jelad přečtené 389

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Tam, kde Sophiina volba, Člověk bez osudu, Plechový bubínek nebo třeba Maus jdou až na dřeň, krvácejí, zařezávají se, bolí a drásají, tam Hana ani nepíchne. Emočně chudé, fádní, nudné, plytké, neobohacující. Nic šokujícího, šíleného, nervy drásajícího. Jde o klasický scénář knihy o holokaustu: našívání žluté hvězdy, komíny s dýmem („nasládlý pach“), pogromy, lidi zlí a lidi dobří - záchytné body, kterými proplouvá příběh, ale nic neprohlubuje a nic nového neotevírá. S hrdinkami (Mira, Hana, Else, Rosa) lze jen těžko emočně souznět - ačkoliv autorka popisuje jejich tvrdé osudy, nedojímá to (ženské postavy jsou navíc charakterově téměř stejné). Je nadmíru patrná snaha Mornštajnové o obohacení textu metaforami, ale ta jejich kýčovitost spíš přidává na povrchnosti jednotlivých pasáží a konkrétních hrdinek. Až moc se to snaží, všechno říká, všechno vysvětluje, nic není tajemné. Kniha se čte v celku rychle, ale než z nějaké chtivosti, spíš proto, že se u ní nemusí přemýšlet. Pro mě nepochopitelná mediální lavina - prostě mainstream jak řemen. Doufám, že se „nedočkám“ doby, kdy podobná rychlokvašková a „časzkracující“ díla vytlačí z povinné četby Grasse nebo Styrona.... celý text

Stručná historie času 2007, Stephen W. Hawking (p)

Jeden z největších fyziků a vědců všech dob, nástupce Isaaca Newtona a Alberta Einsteina, napsal knihu o Bohu - nebo o nepřítomnosti Boha? O tom, že kde není hranice, není potřeba „stvoření“ - není třeba Stvořitele. Jaké je tedy jeho místo (Měl Bůh při stvoření světa na vybranou? - ptal se už Einstein)? Hawking ve svém díle pro „laiky“ cestuje od věže želv, na níž se drží plochá Země, přes jejíž okraje přepadávají pozemšťané do vesmíru - přes tajuplné černé díry, ve kterých končí čas pro všechny, které objekt pohltí - její „brána“ je symbolickou vesmírnou bránou Dantova Pekla (Zanechte nadějí všichni, kdo vstupujete) - ne ale ve všech případech (unikání paprsků, „zhubnutí“) až k teorii strun - od nematematického k matematickému - od mytologie k teorii. Která teorie je ale ta správná („teorie všeho“) - ta úplná? Teprve potom, až ji objevíme, se podle Hawkinga budeme moci účastnit diskuzí nad tím, proč my a vesmír existujeme. „Nalezneme-li odpověď, bude to znamenat konečné vítězství lidského ducha - protože pak pochopíme mysl Boha.“ „Katolická církev udělala kdysi za Galileiho velkou chybu, když svým kategorickým tvrzením, že Slunce obíhá kolem Země, chtěla přírodě vnutit zákon vymyšlený lidmi. A tak si teď, o několik staletí později, přizvala vědce, aby se stali jejími poradci v kosmologických otázkách. Na závěr konference přijal účastníky sám papež. Řekl-nám, že je správné, studujeme-li vývoj vesmíru po velkém třesku, avšak asi bychom neměli zkoumat samotný velký třesk, protože ten byl okamžikem stvoření, a tedy prací Boha. Byl jsem rád, že neznal téma mého příspěvku, který jsem na konferenci před chvílí předložil - o možnosti, že prostorčas je konečný, ale bez hranice. To by totiž znamenalo, že žádný okamžik stvoření nenastal. Netoužil jsem sdílet osud Galileiho; pociťuji ním totiž určitou sounáležitost - z části asi proto, že jsem se narodil přesně tři století po Galileiho smrti.“... celý text

