Sekyra
kniha od: Ludvík Vaculík
Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života.... celý text
Komentáře (41)
Komentáře 41 Recenze 1
kniha pro ty syny, co se museli vzbouřit proti svému otci a pak se s ním smířit, pro táty, kteří mají syny kteří se proti nim vzbouří aby se opět snad smířili. a pro ty ženy, které to všechno vidí kolem sebe. když jsem to kdysi četl jako student, tak jsem nechápal, a asi stále nechápu, co vidím na stáří, které mě snad čeká, jako pozitivní je to, že to snad pochopím.
a audiokniha namluvená janem kačerem je, oblíbeným cizím slovem, kongeniální.
Dílo malé rozsahem, ale velké obsahem. Každá věta má význam a vyprávéní mnoho vrstev. Čtenářská lahůdka. Krásný jazyk, obdivuhodná schopnost autoura vyjádřit zamýšlené. LV nahlíží do svého nitra a nachází svoje dětství a život svých rodičů a příbuzných na venkově. Vyprávěním prostupuje všudepřítomná destrukce způsobená totalitním zřízením, dobou v níž autor žil a režimem jemuž byl zpočátku nakloněn. Svědectví doby, výstižný popis vesnického života. Nádherná knížka.
Uvědomuji si, že kniha patří do tzv. konfrontační prózy a tedy nabývá i náležitých prvků. Nicméně tento způsob vyprávění mi moc nesedl. Líbilo se mi, jak si autor pohrál s časovými rovinami a mezi první a poslední kapitolou, které na sebe navazují, přidal několik vzpomínek z dětství - možná výstižněji přidal dalších třináct kapitol vzpomínek z dětství :) - či ranější dospělosti. To samozřejmě ucelilo celý příběh a pomohlo čtenáři pochopit přemýšlení protagonisty. Co se mi také líbilo, bylo pojetí otce. Autor velice přirozenou formou poukázal na to, jak dětské oči vidí ve svých rodičích vzor. Tento vzor se však s postupným dospíváním deformuje, když se z role rodiče stává role dospělého člověka s odlišnými názory. V neposlední řadě oceňuji prolínání jazyka, spisovné češtiny a valašského nářečí, které mi pomohlo se lépe vžít do tamějšího prostředí.
Kniha určitě patří mezi cenné kousky české literatury a Vaculík jako takový je pro mne obrovskou autoritou vzhledem ke své historii, nicméně dílo mě tolik neoslovilo.
Jdete a přemýšlíte. Tok myšlenek ve vaší hlavě jede a jede na plný plyn. Vyskakují věci zapomenuté, nepříjemné, příjemné a zajímavé. A pak to někdo "jen tak" hodí na papír. A to je Sekyra. To musíte.
Na začátku avizovaná návštěva bratra řidiče se odehraje, jenže až o 200 stran později. Mezi tím jsme lapeni do vypravěčského proudu, v němž se mísí všechny časy (někdy i na bázi odstavce či věty), střídají se jazykové roviny a vkládají se dopisy a deníky. Spontánní vypravěčství však nedělá z díla neučesaný balast (i těch tropů a čehosi není moc, obrazná pojmenování typu "jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes" konvenují s předkládaným prostředím), ale pečlivě komponovaný proud asociací, které utváří paměť člověka. A je to dobrý proud.
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní "Foto Tatra Trenčín".
Na nové asfaltce je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců. Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují své sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vyházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavázejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nabývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. Generace tak silná jak býk před sklonkem mužného věku, prudký a navíc odporně žárlivý, protože ho v mládí k ničemu nepustili.
(s. 25-26)
Zhruba třetinu knihy jsem měl problém s prokousáním se a pochopením textu, až jsem skoro chtěl s knížkou předčasně skončit, pak jsem ale dílu přišel na chuť, až mě mrzelo, že jsem došel na konec.
