1. Domů
2. Autoři
3. Ludvík Vaculík
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 36
• Bazar 16
• Životopis
• Citáty 7
• Diskuze 6

Nová kniha Ludvíka Vaculíka

Stará postel

Je to paměť mých smyslů a mého ducha. Prožívám své pohlaví jako chuť světa. Ale nežene mě jenom k rozkoši chvíle, dráždí mě k jejímu zachycování, tedy chytání, ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 36 knih

Nové komentáře u knih Ludvíka Vaculíka

Rušný dům

„„Svět byl, je a bude lumpárna, jak pravili kluci.“ Další, snad už poslední z knih Ludvíka Vaculíka, které jsem se rozhodla přečíst k jeho nedožitým 100.narozeninám. Stejně jako u těch předchozích – Sekyra, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru – se mi moc líbí jednoduchá obálka z produkce nakladatelství Atlantis. Když jsem se do četby pustila a zjistila jsem, že autor literárně zpracoval své zážitky a zkušenosti z doby, kdy on i jeho manželka Marie pracovali jako vychovatelé v internátu učňovské mládeže, dost jsem pochybovala, že knihu dočtu. Ovšem neuvěřitelné se stalo skutkem a já jsem si i tuto knihu užila a vychutnala tak, jak bych nikdy nevěřila. Ani tady autor neopomněl použít nářečních výrazů – vejdlín salátu byl pro mě rébusem, zatímco haféry (tedy význam slova), které manželé sbírali při dovolené v Nízkých Tatrách, byly pro mě snáze odhadnutelné. Myslím, že hlavní devízou knihy je upřímnost, poctivost a jakási pravdomluvnost, pro mě až odzbrojující. Vychovatelé – a často i jejich svěřenci - bojují se spoustou materiálních problémů, ale vychovatel Lysák cítí, že možná mnohem horší a pro další život jejich svěřenců zásadnější je pokrytectví a licoměrnost těch, kteří by jim měli být vzorem: vychovatelů, továrních mistrů a kolegů, stranických kádrů. Končí 50.léta, socialistický tábor usiluje o vítězství pomyslného soupeření s kapitalistickou Evropou, doba bobtná agitačními hesly, překonávanými závazky, obětavostí pracujících. Májové manifestace, výzdoba při výročích, kulturní úderky – to a mnoho dalších jevů už si ani nedovedeme představit. Strana (KSČ) a straníci mají rozhodující slovo a úkol. Jenže nejen mladí cítí, že pro spoustu straníků jsou to jen prázdné fráze. Opravdově to bere soudruh Lysák – neboť všichni na internátu se oslovují soudruhu – a proto se pokouší svým svěřencům vysvětlit nejen důležitost účasti na manifestaci, ale hlavně se snaží vychovat z nich poctivé, pracovité, solidární, ale také přemýšlivé jedince, užitečné členy nově budované socialistické společnosti. Už v této době si však právě on, sám komunista, který do strany vstoupil po válečných zkušenostech, uvědomuje, že realita se od ideálů postupně velmi odchyluje, a že přemýšlivé lidi strana vlastně vůbec nepotřebuje, naopak . . . „Vychovatel musí mladé lidi utvářet do lepší podoby světa, než jaká ta podoba dneska je. Výchova je udržování předstihu ideálu před skutečně fungujícím lidstvem. Vychovatel na každém kroku musí živit v lidech domněnku, že svět je hoden, aby do něho vešli. Vypravovat děti do života s pravdivým vylíčením života, to by ani nebyl naturalismus, ale cynismus.““... celý text
— broskev28

---

Stará postel

„Knihu si ukládám do záložky Doporučuji a u toho se trochu červenám. Ne, kecám, nečervenám se ani trochu, protože to prostě bylo skvělý. Provokativní, smyslný, pro někoho možná i pobuřující, ale přitom hrozně něžný a láskyplný. Pořád mám před očima tu scénu, kdy venku sněžilo, uvnitř hořel oheň a oni dva si prostě jen četli, milovali se a povídali si. Nebo jak spolu leželi u vody, na těla jim dopadalo horké letní slunce, laskali se a čas líně plynul… Do háje, asi jsem přízemní, ale TOHLE JE ŽIVOT. Tohle je to, pro co stojí žít. :)) Do toho pak ten kontrast socialistického života, špiclování, výslechů... Nakopat všechny Stbáky do p*dele. V závěru smekám před Vaculíkovým pozorovacím talentem i otevřeností, s jakou rozebírá vlastní slabosti a chyby, pitvá své vztahy a pouští čtenáře i k tomu, co by si jiný raději nechal pro sebe. A hlavně před jeho jazykem. Ta slovní zásoba, způsob, jakým si se slovy pohrává a co všechno jimi dokáže vystihnout… Fantazie. Některá slova rozhodně zařadím do svého slovníku. :) P. S. Vaculíkův soukromý život, manželku/milenku tu nehodnotím. To myslím nikomu z nás nepřísluší.“... celý text
— dasa6360

