Český snář

Poslouchala jsem na Českém rozhlase. Místy ne úplně záživné. Ale předtím jsem poslouchala Starou postel též od Vaculíka a už jsem některé postavy (skutečné lidi) znala. Díla jaou to tedy nesrovnatelná. Musím říct, že Český snář je o něco nudnější. Možná je to ale tím, že jsem (díky bohu) dobu, ve které se odehrává, nezažila.

Asi bych knihu nečetla, ale právě jde četba na pokračování v rozhlase.

Ze všech aspektů, které mě na knihách oslovují, zde jednoznačně vítězí hodnota – jako autentický materiál informací o tehdejší době a o způsobu fungování samizdatu, disentu apod. Souhlasim s tím, že je to místy rozvleklé, vkrádá se tam mnoho egocentrických momentů (ale do kterého deníku ne) a kdybyste některé pasáže celé přeskočili, nic by se nestalo. Také mi trochu překážely popisné pasáže, které pak nikam nevedly. Hodne jsem dychtila po faktech a jakékoli zmínce o něčem, co bych si mihla spojit s tím, co už vím. V této oblasti bylo i trochu zklamání, ale Česky snář je pořád ojedinělá obsáhlá sonda tehdejší doby. Vypravěč mi nebyl moc sympatický, proto mi byla kniha jako celek trochu cizí. Vzpomínám si na zkoušku na VŠ, kde se mě ptali, jestli je to fikce nebo literatura faktu. Nebyla jsem schopna odpovědět, protože jsem si knihu jen trochu prolistovala, teď, když jsem se k ní po tolika letech dostala, se domnívám, že kdyby se jednalo o stylizaci, příběh by takhle nevypadal.

Syrová, až brutální upřímnost, pro mě až nesnesitelná... A jaksi nepochopitelný vztah k ženám, pochopitelný k emigrantům a k emigraci jako takové. Ale jako pamětník jsem to období oživil s autorem opravdu důkladně - jasných five stars.

Tak tohle už nikdy. Trpěla jsem celou dobu při čtení.

Nečekaně svěží, zábavné a nijak nezestárlé dílko české literatury. Autor coby spíše pasivní pozorovatel společenství zvaného Charty 77 zajímavě popisuje, jak se zdejší uzavřené osazenstvo podporuje, respektuje, nenávidí, intrikuje a v soukromí poměrně srdnatě, době a režimu navzdory, souloží, podvádí a mezi s sebou rozvádí, žení a plodí děti. Vaculík naštěstí sebe ani úlohy CH77 nebere nijak moc vážně, neprožívá ani "vyšší principy" chartistů a není divu, že za své komentáře, činy, dílo a způsob života (a to nepíše zdaleka o všem co o něm víme nyní) nedostává pozitivní body od svých soukmenovců natož pak od protivníků ze strany STB. Knížka se díky deníkové ich formě četla velice hezky, rychle to odsýpalo a zamrzel vlastně jen ten fakt, že se odehrává během pouhého jednoho roku.

....Pravil jsem, že se v českých písničkách obráží slabý duch, který nic neumí řádně ozpívat, jenom infantilně popsat: ó řebíčku zahradnický,ó růžičko voňavá.... Proti tomu ta nejobyčejnější slovácká písnička, co po ní zbude podivu: Ty děvečko ze Ždánic, prečo ty nám nedáš nic. Já co bych vám dala, dyž su ešče malá, sama ešče nemám nic.

Pro mladší ročníky trochu těžší čtení, ale když se do toho našinec dostane už to jde. Taky asi hodně závisí na vztahu nebo postoji, jaký k autorovi má. Ten můj byl v době četby veskrze kladný.

Několikrát jsem zkoušela číst a nešlo mi to. Teď jsem se dozvěděla v dokumentu Juráček je můj osud, že Vaculík v textu lže o Daňe Horákové, které svědčil na svatbě.
(Čt2 22.10.2024 21:05 (1:00:4) ) Takže už asi nikdy nebudu zkoušet Český snář číst. Možná je to škoda, ale toto je v literatuře neodpustitelné.

Vaculík reagoval na všudypřítomné fízlování totalitního režimu i z něj plynoucí obavy disidentů velmi příznačně, naprostou otevřeností. Ta je skoro stejně silná jako v Sekyře. Nebál bych se napsat, že jde dokonce o jeden z nejlepších obrazů té doby v naší literatuře vůbec... Celkový dojem: 90%

Audio ČRo: Počátek vcelku složitý, nebyl jsem si jist, zda jde jenom o diář normalizace, ale nakonec se v tom našel i kus umění a nahlédnutí do lidských duší. Nakonec příjemné dílo celkově.

Poslechnuto na Českém rozhlase. Za mě nuda. Nic nového jsem se nedozvěděla.

