Bídné roky

Nerad nechávám knihy nedočtené, ale u Bídných roků není jiná možnost. Před dvoustou stranou knihu s naprostým znechucením zahazuji.
Premisa o dost realistickém rozpadu moderní společnosti zněla lákavě. Ta ale funguje jen v suchých encyklopedických odstavcích bez šťávy, kde se rozklad popisuje z globální perspektivy. Jakmile se Faldbakken pokusí o příběh, fatálně selhává. Absolutně nerozumím tomu, proč nám představil dobře fungující venkov, aby si pak hlavní postavy pro svůj útěk z města vybraly smetiště. Jejich rozhodnutí se nám snaží obhájit v chabě vyargumentované scéně. Lidé z města jednou navštíví venkov a jsou vyplašení z jeho svobody, otevřenosti a proto, že se tam jí zelenina. To je jasný ne? Jestli tohle má být alegorie...
Faldbakken ale v první řadě napsal knihu jako naprostej úchyl. Docela se divím, že to tu nikdo nezmiňuje. Ok, to že hlavní hrdina Allan oplodnil třináctileté děvče je tu vysvětlené tak, že mu věk zatajila. Ale co všechny ty scény, kdy jí chce souložit a u toho na ní neustále myslí jako na jeho dětskou nevěstu. Neustále zdůrazňuje její dětské rysy. Nebo přijde scéna, kdy rodina spí první noc na smetišti. Hlavního hrdinu vzruší to, že ho jeho čtyřleté dítě chytne u sexu za nohu, protože to teď působí jakoby byli víc ve spojení s jakýmsi primitivním životem (připomíná mi to fancy ezoteriky), že se to tak dělalo za starých časů (navrací se k jakýmsi vybájeným kořenům- první noc na smetišti- člověk co se boj zeleniny!!!). Nebo je tu doktor-gynekolog, který vyšetřuje ono mladé děvče, u toho s ní mluví jako s malým dítkem a řeší, kde jí zas ten zlobivý manžel pohmoždil, když jí znásilňoval. Svou dětskou nevěstu. Jo, a to celé poslouchá jeho doktorova věčně nasraná manželka. Pane Faldbakken, vy moc nemáte rád ženy, co? To ani nemluvím o tom, že když se na scéně objeví jedna mulatka, je její popis více méně omezen na tom, že má vzrušující křivky, respektive břicho a všichni (včetně utrápené těhotné ženy) jsou z ní naprosto paf. To už je fakt parodie.
Ok, tak je to asi trochu úchyl, ale Faldbakken bohužel nedokáže věrohodně popsat žádnou scénu ani charakter. Čtyřleté dítě se tu batolí (možná chybu překladu), nechává se tu hodiny toulat samotné v naprosto neznámém prostředí, ale vždycky najde cestu domů. Na smetišti! Sice má zanícené škrábance, ale co už, rodiče to nijak neřeší. Navíc, tu přeci musí žít, protože na venkově by možná museli sníst mrkev. Bože. Pak přichází vrchol, kdy otec vidí ono dítko, kterak ho nahání podivná postava s úmyslem ho zapíchnout obřím nožem. Na poslední chvíli tomu zabrání jeho bratr. Otec vidí oba poprvé v životě, ale nechá se přesvědčit, že šlo o nedorozumění. No a za pár dní už je jeho čtyřletý syn se svým skorovrahem nejlepší kamarád a mohou se spolu toulat po smetišti. Jo.

Faldbakken asi dostal cool nápad, kterak rozpadající se společnost hledá útočiště ve svých vlastních odpadcích. Ale bohužel nápad potřebuje realizaci a ta selhala na všech frontách.
Navíc, když si během četby musíte googlit, jestli autor nemá nějakou pedofilní kauzu, asi byste měli knihu prostě odložit a jít dál.

PS: Celý tenhle komentář je napsán celkem hrozně, ale moje pocity musely ven.

Chcete-li můj komentář, doporučuji níže Camelotův.

vůbec mne to nezaujalo, nerozumím motivaci Allana a Lisy přestěhovat se na skládku, oba mladí a zdraví lidé, navíc s malým dítětem, a to i když nedaleko "za Smetištěm" existuje příroda a venkov; mimochodem - pořád se mi vybavovala obdobná pasáž života na skládce z Topolovy Sestry

Stále aktuální, stále možné. Může se stát kdykoliv a kdekoliv.

