ajajaj, ano, ano). Nicméně, tím chci jen říct, že Derren pro mě není žádná neznámá, ale v určitém bodě, možná to bylo jen ze strany vyplítvání všeho, co vyprodukoval, v tom čase, ale, jakoby se po něm slehla zem, alespoň tak mi to připadalo. (...) A není to tak dlouho zpátky, co jsem na něj opět narazil... dělal rozhovor ohledně knihy. Vyšla i u nás, po jeho dekádu trvající absenci... a zdánlivě dost jiná cesta, na první pohled, motivační kniha, chtěl jsem si ji nejdřív koupit, ale pak jsem dal na dojem, jaký to ve mě vyvolávalo, i když jsem věřil, že to bude zajímavé čtení - teď už vím, že si ji stejně pořídím a jen jsem se bránil čemusi prvotnímu. Je to spíše takový přátelský rozhovor u kávy, co si někdy brzy musím dát znovu. Stoicismus. Pozitivní ve výsledku, ale ne v křečovitém stylu. Načteno autorem. Obdobně mě nadchl naposledy Seneca (ten to ale nenačetl), když jsem si během úklidu pouštěl jeho spis 'O krátkosti života'. Derren je sečtělý. A tohle nečekaný gem. Dokonce byl citován i Kafka "Smysl života spočívá v tom, že jednou končí." Zápisky; volný a spontánní překlad, namíchaný s vlastními myšlenkami, takže všem, kdo budou mít připomínky a protesty dlužím čelo; ale to taky patří k procesu, udělat ze sebe veřejně idiota (a zase Kafka): "Buďte skeptičtí vůči vlastním cílům. (...) Žijeme životy našich rodičů. S poškozeným pohledem.(...) Pocit zranění jako echo z dětství. (...) Uklouznutí není selhání.(...) "Nikdo není na této planetě, aby učinil náš život jednodušší." (...) Vlastně jde o takový převrácený motivační pamflet, který tak nějak upřímně říká, jak se věci mají a jak k nim přistupovat na lidské úrovni. Je zvláštní, okolo kolika věcí vlastně lidi krouží, myslejíc si, že jsou v pořádku, správně, jen protože dávají smysl jejich poškozenému vnitřnímu narativu, kterým se v cyklech poškozují jen a oni sami. Nebo primální potřebě nevyčnívat z davu a napodobovat ostatní. "Každý den nějakým způsobem zraňujeme ostatní." (...) Dnes potkám lidi, kteří mě zklamou. Ale já taky někoho zklamu. Ale když tohle přijmu, budu lepším pro Svět. (...) Jsme stvořeními ztráty. Traumata, víra, že je to vše naše vina, že jsme zatracení a osamělí, přichází snadno. To pak reflektujeme a přenášíme do vztahů. (...) Umíme milovat jen způsobem, který známe. (...) Žít plně a jít kupředu je důležitější, než být šťastný. (...) Zodpovědnost za pocity a za to, jak se rozhodnu, ne za věci okolo nás, které jsou mimo moji kontrolu." Spousta malých dílků puzzle, co zapadají. "I v nejlepším případě zraňujeme, nakládáme naše fantazie na ramena ostatních, bez vysvětlení toho, co skutečně chceme. Tohle nemá nic společného s tímhle člověkem, ale stejně to na něj reflektujeme. (...) Co jsou opakující se vzorce mých vztahů? (...) Musíme růst spolu. Pokud se oprostíme od svých požadavků, můžeme nabídnout mnohem více. (...) Málokdo najde správného partnera, bez toho, aby si prošel bolestí ztráty prvního. (...) Být šťastný by nás zastavilo v rozkvětu." Hořkosladké, ale tak sebeidentifikující a dávající smysl. Pokoj mysli. "Nemusíme se bát Světa nebo z něj cítit nejistotu. Jediní démoni jsou uvnitř nás." (...) "Hledejte nepohodlí růstu před kalcinujícími efekty bezpečí." (a nebo se přidejte k sektě Jareda Leta na ostrově v Chorvatsku, je to jen vaše volba)