Docela slušné hlavně pro toho, který část života prožil v době o které autor píše. Dost mi vadilo to neustálé přeskakování. Proto jsem se místy v knize ztrácel a musel jsem se i místy vracet. Ale jinak dobré,
Jsem bídák, že českou literaturu čtu tak pomálu, však v ní je nejeden světový autor, a Ludvík Vaculík zcela jistě autorem světovým byl a jeho dílo je stále aktuální. Sekyra vyniká nejen jazykovou vytříbeností, ke které překladová literatura jen může vzhlížet, ale též psychologickou a sociální sondou do hrůzné doby, vlastně se divím, že vůbec takováto kniha tenkrát vyšla. Škoda, že jsem takový blbec, který českou literaturou dlouhý čas opovrhoval a hrála u něj druhé housle. Teď pár pasáží, které mě zaujaly a snad sami za sebe budou mluvit, že Vaculíkovo díla, ať někdy složitěji psané, je přece jenom umělecký skvost, který si zaslouží váš čtenářský čas:
„Duše syrová novostavba, která měla být pevným obydlením teprve zpracována, a nikdy nebyla, takže neuzavřenými okny i dveřmi protáhlo vše, co táhlo prériemi písemnictví. Tak se čte pouze v první generaci, tak očarovaně, jak četl on.“ (s. 17-18)
„Nejvíc jsem žasl, jak se slovem, pouhým slovem, změní proporce věcí a postavení člověka mezi nimi. Dokonce mohou pouhým slovem vznikat věci nové, a kdo to přijme, žije ve světě chimér.“ (s. 93)
„To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.“ (s. 96)
„Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.“ (s. 102)
„Vždyť možné je vše. Nemělo nám to ani napadnout, protože co jednoho napadne, to druhý úplně provede. Kdysi muselo někoho nejprve jen napadnout, že by se z lidské kůže daly dělat šrajtofle, než to druhý udělal. Jestliže mi teď napadá, že bych mohl rozkrojit slunce na dvě polovičky, odložit jednu vpravo a druhou vlevo, tedy jsem rozhodl, že jednou to kdosi udělá. Všecko je otázka technických prostředků a vhodné organizace. Jediná rada – včas zastavit mozek.“ (s. 109)
Příliš mě tato kniha nezaujala, přestože je napsaná zajímavým způsobem. Občas se čtenář může trochu ztrácet. I tak myslím, že pro poslední kapitolu stálo si přečíst i ty před ní.
Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.
Utrpení - vypravěč skáče z jednoho na druhé, velmi snadno se ztratíte, v jednu chvíli dokonce vypráví jiná postava, na což přijdete až notně později. Mně kniha nepřinesla žádné obohacení, spíše jsem to vyhodnotila jako ztrátu času.
"Žijeme v dějinné době." Na to nebyla odpověď, proto jsem mlčel. "Ale kruci, co bude dál?" (str. 126) Sekyra mne i při druhém čtení okouzlila jako mnohovrstevnatý obraz nedávné doby, ale také jako obraz hledání východisek konfliktů mezi nejbližšími lidmi i vnitřních konfliktů jednotlivých hrdinů knihy.
Nesnadné čtení. Matoucí, v čase neustále sem a tam poskakující, cosi postupně odhalující, na jednu stranu velmi upovídané, na druhou stranu ale plné pěkných myšlenek, které právě ta upovídanost skrývá, a krásně zachycené atmosféry přírody a dětství. Nebýt kolegyně, sám bych se k Ludvíku Vaculíkovi asi nedostal, a nejsem si jistý, jestli si od něj ještě někdy něco přečtu, ale rozhodně nelituji, že jsem ho poznal i jinak než jako toho člověka, který napsal 2000 slov a založil Petlici.
Troufnu si tvrdit, že Sekyru si užijí ti, kteří popisovanou dobu zažili. Generace, která žila v těchto groteskních dobách, které Ludvík Vaculík popisuje, v době, kdy jste si mohli žít dobře, ale vzalo vám to něco z vašeho morálního kompasu. Já se narodil až ke konci tohoto období českých dějin, a tak jsem v Sekyře našel zmatené, nudné a rádoby chytré čtení, které ale padalo na hubu více než málo.
Většina lidí Sekyru Ludvíka Vaculíka přirovnává k Žertu Milana Kundery. Ano, jsou tam nějaké ty podobné rysy - znaky doby, ale myslím si, že po přečtení obou je přece lepší jen Kunderův Žert.
Na malém počtu stan se stihne vystřídat několik dějových rovin (vzpomínky na dětství na vsi; naděje i nespravedlnost kolektivizace; současná od lidí i přírody odtržená vesnice; pražský redakční boj o to, co a za jakých podmínek se smí psát) a zůstává mi pocit, že o každé z nich jsem toho přečetla tolik, jako by byla celá kniha jen o tom jediném tématu. K tomu přemýšlení o vztazích otců a synů, o snaze dát životu smysl. Filosofování jakoby mimochodem, mezi popisy přírody a života v přírodě.
Hutný, obsažný text s chytrou formou střídání vypravěčů, přitom místy lyrický a půvabný - výborně napsaná kniha.
Fascinuje mě to prolínání Persie a valašské chalupy v horách. Příroda a vzpomínky, které člověka formují. Jak postavy splývají v čase i ve vědomí vypravěče. Syn, otec, dřevo, důstojnost a úkol...
[audiokniha]
* Vztah mezi otcem a synem se ani nedá udržet na úrovni skutečné rovnoprávnosti, pouze se přechyluje váha.
