hladko
přečtené 342
Nesvatá válka o Svatou zemi
2010,
Břetislav Tureček
Dříve než si na FB pod profilovku vyvěsím vlajku Izraele, chci se pokusit komplikovaný a letitý konflikt mezi Araby a Židy lépe pochopit. A není to poprvé a zřejmě ani naposled. V minulosti mi pod rukama prošly komiksy Joe Sacca, dlouhodobě se mnou cestovala útlá knížečka Yehudy Lahava popisující izraelsko-palestinské vztahy. Agresivní útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozvedl obecný zájem o tematiku. Na procházce po Jesenících zjišťuju, že mnozí turisté, které míjím, řeší stejné téma nezávisle na sobě. Popis situace pana Turečka mě oslovuje v poněkud starším rozhovoru v Českém rozhlase. A zaujímá mě v našich končinách poněkud vyváženější pohled na konflikt, kdy se není nutno k Izraeli stavět pouze výhradně jako k oběti násilného jednání ze strany palestinských teroristických skupin, ale lze i kritizovat jeho politiku nebo posluchačům nastínit podmínky Palestinců žijících na území Izraele, nebo na územích Izraelem okupovaných. Poptávka po knize z druhé ruky byla odeslána ještě dříve než jsem rozhovor doposlouchal. V knize Nesvatá válka se pan Tureček snaží o nestranný pohled na konflikt a publicistickým stylem se v mnoha tematicky různorodých kapitolách dotýká nejdůležitějších historických a politických událostí, konkrétních osudů obyvatel, cituje mnohé angažované odborníky, historiky, politiky i teroristy a fundamentalisty stojící na obou stranách konfliktu a samozřejmě silně čerpá ze své dlouhodobé zkušenosti zpravodaje Českého Rozhlasu na Blízkém východě. V důsledku právě tematická různorodost jednotlivých kapitol a mnohost názorů a úhlů pohledu nám danou problematiku popisují z mnoha perspektiv a vyjevují asi nejkomplexnější pohled na nábožensko-národnostní konflikt, který mi zatím prošel pod rukama. Politika Českého státu je od jeho demokratizace v mnoha ohledech proizraelská. V rámci pospolitosti demokratických států a podpory významného blízkovýchodního spojence je toto politické směřování vcelku logické. Jenomže obyčejní lidé žijící v Izraeli nejsou pouze Židé, ale celá jedna pětina jsou Arabové, tedy občané druhé kategorie často žijící v nesrovnatelně nuznějších podmínkách. Zajímavou výpovědní hodnotu mají některá statistická srovnání: Do roku 2005 žilo v Gaze asi 8.000 izraelských kolonistů. Zatímco osadníků žilo na čtverečním kilometru 144, Palestinců na stejné ploše 3.950 Ve válce Hamásu s Izraelem v roce 2008/2009 zahynulo asi 1.400 Palestinců a 14 Izraelců V roce 2004 židovskou část Jeruzaléma křižuje 2.400 popelářských aut, arabskou část obstarává 49 aut. V židovské části se o jednu popelnici dělí 39 lidí, v arabské části je to 5.641 lidí (Východní Jeruzalém je pod zprávou Izraele od roku 1967) Současná čísla obětí války Izraele proti Hamásu jsou cca 1.200 obětí na straně Izraele a odhaduje se že více než 30.000 na straně Palestinců. Z toho údajně více než 13.000 obětí jsou děti a okolo 9.000 ženy.... celý text
Konec civilizace
2011,
Aldous Huxley
Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím. Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu. Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."... celý text
Peklo blízko nebe
1999,
Jon Krakauer
Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej. Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení . Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení. V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.... celý text
Zpívej pozpátku a plač
2023,
Mark Lanegan
Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk. Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával. Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití. Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.... celý text