Šesté vymírání: Nepřirozený příběh 2018, Elizabeth Kolbert

S myslí a sebeuvědoměním přišla zkáza těch nejúchvatnějších výtvorů pozemského života. S člověkem přichází další, šestá, kataklyzmatická událost této planety. Homo Sapiens - velký prehistorický vrah, nejúspěšnější vetřelec v biologické historii, jeden nadmíru plevelnatý živočišný druh. Marně by se hledala kniha, která by postavila lidstvo do ještě horšího a kritičtějšího světla, než jej staví Šesté vymírání. Jak píše autorka, Elizabeth Kolbert, jež za knihu dostala Pulitezra, v historii světa došlo k pětici velkých vymírání živočišných druhů (takzvaná Velká pětka) - způsobených klimatickými změnami nebo vesmírnými katastrofami - nikdy ale za systematickým vyhlazováním fauny i flory nestál jeden biologický druh. Druh, podle jehož fatálních zásahů do zemského ekosystému se nazývá celé geologické období. ANTROPOCÉN - období vlády lidstva, věk spalování fosilních paliv, odlesňování, globalizace přinášející invazi plevelnatých predátorů nebo nebezpečných bakterií, stoupající teploty a okyselování oceánů. Odhaduje se, že třetina všech korálů, sladkovodních měkkýšů a žraloků, čtvrtina všech savců, pětina plazů a šestina ptáků směřuje k zapomnění. Jen v nejbližší době. Nejohroženějšími jsou obojživelníci, jejichž vymírání je 45 tisíckrát rychlejší, než by mělo být. Už za sto let ale, jak vědci předpokládají, z úchvatných korálových útesů zbydou jen „rezivějící“ ruiny - půjde zřejmě o první totálně zhroucený ekosystém. Jen během psaní knihy vymřel jeden druh žáby, další dva vyhynuly ve volné přírodě. Dramaticky se zmenšila kolonie netopýrů hnědých v celé Severní Americe - vinou globalizace se na kontinent dostala masožravá houba, vůči které nejsou tamní netopýři, tak jako netopýři evropští, imunní. Zásadní ingrediencí, kterou potřebují živočichové a rostliny k tomu, aby se adaptovali na nové klimatické podmínky, je čas. Ten ale v současném světě chybí. Změny klimatu probíhají v neúprosném tempu, které je dosud nevídané (když nepočítáme náhlý náraz asteroidu na konci křídy, který vyhubil všechny živočichy větší než kočka - mimo jiné všechny dinosaury) - změny jsou nepřirozené. Dnes nevymírá tudíž ten, který je geneticky lépe vybavenější, nejedná se o darwinovský přírodní výběr těch silnějších, dneska jde o loterii. V té, bohužel, prohrávají ti největší (sloni, nosorožci, kočkovité šelmy, medvědi), a řeklo by se dříve geneticky dispozičně nejúspěšnější - jejich rozmnožování nestíhá tempo změn prostředí a pravidelný rytmus pytláckých výprav. Ještě v osmnáctém století člověk nechápal, že svět nevypadal vždycky tak, jak vypadá v přítomnosti. Pojem „vyhynutí“ byl neznámý, neexistoval. A to přesto, že už za sebou lidstvo mělo například vybití ptáka moa (na Novém Zélandu jeho devět druhů totálně zdecimovali Maorové) nebo před několika tisíci lety zodpovídalo za vymření svých bratranců a sestřenic z neandrtálců a hobitů. O tehdejší megafauně - mamutech a mastodontech - ani nemluvě. Vymírání určuje podobu příštího života. Kdyby nevymřeli dinosauři, je možné, že dnes by civilizaci tvořili oni (podle vědců se v jejich řadách nacházely druhy, které toho byly schopny), až vymřeme my (což je podle vědců pravděpodobné, vybíjením jiných druhů si pod sebou prý podřezáváme větev), převezmou naše místo nejspíš krysy - šedý zubatý příliv, velmi adaptibilní a inteligentní. Nebo druhovou variabilitu planety Země přece jen zachrání ultrazvuky nosorožců a onanování s napůl vyhynulými havajskými vránami? Podle knihy je již šesté vymírání v procesu - pro člověka téměř nepostřehnutelné, pro geologickou historii překotné a katastrofické. Jedna z nejdůležitějších knih současnosti. „Důvod, proč tuto knihu píše vlasatý dvounožec a nikoli nějaký šupinatec, souvisí spíše než s nějakou předností savců s neštěstím dinosaurů.“... celý text

Ostré předměty 2013, Gillian Flynn

Lidi milují losery a Gillian Flynn si je toho vědoma. Aby ukojila touhu nenáročných čtenářů po rádoby nevyrovnaných a konfliktních postavách, vymyslela hlavní hrdinku, která si do těla vyřezává slova jako díra a píča - protože má špatný vztah s matkou. Přitom všem chlastá jak ruskej mužik, což nesmí v parametrech současné krimi chybět. Je s podivem, že lidi ještě nemají dost těch povrchně zhroucených a životem zmrskaných Harry Holeů a Finů Macleodů. Loser se stal novým typem knižního i filmového hrdiny, a to nejen detektivek, autoři krimi jej ale obvykle vždycky naprosto přesně zasadí hluboko do území kýče. Příběh knihy je dnes už druhořadý - na něm dílo neustojí. Potřebuje postavu, která na sebe strhne veškerou čtenářovu pozornost. Pryč jsou doby Poirota a Sherlocka - postav, které těží ze své geniality a charismatu, přičemž vyšperkovaná a brilantní zápletka nezůstává pozadu. Zápletka Ostrých předmětů je copyrightem třetí řady Mostu (nebo naopak). Zde ale mnohem předvídatelnější, nešokující, tak nějak v poklidu vystupující na povrch. Čtenář musí už od průvodních kapitol tušit, kdo je satan, příběh v podstatě nepřináší alternativy ani nezavdává pochyby. Ústřední hrdinka přesto přese všechno není tak sebestředně otravná a odporně namyšlená jako například Harry Hole od Nesboa, děj má světlejší momenty. V rámci současného žánru průměr. „Každá tragédie, která se ve světě přihodí, jako by se stala mé matce, a právě tohle, víc než cokoli jiného, mi zvedá žaludek.“... celý text

