Bídné roky

1 30.10.2022

Ve dvoudílné dystopii (Soumračná země a Sweetwater) norský autor Knut Faldbakken sugestivně popisuje zborcení civilizace, rozklad společnosti a pád člověka do temnot. Velkoměsto Sweetwater na břehu mrtvého, ropou a chemikáliemi znečištěného moře, jako symbol západní společnosti, se propadá, nejprve poznenáhlu, později brutálním volným pádem do špíny, bídy, anarchie a nakonec zániku.
Na příběhu malé skupiny lidí žijící na skládce městského odpadu a parazitující na umírajícím městě pozorujeme děsivé změny v chování, myšlení a morálce lidí vystavených extrémním podmínkám do té míry, že ztrácejí poslední zbytky svého lidství.
Není to veselé čtení, i když samotný závěr nám jakousi naději přece jen dává.
Román byl napsán v 70. letech minulého století a dosud nikdy nebyl aktuálnější než právě teď.
Citace:
„Smiley neustále tvrdil, že bydlet na Smetišti a žít v odpadu a z odpadu lidské společnosti je jediný život, který se dá ideově ospravedlnit, protože člověk je stejně jen parazit a jinou možnost nemá, protože teorie se zhroutily pod tíží faktického úpadku ducha společnosti.
---
´Kromě toho jsou takoví jako ty a já, o ostatních ani nemluvě, neschopní vytvořit jakoukoliv společnost. Nosíme v sobě znamení smrti té společnosti, z které jsme odešli, to si piš. Jsme její představitelé se znamením smrti na čele. Jsme destilát toho, co se ve společnosti zkazilo. Jak bysme teda mohli vytvořit někde jinde něco jinýho?´
Smiley používal své litanie jako obranu před věcmi, které si nechtěl připouštět. Čím víc si maloval chmurné vyhlídky a čím horlivěji líčil hrůzy, které je čekají, až přijde ´apokalypsa´, tím umělečtější, teoretičtější a nevinnější vypadalo to, o čem mluvil. Míval pravdu v jednotlivých věcech, to Allan uznával, předpovědi, které sypal z rukávu, byly podložené inteligentním pozorováním a znalostmi, ale na druhé straně měl sklon všechno snižovat na plytké klábosení. Jeho apokalypsa byl výstavní kousek, takový docela malebný jev, který se dal pozorovat z toho či onoho zorného úhlu. Jeho postoj předpokládal ´něco příštího´, stav, který byl docela podobný tomu, v kterém teď žili, kde se prověří teorie a argumenty. Předpokládal totiž, že se vcelku nic nestane – ne ve skutečnosti. Smileyho cynický pesimismus byl jen zástěrkou povrchnosti, nepochopení toho, co se vlastně děje.
---
´Není v tom vlastně kapka ironie,´ pokračoval Smiley ve svém pobouřeném výkladu, ´že přeměna společnosti, o které nadarmo sní kdejaký extremista a snílek už pár desítek let, si teď přijde sama od sebe, nikdo pro to nemusel ani prstem hnout a všechny politické protiklady se předtím hezky uhladily, když se vůdci pustili do velkolepé akce a chtěli to zabrzdit? Jenže teď to proběhne důkladněji, než si to představovali i ti největší radikálové. Od maloburžoazní ukázkový společnosti rovnou do stadia jeskynních lidí, rovnejma nohama do doupat, to jsme to dopracovali! My už jsme si to tak trochu vyzkoušeli, takže jsme vlastně něco jako předvoj...´
---
Byli to obyčejní lidé, prostě oblečeni, bylo mezi nimi hodně mladých, ale většinou se jednalo o lidi ve středním věku, pro které se perspektiva toho, co se právě dělo, osudně rozplývala, kteří chápali svou životní zkušenost jako to jediné, co může dát těmto událostem správnou hloubku. Představovali obyvatelstvo, které celá léta trpělo pod autoritativním politickým komplotem, takzvanou vládou široké koalice, pod zákony, které je stále víc omezovaly, pod rostoucím dohledem a nedostatečnou, nesystematickou vládní opozicí, protože již před deseti lety se rozpadlo levicové hnutí na frakce, které proti sobě bojovaly a oslabovaly se navzájem, takže se v době zostřených požadavků na demokracii v mezích zákona staly snadnou kořistí bezpečnostních opatření. Reprezentovali obyvatelstvo ochromené bezmocí nad současnými poměry a zmítané narůstajícím strachem z budoucnosti, obyvatelstvo, které se vzdalo svého práva na spolurozhodování a tím i svého životního elánu ve prospěch vládců, jako kdyby se jednalo o uzavření obyčejného obchodu. Když dostanete moc, slibte, že nás zbavíte chaosu. Dáte nám na oplátku stabilitu a zásoby toho nejnutnějšího k životu?
Tomuto obyvatelstvu teď začalo svítat, že jejich obchodní partner, mocipán, svůj díl smlouvy nedodrží.
---
Nejen strach z toho, že podlehnou smrtelné epidemii a zemřou někde zapomenutí a bezmocní v uzavřených obvodech města, ale i první podzimní mrazíky je přiměly, aby všechno sbalili a uprchli. Nedostatek topné nafty dosáhl tak katastrofálního stavu, že se přestaly vytápět celé obvody. Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a řídili se pokyny z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si před pusou a nosem vyvařené roušky, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin, a zima mezitím zalézala do betonových stěn a čím dál víc ztrpčovala život. Elektřinou se šetřilo, benzin nebyl k dostání, protože všechno zabavilo vojsko s posvěcením zákona o výjimečném stavu, a tak obyvatelé města trpěli zimou. Z bytů se staly prochladlé betonové hrobky, ze stěn kapala voda… V přírodě se alespoň dalo sehnat něco hořlavého a rozdělat oheň!“