Chystácie
08. květen 2022
Chystácie 2021, Pavel Ctibor

To, že se vám hlavou honí spousta myšlenek, ještě neznamená, že jste spisovatel. Je to jeden z grafomanských neduhů, který jsem částečně spatřil i u (přeci jen lyričtějšího) Kahudy a myslím si, že tohle jsem si uvědomil hned, jen co jsem z tohohle četl několik úryvků na voicechatu, což asi dost možná nikdo jiný na téhle planetě s touhle publikací neudělal, ale už v ten moment jsem si řekl "Ale ne, co jsem si to zase koupil?" (zajíce v pytli). Ale jak řekl Alan Moore, měli byste číst i špatné autory, ti vám dodají dostatečné "Jesus Christ, I could write this shit.", "což je "osvobozující. Analýza toho, proč je to tak špatné." Knížka vypadala zajímavě, na povrchu a normálně bych si něco takového jen tak nepořídil, ale byl jsem zvědavý (což je zase moje věčná chyba) a tak jsem si ji za benefity vzal, vedle Valéryho 'Sešitů' a je to jako noc a den... myšlenky, v obou těchhle meditativních publikacích. Jednoduše řečeno, Ctibor patří k té české elitě, která nemá moc co říct, i když zná spoustu povrchových informací, byl u spousty věcí, spousta věcí se mu asi i stala. Ale umí to napsat... umí být tak sexy? Ne. Je to prázdné. Naduté a prázdné, plné čecháčkovského zobecňování a "rádob". Bez duše. Je to trochu jako kdybyste nechali AI chvíli číst Bukowského a pak jí zadali, aby vyflusala něco podobného. January, February, Manuary. Neumět pracovat s náladou textu spustí iritaci, frustraci, ze strany čtenářů. Tím nechci říct, že mě až tolik frustroval obsah, jako spíš styl, přístup autora. Dybbuk má po streaku.


Tenkrát v Hollywoodu
květen 2022 (01.-08.)
Tenkrát v Hollywoodu 2021, Quentin Tarantino

Obdobně jako v případě, kdy na internet pronikl Tarantinův scénář k 'The Hateful Eight' (Osm hrozných) [a ano, tehdy jsem to četl, protože jak často se objeví něco od Tarantina?], autor některé scény pozměnil, protáhl, nebo upravil, takže to, co by od knihy člověk čekal, což je doslovně, co viděl ve filmu, se tak úplně nekoná. Tarantino, mimo svého daru pro dialogy a encyklopedické znalosti filmů, z něhož srdce každého filmového geeka plesá (Pulp Fiction plakát nad mým stolem není jen póza, Tarantino je tak speciální, zvláštní, významný), se tak projevuje, klasicky, jako výtečný fabulátor, který si víceméně pohrává s mnohými scénami, rozvíjí je a naopak další části, jakoby zdánlivě vynechává (a některé opravdu vynechá). Dialogy a postavy hrají první housle... ale jak. Dlouho jsem se nedostal ke knize, co by mě tak zhypnotizovala, co by tak výtečně nahlížela do zákulisí, malých politik a víceméně velice specifické éry Hollywoodu. Od člověka to vyžaduje mít nějaké znalosti, spíše ale pro prohloubení vlastního zážitku, než z absolutní nutnosti, ať už jde o jména zmíněných filmařů, herců, nebo dalších malých detailů na pozadí, dobové souvislosti, mentality, znalostí, přístupů, á la rok 1969. Definitivně bych to neoznačil za náročný text, přesto, v mnoha svých malých kličkách, velmi sofistikovaný (a tady tohle, by vydalo na specifickou samostatnou studii samu o sobě, co v příběhu mnohdy Tarantino chytře komponuje) a v mnoha kličkách, samozřejmě, velmi zábavný (nekonečná narážka na to, jak Rick mohl být obsazen místo Stevea McQueena v "The Big Escape" (Velký útěk), mě rozesmívala tím více, čím víckrát se v příběhu postupně objevila). Cliffův rozhovor s francouzským pasákem mi zase připomněl, že bych se měl konečně pustit do knihy 'Pimp' (Iceberg Slim) a celkové prohloubení okolo některých postav, zejména právě hlavní dvojice. Líbil se mi popis Cliffa, že kaskadér by neměl být tak pohledný, jako herec, jehož zaskakuje, v kterémžto momentu jsem si řekl, že obsadit do těchto rolí DiCapria a Pitta byl mistrovský tah. Načteno Jennifer Jason Leigh, která hrála v Tarantinově výše zmíněném westernu. Definitivně mám chuť si po tomhle dát repete filmu, v jehož závěru se celý sál bouřil smíchy u té exploze násilí a černého humoru, nepamatuju si, že by se kdy v kině tolik lidí tolik smálo - bolelo mě z toho všechno, znáte to, když už řeknete "hej já už nemůžu"... byla to jedna z těch chvil.