Kdo chytá v žitě
2000,
J. D. Salinger (p)
Pokud budeme na román nahlížet pouze jako na popis nepromyšleného jednání jedné rozhárané pubescentní duše, ochudíme se o více vrstev, které se za pomyslně jednoduchým dějem schovávají. Možná se nám tak nepodaří odpovědět si na otázku, proč byl v padesátých letech v USA tento román tak populární, proč si mnozí mladí Američané nasazovali červené lovecké čepky, proč pro ně bylo tak snadné se s Holdenem Caulfieldem identifikovat. Je potřeba se více ponořit do kontextů doby. Prožitek z knihy je možné zintenzivnit snahou o pochopení záměrů autora, snahou o pochopení nadšení čtenářů tehdejší doby, dohledáváním informací o vzniku románu, o literatuře, na kterou román a autor navazuje, o porodních bolestech psaní a vydávání knihy, o dobových historických kontextech, o autorově životě. Čtenář je pak připraven lépe prohlédnout za zdánlivě jednoduchou kompozici a snáze se mu vyjeví alegorie, která je vždy nějakým způsobem za něco ukryta a snadno unikne nepozornému, nebo nezkušenému oku. Já se ji hledat učím a dopomáhám si recenzemi zkušených kritiků, sahám po slovnících světové literatury a jiných literárních příručkách. Pěkné kontexty také knize doplní film Rebel v žitě o nesnadných počátcích Salingerovy autorské kariéry. (v roli spisovatelova mentora se zde objevuje dnes již „zakázaný“ Kevin Spacey) Rozhraní dětství a dospělosti není věru jednoduchá doba a kdo to popírá, ten na intenzivní období svého života zapomněl, popř. vzpomínky na vnitřní pnutí a přetlaky v sobě potlačil. K tomuto období nutně patří myšlenkové tápání, hledání směru, rezignace a následné znovuvzplanutí. Je to období kontrastů, protikladů, vnitřních rozporů a z toho plynoucích protiřečení. Je to období projevů, které z Holdena doslova stříkají od začátku do konce románu a člověka, který si sám na sebe nepamatuje, nebo nezískal dostatečný odstup, aby na sobě obdobné jednání zaregistroval, mohou docela slušně iritovat. Možná až tak, že se sám trochu stane tápajícím Holdenem. Holdenem, kterého sere celý svět. Dospívání je prostě období, kdy nevinné a naivní dítě opouští svůj bezpečný svět a jeho čistoskvoucí duši čekají bolestivá střetnutí s pragmatickou, chaotickou, nespravedlivou, těžce pochopitelnou a uchopitelnou realitou života. A svou nově utvářenou pozici v novém světě dospělosti krvavě vykupuje hořkou ztrátou snů a ideálů. A podaří-li se mu dospět, pravděpodobně vymění dobrodružství všedního dne za jistoty a bezpečí života budoucího. Holden hoří. Holden hoří a padá. A jako meteorit se každou další stránkou přibližuje k očekávanému a strašidelnému střetu se zemí. A dá se předpokládat, že pokud antihrdina neshoří už v atmosféře, půjde o kataklizmatický dopad, jenž nezůstane bez fatální újmy na zdraví lidí v jeho bezprostředním okolí. Holdenův moment přerodu skutečně doprovází fyzický kolaps, navíc na velmi symbolickém místě. Hrdina dopadá, aby následně mohl znovu povstat. A znovu potvrzuje, jak je důležité v kritických momentech svého života mít kolem sebe ty správné lidi. Průvodce. Průvodce s bezelstným, upřímným a čistým záměrem. Ideálně Průvodce, který vás má bezvýhradně rád.... celý text
Ragtime
2005,
E. L. Doctorow