Můj první Vaculík v úchvatném podání Jana Kačera. Ano, poslouchala jsem opakovaně, nepatrně jsem se ztrácela, ale od prvních slov mě skvostný styl uchvátil právě pro vesnickou realitu a prolínání času i vzpomínek.
Pan Vaculík byl o dva roky později narozen než moje mamka. Přesto, že ona na Vysočině a on na Valašsku, ona z věřící rodiny a on syn "věřícího" komunisty . . . . . . tolik shodných i kontrastních odstínů, úhlů pohledu, syrovosti, smutku i tragikomiky.
Pomalu se vkrádající politická změna v malém velice osobním venkovském rozměru snad ještě děsivější a bolestná než ta celoplošná!
Stejně jako Ventimiglia mě obsah přitahuje i odpuzuje zároveň a s jejím komentářem souzním nejvíc.
Poslech je fascinující pro opravdovost, upřímnost, složitost a nejednoznačnost doby i lidské duše, špetku nostalgie, stupňující se beznaděj a v neposlední řadě pro zacházení s češtinou a nářečím.
Určitě jsem neslyšela naposledy. Snad jen tísnivost posledních tří kapitol si odpustím.
* "Ale, kdyby jste s tím družstvem byli počkali" vmísila se maminka. "Buď zticha, tebe se nikdo neptá" řekl prudce"......
"Ale ona je členka a ty ne!" "No, vidíš, já su vlastně členka a nemožu ani tento."
"Naprosto správně, si členka, tak choď řádně na schůze a tam mluv. To my právě chcem a za to bojujem, aby naše ženy, matky šly od tej plotny a hovořily o správě veřejných věcí!"
* Co když myšlenky lidí jsou prostě přiměřené jejich svalstvu a celá filosofie, psychologie a tak dále, jsou jen chabé kompenzace u lidí, kteří o sobě vědí, že nemají do té míry svalů?
Po přečtení knihy mi vyvstalo na mysl : Vaculík je samorost. Originální a už dál neopracovatelný. Nepoddajný byl jako lidé a příroda na vesnici . Ale mnoho z jeho současníků poddajní byli. Nesoudí, popisuje s pochopením. Přeskakování v čase i v osobách vyprávění nevadilo, naopak nutilo k větší pozornosti, pomalosti čtení a vychutnávání textu. Krása přírody, drsnost života na vesnici v období předválečném až po normalizaci. Literární skvost!
Malá knížečka, lehounká, která snad jde přečíst na jeden zátah. ale já ji odkládala a přemýšlela nad osudy těchto lidí , taková divná rodina, tak nějak drží pohromadě . Se zvláštními slovními obraty, neobvyklé spojení slov, neustálé přeskakování v čase.to mě nutila číst dál.
Silná kniha svérázného autora. Četla jsem ji dvakrát, s odstupem více než 10 let. Poprvé se mi líbila víc, ale i na druhý pokus to byl zážitek.
Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50.
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;)
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je.
Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.
"...určitě to u nás zraje k obratu do lepšího. Co na to povíš?" "Ty vidíš? Já nevidím. A já ťa varuju před dobrýma znameníma, protože milosrdný čas odvívá všecko, aj ten nerozum ve zdejším kolchozi, jak větr odvívá semena bodláku, a právě proto: nikdy nevíme, kdy zaprší a všady vyraší tisíc nových bodláků. Jelikož tato éra je příznivě nakloněná blbější polovičce člověka." (129) (Nejsem si jistá, jestli vlastně doposavad každá éra není takto nakloněna...)
Dlouho jsem se chystala k přečtení Sekyry, Vaculík mě přitahuje i odpuzuje zároveň. Přitahuje mě vnitřní poctivost, upřímnost, hloubka, ostré vidění, jazyk, odpuzují mnohé jeho názory a soudy. Nakonec mě k četbě "pošoupla" čtenářská výzva. A bylo to bolestné čtení. Zaplavuje mě soucit s vypravěčovým otcem, kterého vnímám podobně rozporuplně jako spisovatele samotného. Touží po lásce, potřebuje ještě času, ale je ho tak málo... Je lidský, dojemný. "Já jsem si přál, aby svobodní lidé, zbavení hamižnosti, nepokřivení dřinou, velkoryse hospodařili na spojených polích. Jak bych toto mohl zastávat, kdybych nebyl schopen takové malé oběti a kázně?" ptá se. Poctivý v zásadních věcech, pracuje na hranici sebezničení, nezmůže nic proti šlendriánu, nekompetentnosti, hrabivosti - stránky o jeho snaze dát do pořádku družstvo kdesi v Čechách jsou vysloveně tragické. Všechno je v člověku tak komplikované, vztahy s nejbližšími bolavé a toužené, a znovu a znovu - času málo.