Dům o tisíci patrech
květen 2022 (01.-08.)
Dům o tisíci patrech 2021, Jan Weiss

Horečnatý sen, roztažený do knihy. Teatrální, víc než surrealistický. A poněkud i sešlý, zastaralý text, působící dnes humorněji (Jak umučit růži), spíše jako béčko svojí doby (1929), protože to doopravdy má blíž k dobrodružným románům pro náctileté a steampunku, pohádkám (Čaroděj ze země Oz) - nepopírám dávku nápaditosti a kreativity. Ale to musí každý prostě cítit. 'Dům o tisíci patrech' se tak trochu prezentuje jako něco, čeho se vlastně jen okrajově dotýká, ale v jádru je mnohem mělčí. Třikrát jsem to odložil, než jsem to dočetl.


Adelheid
duben 2022 (28.-29.)
Adelheid 2019, Vladimír Körner

"A tehdy se k němu s tím nesmírným klidem horské noci proplížila dobře uzamknutými dveřmi a pevně zabedněnými okenicemi tolik známá, jediná a tak blízká přítelkyně: osamělost."


Texty I
duben 2022 (18.-27.)
Texty I 2021, Antonin Artaud

K těmhle textům jsem se chystal už řadu let, od momentu, kdy mi byl ten tajemně vyhlížející Artaud doporučen, ale dotisky vyšly teprve nedávno, byl jsem zvědavý zejména na část (Van Gogh Zasebevražděný společností), která nezklamala a líbila se mi nejvíc. Artaud, jak už jsem pocítil v 'Cestou k Ciguri', je antiestablishmentsky smýšlející jedinec, který si prošel peklem, za svoje smýšlení. Rouhačský, pokud nenahlédnete pod povrch, prudký, jistý ve svých tvrzeních. Připomíná mi Tonyho. Tony je Američan, se kterým mě seznámil jeden z mých nejbližších přátel a občas si píšeme, nebo něco pošleme... jenže jakmile Tony spustí, je obtížné ten tok zastavit, je obtížné ho úplně chápat, je toho hodně v krátkém časovém horizontu. (Drogy). Artaud jede taky. Ale to mi nezabrání o něm smýšlet jako o čisté, překrásné duši, o nádherném muži, který si prošel zvěrstvy (a tohle v textech sám rozebírá), proč se vlastně společnost k jedincům jako on, takhle chová. Musím souhlasit. Heliogabalus aneb Korunovaný anarchista, nejdelší a první text se dost detailně zabývá, v Artaudovském pojetí, samozřejmě, historií a mytologií okolo římského císaře. Líbil se mi latinský význam jeho jména "Varius". Ale celkově mě text svojí délkou spíše odrazoval, i když měl pasáže, které mě bavily. Tarahumarové jsou kompilací textů z delšího časového rozpětí (některé napsal v Mexiku, některé až později ve Francii, v léčebně), ve kterých se Artaud vyjadřuje ke svojí cestě do Mexika, kde se účastnil peyotlových rituálů s domorodými obyvateli. Mytologie. Zkoumání a přístupy k žití. Brány chápání. Tohle už mi bylo blíže. Tři přednášky v Mexiku. Jedno slovo: Surrealismus. Van Gogh Zasebevražděný společností. Tohle byl asi nejlepší text celé sbírky. Artaudovské pojetí Van Gogha je V Š E. To musí každý pře-a-pročíst. Skoncovat s božím soudem & Divadlo krutosti už bylo na závěr obtížnější k plné koncentraci, kvůli předchozí části, ale definitivně to bylo díky zakomponované poezii svižnější čtení. Shrnutím to úplné zjevení a hitparáda nebyla, ale i tak jsem si našel řadu, v Artaudových "rouhačských" přístupech, myšlení. Nebudu tvrdit, že s ním cítím napojení na bázi mé duše, ale definitivně zpívá písně, které se mnou rezonují.


Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech
duben 2022 (23.-24.)
Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech 2020, Jan Švankmajer


