hladko
přečtené 343
Sekyra
2003,
Ludvík Vaculík
Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50. Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;) Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je. Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.... celý text
Údolí včel
1978,
Vladimír Körner
Včera jsem ještě v knihovně na pultu otevřel svou první Körnerovu knihu, přečetl si její první větu a nabyl jsem vnitřního klidu. Co se první věty týče, jsem trochu pověrčivý. Dnes jsem knihu dočetl a s pocitem úplného čtenářského naplnění ji zaklapnul. O deset minut později koukám na úvodní scénu rojení včel v efektu negativního zobrazení Vláčilova filmu s podkresem výrazné hudby Zdeňka Lišky. Film na mě ale bohužel v porovnání s literárním dílem působil nepřesvědčivě a uměle. A mám pocit, že herecké výkony Petra Čepka a Jan Kačera filmu nepřidávají. Zřejmě nedokážu docenit přednosti filmu z hlediska historie kinematografie – tyto znalosti prostě nemám. Přesto, měl-li bych postupovat chronologicky, bylo by třeba nejdříve shlédnout film (1967) a následně přečíst knihu, ve které Körner vlastně dodatečně adaptuje svůj filmový scénář. A filmové postupy jsou patrné i v knižní adaptaci – popis scén připomínající pohyb kamerou, kompozice světla a stínu, úsečné dialogy, které v knižním zpracování působí zcela věrohodně. Navíc přidávají na plastičnosti jednotlivých scén, ať už jde o popisy vnitřních psychologických dramat jednotlivých postav, nebo vykreslení české a polské krajiny, které jsou nedílnou součástí románu. Ne nadarmo je Körner považován za nejvýraznějšího historického prozaika generace šedesátých let. Těším se, až příště v knihovně letmo otevřu jeho jiný historický román a nechám se uklidnit první větou. Co třeba Lékař umírajícího času?... celý text
Poprask v sýrové uličce
2016,
Robert Fulghum
Fulghum v Opavě? Že by pošetilý stařík na stará kolena zbloudil? Bylo tomu tak a tak jsme 11. 6. 2016 svému tenkrát ještě nenarozenému potomku pořídili knihu a protože jsem neznal jeho budoucí pohlavní parametr, Fulghum do knihy zapsal to nejstručnější věnovaní ever, tedy: „to ?“ a přidal datum a podpis. Něž Prcik vyroste a pustí se do Poprasku, tak to ještě nějaký čas zabere a abychom jej s mamkou nepopouštěli nesprávným literárním směrem, považovali jsme za vhodné knihu předem prověřit a v případě nevhodnosti spálit. Ale Fulghum měl štěstí, respektive svým lehkým, hravým a hloubavým stylem rozehrává tatíkovy vnitřní struny a tak u nás v knihovně získal své pevné místo a já, literární rodič, ačkoliv jsem předem nevěděl do čeho že to přesně uvrtávám svého čtenářského pokračovatele, jsem nakonec se spontánním výběrem více než spokojen, protože vzal-li by si Prcik do svého života ono podstatné, co Fulghum ve své knize hlásá, byla by to nekonečná hravost, hloubavá radost ze života a smysl pro detail, což jsou vlastně parametry dětství, díky kterým, jestliže si je udržíme až do našeho stáří, budeme mít docela vyhráno.... celý text
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
2018,
Aleš Palán
Jak už se píše v úvodu knihy, společným rysem všech samotářů, se kterými Palán vede v knize rozhor, je jejich důraz na duchovní rovinu. Obávám se, že lidé, kteří jsou pramálo fascinovaní přírodou, tuto knihu nedocení. A po přečtení knihy jsem stále více utvrzován v myšlence, že pravidelná, dlouhodobá, nebo nejlépe permanentní expozice přírody na člověka má zásadní vliv na jeho duchovní vnímání světa. Ale je možná i hypotéza zcela jiná, tedy že do samotářského života co nejdále od civilizace se nehrnou lidi, kteří jsou vyznavači ateismu. A právě ateismu se jeden ze šumavských samotářů vysmívá argumentem, že se jedná o v podstatě víru v to, že bůh neexistuje. A jiný samotář, zcela nezávisle, úvahu o náboženství rozvíjí na základě vlastního prožitku v přírodě a co je nutno ctít, osobní uvědomění si nějaké skutečnosti nabyté na základě intimního prožitku ve chvílích ticha a samoty jsou věci, které se do našeho náhledu na svět vtisknou mnohokrát výrazněji, než když si je do hlavy budeme nalívat studiem učebnic filozofie. A proto - ať žije houbaření a jiné tiché a pomalé expozice přírodou. [...]Franta: Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu tu krásu mohl závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovýhle mackové. A támhle další. Celá zahrádka hřibů. Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A v tom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli to je křesťanství, budhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.[...]... celý text