Občanský průkaz 2006, Petr Šabach

Máničky vymýšlejí, jak rozdrtit klouby režimu, který jim nedovolí poslouchat alba Jimiho Hendrixe, píší obscénní“ básničky na stránku třináct svých občanských průkazů, aby skrytě pokořili a ponížili ty, kteří se smějí akorát tomu, když „nepřátele režimu“ vlastnoručně oholí dohola a zkopou dokulata. Po dětském naivním vzdoru, který umožňoval růst hodnot a osobní statečnosti, ačkoli děti netušily, co je po nevinném žertu s občankou může potkat, s věkem přichází vzdor uvědomělý, když zabarikádovaný hlídač odmítá vpustit příslušníky do objektu, protože „nemají povolení“ - s vědomím, že na tomto místě, opět, skončil. Modrej policajt, žlutej policajt, hodnej policajt, policajt analfabet, policajt surovec, policajt šikanátor, tajnej policajt. Jak chlapci zjišťují, komunismus je především lidská zoo, ve které se osel mění v krále, lev v šaška a kůň v chladnokrevného mstitele bez důvodu. Vystřízlivění v archivech spolupracovníků Stb je pak hořkou tečkou za dobou, jejíž ústřední logika a bezpečí spočívaly v absolutní nedůvěře v kohokoli. A přesto přese všechno Šabach vzpomíná s láskou. Upřímná nostalgie a autentičnost jeho vyprávění buduje schizofrenii ve čtenáři, který by za žádnou cenu nechtěl komunismus prožít, na druhou stranu by dal všechno za to, aby zakusil ryzost a syrovost boje o kousek prostoru k vlastnímu žití uvnitř černo-humorného šabachovského socialistického vesmíru. „Pod tmavočervenými jeřabinami pijeme beer u stánku s uzeninami. Zástupce pro týl šlápl na běláska, všechno jsem propil, pivo je má láska. Na břehu řeky roste tráva ostřice, u stánku s buřty došla v noci hořčice. Nad tichou zemí vrčí netopýři, šel jsem na jedno - už mám v sobě čtyři. Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem, koupím si láhev rumu v krčmě za rohem. Takhle už chlastám od minulý středy, dostanu nejspíš žaludeční vředy.“ Policajt položil občanskej průkaz vedle sebe, zatížil ho pro jistotu rukou a Alešovi povídá: „Na střední školu, ty grázle, zapomeň! Ty už si dostudoval! Všichni, jak ste tu, ste dostudovali!“ poťouchle se usmál. „Ty, ty, ty i ty ste, mládenečkové, dostudovali! My dobře víme, co to znamená mít poškozenou stránku třináct! Jste nepřátelé socialistickýho zřízení!!!“ „Spolužačce Nosit pětky denně domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédnu-li k tomu, že je nosíš pod trikem...“ „Člověk by řek, že když se někdo doví datum svýho konce s přesností plus minus několika měsíců a spočítá si, jak strašně málo mu zbejvá, tak že všechno zabalí a třeba jen tak celý dny kouká do zdi, ale ono je to spíš naopak. Protože spousta lidí, co prokouká svůj život do zdi nebo do televize, to dělaj s pocitem, že jsou málemže nesmrtelný a že času je dost, kdežto ty, co vědí, že není, zrychlej na maximum. A to byl Míťův případ. Ne že by se předtím nějak flákal, ale teď najednou žil snad stokrát rychlejc, než žil kdy předtím.“ „Husákovy oči se zvětšovaly v závislosti na tom, jak mu přibejvalo dioptrií, takže připomínaly oči tvora, kterej loví spíš v noci, a jeho mlaskavé patlavé řeči, způsobený padající zubní protézou (mluvil, jako by si na něčem neustále pochutnával), nerozuměl už vůbec nikdo.“... celý text

Kniha zvláštních nových věcí 2016, Michel Faber

Psychedelická měsíční krajina s vizuálními prvky vyhaslé rudé planety, v jejíchž útrobách přežívají poslední exempláře svého druhu - země nikoho s názvem Oáza - planeta, která nedělá čest svému jménu, ale spíše jej popírá a vytváří mu trojrozměrné opozitum. Toto místo se má stát kolébkou příští „mimozemské“ civilizace - potom, co na Zemi dojde k apokalypse. Kněz, který dříve vyzkoušel všechno od alkoholu po heroin, se vydává na svou misi a misii na nový svět, aby šířil Písmo. Když se ale setká s tvory, kteří zde přežívají, zjistí, že se ocitl na planetě Boha. Kouzlu oddaných a všemu naslouchajících oveček propadne. Zatímco jeho žena na Zemi čelí přírodním katastrofám, lidským tragédiím a nepříhodnému těhotenství, on se stává opěvovaným ztělesněním Krista. Fanklub Milovníků Ježíše roste stejně rychle jako se prohlubuje propast mezi ním a jeho manželkou, potažmo domovskou planetou. Ze vztahu, ve kterém dva sdíleli všechno - od výpadku proudu, přes zavrzání trouchnivějící okenice po sex, se stává vztah, kde dva nesdílejí nic mimo pár chatrných frází a ujištění o nehynoucí lásce. Ta je ovšem stále, překvapivě, věčná, má paměť, když přežívá ze vzpomínek, které ji v dobách jejich současnosti stvořily. Je láska zbavená prostoru a času posilující, nebo zraňující? A kde je víra v Boha, když člověk nevěří ani sám sobě? Hovory mezi milenci oddělenými nekonečností galaxie a chybějící žitou přítomností jsou brilantním konstruktem uhnívajících mezilidských vztahů. Přestože nemocných, i tak obohacených, nebo spíše ještě víc zatížených - láskou. A ta Faberova bolí a trhá člověka na kusy. „Proč by se člověk měl kvůli čemukoli vzrušovat? Všechno končí zklamáním.“ „Nemyslíš, že to, co je pravdivé, je většinou tak trochu kýčovité? Jenže nám je to tak blbé, že to vyšperkujeme. Jednoduché pravdy ve zdobném hávu. Takovéhle lingvistické vyšňoření má jediný účel - aby se lidé nezadívali na obsah našeho vysvlečeného srdce a mozku a neřekli: ‚To je ale trapný.‘“ „Ráno se mě kdosi v práci zeptal: ‚Kde je v tom všem Bůh?‘ Neskočila jsem mu na špek. Nikdy nechápu, proč lidé tuhle otázku kladou. Skutečná otázka pro náhodné diváky tragédie zdí: ‚Kde jsme v tom MY všichni?‘ Vždycky jsem se snažila najít odpověď na tuhle výzvu.“... celý text