Cesty spasení
únor - duben 2022
Cesty spasení 2018, Jan Švankmajer

Myslím, že to byl Philip Roth, kdo řekl, že když knihu čtete déle jak dva týdny, tak ji opravdu nečtete. A nemyslím si, že se to dá vložit do konkrétních čísel, ale vím, co tím myslel. Švankmajerem bych se prokousával, kdybych knihu, předtím neodkládal a nečetl na přeskáčku s dalšíma, asi tak dlouho, když jsem si pak vycentroval, že tohle je to, co chci číst. One book at a time. Zároveň to bylo zpětné propojení s kořeny surrealismu, ke kterým mě tak nějak zpětně nadchl Karel Hynek (ne ten Mácha) a jeho nedávno vydaná sbírka 'Trhám broukovi nožičky' (dybbuk vážně jede). Švankmajer pro mě byl svého času jedním z předních a oblíbených tvůrců, zdrojem, byl jedním z oblíbenců i mých dalších oblíbenců (Terry Gilliam). Imaginace. Ačkoliv jsem vlastnil 'Možnosti dialogu', k té knize jsem se nebyl schopen dokopat a přečíst ji, takže jsem ji prodal, krom toho, znáte ty publikace, co jsou tak nepříjemně velké, těžké (a stejně paperback). 'Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech' je určitě publikace, kterou bych si taky rád přečetl a co vypadá obdobně zajímavě, jako 'Cesty spasení'. Švankmajer tu tak nějak brouzdá ve všem a jen těžko vyzdvihnout jednu část více, než druhou. Po přečtení jeho zápisků o snech jsem sám měl sny. Je tu spousta nerealizovaných scénářů, ale i třeba deníkových záznamů z cest (Afrika - zadržen na hranici, Nová Guinea... dokonce je tu zmíněn i Tarantino na festivalu, to je taky taková zvěřina, divočina, ale italská kuchyně je přednější), spousta ukázek výtvarné tvorby, eseje ohledně tvorby, ale i to, co ji ovlivnilo a definuje, zaujal mě i ten názor, který sdílel Tarkovskij, že všechny tyhle disciplíny (filmař, spisovatel, výtvarník) jsou jen nástrojem, prostředkem, pro někoho, kdo je básník, nerozlišovat v tom, co děláte, jsou to jen prostředky vašeho vyjádření. Myslím, že jsem dlouho zápasil s ideou, že si musíte "zvolit". Definitivně je třeba zmínit i knihou silně se linoucí motiv určitého politického vyhranění a nebo třeba velice výsadní roli, jakou pro Švankmajera měla jeho manželka Eva a jakým způsobem se s ní zpětně propojoval, i skrze sny, nebo komory, kde s ní "promlouval". Každopádně úžasná publikace, která by neměla, už i díky fyzickému provedení obálky (jemné na dotek, ale to bude chytat prach, pane) chybět v knihovně žádného z příznivců Švankmajerovy tvorby, surrealismu a nebo i těch, co se rádi dívají tak nějak na vše, ze všech úhlů. Ten ipsační závěr mě ale poněkud minul.


Než natáhnu brka
březen - duben 2022
Než natáhnu brka 2018, Antti Tuomainen


Nedostatečný pocit vlastní hodnoty
březen - duben 2022
Nedostatečný pocit vlastní hodnoty 2013, Heinz-Peter Röhr

Nejde ani tak o to, co vám tahle kniha přímo, prakticky, dá, jde o to ji slyšet. Damage done. Ale jsme tu, alespoň pro teď. Je zvláštní, jak nemusí jít jen o vlastní pocit nejistoty, hodnoty... ale jak se to u lidí někdy transformuje i do jiných podob, prakticky fundamentálně odlišných, narcisismu, manipulace (ta je těžce podceňovaná a doplácí na ní naivní lidé, a podle mě to, co se dělo vám, ať už je to jakákoliv negativní zkušenost, aplikujete určitým způsobem dále na ostatní, nejčastěji podvědomě). Z vlastní zkušenosti vím i to, že spousta zdravotních sester má komplikovaný vztah s matkou a odtud je přítomnost určité formy pomáhání ostatním, nebo i případné hledání partnera, jako jejich dalšího pacienta, náplasti. Za mě jsem si tuhle knihu docela užil, věnoval se jí, protože mě to v průběhu přimělo se zamyslet, nad mnohými ze vzorců, o kterých se v ní píše. Výpisky a poznámky (spíše pro mě, tak 70:30, neočekávejte úplnou srozumitelnost): - Typické lpění na vztahu je antiprogram (např. zneužívání sexu jako nástroje k dosažení cílů). Závislost na vztahu, jakmile bez druhé osoby, vede k silnějšímu zostření problémů. - Spokojenost může přijít jedině v souladu sama se sebou - uhýbání před konflikty. - Správným postojem ke kritice je vděčnost. Slabě vyvinutý pocit vlastní hodnoty = špatné snášení kritiky. - Jenom ten, kdo alespoň poněkud akceptoval sám sebe a má se víceméně rád, je schopen integrovat lásku, kterou dostává. - Kde je strach, tam je cesta. - S rozmazlováním je spojen jedinec, který užívá emocionální zneužívání. - Větu "v sobě najdu vše, co potřebuji", je třeba procítit. - Závislost na někom, nebo vděčnost vůči někomu, nezaměňovat za lásku. - ...když náš život určuje někdo jiný, jednoduše, pokud se nerozhodujeme sami, z vlastní iniciativy... - Druzí ctí vaši hodnotu víc, když přestanete s nuceným, korektním, jednosměrným přístupem, např. vztahy, kde se jeden partner snaží konstantně zachránit někoho dalšího, sloužit někomu dalšímu - vede ke zneužívání a manipulaci druhé strany. - Příklad: Sexuální traumatizace, zamlčení v dětství, chorobně závislá matka. Žena: Jsem nedostatečná. Tajný program: jsem vinna, pocit provinilosti, neubránění se zneužití. Z počátku výkonnost jako substituce. Přivádění k partnerům sexuálního vykořisťování. Potřeba šance osobní změny. "Mám hodnotu, jsem nevinná." Přes všechny těžkosti se soustředit na svoje klady, svoji osobnost. Vystoupení z role oběti.