Poutník časem chaosu
2017,
Václav Cílek
Cílek mě nutí přemýšlet v širších souvislostech. Nutí mě nahlédnout na skutečnost jinou perspektivou, což ve spojení s aktuálností a palčivostí vybraných témat intenzivně rozšiřuje mou myšlenkovou mapu. Svým myšlením propojuje tematické celky, ale nutno dodat, že výběr dvanácti témat, které korespondují s počtem kapitol, je mi blízký. Jsou to témata, nad kterými často přemýšlím, nebo se jimi dlouhodobě zaobírám. Jsou to prostě trochu i témata má. V knize tedy nalezneme kapitoly, jež se zaobírají následujícím: Cílkova osobní historie, Jeskyně a podzemí, Krajina, Pískovce, Cesty, Klima, Geologie, Civilizace, Společnost, Umění, Česko, Cílek o sobě. Cílek také pojmenovává neduhy doby, které jsou samozřejmě především svázané s člověkem a jeho působením, ale nejedná se o samoúčelnou kritiku. Cílek často nabízí buďto také pozitivní pohled na danou věc, nebo nastiňuje pozitivní vývojové tendence problému se týkající. V tomto kontextu v Cílkovi čtu optimistu a to je právě možná právě ona charakterová vlastnost, která mu pomáhá přemosťovat a spojovat tematické celky. Poutník je má druhá Cílkova kniha. Krajiny vnitřní a vnější ve mně asi navždy vzbudily zájem, jenž mě nutí Cílkovi naslouchat. A Poutník časem a chaosu mě utvrzuje o tom, že Cílek by se u nás číst měl, protože je to prostě zdravé.... celý text
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
2017,
Timothy Snyder
Knihu jsem sfoukl před Vánoci a běžel jsem do obchodu koupit ještě jedno vydání, které jsem zaslal mému kamarádovi, jenž je můj světonázorový protivník. Ač jsme oba dva ze stejného města, knihu jsem odeslal zabalenou do balicího papíru s vánočním motivem a bez uvedení adresy odesílatele, abych v něm zbytečně nevzbudil informační předpojatost. Jeho důvtipu však jakákoliv kamufláž nebyla překážkou a byl jsem rychle odhalen, kniha byla odsouzena coby hloupá příručka pro zaprděné Američany. Informační bublinka je zřejmě jen těžko prolomitelná ve chvíli, když je možné zpochybňovat i tvrzení profesorů historie Yaleské univerzity. Dle TS: "Pravda umírá čtyřmi způsoby. Prvním je otevřený odpor vůči ověřitelné skutečnosti". Přesto kamarádovi děkuji, že si knihu aspoň přečetl.... celý text
Démon alkohol
2002,
Jack London
Démon alkohol je kniha, která může být velmi dobrou vstupní branou do světa literatury Jacka Londona, protože se jedná o hloubkovou a dlouhodobou sondu do autorova myšlení, které bylo silně formováno zásadními okamžiky jeho života, jež jsou v knize často mezi řádky nastiňovány. Samozřejmě alkohol v tomto ohledu také nechává silný zářez v autorově mozkovém závitu a definuje jak Jackův život, tak pravděpodobně i jeho smrt, ke které dochází 22. listopadu 1916, kdy se London při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem. Jack v názorovém shrnutí poslední 39. kapitoly kritizuje systém, ve kterém je všudypřítomný alkohol všem dostupný a ponouká ke striktní alkoholové prohibici, která snad jako jediná může spasit mladé a dosud suché lidské duše. Prohibici autor obhajuje také tím, že s abstinencí všech ostatních bez problému dokáže abstinovat i on samotný. Zároveň je patrná i Londonova snaha uzavřít s poslední kapitolou i koketování s alkoholem, což se však úplně nedaří a autor si do budoucna vytyčuje možnost příležitostného pití, protože se poněkud alibisticky popisuje jako zkušený piják, který už dobře ví, jak neprobudit své vnitřní démony. Ve výše nastíněných názorových tendencích je kniha opravdu poctivým náhledem do pijákovy duše a