Zvláštní problém Františka S. 2003, Petr Šabach

Ošetřovatel z Domova pro mentálně postižené - bratr houbař - najde v lese divotvorné houbičky, s jejichž konzumací vždycky zapomene na reálný svět. Plaví se po rudém moři s barevnými jednorožci a zapomíná na bídu světa, kterou každodenně pozoruje v novinách. Spolu s ním si houbičky dopřává i František S., samozvaný vtělený Ježíš Kristus. Zkušenost mentálně nepřítomného mladíka od běžného žití odstaveného kvůli zápalu mozkových blan se ale od té houbařovy značně liší. Zatímco houbař uniká, František se vrací - houbičky jej „dělají normálním“. Avizovaný „problém“ přichází ve chvíli, kdy si František začíná uvědomovat, že „normální“ není známkou té nejlepší a nejvhodnější cesty a že „pozemský“ svět je místem, kam se už přece jenom nedokáže natrvalo vrátit. „Ležel jsem ve srubu a poslouchal jejich hlasy. A smál jsem se. Nedaleko mě se jistě smál i on. Můj Ježíš Kristus po zápalu mozkových blan. Můj František.“... celý text

Království za story 2012, Petr Šabach

Úsporná mozaika Šabachových mini příběhů, často sklouzávajících do absurdit (především úvodní povídka Království za story, kde nahá Wanda hraje zadkem na klavír, přitom mává rukama jako pták, zatímco jí zloděj s vizáží Leonarda DiCapria ze stěny krade Zrzavého) a každodenní životní tragikomiky (rybář, který se snaží v proudu divoké řeky přemoci životní úlovek v podobě obrovské štiky, i když ví, že oba se na břeh za žádnou cenu nedostanou).... celý text

Vyhoďme ho z kola ven 2001, Ken Kesey

Osudové setkání s nejodpornější literární postavou všech dob - vrchní sestrou Ratchedovou, dopadá pro člověka, který si je plně vědom ceny své svobody, jen jedním možným, fatálním, způsobem. Svázán na stole ve tvaru kříže, hlava „přizdobená korunou z elektrických jisker“ a po hlasitém „Prásk“ mozkem projede elektřina za pět centů - léčebná kúra - která z pětatřicetiletého muže vytvoří „slintajícího idiota“, který si močí do kalhot nebo „nemyslící organismus“, jenž dokola křičí: „Doprdele se starou“. Psychiatrická nemocnice, ve které se bláznovství pacientů nedá srovnat s šílenstvím personálu a lidí mimo ústav, je peklem na zemi, jehož satanem je vrchní sestra, která se vyžívá v tortuře a ponižování svých svěřenců. Posednutá je vyhlazením člověka - uvnitř každého z těch, kteří se jí dostanou pod ruku. Její souboj s vtělenou svobodou a volnomyšlenkářstvím McMurphym je vrcholem nespravedlnosti a totálního pominutí, leč končí tragicky, slouží jako rozbuška pro ty, kteří ještě nezapomněli na to, jaké je to skutečně žít. Ken Kesey to čtenářům nasázel bez patosu a klišé, bez sentimentality, s černou ironií, která dotváří prostor, kde je natěsnáno všechno absurdum světa. A do toho všeho vypravěč, který navzdory svým halucinacím působí jako poslední princip pořádku a smyslu v naprosto šíleném chaosu. Kniha, jež si zaslouží deset hvězd z pěti. „Pro tebe taky nemůžu nic udělat, Billy. Však to víš. Nikdo z nás ti nepomůže. Musíš pochopit, že jakmile člověk někomu podá pomocnou ruku, vydává se tím všanc. Člověk si musí dávat majzla, Billy, to bys měl vědět, ví to přece každý. Co bych já pro tebe moh udělat? Nemůžu tě zbavit kaoktání. Nemůžu ti setřít ze zápěstí jizby po žiletce, ani ty cigaretové spáleniny na hřbetech rukou. Nemůžu ti dát novou mámu. A jestli po tobě bude sestra dál takhle rajtovat, strkat ti nos do tvé slabosti, dokud tě nepřipraví o všecku důstojnost, co v tobě zbyla, dokud se samým ponížením nescvrkneš do ztracena, ani proti tomu nic nezmůžu. U Anzia jsem viděl svýho kámoše přivázanýho u stromu jen padesát metrů ode mě, řval, že chce pít, obličej spálený sluncem. Chtěli na mně, abych mu zkusil jít na pomoc. Přeřízli by mě vpůli tam z toho statku.“ „Každá ta tvář jako by nesla nápis, podobně jako ty cedulky „Jsem slepý“, co si věšeli kolem krku harmonikáři v Portlandu, jenomže na těchhle stojí „Sem unavenej“, nebo „Mám strach“, nebo „Umírám na prochlastaný játra“, nebo „Jsem v moci strojů a lidí, co mě pořád někam postrkují“. Přečtu je všechny, i když jsou tím nejdrobnějším tiskem. Některé z těch obličejů se po sobě otáčejí a taky by si mohly přečíst, co je na těch druhých napsáno, kdyby se jim chtělo, ale k čemu by to bylo? Míjejí mě a zapadají do mlhy jako konfety.“... celý text