Dravec
25. březen 2022
Dravec 2022, Dave McKean

Metafyzikální cesta, minimalistická i hluboká, surreálná, špinavá i čistá, s vrstvením dějových linií. Dave McKean opět čaruje, se štětcem, i s narativem. A člověka to trochu přiměje se zastavit a zamyslet nad krásou dravců.


Havran a jiné básně (33 básní)
březen 2022 (17.-22.)
Havran a jiné básně (33 básní) 2014, Edgar Allan Poe

Temná dynamika poezie E.A. Poea je polarizující. Od básně "Alone" (Sám), kterou jsem použil jako odrazový můstek, a s úmyslem se naplno ponořit do hlubin jeho duše, jsem skočil rovnou do kompletní sbírky jeho, rozsahem, relativně útlé poezie. Černé vlny. Pro někoho jako já je snadné se s tímhle identifikovat. Stejně jako většina kvalitní poezie, obtížně přeložitelné, aby se zachovalo to, co jí dělá tím, čím je. Hmm.


Prorok
březen 2022 (08.-21.)
Prorok 2001, Chalíl Džibrán

Takové to tradiční mesiášské mudrování, jen přístupnější, než je u obdobných textů obvyklé. Idealismus, který celkem prosviští hlavou... ale: "Když vám dá láska znamení, následujte ji, přestože její cesty jsou nesnadné a příkré. A když vás její křídla obestřou, nebraňte se jim, přestože meč skrytý v jejich perutích vás možná poraní. A když k vám promlouvá, důvěřujte jí, přestože její hlas možná roztříští vaše sny tak, jako severní vítr mění zahradu v pustinu. I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje. I když je vaším růstem, zároveň je i omezením. I když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se v slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi. Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Prosije vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás do běla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní; a pak vás předloží svému obětnímu ohni, aby se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu božímu. To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života. Budete-li však ve strachu hledat jen klid lásky a rozkoše lásky, pak je pro vás lepší, abyste zakryli svou nahotu a odešli od mlatu lásky." "Když se odloučíte od svého přítele, netruchlíte; neboť to, co na něm nejvíce milujete, se může jasněji projevit v jeho nepřítomnosti, stejně jako horolezec lépe vidí z roviny vzdálenou horu." "Častokrát potlačujete svou touhu po rozkoši, ale vaše touha se tím jen hromadí v skrytých koutech vašeho bytí. Kdo ví, že to, co je dnes opomíjeno, na vás čeká zítra? I vaše tělo zná své dědictví a své oprávněné potřeby a nechce být podváděno. A vaše tělo je harfou vaší duše."


Náraz
? - březen 2022
Náraz 2022, Nathan Cowdry


Písek a pěna
březen 2022 (04.-07.)
Písek a pěna 1998, Chalíl Džibrán

Spíše aforismy. Zlákaný některými básněmi autora, jsem se bezhlavě pustil do čehokoliv, co bylo na dosah a levně, ale přehmátl jsem se. Není to špatné, určitě podnětné k tématu víry, lásky, Boha, ale něco jiného, než co jsem očekával. Škoda, že se to neneslo v duchu úvodní básně. Takhle spíše jen obstojný průměr. "Toužím po věčnosti, protože se tam setkám se svými nenapsanými básněmi a se svými nenamalovanými obrazy."


Chladová terapie: kompletní průvodce otužováním
leden - únor 2022
Chladová terapie: kompletní průvodce otužováním 2021, Veronika Allister Jelínková

Zápal a upřímné zaujetí pro věc jsou přítomny, stejně jako až vyčerpávající nálož praktických příkladů a postupů toho, jak CT funguje, co přináší, o čem vlastně je, jak na to. Dvakrát jsem mámě zmínil knihu Wima Hofa a to, že si dávám studený sprchy - a její reakcí, o měsíce později, bylo mi dát tohle k vánocům. Definitivně ne špatná záležitost, motivační a informativní především. Jestliže vás téma zajímá a chcete s ním opravdu začít, tady je velmi přístupně a ze všech aspektů popsáno vše tak, abyste se do chladové terapie mohli naplno ponořit.


