Pálenka: Prózy z Banátu

Kniha je napsaná skvostně. Surovost, syrovost, a to použití slov? Och .
Ocenění Magnesia Litera je jednoznačně zasloužené. Autorovi klobouček.

A teď přijde to ALE v podobě osobního pocitu. Banát jsem navštívila jako účastník známého festivalu a kniha ve mně vyvolala smíšené pocity.
Cítila jsem při čtení i jakousi formu vlastní naivity. Přemítala jsem si situace, které jsem viděla a zažila, ve světle nových informací.
A nebylo to pohlazení na duši.
Dokonce mě v některých momentech začala kniha i štvát. Takhle mi vzít iluze... Ale ano, to je přesně to, co od knihy chci. V dobrém, i ve zlém.
PS: Zajímal by mě i upgrade knihy- kdy do autorem popisované atmosféry přijíždí 18 vagonů dobytčáku s mladými Čechy .

3 13. dubna

Už po přečtení prvních pár řádků jsem věděla, že to nebude snadné čtení. Ale pustila jsem se do toho a nelituji. Autor musí být zajímavá osobnost, když si zvolil k žití takovéhle místo, kde se naprosto zastavil čas. Popisuje lidi, se kterými se tu potkal, a události, které zde zažil, velice realisticky, ale zároveň je z toho cítit láska a pokora brát věci prostě tak, jak jsou. Nic nepřikrašluje, nevymýšlí si příběhy, jen popisuje místa, nálady, myšlenky, které se mu objevují. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to jednotlivé povídky, ale postupně se ukázalo, že je to vlastně novela se svým začátkem a koncem. Autor utíká před svým předchozím životem , takže se celým příběhem linou jeho vzpomínky, většinou velice bolestné. Ukazuje se, že člověk si své démony musí vyřešit , utéct před nimi nejde. Vždycky Vás doženou - klidně až v Banátu na konci světa. Jazykově je kniha nádherná, úsporná, žádné slovo není navíc, nic nechybí, je to prostě dokonalé.
Není to čtení pro každého, ale mně se kniha líbila.

3 09. února

První, co mě napadá, je, že Hořava dokáže popsat ovčí trus tak, že jej chcete cítit. Překvapilo mě kolika různými vůněmi byla kniha protkána. Někdy se čtení zdálo nad mé síly, snad by se s ním popasoval vzdělanější čtenář, ale já se často prostě nemohla soustředit na asociativní pojetí vyprávění. Knihu jsem se pokusila přečíst dvakrát, jednou ji odložila nedotčenou, teď téměř po dvou letech jsem dočetla. Lehkou hlavu z toho nemám, nebyl to relax, ale Hořava píše tak, že najednou toužím vydat se na místa, která spatřil i on.

10 04.12.2022

Po dočtení mi zůstalo spoustu dojmů a chci sakra ochutnat, jak chutnají plody moruše, protože jsem je nikdy neměl. Ale teď vážně... Tohle je prvotina? Nevím, jak moc to je fikce, jak moc zobrazení reality autorova života, ale v posledku na tom nesejde, Hořava i na velmi osobním prostoru líčí život taký jaký skutečně je. Kdo někdy měl starého psa nad smrtí, tomu se při čtení pasáže z Hořavovy knihy o psu, který čumí do řeky, chtě nechtě musí vybavit, že ono to tak je, a je to smutné, ale je to pravdivé. Ač kniha nemá děj v pravém slova smyslu, je to spíše souhrn fragmentů, stejně se tam dají najít klíčová témata, pro mě jím byla určitě paměť a vzpomínky. To, jak splývá Banát, Brno, Bavorsko, a jak splývá stařičká matka a stařičká dcera v hospice, to jak jeden noční vichr, připomene jiný, to je zázrak lidské asociativní paměti. Nakonec právě jen to zbývá, splývá a plyne, bolí to a hřeje. Hořavova próza mi skutečně připomíná Čepovu tvorbu, jak pracuje s jazykem je jedna stránka, ta formální, a to není začátečnická forma a to potěší – umělecké hraní si s jazykem, ale mě kniha také zasáhla osobně, svými obrazy, svým obsahem. Venkov, zima, štípání dříví, zběhlí psi, pálenka, dující vichr, ticho a klid, ticho a smrt. Máloco si vyčítám více, než že jsem se současnou českou prózou začal tak pozdě, že jsem ji tak dlouho nechával na pozadí, upozaděnou, a přitom je to próza světová, minimálně ta Hořavova ano.

3 30.09.2022

Knihu jsem přečetl rychleji, než jsem si přál. Nejlépe ze všeho hodnotím jazyk a atmosféru, tyto dvě oblasti má autor zvládnuté na jedničku. Každá kapitola mi připadala jiná, ale přitom všechny zapadaly do sebe. Rád se k "Pálence" ještě někdy vrátím, má v sobě jistou nadčasovost, která mě zaujala.

77 06.02.2022

Jelikož jsem od autora již jeho druhou knihu Mezipřistání, která mne bavila, chtěla jsem se samozřejmě pustit i do jeho prvotiny Pálenka. A jen těžko se chce věřit, že Pálenka je autorovým debutem. Protože něco tak precizně propracovaného jsem dlouho neviděla.
Byť jsem původně chtěla hodnotit 4 hvězdami, zvedla jsem nakonec hodnocení na 5, protože mne nakonec přesvědčilo to, jak výborně tu autor pracuje s jazykem a jak skvěle má zvládnuté psaní kratičkých textů, které i přes svoji omezenou délku dokážou uhranout, zasáhnout a něco předat.
Jedná se o soubor próz, které se sice odvíjejí od autorova pobytu v rumunském Banátu, ale i tak se zde autor dokáže překlenout i do minulosti a provázat své "banátské zkušenosti a zážitky" s dřívějšími událostmi, které si přinesl z domova či svého pobytu v Německu.
Výsledkem jsou silné momentky ze života, o životě, o vztazích, o žití v přítomnosti, o nechtěných stínech minulosti, o nasávání atmosféry teď a tady... o věcech, které člověka přesahují a budou tu zdánlivě navěky, když už tu člověk nebude.
Subjektivně uznávám, že pár próz mi úplně nesedlo do noty, proto jsem váhala s tím ubráním jedné hvězdy, ale to, jako kniha působí jako celek, je prostě fantastické.
Pokud hledáte knihy bohaté na akční děj, propracované zápletky a bambilión zvratů, tak tohle vás bude míjet. Pokud se ale rádi noříte do atmosférických (až trochu snových) textů, které odrážejí myšlenky hrdiny a život kolem, tohle by vás snad mohlo zaujmout.
Navíc i jazykově je to strašně krásné čtení, úplně mne to pohladilo na duši. O to silněji to vyznívá právě díky tomu, jak krátké jednotlivé texty jsou - autor nemá prostor na nějaké bezduché vykecávání. Vědomě volí slova tak, aby na malém prostoru řekl hodně. Za mne fakt paráda!

2 07.09.2021

Svým bytím a psaním se autor snaží dostat jsoucnu na kost. Občas cosi zarezonuje a prolne se kamsi do minulosti. Jsou to záchvěvy pravého bytí? To se ještě uvidí, ale přinejmenším je to hodně dobře napsané.