hladko hladko přečtené 343

☰ menu

Terror

Terror 2007, Dan Simmons
4 z 5

Kniha Terror je přesně ten typ knihy, který mě nutí se k četbě dennodenně vracet a ukousnout co největší sousto příběhu. Protože si v rodinných parametrech nacházím čtecí chvíle téměř výlučně ve večerních hodinách a v leže, mnohé z dějových pasáží se mi ztrácely v Théta spánkových hladinách. Je docela možné, že jsem katarzistické finále s vypětím všech mozek aktivizujících sil nakonec stejně částečně proklimbal a proto jej nebyl schopen dostatečně vstřebat, vychutnat a tím pádem i ocenit. V čem mě kniha ale opravdu nejvíce oslovovala a uspokojovala a proto nutila k hltavému způsobu četby, byla Simmonsova schopnost faktograficky a detailně popsat každodenní život a celkové devastující podmínky, se kterými se početná posádka Franklinovy polární výpravy musela každý den vypořádávat. Prostě ve mně stále dřímá ona Batličkovská touha, která byla zaseta do mnohých chlapeckých duší. Autor nás pod úrovní románového příběhu plného precizně vykreslených charakterů zasypává odbornými informacemi o širokém technickém vybavení obou lodí, o zvycích a denních rutinách významného spektra námořníků, o nutném rozsáhlém profesním obsazení expedičních lodí, o námořní hierarchii, o logistických principech, geografických zákonitostech a dalších věcech, které se točily kolem této fascinující obří expedice, kdy objevování světa bylo ještě extrémně nebezpečným a neskutečně náročným počinem s velmi nejistým a často tragickým koncem. Muž 19. století je definitivně zcela jiným živočišným druhem oproti v každém ohledu zhýčkanějšímu muži století 21. Až jako zážitek z jiného světa působí odhodlání těchto mužů ctít slovo a rozhodnutí kapitána až do osobního tragického skonání a často ještě dál (muži na smrtelném loži sdělují doktorovi, aby se o jejich předsmrtné „slabošské“ agónii nezmiňoval kapitánovi). Právě onen extrémní počin v extrémních podmínkách vkládá Simmonsovi do spisovatelského rukávu toho pravého žolíka – tedy nosné Téma. Bál jsem se, že autor potenciál znehodnotí hororovými fantasy prvky, které v knize hrají svou neoopomenutelnou roli. Že se kniha zvrhne v hororovou béčkovou frašku, ale autor fantastično nakonec udržel na pomyslné uzdě a jeho prvky umě propojil s inuitskou mytologií a přidal tímto krokem do knihy další pozoruhodný a velmi zajímavý rozměr. Významná fiktivní složka díla tak nakonec nepůsobí rušivě ani nekonzistentně s ostatními prvky narace, ale naopak rozšiřuje románový potenciál o další úroveň. A proto je kniha nejenom na množství informací a zpracovávané témata dílem obsáhlým a tím pádem objemným. Tak. A teď už je v zásadě odpustitelné ztrácet čas seriálem.... celý text