V říši hladových duchů
leden - únor 2022
V říši hladových duchů 2020, Gabor Maté

Obšírné, což mě mrzí, protože z toho, co jsem slyšel a viděl, dr. Maté měl spoustu dobrých point ohledně závislostí a poruch. Ale ve své knize se snaží na problém (co vede k závislostem / trauma z dětství, což je jádrem jeho práce) dívat ze všech možných úhlů. Každý příběh (jména pozměněna), každá informace, ať už jde třeba i o to, jak fungují návykové látky, doplňují dílek jedné velké skládačky. Maté je samozřejmě v prvé řadě lékař, v druhé spisovatel, ale pokud nejste v oboru, nebo hluboce zaměření na tohle téma, kniha je možná až příliš obsáhlá a dle mě, nepřináší tolik jasnosti, kolik by člověk očekával. Samozřejmě, lidská psyché je komplikovaná záležitost a pouštět se do nějakého zobecňování jednotlivců nedává smysl. I tak, je to definitivně zajímavá sonda, která analyzuje téma hodně podrobným způsobem. Ne každému tahle forma ale sedne.


Genealogie morálky
prosinec 2021 - leden 2022
Genealogie morálky 2019, Friedrich Nietzsche

Na Nietzschem mě baví ty jeho kličky na konci myšlenek, jako kdyby vás vábil určitým směrem, jen aby vám před koncem podtrhl nohy a otočil to na opačnou stranu (Jung vibes). Jako kdyby v jádru jen chtěl všechno a všechny zpochybňovat a vystavovat zkoušce - křesťanskou morálku, svoje současníky, budoucí generace. Do jisté míry megalomanie, tohle přesvědčení o vlastní pravdě, která je sice plná kontradikcí, ale zároveň, takový je přece lidský život, plný dualit a rozporů. Tohle vše je něco, co jsem dělal odmalička. Je až ironií, že jsem se k téhle sebereflexi, co zasahuje můj vlastní život teď tak přesně, dostal tímhle. [str. 78, 22; str. 108, 14; str 122, 19; str. 133 "Člověk je do krve zraní..."]


Silážní jámy
leden 2022 (05.-16.)
Silážní jámy 2021, Daniel Hradecký

Zjev. Ping pong. Cením si té otevřenosti, i toho přístupu, poezie v próze, próza v poezii, nové rozměry, úderný název, sexy obálka... na stranu druhou, mmm (something wrong with my head). A to vím, že tu samozřejmě pokrýváme téměř tři dekády, ne-li i něco okolo a dál a je nám jedno, co si o tom kdo bude myslet. "Najal jsem si byt, který mne zajal. Hned první den byl jsem v prdeli. Nevěděl co dělat. Byt byl v Mostě. Byl tam psací stůl, na němž jsem nikdy nic nenapsal. Byl tam záchod, který jsem nečistil. Byla tam skvostná knihovna, již jsem bůhvíproč pročetl. Hodně jsem se tam bál, měl jsem se totiž starat, místy jsem se staral, ale většinou nestaral, proto muselo to jít nakonec do prdele. Muselo? To ne, určitě ne, ale šlo -" Tohle ke mně hluboce promlouvalo, skrze můj vlastní literární záměr: "Věta, kterou teď a tady píšu, je věta kterou teď a tady čteš. Oba jsme teď a tady, ale mezi námi leží celé roky, celé země -" "Ve vypjatých momentech a fázových přechodech si naštěstí nic nezapisuju. Vono by se totiž ukázalo, co jsem za zmrda." "To věčné předstírání, že nemám strach, že mě to baví, že to mám rád, že se věci vyvíjejí správným směrem, mě skličuje a klíč nepasuje do zámku."