Barva mléka 2014, Nell Leyshon

Mini román zachycující anglický venkov první poloviny 19. století se snaží upoutat čistým realismem, který umocňuje „primitivním“ jazykem hlavní hrdinky. Kolovrátkovité „jmenuju se Mary a moje vlasy mají barvu mlíka“ představuje jednoduchost a rázovitost venkovanů, kteří vstávají s kravami a spát chodí ve chvíli, kdy už nemůžou od samé bolesti na nohy. Doba, kdy neexistuje čas, tak jak ho známe dnes - tedy řízený hodinami, ale prostor odvíjející se od rytmu přírody, plodila nevzdělance a negramoty, jejichž případná vzdělanost by jim byla na poli jen přítěží. Každý měl své místo podle toho, komu a kde se narodil, nikoli podle toho, co si zasloužil . předurčenost je hlavním motivem celého díla. Ačkoli se autorka snažila co nejvíce čtenáře vtáhnout do surovosti tehdejšího života, výsledek působí přespříliš poeticky a vyšperkovaně. To, jak vypadá krutost venkova nejlépe předvedla laureátka Nobelovy ceny Herta Müller s jejími Nížinami - tam, kde Leyshon brouzdá po „upraveném“ povrchu, tam se Müller dostala až na „špinavou“ dřeň.... celý text

Když psi pláčou 2016, Markus Zusak

Navzdory jiným Zusakovým knihám, kde autor dokáže své místy příliš květnaté metafory držet na uzdě, se mu to v tomto případě nedaří. Tam, kde byla například ve Zlodějce knih síla, je teď slabina. Možná je to způsobeno i tématem příběhu, jakýmsi hledáním lásky, které se ale mění v přeslazené výlevy začínajícího spisovatele a autorova alter ega - Camerona z Wolfovic smečky. Patos formy nicméně nic nemění na tom, že se i ve třetím a zároveň posledním díle o rodině Wolfů, daří interpretovat chlapecké dospívání v jiném světle, než se o to pokouší jiná populární teenage literatura. Cameron s Rubenem jsou i nadále rváči v ulicích, především ale v sobě sama, když se snaží najít budoucí smysl svého začínajícího života.... celý text

Skafandr a motýl 2008, Jean-Dominique Bauby

Člověk zredukovaný do pokřiveného a odumírajícího shluku nevzhledného masa a kostí - uzamčený v těsném prostoru uvnitř neviditelného skafandru, ze kterého kontaktuje „živý“ svět pouze skrze mrkání víčka levého oka. Ve svém doživotním exilu - uvnitř sebe sama - však tento pozemský kosmonaut, „zlověstný pták se zlomenými křídly“ a „papoušek bez hlasu“ zachytává kousky života, které vytvářejí magickou a krásně smutnou mozaiku - pro ty, kteří nejsou živoucími mrtvolami - banálního a přízemního bytí. Zatímco tělo je uzamčeno na tisíc západů a správný klíč pro jeho opětovné vypuštění do světa „chutnajících“ život neexistuje, duše si létá na výlety - jako motýl, skrze které její paralyzovaný zhmotněný představitel ochutnává a vstřebává všechno, čeho se dřív do sytosti nenabažil, a konečně tak chápe to pravé kouzlo existence. Bohužel až potom, co se do ní už nemůže plnohodnotně vrátit. To, co se vytváří uvnitř fyzicky zhrouceného a zdevastovaného člověka, je skutečný a jedinečný svět ze slov - ze slov a vět tak jedinečných a neotřelých, až to bere dech. Pro nezúčastněného je to exkurze do bájné země za hranice běžného chápání, jiná planeta, jiná galaxie, jiný vesmír, ohromující a neskutečně jímavá. Vášnivá touha po sebemenším doteku a šelestu života neprostředkovaného z dopisů přátel nebo obrazovky televize je bolestná, ale zároveň ohromující. Kdyby člověk jen na pár chvil vnímal život tak, jako Jean-Dominique po jeho fatální nehodě, miloval by život jako nikdy. Burcující. „Využívám Sandrine, abych slyšel své blízké po telefonu a zachytil tak v letu kousek života, tak jako chytáme motýla.“ „Nic mi nechybělo, kromě mne. Já jsem byl jinde.“ „Jakým paradoxem čas, který je zde nehybný, tak nezřízeně letí?“ „Existuje v tomto vesmíru klíč k otevření mého skafandru? Linka metra bez konečné zastávky? Dost silná měna na to, aby mě vykoupila na svobodu? Musím hledat jinde. Odcházím.“ „Nejenže jsem byl vyobcovaný, ochrnutý, němý, napůl hluchý, zbavený všech potěšení a zredukovaný na bytí medúzy, ale navíc jsem byl strašlivý na pohled. Byla to jen poslední rána po sérii katastrof, takže jsem dostal záchvat nervózního smíchu, a rozhodli jsme se brát to jako dobrý žert. Moje radostné chroptění nejprve Evženii zmátlo, ale pak se nakazila mou veselostí. Smály jsme se, až nám tekly slzy. Městská kapela začala hrát valčík a já jsem byl tak veselý, že bych rád vyzval Evženii k tanci, kdyby k tomu byla příležitost. Byli bychom kroužili po kilometrech dláždění. Od té doby kdykoli se dostanu do velké chodby, vidím u císařovny trochu jízlivý úsměšek.“... celý text