Lidi by se neměli brát tak smrtelně vážně, a to platí i o disidentech. A nikdo to asi neví lépe než Vaculík. Moc se mi líbí ten lehký a vtipný styl, mimoděk si uvědomujete jak absurdní ta doba byla a jak cenní byli tihle lidé, kteří nešli režimu na ruku.

Zpracování na ČRo skvěle načteno J. Vondráčkem jsem slyšela už podruhé a pořád nějak nevím.
Ten typ, kdy autor je spravedlnost a upřímnost sama, přitom se snaží být i nesympatický, ale tak "správňácky", ze svého úhlu pohledu, tedy vše je v pořádu a do sebe zapadá, ale někde vzadu mi tam něco nehraje ...
Každopádně ale další, literárně kvalitní, díl do řady důležitých náhledů do doby, ve které nechcete žít.

Tady jsem si poslechla audio. A myslím, že jsem z toho měla větší požitek než kdybych četla knížku sama. Byla to hrozná doba a štěstí že je to minulost.

Jo, tohle mě bavilo. Dobře se četlo, když člověk trošku zná, a ví, dokáže si poskládat dobové reálie, tak je to dobré čtení. Knihu jsem dlouho oddaloval, ale jsem rád, že jsem se k ní dostal. Za mě 5 hvězd....

Nějakou dobu jsem knihu chtěl odložit, protože se mi zdála ukrutně nezáživná – co si budeme povídat, detaily literárního provozu jsou asi to nejnudnější možné téma a zpočátku jich tam bylo opravdu hodně, nebo jsem měl aspoň ten pocit. Pořád se balily a posílaly knihy, nosily se texty na přepis, redigovaly se texty ostatních, procházely se poznámky k textům vlastním a podobně.
Postupně jsem ale pochopil, že kniha je silná právě onou obyčejností. Hrdina (záměrně nepíšu Vaculík, protože netuším, co je pravda, co je trochu „přizdobené“ a co si autor prostě vymyslel) nic nepodává jako drama, spíš jen tak existuje a s tísnivým a podivně strnulým prostředím se vyrovnává po svém. Občas zmíní, že komunisté někoho týrali, jeho vlastní výslechy však až na výjimky působí jako přátelské hovory s lehce zaostalými fanoušky, kteří ho chtějí po dobrém přemluvit, aby si některé věci nechal pro sebe. Na vydírání či výhružky dochází výjimečně a nezdá se, že by si z nich protagonista něco dělal. Podobně tlumeně působí vztahy se ženami. Hrdinovo manželství je zjevně za zenitem, manželka mu dokonce napíše, že cítí, že už ji „těžce snáší ve všech formách“. On sám vystupuje jako sukničkář, kolem něhož se točí řada žen, flirtuje s nimi ovšem zpravidla jaksi tvrdě, možná až nepřátelsky. Dál než ke slovům se nikdy nedostane, ač se zdá, že některé z nich možná jsou nebo byly jeho milenkami. Stejné je to i s přáteli a známými, kteří postupně prchají za hranice – žádná přehnaná lítost, žádné srdceryvné scény, XY prostě odjel a už se nevrátí, hotovo.
Vyzdvihl bych vylíčení tehdejšího tuzemského literárního prostředí – to je na jedné straně velmi specifické, občasnou malostí a směšností ovšem člověku silně připomene to současné. Některé věci se zkrátka nemění.

„Ty jak píšeš,“ zeptala se.
„Furt dopředu,“ řekl jsem. „A budu už muset zahájit povolovací řízení s lidmi, o nichž píšu. Taky s tebou.“
„Probůh!“ zvolala spisovně, „ty o mně píšeš co?“
„No všecko.“
„Ale já nechci, aby tam bylo něco choulostivého!“
„Kde by se to taky vzalo, prosím tě! Místo choulostivého jsou tam vždycky tři tečky.“
„Protivo! Vždyť nedošlo k žádným třem tečkám!“
„Já vím, ale bez tří teček ti lidé dneska neuvěří nic. Řeknou si: proč za ní šel?“

Ke knížce mne přivedl rozhovor Dani Horákové, ve kterém označila Ludvíka Vaculíka a tuto jeho knihu za původce jejích trablů s podezřením na její spolupráci s STB. A to je myslím symptomatické pro celé dílo. Přestože jsou zápisky tohoto svérázného disidenta nesmírně zajímavé a dokreslují tuto etapu “disidentské historie , nemohu se zbavit pocitu, že občas zacházel s názory, popisy a dojmy dosti lehkovážně a sobecky. Tim opravdu mohl mnoha lidem docela ublížit.

Poslouchala jsem audio celý den na Slapech. Proti četbě samozřejmě povrchní zážitek, ale o to komfortnější.
Bavilo moc. O životě autora a lidech veřejně známých, se kterými se stýkal. O době, o které si myslíme, že už víme dost a kterou si mnozí ještě pamatují.
Vybírat si, komu budu věřit. Vyrovnávat se s nucenou, plánovanou i neplánovanou emigrací deseti přátel za poslední rok a rozhodnout se zůstat...