---

Stará postel

„V jedné chvíli autor zmiňuje, že v době příběhu je mu 48 let. Takže zhruba v mém věku. No, možná o to se mi tahle kniha komentuje hůř. Nějak se mi těžko vžívá do pozice zralého člověka, který je tak posedlý vlastnostmi svého ejakulátu a výčtem míst a časů, ve kterém se dá provozovat sex. Takže jediný způsob, jak jsem dokázal vyprávění dokázal smysluplně číst bylo vědomé a vyhrocené vytvoření kontrastu okázale pobuřující a záměrně přepjaté "intimity bez cenzury" vůči zákazy prorostlé, sterilní a pokrytecké socialistické šedi. Jakýsi "prostor svobody všemu navzdory". Podobně fungovala erotika v Milenci lady Chatterleyové a v 1984 vlastně trochu taky. Problém ale je, že toho na celý román nebylo dost (protože sexualita má svůj smysl, když se jí život obohacuje, ne když se na ni život redukuje), a tak když jsem se doposlouchal na konec (nepohoršen, ale nezaujat), byla přes některé nesporné přednosti (kromě otevírání se a prozkoumávání obvykle tabuizovaným aspektům života zejména jazyková virtuozita a hravost) moje nejsilnější emoce úleva, že už to mám za sebou.“... celý text
— mirektrubak

---

---

Stará postel

„Knihu jsem poslouchala na podcastu Českého rozhlasu, přiznám se, že jinak bych se s ní asi minula, což by byla škoda. V době svého vzniku musela vyvolat nevoli a nepřijetí. Tehdejší společnost taková byla. V dnešní době ji hravě trumfne kdejaký erotický román. Mě se líbily dvě věci, za prvé autorova odvaha nebo možná jeho velké ego, kdy si chtěl dokázat, že na to má. A možná to byl jen jeho deník, který neměl spatřit světlo světa. Kdo ví. Za druhé mě fascinuje a nepřestává fascinovat, jak bohatá je naše řeč, co se výrazovosti týče. Jak opisná pro pojmenování toho samého. Proto mě asi ani nepohoršoval obsah. Každá doba si nese svoje, ale jedno je jisté, vztahy mezi muži a ženami jsou věčné a jejich sexuální život také. I když jako žena mám raději malebnější popis takových scén, jako čtenář je musím dílo ocenit.“... celý text
— Kory98

---

Hodiny klavíru

„Deníkové zápisy, místy zajímavé, místy asi pro dnešního čtenáře spíš nudné. Často se v nich mluví o Literárních novinách, které mě po 89. roce už míjely, zmíněna je osoba ministra kultury Pavla Dostála a já si vzpomněla na jeho stylové šály a vůbec na jeho zajímavou osobnost. Ve svých 78 letech spisovatel komentuje i svůj vztah k ženám, který považuje za jedinou vážnější chybu, jíž se v životě dopustil. Ale prý si to „zavinily i ony; moje vina je, že jsem je neodmítl. Čím to je? Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne!“ A že autor dobře věděl o čem mluví, to zjistíme z jeho životopisu: ač se v poměrně mladém věku oženil a zplodil děti, v průběhu života si nejednou (a to doslova) tak nějak odskočil k jiné neodolatelné ženě, prožil s ní několik let (dokonce i více než jedno desetiletí), někdy zplodil děti i s ní, a poté se spořádaně vrátil k původní rodině. Já jsem si z knihy odnesla odkaz na obrazy Vladimíra Beneše (předtím jsem je neznala), zajímavý výraz kapeluš letní (dosud pro mě rovněž neznámý), a taky tohle tvrzení: „Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.““... celý text
— broskev28