Holokaust: Zločin proti lidstvu 2008, Guido Knopp

Holokaust jako výsledek modernity - chladný, neúprosný, průmyslově přesný - masová záhuba, jejímž zrcadlem jsou koncentrační a vyhlazovací tábory, především Osvětim. Holokaust je Osvětim, snaží se v knize říct autor. Přestože v době, kdy se Osvětim stala významným vyhlazovacím centrem, byla již většina židů po smrti, přestože většina židů zemřela blízko svého domu v jámách smrti - a to ve východní Evropě, přestože obvykle umírali kulkou do týla, což je spíše intimní než odosobněné. Přijmout Osvětim za symbol holokaustu znamená odlehčit si od nekomfortních myšlenek, změnit jeho podobu, zbavit vrahy zodpovědnosti, věřit, že se „o tom nevědělo“ (Podle autora prý devět z deseti Poláků nevědělo o tom, co se děje v Osvětimi.). Možná se nevědělo o masovém vraždění, které probíhalo v koncentrácích, s určitostí se ale vědělo o obětech jam smrti, o nichž domů psaly statisíce vojáků wehrmachtu a německé policie, a na jejíchž popravách se účastnili jako oni sami, tak další tisíce až statisíce pomahačů z řad kolaborantů nacisty obsazených a destabilizovaných států. Kniha sice prohlubuje informace o fanatismu jednotlivců - pěšáků i nacistických špiček, jako celek ale slouží k pokřivenému chápáni minulosti. „Včera jsem se přihlásil na zvláštní akci. ... Zítra budu mít poprvé příležitost použít svou pistoli. ... Co už sejde na tisíci dvou stech Židů, kteří jsou ve městě přespočetní a musí být pobiti. Až přijedu domů, budu ti vyprávět spoustu krásných věcí. Ale už dost o tom, ještě by sis myslela, že jsem krvelačný.“ Walter Mattner, policejní tajemník, 2.října 1941 v dopise z Mogileva své ženě ve Vídni... celý text

Ireniny děti 2017, Tilar J. Mazzeo

Epický příběh Ireny Sendlerové obnažuje odhodlanost a odvahu člověka, jehož pud sebezáchovy je potlačen na minimum, zároveň ale ukazuje, kolik takových Iren, Oskarů Schindlerů a Nicholasů Wintonů - kteří se rozhodli uchránit židovské děti před holokaustem, v Evropě v době druhé světové války existovalo. Irenina záchranná síť, v níž „uvízlo“ na dva a půl tisíce malých židů, jež se z hladovějícího varšavského ghetta odplazilo kanály nebo vlastnoručně vykopanými tunely, v době největšího „rozkvětu“ měsíčně spolkla v přepočtu kolem patnácti milionů korun. Miliony, kterými záchranné akce zaštiťovala polská exilová vláda i američtí židé byly rozdělovány desítkám rodin, sirotčinců a klášterů, které se židů během německého řádění a všeobecného antisemitismu nezištně ujaly. Protože hrdinka knihy - Irena Sendlerová - chodívala jako pracovnice polského sociálního úřadu do varšavského ghetta několikrát denně, znala jeho útroby dokonale. Věděla, že pracovní povolení, se kterým byli židé částečně chráněni před deportacemi do vyhlazovacích táborů, stálo za branami ghetta zhruba stejně jako ampulka kyanidu (dnešních 350 tisíc korun), byla si vědoma toho, že židovští podvodníci, jež bohatým soukmenovcům nabízeli zahraniční doklady, byli za jeden pas schopni ze své zámožné oběti vymámit i 40 milionů korun a zároveň si byla jistá tím, že i mezi židy existují kolaboranti, kteří životy ostatních prodávají za lepší byty nebo šaty. A ghetto se jí stalo domovem - tam umírali její židovští přátelé, odtud vozila v krabicích i rakvích polomrtvé děti. Zatímco většina Poláků byla ráda za to, že Němci mají prozatím jiného obětního beránka než je samotné, že mají zábavu v podobě Židovského povstání, že mají koho vydírat a koho beztrestně mučit, menšina nasazovala život za „podlidi“, čímž si uchovala morálku v době, kdy se lidské hodnoty a city roztavily ve vroucím kotli nenávistného šílenství.... celý text