Najviac uveriteľná a najlepšie spracovaná utópia akú som kedy čítala. Klenot.

Napínavé. Skvělé. Drsné. Početla jsem si.

Tohle jsem tedy nečekala. Knížku jsem si náhodně vzala z knihobudky do autobusu, začátek jsem teda prokousávala trochu déle (ono celkově chvíli trvá, než člověk knihu přečte), ale motiv života na smetišti jako únik před hroutící se civilizací mě zaujal. A je to napsané dobře. Situaci si lze dobře představit, vžít se do "hrdinů". Nepřišlo mi to vlastně ani moc depresivní, jako by obdobně "apokalyptický" scénář mohl být. Spíš jako o objevování jiných možností žití, bokem rozpadající se společnosti.
Kniha je ze dvou dílů, dobré mi přišly oba.

Pokud se chcete něco dozvědět o fenoménu „kolaps civilizací“, můžete sáhnout po knihách renomovaných autorů, jako jsou Joseph Tainter, Jared Diamond nebo náš Miroslav Bárta a okruh autorů na něj napojený…
… nebo sáhnout po knize Knuta Faldbakkena. V té se nedozvíte nic o teorii přerušovaných rovnováh či komplexitě moderních společností, ale zato z první ruky dostanete představu, o co jde, když se společnost bourá jako domeček z karet.
Poprvé jsem to četl před 40 lety coby gymnazista a bral jsem to jako příběh z rodiny „Malevilu“ – působivá fikce.
Nyní, jsa o těch 40 let starší s vědomím přízraku opravdového kolapsu, jenž pár stovek kilometrů od nás nabývá děsivé reality, jsem pozorně vnímal všechny okolnosti, které autor ve svém románu nastínil.
Napsal to před padesáti lety, ale společnost jako taková, snad s výjimkou konkrétních – lokálních -dopadů na životní prostředí, nepokročila tak, aby se příběh města Sweetwater nemohl odehrát i dnes. Dalo by se říct, že v zásadě nic z toho, co si Faldbakken tehdy vyfabuloval, nelze zamést pod koberec. Vše z toho může nastat, a nic na tom nemění, že toho jako společnost víme více než tehdy a tváříme se mnohem civilizovaněji. Skoro by se dalo říci, že opak je pravdou: lidé se dobrovolně vzdávají možnosti něco vědět a skrytá agresivita jako rakovina prorůstá společností.
Faldbakken napsal velmi sugestivní příběh a jednotlivé detaily jsou v mezích spisovatelské „licence“. Najdeme v něm spektrum postav, která zahrnují různé póly komunity ocitnuvší se za okrajem společnosti. Kladným hrdinou není nikdo, kladní hrdinové žijí někde za horizontem – pokud neskonali jako první. Přesto si podle okolností čtenář může najít postavy jemu sympatické, případně jím opovrhované. Nelze vyloučit ani to, že sympaťák se časem změní v hajzla a naopak.
Na velké dialogy si autor nepotrpí. V boji o holý život jde filosofie stranou. Výjimkou jsou monology jednoho z outsiderů komunity – pasáka Smileyho -, které stejně nikdo neposlouchá, popřípadě na ostatní působí jako červený hadr.
Je dobře, že se kniha před dvěma lety dočkala nového vydání (vydalo nakl. Maťa a tady to vydání chybí). Nepatří asi mezi literární skvosty, ale velmi dobře zapadá do své žánrové kategorie a nemělo by se na ni zapomenout.
Musím konstatovat, že se mi velice zamlouval překlad knihy. Překladatelka tehdy (mám na mysli vydání z roku 1981) odvedla profesionální práci.

