hladko
přečtené 343
Básník (Román o Ivanu Blatném)
2014,
Martin Reiner
Míra prožitku spojená se čtením dozajista koreluje s počtem a hloubkou protnutí se obsahu knihy s osobní a emoční rovinou čtenářovou. Jsem protnut na mnoha úrovních, jsem protnut tolikrát a natolik, že jsem knihou krájen, prostupován a naplňován. A kniha atakuje mé srdce na úrovni emočně intenzivní zkušenosti brněnské, kde se literární obrazy překrývají s těmi osobními, obrazy brněnských zákoutí nakoukávaných v oněch nejsvobodnějších dobách zpustlých návratů z hospod, které mi daly šance bloumat a bloudit (v Blatného díle narážím už na druhý odkaz na Rosničku, hospodu z mých nejoblíbenějších). A Kniha do mě proniká skrz literární odkazy a souvislosti, jež mi byly vstřebávány během mého studia, ale především se do mě zarývá jazyk, kterým dělá knihu knihou a na kterém a za kterým je cítit ruka a srdce básníkovo, tedy ruka a srdce Martina Rainera. A kniha evokuje myšlenky a tenze básnické a nutí mě do prvních marných pokusů vepsat kus sebe do papíru. A převaluje myšlenky v mnohokrát probádávaných rovinách a znovu otevírá skříňku s tématy, které se snaží dobrat odpovědi, co z člověka dělá umělce. A opět mě svádí přiklonit se k psychologicko-environmentální koncepci, tudíž že umělec je definován především prostředím, bez kterého by možná slabě byl, ale nikdy by nebyl vyslyšen a tudíž by umělecky nežil, ale živořil. Pro mě čtenářský prožitek roku 2019. "Skutečné umělecké nadání je dar a prokletí. Nesmíš se jej zříci; ani to nejde. A budeš pít z tohoto zázračného pramene, dokud tě nezahubí…"... celý text
Táborská republika
1985,
Václav Kaplický
Během letní dovolené jsem chtěl prcikovi v autě zpestřit realitu návštěvy města Tábora malou historickou přednáškou. Nicméně jsme se ženou zjistili, že toho o Táboru a husitských revolucích víme celkem prdlajs. Po návratu domů tedy nastalo hledání optimální knihy, ideálně historického románu, který by dané období popisoval. A podařilo se. Kaplický naplnil má očekávání v podstatě několikanásobně. A Kladivo v minulosti potvrdilo, že se jedná o ověřeného autora. Jistou překážkou se mi však stal rozsah knihy, kdy jsem dobral závěru až čtyři měsíce po začtení se do ní. A v mém sporadickém přístupu ke čtení se mi také stalo osudným množství postav v románu popsaných. A tak jsem se více topil, než že bych s radostí plaval. Nicméně černá díra mých historických neznalostí byla částečně zalepena a já musím smeknout před osvíceným zarputilým odhodláním tehdejších lidí, kterým se podařilo vytvořit malou nezávislou republiku městského typu, jejíž vliv nakonec dokázal několik let odolávat tlaku největších organizovaných společností, jako byla křesťanská církev, nebo Svatá říše římská.... celý text
Zapomenuté světlo
1998,
Jakub Deml
Já vlastně očekával ucelený dramatický román, nebo novelu. Asi že jsem měl v hlavě střípky z Michálkova filmu s obrazem Polívky v sutaně. A tak jsem omylem zapadl do filozofického běsnění člověka, černé kobky knězovi duše, který pravděpodobně prožívá své nejtemnější období v životě. Nu dobrá, tak jsem tady. Takže dobrý den. Ale nejsem tu sám a pár přítomných jmen mě udržuje v pozornosti, protože s nimi mohou do vypravěčova monologu vstoupit pro mne důležité kontexty. Jen asi nebude úplně snadné je propojit. Deml zřejmě nepatří mezi jednoduché osobnosti (a může vlastně básník patřit?), což se projevuje v jeho nestabilních vztazích nejen s přáteli. Navíc kněz nebojící se pejorativních vyjádření