Meruňková zavařenina 2012, Alexandr Isajevič Solženicyn

Zavařenina ze sladkých meruněk, které po staletí plodil strom rodiny Fjodora Ivanyče, se stává trpkou na jazyku a těžce stravitelnou, když ze stromu zbydou jenom mrtvé větve a třísky - jako symbol sovětské devastace vesnických „kulaků“. Jejich utrpení v gulazích, trauma způsobené vykořeněním a ztrátou půdy, rozbití vazeb a rozložení mentalit se stává exotickou zajímavostí a „primitivní“ jazyk zlomené zemědělské generace „inspirací“ v tvorbě sovětských „umělců“, jež se z očí do očí pravdě propadají do ještě hlubší pokrytecké pohodlnosti vlastního nezájmu. Jakási temná clona halí Solženicynovy povídky, i když plné ironie, absurdity a sarkasmu, svíravou pachutí všudypřítomného rozvratu a neštěstí. Na meruňkové zavařenině si pochutnává bývalý vězeň lágru i bezcitný sovětský generál, oba prostým a přízemním požitkem polidštěni, což způsobuje ještě větší tíseň. Povídky, které se řadí k pozdějším autorovým dílům, představují trochu jiného Solženicyna. S nadhledem a vtipem - přesto nadobro prorostlým fatálními kořeny bezútěšné a zoufalé reality sovětského světa. „Řekli mi, že jste slavnej spisovatel. V knihovně mi dali soubor vašich článků. (Školu mám, u nás ve vsi.) Nemám čas pořád číst, ale pár jsem si jich přečet. Vy tam třeba píšete: Základem štěstí je naše kolektivní zemědělství - a u nás je chudák chlápek rád, když se veze na vlastním kole. A ještě tam píšete: Hrdinství se u nás postupně stává základním jevem života, jehož smyslem je práce v komunistické společnosti. Na to vám řeknu, že tohle hrdinství a tahle práce je jen břečka, vykvašená z naší totální vyčerpanosti. Kde jste to všechno viděl, nevím, hodně píšete i o zahraničí, jak je tam zle a kolikrát jste si povšimnul, jak se tam na vás dívaj se závistí - hele, to je Rus!“... celý text

Písně mrtvých 2006, George R. R. Martin

Král příběhů Martin vydoluje nadčasový fantasy/sci-fi horor ze všeho - i z odtučňovacího tábora. Opičí kúra pro tlustoprdy je šílenstvím, které končí spásnou sebevraždou a zároveň zavražděním monstra, které sedělo na vitalitě „hubnoucího“ člověka jako žába na pramenu. Jehláci jsou novodobými saniťáky a doktory z přelomu 19. a 20. století, kteří kšeftovali s mrtvolami a s lidmi, kteří se pod jejich taktovkou neživými stát měli. Pro vědecké účely. Zatímco téma mrtváků - tedy neživých, které mimosmyslově pohání živí - ať už jako otroky pro práci nebo zábavu v podobě sexuálních „panen“ nebo nebojácných gladiátorů, bylo již zpracováno v Martinově sbírce povídek Píseň pro Lyu a Martin na nápad volně navazuje, kosmická loď Netopýr jenom zlehka olizuje Martinovy jiné texty. Všemi povídkami ale znějí, jak tomu nasvědčuje titul knihy, písně mrtvých, které vyluzují ať zlé energie, dokonale šlapající stroje v lidské podobě nebo pomstychtiví duchové.... celý text

Kolymské povídky (sebrané spisy I.) 2011, Varlam Šalamov

Drsná Kolyma se zuboženým vězňům sovětských gulagů zažírá do těla a způsobuje nezvratnou otravu severem - nic dobrého před sebou, nic dobrého za sebou - sněhové bílé pláně a kontrastně modré nebe, padesát pod nulou, při kterých plivanec zamrzá ještě v letu, to je samotná hrana světa - pomezí člověka živého a zdánlivě živého. Protože, jak píše Šalamov, slovo „člověk“ a „lidství“ dostává zcela novou dimenzi - je to kus masa, který ještě neopustily životní funkce, duše ale ano. Je konec vzpírání se osudu, snahám o vyváznutí - ve světě, kde vás zabijí pro teplejší svetr, kde dozorce nedočkavě čeká na to, až překročíte hranice lesa a on vás bude moc střelit do hlavy, na místě, kde rázem ztratíte veškerou vizi o světě, kterou jste si vytvořili v civilizaci, je smrt všude, i ve vás, už pevně usazená. Pobyt na svobodě je podle autora nikoli vysvobozením, ale dalším ponížením, krutostí, která člověka dorazí - doma totiž člověk zjišťuje, že za dobu strávenou v gulagu nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily a zhrubly. Přátelství, které překročilo hranice tábora neexistuje a vlastně neexistovalo ani tam. Člověk myslí jenom sám na sebe, druzí jej ohrožují, musí se s nimi dělit o jídlo, o teplo. A časoprostor - to je pojem, který ztrácí všechen svůj význam. Varlam Šalamov, který velkou část života strávil v táborech na Kolymě, zemřel jako starší muž v ústavu pro choromyslné - je otázkou, zdali to není právě šílenství, které člověka udrží v chaosu a v destrukci všech základní lidských hodnot ještě naživu. „Když jsme se my čtyři sešli u pramene Duskaňja, věděli jsme všichni, že jsme sem nepřišli uzavřít přátelství. Věděli jsme, že pokud přežijeme, nebudeme se rádi setkávat. Bude nám nepříjemné vzpomínat na hlad k zešílení, na vypařování vší v kotlících, z kterých jíme, na příšerné lhaní u ohně, na to prolhané fantazírování, na labužnické bajky, na to, jak jsme se hádali, a na to, jak se nám všem zdály tytéž sny - protože se nám všem zdálo o tomtéž - jak kolem nás lítají jako bolidy nebo andělé veky režného chleba.“ „Každá minuta táborového života je minutou otrávenou. Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.“ „Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít. Dá se lhát - a přesto žít. Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.“... celý text