Ve dvoudílné dystopii (Soumračná země a Sweetwater) norský autor Knut Faldbakken sugestivně popisuje zborcení civilizace, rozklad společnosti a pád člověka do temnot. Velkoměsto Sweetwater na břehu mrtvého, ropou a chemikáliemi znečištěného moře, jako symbol západní společnosti, se propadá, nejprve poznenáhlu, později brutálním volným pádem do špíny, bídy, anarchie a nakonec zániku.
Na příběhu malé skupiny lidí žijící na skládce městského odpadu a parazitující na umírajícím městě pozorujeme děsivé změny v chování, myšlení a morálce lidí vystavených extrémním podmínkám do té míry, že ztrácejí poslední zbytky svého lidství.
Není to veselé čtení, i když samotný závěr nám jakousi naději přece jen dává.
Román byl napsán v 70. letech minulého století a dosud nikdy nebyl aktuálnější než právě teď.
Citace:
„Smiley neustále tvrdil, že bydlet na Smetišti a žít v odpadu a z odpadu lidské společnosti je jediný život, který se dá ideově ospravedlnit, protože člověk je stejně jen parazit a jinou možnost nemá, protože teorie se zhroutily pod tíží faktického úpadku ducha společnosti.
---
´Kromě toho jsou takoví jako ty a já, o ostatních ani nemluvě, neschopní vytvořit jakoukoliv společnost. Nosíme v sobě znamení smrti té společnosti, z které jsme odešli, to si piš. Jsme její představitelé se znamením smrti na čele. Jsme destilát toho, co se ve společnosti zkazilo. Jak bysme teda mohli vytvořit někde jinde něco jinýho?´
Smiley používal své litanie jako obranu před věcmi, které si nechtěl připouštět. Čím víc si maloval chmurné vyhlídky a čím horlivěji líčil hrůzy, které je čekají, až přijde ´apokalypsa´, tím umělečtější, teoretičtější a nevinnější vypadalo to, o čem mluvil. Míval pravdu v jednotlivých věcech, to Allan uznával, předpovědi, které sypal z rukávu, byly podložené inteligentním pozorováním a znalostmi, ale na druhé straně měl sklon všechno snižovat na plytké klábosení. Jeho apokalypsa byl výstavní kousek, takový docela malebný jev, který se dal pozorovat z toho či onoho zorného úhlu. Jeho postoj předpokládal ´něco příštího´, stav, který byl docela podobný tomu, v kterém teď žili, kde se prověří teorie a argumenty. Předpokládal totiž, že se vcelku nic nestane – ne ve skutečnosti. Smileyho cynický pesimismus byl jen zástěrkou povrchnosti, nepochopení toho, co se vlastně děje.
---
´Není v tom vlastně kapka ironie,´ pokračoval Smiley ve svém pobouřeném výkladu, ´že přeměna společnosti, o které nadarmo sní kdejaký extremista a snílek už pár desítek let, si teď přijde sama od sebe, nikdo pro to nemusel ani prstem hnout a všechny politické protiklady se předtím hezky uhladily, když se vůdci pustili do velkolepé akce a chtěli to zabrzdit? Jenže teď to proběhne důkladněji, než si to představovali i ti největší radikálové. Od maloburžoazní ukázkový společnosti rovnou do stadia jeskynních lidí, rovnejma nohama do doupat, to jsme to dopracovali! My už jsme si to tak trochu vyzkoušeli, takže jsme vlastně něco jako předvoj...´
---
Byli to obyčejní lidé, prostě oblečeni, bylo mezi nimi hodně mladých, ale většinou se jednalo o lidi ve středním věku, pro které se perspektiva toho, co se právě dělo, osudně rozplývala, kteří chápali svou životní zkušenost jako to jediné, co může dát těmto událostem správnou hloubku. Představovali obyvatelstvo, které celá léta trpělo pod autoritativním politickým komplotem, takzvanou vládou široké koalice, pod zákony, které je stále víc omezovaly, pod rostoucím dohledem a nedostatečnou, nesystematickou vládní opozicí, protože již před deseti lety se rozpadlo levicové hnutí na frakce, které proti sobě bojovaly a oslabovaly se navzájem, takže se v době zostřených požadavků na demokracii v mezích zákona staly snadnou kořistí bezpečnostních opatření. Reprezentovali obyvatelstvo ochromené bezmocí nad současnými poměry a zmítané narůstajícím strachem z budoucnosti, obyvatelstvo, které se vzdalo svého práva na spolurozhodování a tím i svého životního elánu ve prospěch vládců, jako kdyby se jednalo o uzavření obyčejného obchodu. Když dostanete moc, slibte, že nás zbavíte chaosu. Dáte nám na oplátku stabilitu a zásoby toho nejnutnějšího k životu?
Tomuto obyvatelstvu teď začalo svítat, že jejich obchodní partner, mocipán, svůj díl smlouvy nedodrží.
---
Nejen strach z toho, že podlehnou smrtelné epidemii a zemřou někde zapomenutí a bezmocní v uzavřených obvodech města, ale i první podzimní mrazíky je přiměly, aby všechno sbalili a uprchli. Nedostatek topné nafty dosáhl tak katastrofálního stavu, že se přestaly vytápět celé obvody. Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a řídili se pokyny z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si před pusou a nosem vyvařené roušky, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin, a zima mezitím zalézala do betonových stěn a čím dál víc ztrpčovala život. Elektřinou se šetřilo, benzin nebyl k dostání, protože všechno zabavilo vojsko s posvěcením zákona o výjimečném stavu, a tak obyvatelé města trpěli zimou. Z bytů se staly prochladlé betonové hrobky, ze stěn kapala voda… V přírodě se alespoň dalo sehnat něco hořlavého a rozdělat oheň!“