Odvrácená strana zítřka
? - leden 2022
Odvrácená strana zítřka 2021, Antonín Bartušek

Temné, kosmické, baladické básně, kde hraje hlavní prim zasazení do prostředí, měsíc, tma, stromy, opuštěné sady, okolí hospod, měnící se roční období... a mrtví. Je to jako sledovat nějaký obraz. Odloučení, odcizení od člověka a od lidského a zasazení do vadnoucího, chřadnoucího. Post coitum pocity, i způsoby a momenty, které se Bartušek snaží zachytit, jsou jakoby plné beznaděje, prázdnoty, nicoty. Po Karlu Hynkovi dost jiný nádech, ale když na to máte náladu, proč ne. Já ji tak úplně neměl. "Když jsem tam přišel, sklo bylo už smeteno, olej pečlivě posypán pískem, vraky odtaženy Havárií, lidé odvezeni do nemocnice, marně jsem hledal krev, nic nebylo známo o vině ani o následcích neštěstí, ačkoliv jsem věděl, že jsou všichni mrtví."


Trhám broukovi nožičky
15. leden 2022
Trhám broukovi nožičky 2021, Karel Hynek

Provokatér, tenhle Karel Hynek. Sice mě ten diss na Babičku zpočátku znejistěl, protože mi to jednak nepřišlo tak dobrý a jednak jsem byl navíc i tak trochu bez kontextu, protože jsem Bábo nečetl. Nicméně mě velice brzy zaplavilo souznění s touhle útlou knížečkou. Hynek, jak jsem se měl taky údajně jmenovat, pracoval i jako skladník, vypadal starší, jako Hrabě. Experimentoval s psychedeliky. A samozřejmě, psal velice svéhlavé básně. Hmm, zajímavá osoba, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Ale takové je to doživotní objevování. Fandím téhle edici. P.S.: Zapomněl jsem si do-zalít kávu, jak jsem tohle psal. Doufám, že to půjde pít. P.P.S: Jde, samozřejmě. (...) Hlava II.: Čtu Karla Hynka v posteli po probuzení. Čtu Karla Hynka ve Slunci. Dokořán otevřené okno. Měl bych si vytřít podlahu. Ilustrace Plathové na zemi. Zvuky chladného rána, co je už po poledni. (Později) Ty zmínky k ping pongu. Dominik a Eugénie. Surrealismus. Sexus. Letí to hlavou, nenasytnou hlavou, jako v horečce. Czenglish. Czefrançais. Víc dekadentní, než ti, co označujeme za dekadentní a přesto to není dekadentní. Uvádět jakoukoliv ukázku by bylo kontraproduktivní, tohle musíte přečíst celé. A ta "erotická bezhlavost" - tohle spojení v doslovu ten aspekt taky krásně vystihuje. Hmm. No... krása. Alespoň si nemusím připadat v tom, jak přemýšlím, jako takové prase. Hynek byl větší.


Vnitřní inženýrství - Jogínův průvodce ke štěstí
leden 2022 (02.-09.)
Vnitřní inženýrství - Jogínův průvodce ke štěstí 2018, . Sadhguru (pseudonym)


Krvavá svatba
prosinec 2021 (20.-23.)
Krvavá svatba 2008, Federico García Lorca

"Raděj být mrtvý bez krve, než zůstat naživu bez srdce." Přímočará hra, o osudovosti dvou, kteří si byli souzeni, o spalující přitažlivosti a touze a o tom, že v životě je asi lepší dělat chyby a hřešit, než ne a pak si celý život říkat "co kdyby"... v kontrastu s oním klasickým "politickým sňatkem z rozumu", tolik příznačným i pro čecháčky - nám tu chybí ten pravý temperament a zápal pro věc. Touché, señor Lorca. A ani nevíte jak.