pijákovi jiného času i kultury (mně), může mnohé skutečnosti osvětlit dříve, než se k nim propije sám. Z Jackova popisu mám pocit, že s alkoholem je všechno něco za něco a jestli alkohol v životě člověku něco dává, nastane den, kdy si začne vybírat své pohledávky i s lichvářskými úroky. V tom případě se může stát, že se na stará kolena nedobrovolně stanu asketou, protože mnohému ve svém životě vděčím právě alkoholu. Nicméně, jestli jsem si díky knize něco uvědomil, tak to, že cesta ke skutečně devastující formě alkoholismu může být zdlouhavá a přechod do této fáze nenápadný. A o mých tehdejších výkřicích do světa, že se alkoholikem nikdy nestanu, si dnes trochu myslím, že mohou být naopak závdavkem průběhu zcela opačného a že se můj pijácký osud může ve vzdálenější budoucnosti naplnit, podobně jako vychlazená sklenice hladinkovým ležákem. Jacku, tvoje literatura mě trochu znervózňuje.... celý text
Anděl západního okna
2005,
Gustav Meyrink (p)
Do nejstarší generace pražských německých autorů řadíme Gustava Meyrinka a R. M. Rilkeho. Tito autoři, jenž byli vrstevníky autorů tzv. České moderny, se hlásili především k novoromantismu, tedy směru, který v německé literatuře představoval obdobu symbolismu a dekadence. A právě prvky těchto dvou směrů jsou vydatně zastoupeny v románu Anděl západního okna, který v sobě nezapře Meyrinkovu vášeň v okultních vědách a spiritistických naukách. Autor navíc využívá motiv příběhů reálných postav alchymistické historie rudolfínské Prahy. Dodatečné dohledávání informací o Edwardu Kellym a Johnu Dee, což jsou v románu postavy ústřední, bylo pro mne příjemným rozšiřováním kontextového povědomí, jež zároveň umocňuje přesah, který kniha ve čtenáři evokuje. Příběh románu je rozpuštěn v mnoha rovinách, které není snadné vždy jasně oddělit a určit. Postupně dochází k prolínání těchto rovin a jejich konečnému splynutí v rovinu jednu v závěrečné části knihy. Jak už zde bylo zmíněno, stojí zato nevynechat doslov Bohuslava Blažka. Jsem rád, že jsem si o střípek rozšířil portfolio pražských německých autorů, nicméně stále je co doplňovat, protože na přelomu století jich v Praze působilo na čtyři desítky. Nicméně těch co se zapsali do dějin světové literatury je šest, což samo o sobě také není málo. Je dobré vědět, že pražský Němec není jenom Kafka.... celý text
Ruský deník
2007,
Anna Politkovská (p)
Anna Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu dne 7. října 2006, tedy v den Putinových narozenin. Náhoda? Možná. Po přečtení knihy Ruský deník mě tenhle typ náhod vlastně ani nepřekvapuje. Při čtení na mě pravidelně padala tíseň, kterou střídal pocit absurdity, když se mi vybavovali tendence několika známých obhajovat politický systém Ruska a do jisté míry jej vnímat jako ideál, nebo minimálně jako pozitivní protipól USA. Tyto tendence jsou pro mne bohužel znamením nepokryté nevědomosti a nevhledu do vnitřních poměrů Ruska. Stát, ve kterém je na denním pořádku, že se ztrácí nepohodlní lidé, kde se mučení používá k dosažení potřeb Kremlu, kde neexistuje nezávislá justice, nebo média, kde, když padnete na sociální dno, rozhodně se nedočkáte pomoci od státu, kde se zabíjejí protikremelští novináři, politici, podnikatelé aj., kde neexistuje funkční politická opozice, kde jsou potlačovány neziskové organizace, občanská společnost nebo inteligence, kde jsou stále pro zbavení se nepohodlných používány politické procesy, kdy stát využívá fotbalové rowdies k bití a zastrašování obyvatel, tak to je podle mě stát, ve kterém by chtěl žít jenom....eee....člověk neznalý poměrů. Témata, s nimiž se mj. v knize setkáte: antisociální zákon 122, virtuální strana Jednotné Rusko, prokremelská televize, zrušení přímých voleb gubernátorů (gubernátory dosazuje Putin), Beslanský masakr, masakr v divadle na Dubrovce, Čečenská válka, dopady na Čečence i Rusy, únosy čečenských občanů, zrušení odkladu voj. služby pro vysokoškoláky, zkorumpovaný a zpolitizovaný soudní systém, mučení, politické procesy, vojenský systém – tristní podmínky, úmrtí, šikana aj.... celý text