sociálna sonda do spoločnosti a jej úpadku , mimoriadne dobrá kniha na zamyslenie , výborná dynamika - prvá časť vs druhá časť . značne nadčasové na rok v ktorom táto vec vznikla , možno by to mohlo byť aj povinné čítanie

Celkem ponuré, znovu bych to nečetla , ale hlavně ten první dil velmi zajímavý

Mám z knihy podobný dojem, jako v níže uvedených příspěvcích. Také jsem ji četl někdy před 30 lety, některé okamžiky jsem si stále pamatoval (i optimistický závěr), a když teď znovu vyšla, rád jsem si ji přečetl znova, a ani teď mě nezklamala.

Bídné roky jsem četl dávno, dávno, první vydání mám pořád doma. Moje první postapo! Vlastně ani ne postapo, společenský rozklad zde postupuje pomalu, plíživě, až k bodu zlomu.
Příběh ve mě zanechal hluboký dojem, komunitní život na městské skládce od společnosti moderní až k prvobytně pospolné mi připadal velmi originální, a mysteriózní konec plný naděje také!
Chcete-li znát budoucnost lidstva, přečtěte si Bídné roky!

Před mnoha lety na mne tato kniha udělala velký dojem, některé scény se mi vryly do paměti. Ovšem tenkrát to byla čirá sci-fi, zatímco nyní působí příběh v mnoha ohledech značně reálně (klimatické změny, pandemie, nedostatek zdrojů, krize společnosti...). Kromě extrémně těžkých životních podmínek se autor zaměřuje i na proměnu charakterů jednotlivých postav v této chmurné situaci. Přesto kniha nevyznívá depresivně, lidstvo má naději...

Apokalypsa. Velice příhodné čtení do současné celosvětové pandemie. Obzvlášť, když celou katastrofu v knize uspíší epidemie chřipky.
Sci-fi vůbec není můj žánr, knihu jsem objevil u mamky v knihovně, už jsem o ní a autorovi slyšel, zvědavost mi nedala a já se začetl do velice působivého, vlastně spíše psychologického než vědecko-fantastického románu.

Zvláštní, ale nastiňující něco co se klidně může u nás stát.

V dětství v době vydání knihy jsem z ní byl naprosto unešený, dnes už to sci-fi ani není, ale realita. Kdyby nevycházeli stále nové a nové knihy, že člověk nestíhá a neví kterou dřív číst, tak bych se k ní vrátil, snad si ji někdy ještě přečtu.

Četla jsem to před mnoha lety, když kniha poprvé vyšla. Do dneška stojí v knihovně a nemám odvahu ji znovu otevřít. Takový ve mě zanechala pocit.

Krásná kniha, četla jsem před třiceti lety, je to moje srdcovka:-)
Teď jsem si na ni vzpomněla, vzhledem k situaci. To, co se nám zdálo jako sci-fi, se bohužel kdykoliv může vyplnit.
Má čestné místo v mé knihovně.