Celistvý obraz prostředí New Yorku počátku dvacátého století. Skutečné historické události a postavy implementované do fiktivního narativu. Neustále nahmatávám telefon a snažím se oddělovat realitu od fikce. Dohledávám detaily postav a dějů. Plasticita historického obrazu se prohlubuje s každou další postavou a její historickou úlohou. A že jich je. Scott Joplin a ragtime, sexuální symbol Evelyn Nesbit, iluzionista a eskamotér Houdini, symboly kapitalistického elitářství J.P Morgan a Henry Ford, Emma Goldman a její revolucionářské hnutí, Freud a pomalu se rozšiřující psychoanalýza, neokolonialismus Standforda Whitea, psychopatický vrah Harry K. Thaw a další. Tempo krátkých vět za kterými je slyšet rytmus ragtime klavíru. Svižná dějovost němého filmu, která nenechá vydechnout. Nedočkavě čekám, zda se dějové vrstvy vůbec někde propojí. Kradu si chvilky ze dne, kdy se můžu zašít s knihou. Zase se těším se na čtení a daří se mi okamžitě zanořit se zpátky do děje. Bez aklimatizačních prodlev. Prostě se čte sama. Doctorow maluje a baví. A přemítání o knize notně vzbuzuje otázku, jaké historické charaktery a milníky by si tentýž autor vybral k popisu Ameriky počátku současného století.... celý text
Aljaška
1972,
Jack London
Jack London umí znovu rozžehnout vnitřní dobrodružný plamen duše, jehož první jiskry mají u mě na svědomí knihy Daniela Defoa, Otakara Batličky, Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha. Malé jiskry daly vzplanout ohni, do kterého už jen stačilo přikládat. A oheň neustále sílil s příběhy Hermana Melvilla, Jacka Kerouaca, Forresta Cartera, Ernesta Hemingwaye, Jana Welzla a mnohých dalších. Duše čtenáře dobrodruha je hladová po příbězích člověčí nezdolnosti, odvahy a charakterech mužů, jež se svou srdnatostí a houževnatostí více podobali bohům nežli lidem. V mém případě třetí kniha Jacka Londona a až napotřetí příběhy pro Londona typické, tedy naplněné psími spřeženími, vířícím sněhem, mrazivou polární září, zkázonosnou honbou za mamonem a přírodou, která vždy bude na člověka spíše naléhat, aby už definitivně složil svou hlavu do sněhového polštáře a vzdal se veškerých svých malicherných tužeb a pohnutek. A po knize o cestách duše opouštějící spoutané tělo, po knize o vnitřním démonu, jež pohlcuje duši i hlavu, do třetice kniha, která mě přesvědčuje nejen o tom, že London umí být autorem tematicky i stylově široce rozkročeným, ale také že London je sázka na jistotu a večery strávené s jeho knihou jsou večery strávené v dobré společnosti.... celý text
Příběh staršího bratra
1987,
Ilona Borská
S Josefovou tvorbou jsem se prvně potkal velmi brzy, snad již v předškolním věku a to díky jeho ilustracím, které si po přečtení knihy paní Borské jasně vybavuju. Knihy Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce byly a jsou součástí dětských knihoven ve všech mých zásadních životních působištích. Jeho malířský styl je natolik specifický, že i jako laik jsem schopen některá jeho díla přiřadit jeho osobě. Tak tomu je i s obálkou knihy Klapzubova jedenáctka, která mi vytanula po zmínkách o vztahu a vazbě mezi Josefem a Eduardem Bassem. V dospělém věku mě Josef uhranul na ostravské výstavě Černá slunce: Odvrácená strana modernity a jeho modř se mi vryla do srdce. Kniha Příběh staršího bratra je rodinným dědictvím mé ženy a je na ní notně podepsán zub času, protože se mi stránky při čtení pravidelně vysypávají z knihy ven. Ale vydobyla si čestné místo v naší knihovně, o které se čím dál tím více musí bojovat a knihy, které si nás nezískaly nebo nás neobohacují jasnou vzpomínkou či emocí, jsou opět vypouštěny do knižního koloběhu. Tuhle však nechám znovu svázat. Navždy pro mě zůstane knihou o rodinných křivdách a na nich postaveném bratrství ústící v životní citovou vazbu a vzájemnou expozici, která se notně stala motorem pro umělecké působení obou. Také o síle pracovitosti, tvrdošíjnosti a vytrvalosti v cestě za svým potenciálem nebo životním vztahem. O potřebě objevovat svět a s ním nacházet opravdovost. Ale také o tragice války, která válcuje malé i velké osudy a bratry pojí i ve smrti.... celý text