a osobních erotických vyznání je jasně kontroverzní osobnost, která vždy bude společnost spíše rozdělovat. Deml, který své myšlenky postupně odhaluje, je v další chvíli opouští, aby se k nim následně mohl vrátit, tento proud směřuje k nepřítomnému adresátovi Bohumilu M. Ptáčkovi. Jemu se vypisuje z kritických nařčení knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi, polemizuje na téma hranic kněžského celibátu, zároveň bezprostředně formuluje své erotické touhy. Jako jeden z mála jednotících prvků Demlových asociací je zde opakující se návrat do místnosti s umírající Zezulkou, která Demlův monolog v pravidelnostech naplňuje z úst chrlenou krví. Je mi líto, ale asi jsem chtěl být úplně někde jinde. Nicméně učím se ve své cestě se příliš neotáčet nazpátek a hlavou se mi přitom většinou honí myšlenka, že vše je vždy přesně tak, jak má být. Částí Demlovi hlavy jsem si tedy prošel, ale tato klopýtavá exkurze mě naplnila více otázkami, než odpověďmi. Což je možná vlastně správně a člověka to nutí poznat Demla komplexněji. Jenže po čem sáhnout, ctihodný pane, dále?... celý text
Klub nenapravitelných optimistů
2012,
Jean-Michel Guenassia
Velmi zajímavé nakouknutí pod pokličku života imigrantů východního bloku v Paříži 60. let. Klub nenapravitelných optimistů, je společenstvím lidí rozdílného naturelu, které spojuje především to, že je tehdejší francouzská společnost není ochotna plnohodnotně přijmout, ačkoliv ve svých domovinách se často jednalo o vzdělané a vysoce postavené lidi. Michel Marini si díky své předčasné vyspělosti nachází přátele mezi o generaci staršími členy, a čím více je poznává, tím více jsou mu poodhalovány jejich osobními tragédiemi nabyté životy, na jejichž základě je postavena základní dramatická složka knihy. Michel je také bibliofil, takže román je naplněn odkazy na jiná literární díla, což určitě potěší jiné bibliofily z řad čtenářů románu. Ostatně je nasnadě, že normální člověk se šestisetstránkovému románu vyhne obloukem. Přirozená řada událostí románu je ohýbána také politickými událostmi 60. let, mezi které patří Francouzsko-alžírská válka a následný návrat Francouzů z kolonizovaného území, nebo rozdělení mapy světa na Východní a Západní blok. Výčet postav v románu se blíží padesátce, a tak mi byl velkou pomocí systém poznámek vedený na signetové stránce knihy, do kterého jsem zapisoval jména postav a jejich velmi stručnou charakteristiku. S mou rychlostí četby a kvalitou paměti bych byl bez tohoto seznamu v prdeli, respektive bych se v knize rychle utopil.... celý text
Dobrý člověk ještě žije
1970,
Romain Rolland
Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít. Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.... celý text
Sarajevská princezna
2016,
Edo Jaganjac
Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole. Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou. To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci. Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.... celý text
Emu mele maso
2016,
Anatol Svahilec (p)