K.
listopad - prosinec 2021
K. 2008, Roberto Calasso

"Jednoho listopadového večera Kafka "s naprostou lhostejností" četl svůj špinavý příběh" (V kárném táboře) v jedné mnichovské galerii. Naslouchalo mu asi padesát osob a na stěnách visely obrazy Van Dongena a Vlamincka. Odevšad čišel chlad "jako prázdný otvor kamen". Grafolog Max Pulver tam měl pocit, že "sálem se šíří nechutný pach krve". Zničehonic se ozval tupý úder. Nějaká žena omdlela a okamžitě ji vynesli ze sálu. Ještě před koncem čtení odešly další osoby. A jiné si stěžovaly, že čtení trvalo příliš dlouho." K. doporučeno od k. Z bazaru za stovku, zataveno ve fólii a stejně, na vnitřní zadní straně až kafkovsky vepsáno tužkou, jako v knihkupectví, 499,- / 15,56 €. I když jsem zpočátku tápal a musel se přes první stranu dostávat až snad napotřetí, nakonec jsem se, i přestože jsem knihu na nějaký čas odložil, přistihl, že mě prostě baví lidi, co analyzují Kafku, mluví o něm, něco tak neanalyzovatelného, nedefinovatelného, co se ale přesto a stejně snažíte rozluštit - tahle doživotní studie a fascinace, oceán. Calassovi nechybí sebevědomí, možná ho má až příliš. Někdy zkrátka u jeho sebejistých vět začnete mít sarkastické cukání "No jasně, Roberto...". Ale on to vzápětí balancuje zpátky něčím, co mě zaujme, takže jdu jen "Hmm. Hmmmm-" "Každý má svůj způsob, jak vyjít z podzemního světa nahoru, já to dělám psaním." F.K. Calasso zmiňuje Kafku rovněž i jako někoho, kdo je jakýmsi průkopníkem v psaní, ve sféře, kterou nikdo do té doby neprobádával. To zkoumání vnitřního vesmíru, ta integrace sebe, svého vědomí, do textu. Ale spoustu času se tam žvatlá okolo a dokola a rozhazují se velmi jisté (a sebejisté) soudy a to je u něčeho tak neuchopitelného, pokud máte Kafku načteného, jen těžké věřit, nebo snad jen přístoupit na tuto hru. Dokud se Calasso věnuje Kafkovi a jeho psaní, baví mě to, jakmile přebrodí do svého těžkého interpretování a filozofování, člověk začne vrtět hlavou. Ale je těžké oponovat, jak Calassa nazvali "mistrem skrytých vědomostí / či snad poznání?", když si tohle myslí akademikové. Části, zabývající se Procesem, který je pro mě velmi zásadním textem, mě naopak bavily právě pro tu, drzost, tu jistotu, s jakou Roberto analyzuje, jasně, scény, ale samozřejmě i způsob, jakým se na Kafku dívá, hlouběji a svým způsobem tak prohlubuje i moji vlastní posedlost a znalosti. A tak jsem se přistihl opět u jakéhosi ping pongu, kdy mě tahle kniha místy bavila až magnetickým způsobem... do mdlejších částí, co mě nudily k smrti a testovaly moje hranice. Zajímavá dynamika. Možná proto jsem ji četl tak dlouho. Hmm. hi, k. Cítím se dobře, po dočtení tohohle textu, s cigaretou v chladném prosincovém dni, na balkóně. "Brod, který uměl kýčovitým nátěrem opatřit všechno, nač sáhl, vylíčil Kafkův pobyt v Siřemi jako "ústup od světa do ryzosti". Viděl v něm také - a svému příteli to i napsal - "vydařený a obdivuhodný podnik". Těžko si představit dvě adjektiva, která by Kafkovi mohla víc vadit. Brodovi odpověděl minuciózně doloženým dopisem, v němž mu vysvětlit, že jediným rozumným závěrem, k němuž v životě došel, nebyla "sebevražda, ale myšlenka na sebevraždu". Že nešel za tuto myšlenku, o to se zasloužila myšlenka další: "Ty, který neumíš udělat nic, chceš udělat právě toto?" A jeho nejlepší přítel mu píše cosi o úspěchu, obdivu, o ryzosti! Kafka tehdy vůbec poprvé (podruhé k tomu došlo v Dopise otci) citoval a k vlastní osobě vztáhl poslední větu Procesu: "Bylo to, jako by stud ho měl přežít."


Audience
? - prosinec 2021
Audience 1975, Václav Havel

"A nebuďte smutnej." "Já nejsem smutný."


64
? - prosinec 2021
64 2013, Daniel Hradecký

Má to víc do sebe, než odráží moje hodnocení. Tak to, zdá se, mám s Hradeckým. "Sebeláska k průměrnosti je užitečná věc, ale už tě viděli nepříčetně zkrásnět blízkostí smrti?" "... že kdo dřív přijde ten dřív mele z posledního..."


Largo desolato
? - prosinec 2021
Largo desolato 2019, Václav Havel

Zvláštní identifikace s hlavním hrdinou v mnoha malých nuancích. Dokonce i trochu kafkovské. Celý ten koncept je jako vystřižený z úvodní scény 'Procesu', ale náladou úplně jinde.


Křest svatého Vladimíra
? - prosinec 2021
Křest svatého Vladimíra 2017, Karel Havlíček Borovský


Bludiště 2
? - prosinec 2021
Bludiště 2 2021, Charles Burns

K rafinované tripóznosti 'Last Look' (Naposled) to má sice daleko, ale i tak jde o skvělý blend klasických Burnsových témat a fascinací, který bují a rozvíjí se, jak se propadáte příběhem. Celkem underground, protože první díl vyšel jen v pár zemích a druhý (zatím) snad jen ve Francii a tady.


Bludiště
? - prosinec 2021
Bludiště 2020, Charles Burns


1 ...