koupit eknihy

Ludvík Vaculík

česká, 1926 - 2015koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

Autorská osobnost L. Vaculíka, syna tesaře, absolventa pracovních kursů firmy Baťa ve Zlíně (1941-43) a studií na Vysoké škole politické a sociální (1950), upoutala čtenář­skou pozornost v 60. letech svou výraznou, sociálně kritickou publicistikou. Nejprve (od roku 1959) pracoval v rozhlase, poté (roku 1965) nastoupil do redakce Listu, nejvýznam­nějšího periodika reformátorské inteligence. To již měl za sebou i prozaické začátky: době poplatnou novelu Na farmě mládeže (1958) a román z prostředí učňovského internátu Rušný dům (1963). Pravým vstupem do literatury se však stala stylisticky exponovaná a politicky nekonformní novela, čerpající z osudu autoro­va otce, Sekyra (1966), v níž ztvárnil téma zneužití idealismu ve jménu uzurpování moci. Tento román spolu s Kunderovým Žertem označil Václav Černý za román téměř velký.Výrazné bylo Vaculíkovo angažování v ob­dobí pražského jara. Již na III. sjezdu Čs. spisovatelů (červen 1967) prohlásil, že za dva­cet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, načež byl vyloučen z KSČ. V červnu 1968 uveřejnil v Literárních novinách provo­lání Dva tisíce slov, kde brilantně analyzoval totalitní vládu KSČ a vyzval k aktivitě zdola, jež by nahrazovala diktaturu demokracií. Nastupující normalizace označila Dva tisíce slov za vrchol kontrarevoluce a jejich autor se stal jednou z nejpronásledovanějších spisova­telských osobností.

Horrorová próza Morčata v roce 1969 již nemohla doma vyjít (Toronto, 1977) a Vaculík se začal velmi intenzívně podílet na šíření neofi­ciální literatury. Od počátku 70. let řídil sa­mizdatovou edici Petlice, v níž vyšlo několik stovek titulů domácích zakázaných autorů. Od roku 1975 se znovu vrátil k psaní fejetonů (po zákazu Listů je na přelomu 60. a 70. let psal krátce do Filmových a televizních novin; knižně vyšly 1991 pod titulem Stará dáma se baví). Každý měsíc napsal nový fejeton; v nich po svém navázal na tradici Nerudovu a Čapkovu. V. Havel o nich napsal: je to ja­kýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přeta­veny a velmi zvláštně a dovedně zkompono­vány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno. Po roce 1989 vyšly ve dvou sbornících: Jaro je tady a Srpnový rok.

Po vzniku Charty 77, k jejímž zakládajícím členům Vaculík patřil, byl vystaven masívní­mu tlaku Státní bezpečnosti. Od 22. ledna 1979 do 2. února 1980 si Vaculík zapisoval mate­riál pro svou nejvýznamnější prózu, knihu "deníkové fikce" Český snář (Toronto, 1983, Brno 1990). Tento neobyčejně členitý text, v němž se autor maximálně zpřítomňuje a přitom stále klade otázku o své totožnosti, je jedním z nejplastičtějších svědectví o lidském údělu v totalitních Čechách. Kontroverzní ohlasy na svou knihu shromáždil ve sborníku Hlasy nad rukopisem Českého snáře. Také jeho kniha z roku 1993 Jak se dělá chlapec je složena z deníkových záznamů, jeho záběr je však výrazně intimnější.

Vaculík představuje i po společenské změně v roce 1989 mnohdy nepohodlný a proti obec­ným civilizačním tendencím se vzpírající hlas. Vždy ho však charakterizuje myšlenková břitkost, celistvost úsudku a mimořádný jazy­kový dar.
Zemřel 6. června 2015.

Zdroj životopisu: Jiří Peňás (www.ludvikvaculik.cz)