Působivý je opakovaný motiv cest na dřevo (ponechané zubu času by bez užitku zetlelo, ale když si ho - mimochodem s vynaložením obrovské námahy - vezmou, je to vlastně krádež): poprvé s otcem, po vysilující dřině jim nachystané dřevo kdosi ukradne, podruhé po mnoha letech s bratrem ("Víš, kdo by z nás teď měl radost?" zeptal se bratr. "Náš tata.", s. 167) dřevo riskantně odvezou, takže oblouk se sklene a nespravedlnost je jakoby napravena.
A ve světle současných událostí v naší politice si ještě neodpustím jeden citát: "...Slávek to byl, kdo kdysi řekl, že v našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak veliké kurvy si tento národ může dovolit." (s. 165) Zdá se, že většině z nás je to lhostejné. Jak se smířit s tím, že člověk všechno zmrví, protože příliš často vítězí to horší v něm?
Má první kniha od Vaculíka. Líbil se mi zvolený styl vyprávění, valašské nářečí, navozená atmosféra a prolínání vzpomínek. I když byly mnohdy na přeskáčku nepůsobili rušivě, právě naopak příjemně doplňovali děj a někdy byly i vtipné. Možná díky jazyku a plynulosti vyprávění jsem u knihy vydržel až do konce i když to na pár místech trochu drhlo.
Nádherná čeština. Hodně zvláštní čtení, které jsem si hned zamilovala. Vyžadovalo moje plné soustředění. K nějaké kapitole jsem se i vracela, abych to lépe pochopila. Jediné co mi tam nesedělo, bylo vyprávění z autorova zaměstnání - konference, diskuze s ředitelem, ta dívka co skočila z okna...
Příběh otce, který chtěl pro svoji rodinu to nejlepší, uvěřil, že komunismus je dobrý a že díky němu nebudou mít jeho děti a vnoučata nikdy hlad. Dostane se ale tam, kde asi nechtěl být, lidi v regionu ho za to nemají rádi a cítí i nesouhlas svého milovaného nejstaršího syna.
Krásné, člověk čím je starší, tím se v tomto příběhu tak nějak vidí, nalézá svá podobenství a třeba i poučení. Z počátku jsem si říkal, že z tolika dílků skládanky servírovaných v různém sledu a barvách se celý příběh poskládat nedá, omyl. Pan Vaculík to dokázal, nenásilně, nevtíravě, někdy humorně, někdy sakra vážně, ale dílo jako celke funguje naprosto dokonale.
Mohu jen doporučit.
Nebylo to jednoduché čtení. Místy jsem se pobavila, místy jsem se musela velmi snažit udržet pozornost. Ve své podstatě mě kniha zaujala a našla jsem v ní NĚCO ... Myslím, že knize dám za nějaký čas ještě šanci a zkusím se začíst znovu.
Francek zůstal při manévrech pod tankem, Bohuš skočil v Ostravě z nového křivého okna, protože prohrál v kartách, Láďa je v Indii, pod Vinckem chytla od cigarety matrace a on se udusil. Takhle popisuje Vaculík v Sekyře svoje kamarády z mládí a já tak musim dát rovnou hvězdičku navíc, protože takhle přesně zněj Paliho historky o kamarádech z Hostima.
Vaculíkova Sekyra je autobiografickej příběh komunistický rodiny ze Slovenska. Otec byl po válce nějakou dobu v Iránu a jeho děti s mámou čekali doma. Když se otec vrátí stane se předsedou JZD a mladej socialistickej intelektuál Vaculík, vystudovanej novinář z Prahy, líčí jak je celej ten kolektivistickej konstrukt pošahanej. Chápu, že v roce 1966 to byl podobnej literární dynamit jako moc velký prsa v moc malý podprsence.
Hodně se mi líbilo slovenské přísloví "Dal vzal, kočce řiť olízal”. Celkem 7/10, protože zjišťuju, že s přibývajícím věkem mám slabost pro českou literaturu s touto tématikou. A taky pro láhev dobrého bebénu.
Štítky knihy
autobiografické prvky kolektivizace Slovácko nářečí, dialekty JZD komunistický režim
Autorovy další knížky
| 1990 |  Český snář |
| 1968 | Sekyra |
| 2004 | Morčata |
| 1995 | Jak se dělá chlapec |
| 1990 | Jaro je tady |
Kniha Sekyra je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 360x |
| Čtenářské výzvě | 20x |
| Doporučených | 15x |
| Knihotéce | 142x |
| Chystám se číst | 81x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 2x |