První setkání s Anatolem na festivalu Hradecký Slunovrat bylo jako zjevení. Hned po vystoupení jsem si byl koupit knížku spíše z důvodu přímé podpory umělce, který mě nečekaně dokázal rozsvítit. A osobní kontakt je koneckonců také prohlubující zážitek. Ačkoliv na pódiu je Anatol zcela suverénní a nekompromisní, v zákulisí působí velmi příjemně a pokorně. Vlastně jsem si koupil jeho knihu bez předpokladu, že by text měl nějak zásadně fungovat oddělen od Anatolova živelného projevu. Jenomže od té doby jsem Anatola ještě několikrát nakoukával a tak se mi dnes při čtení jeho knihy v hlavě automaticky rozezní Svahilcův hlas se všemi jeho modulacemi. Přesto jeho středočeské geokulturní exkurze, groteskní autobiografické eskapády nebo politické apely budou vždy mít ten správně ohnivý účinek pouze v provedení živého slam poetry. Myslel jsem česká politická a společenská satira je v česku vybrakovaná a mrtvá škatulka. Spletl jsem se. Objevil se Blaník…a přichází také Anatol Svahilec a s ním společensko-politický apel v nové, silné, inteligentní a nebývale vtipné formě obdivuhodné slovní akrobacie. Fandím mladým slammerům, protože věřím, že humorem by se dala vyřešit většina problémů světa.... celý text
Pálenka: Prózy z Banátu
2014,
Matěj Hořava (p)
Chtělo by se Matěje zeptat, jaké to je býti průvodcem davů vlastním nitrem. Exkurz Banátem je totiž spíše kulisou na pozadí lyrického textu o autorově životě, který je postupně skládán z mozaiky třiačtyřiceti kratších próz. V každé z nich se autor projevuje jako citlivý pozorovatel detailů plynoucího života, které nejlépe vykreslují aktuální stavy duše – krátké okamžiky pohnutí, jež by u jiných, ne tak vnímavých, zapadly do hlušiny výraznějších, ale méně vypovídajících podnětů. Autorovým pečlivým uchopením se tak z detailů často stávají milníky. Příčiny vhozené do Dunaje z pasovských nábřeží, do Svratky z břehů brněnských a důsledky doplující po soustavě řek až do rumunského Banátu. Pálenka je jazykově blíže poezii, než románu. Tento typ knihy si žádá čtenářovo zpomalení. Nechat se textem prostoupit, nechat jej v sobě usadit a pomalu…pomalu si jej vychutnávat.... celý text
Průvodce smrtelníka
2016,
Ondřej Nezbeda
V létě jsem na Ondru Nezbedu narazil v Rumunsku a po přečtení jeho článku, ve kterém sugestivně a zároveň citlivě popsal rumunsko-českou atmosféru festivalu v Banátu, jsem měl chuť se ho dodatečně zeptat, zdali by nechtěl svou jazykovou kulturu vložit do nějaké knihy. Nevěděl jsem totiž, že už to udělal a nevěděl jsem ani to, že za svou knihu dostal Magnesii Literu. Taky jsem nevěděl, že napsal knihu o smrti, což je pro mě dlouhodobě oblíbené téma k diskuzi, snad právě proto, že pro mnohé je tématem tabuizovaným. Takže když jsem se o knize dozvěděl, trochu mě zamrzelo, že jsme si o smrti s Ondrou pěkně nepopovídali u píva. Až když jsem knihu četl, zjistil jsem, že se jedná v podstatě o kompilační práci prokládanou prožitky a zkušenostmi osob, jichž se témata jednotlivých kapitol lidsky, nebo profesně dotýkají, nebo také osobními zkušenostmi autora se smrtí v jeho rodině, či pracovními zkušenostmi z mobilního hospice Cesta domů, kde působil jako pečovatel a redaktor. A zjistil jsem také, že Ondrovi se daří psát citlivě a lehce o citlivých a těžkých věcech. Nebo také to, že má osobní sensitivita na témata dotýkajících se dětí se u mě rapidně zvýšila bezprostředně po malém přírůstku do mé nukleární rodiny, a tak mě kapitola „Když umírají děti“ mohla emočně podseknout tak zásadně, jako už dlouho nic. Nicméně podstatná věc mi dochází postupně až nyní, tedy asi hodinu po dočtení knihy. Dochází mi to, jak zásadní společenský dopad by mohla mít tato kniha, která nutně kultivuje čtenářův pohled na eventuální prožívání smrti obecně, má vliv na čtenářovo prožívání smrti v jeho bezprostředním okolí a v důsledku i na osobní prožívání nastanuvší smrti vlastní. Proto si ji prostě přečtěte.... celý text