A nakonec Vánoce 2015, Petr Šabach

Šabach na výletě v Americe - místo Dušiček Halloween, namísto lití olova krocan. Je to právě prostředí amerického maloměsta, které zbavuje Šabachovo vyprávění nádechu nostalgie minulosti, a naopak jej pevně fixuje v roztančené a sebevědomé americké přítomnosti. Příběh se sice opět opírá o tragikomické vyprávění dospívajících chlapců, tentokrát ovšem ve zcela jiných kulisách, které českého čtenáře nevybudí ke vzpomínkám (a to třeba i mladší generace - i když jenom zprostředkovaně přes vyprávění rodičů a prarodičů). Kořeny Šabachova literárního díla pevně prorostlé dramatem i komikou komunismu - totalita typicky zironizovaná a převedená do absurdna skrze ty nejbanálnější a nejmrňavější drobnosti tehdejšího každodenního života, se do knihy „A nakonec Vánoce“ nezapustily. Neměly kam, Amerika pro ně nemá místo ani paměť, a čeští čtenáři tak cítí, že jim v tomto Šabachovi něco nevyhnutelně chybí. „Prej mám tohle ADHD předaný od táty, jelikož je to dědičný a od maminek se to prej nepřenáší. Když sem to jednou oznámil Robinsonovi, tak mi řek, ať si z toho prej nic nedělám, že podle něho nás musí bejt na světě dost, protože na Hlavní ulici v jednom obchodě prodávaj trička, kde je to vyvedený velkejma tiskacíma písmenama. ‚Ta tvoje zvláštnost…‘ řek tenkrát, ale když sem se tam pozdějc zašel s našima podívat, tak se zjistilo, že to, co viděl za sklem toho krámu, bylo černý tričko s bílým nápisem AC/DC , což je, jak mi táta vysvětlil, prej nějaká kapela. Co se kapel týče, tak já mám rád Beatles. Jak říká táta, je to zvláštní, ale všechny děti maj rádi hranolky a Beatles.“... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

Z toho, že lidé nejsou schopni docenit McEwana, Nabokova nebo de Sada, zatímco zběsile rozdávají nejvyšší a nejlepší hodnocení všemu, co se třeba jen otřelo o „severskou detektivku“, by jeden zvracel. Opravdu je třeba až po krk zabředávat do patosu a kýčů typu: „Přicházejí temný časy, šéfe.“? V době, která skýtá to největší pohodlí a komfort, kdy je všechno nejrychlejší a nejsnadnější je potřeba unikat do prázdna Nesbových knih a hlavně nepřemýšlet. Čtenáři jsou unešení z „geniality“ jedné naprosto zbytečné a předvídatelné knihy, za kterou by se jiní propadli hanbou. Děsivé - krok do prázdna pro celou generaci, která hodnotí jakože literaturu, přitom se ale veze na vlně mainstreamu a sériové výroby nejméně náročného čtiva od dob katalogů z Ikey. A ještě má pocit „temnoty“. Harry Hole je namyšlený ožrala, autor se evidentně urputně snažil o typ „bad guy“ s černočernou minulostí, jeho snahy ale končí vždycky, když Hole „otevře hubu“. Arogance, sebestřednost - všechno ví nejlíp - ale zároveň se ani nepřibližuje Sherlocku Holmesovi nebo Herculu Poirotovi - Hole nemá nadání, talent, není to sympatický génius, jeho analyzování případu leze na nervy - jakoby věděl všechno nejlíp, je ale nepochopitelné, z čeho pramení jeho jistota o své neomylnosti. Hole je tak nesympatický, že kdyby zemřel, je to jedno, kdyby zemřel brzy, je to vítané. Ano, detektivka je svým způsobem méně náročný, zábavný literární žánr, ale když je ještě navíc jasné téměř od první třetiny příběhu, kdo je vrah...... celý text

Světlo mezi oceány 2013, M. L. Stedman

Tom Sherbourne, jehož svět se rozložil na bojištích První světové války - stejně jako jeho podstata nadobro zmizelá kdesi na západní frontě, utíká na opuštěný ostrov Janus v Atlantiku, aby ho nedostihly běsy z války, která je ve dvacátých letech minulého století stále citlivým a diskutovaným tématem každodenního žití. Ženy pořád čekají na své muže a syny, přestože ti se už dávno stali obětí Yperitu nebo granátů, „šťastným“ navrátilcům strach nedovolí vyjít ani před dům, „normalitu“ klidu a bezpečí už nikdy nepochopí a nepocítí. Přestože autorka příběh staví na pevných a poutavých základech, text je v určitých polohách povrchní, čtenáři se nedaří dostat k postavám, jejichž charakter je načrtnutý jen v hrubých rysech, prostřednictvím plochých dialogů a prvoplánových charakteristik. Hlavní postava - Tom Sherbourne - musí dalším postavám příběhu neustále předhazovat to, jaké utrpení zažil na západní frontě - nepřímo by čtenář jeho „trauma“ nepoznal. Tímto se jeho postava stává zčásti afektovanou a patetickou. Jednotlivé epizody, které měly působit dramaticky a tragicky, jsou jaksi bezemoční, nedojemné a chladné. Světlo mezi oceány uchvacuje spíše prostředím majáku, surovostí krajiny a představami, které „kulisy“ ve čtenáři vyvolávají - než samotnou dějovou linkou. Ta se utopila v obklopujícím oceánu patosu a novodobého literárního klišé. „Nejkrutější bylo říkat mužům šťastlivci jen proto, že se vůbec vrátili domů, zpátky k dětem naparáděným při slavnostním přivítání, ke psovi se stuhou přivázanou na obojku, aby se taky mohl té slávy zúčastnit. Právě pes si obvykle jako první všiml, že se něco děje. Pán nepostrádal jen oko nebo nohu, ale celý byl jaksi nepřítomný, stále pohřešovaný v boji, i když se jeho tělo nikdy neztratilo.“... celý text