Hodiny z olova

Hodiny z olova 2018, Radka Denemarková
4 z 5

Erik Tabery na přednášce mluvil o vhodnosti křížení informací, tzn. pozorovat danou okolnost z různých úhlů pohledů. U Hodin se mi to sešlo neplánovaně, přesto velmi trefně, protože druhou knihou, kterou jsem v daném období četl byl životopis Havel od M. Žantovského. To že budou odkazy na V. Havla jedním z leitmotivů Hodin z olova jsem netušil. Na druhou stranu kniha je nacpaná odkazy na historické události od vzniku Československa až do současnosti. A Denemarková si bere na paškál nejen období komunismu, ale i komunismus nahrazující kapitalismus, a tak není divu, že jméno Havel se zde skloňuje na každé čtvrté straně. A odkazy na Havla, který posmrtně stále ovlivňuje jednání ostatních, si žádá i silný lidskoprávní apel knihy. Ale kritika míří především na Čínu, které se podařilo nemyslitelné, tedy oba proti sobě stojící systémy propojit v jeden. Je snadné podléhat knize, která popisuje svět ve stejných barvách, jak ho vidím i já. Která podepírá můj světonázor dalšími kontexty a tvrzeními a ještě více jej upevňuje už v tak pevných konstrukcích. Předpokládám, že ocitnout se na druhé straně politického vnímání světa, asi bych knihu nebyl schopen číst. A zajímalo by mě, zda existuje podporovatel Zemana, Okamury, Babiše nebo KSČM, který knihu četl, který knihu dočetl a který v knize objevil a následně ocenil její kvality. Upřímně o tom pochybuju, ale velice rád bych se pletl. Denemarková mě intelektově vysoce přesahuje. Mnohé věci jsem nepochopeny prostě přešel, jednoduše z toho důvodu, abych nemusel tak často rozklíčovávat mentální rébusy autorky a své černé díry ve vědění doplňovat v jiných informačních zdrojích, což by mi délku četby podstatně natáhlo. I tak jsem knihu louskal téměř celý rok. Ale občas jsem pro kontext hrábl jinam, musel jsem, to abych se v myšlenkových vírech úplně neutopil. Nicméně poznámkoval a podtrhával jsem jako o život. Kniha je silnými myšlenkami napchaná k prasknutí. A tak se mi Hodiny z olova do života vkrádají neobvykle často. Každou chvíli na knihu něco kolem mě odkazuje. Je to Ta kniha, která ve mně neustále evokuje její obsah v denních kontextech, i když už je dávno založená zpátky v knihovně.... celý text


Knihkupec v Kábulu

Knihkupec v Kábulu 2005, Åsne Seierstad
3 z 5

Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto. Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory. V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález. Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.... celý text


Osvícení

Osvícení 1993, Stephen King
5 z 5

1001 knih které musíte přečíst, než zemřete zmiňuje pouze jednu z Kingových knih - Osvícení. A já chci a musím šáhnout po časem ověřené hororové klasice. Omezený a zkracující se časový limit života nutí čím dál více dělat pouze ta správná rozhodnutí. Jednoho Kinga už mám za sebou a zjistil jsem, že je čtivý. To mi ale nestačí. Chci, ať mi tuhne krev v žilách, ať se v noci bojím jít na záchod, ať se probouzím panickým strachem z nočních můr. Ať mi třeba praskne pumpička. Chci, ať něco konečně rozvibruje mé zaprášené emoční katakomby. Tak pojď na mě, Kingu, a chytni mě pod krkem v temném a smrdutém podchodu nečekaně, prosím. Silná stránka románu je právě jeho konstrukce a množství psychologických pastí, do niž je čtenář nevědomky zachytáván. King například používá čtenáře jako jediného vidoucího pozorovatele všech dějů. Ostatní postavy (krom kuchaře Hallorana, který prostředí hotelu záhy opouští) vidí a prožívají jenom útržky příběhu a nedokáží si poskládat kompletní obraz skutečnosti. Danny je sice osvícený, vidí víc, ale hrůzostrašné zážitky vytěsňuje do nevědomí (Já si nic nepamatuju). Čtenář vidí souvislosti, ale nedokáže pomoci. Je trýzněn vlastní bezmocností. Nemůže naplnit svou touhu a postavám napovědět, zakřičet na ně: Jeďte už do prdele někam do prdele! Dannyho osvícenství nás také na začátku příběhu nenápadně informuje k čemu že celý příběh bude pomalu ale jistě směřovat. A není se na co těšit. Čtenář je efektně předděšen a ujištěn o osudové a brutální nevyhnutelnosti. Nejatmosféričtější horory používají motiv čekání a prodlužují jej do nekonečna (Čelisti, Blairwitch). The Shining není výjimkou. Danny je také podroben psychologickému vyšetření. Prizmatem vědy jsou Dannyho nestandardní chování a jeho vize interpretovány přesvědčivým vědeckým psychologickým jazykem. Bohužel ale zcela nesprávně a čtenář to ví. Ve chvíli, kdy nás zklamou ověřené vědecké autority, svět paranormality se stává uvěřitelným, přítomným. King si krásně pohrává s retrospektivou, která se často odehrává pouze v myšlenkách aktuálně popisované postavy a tím nám postupně skládá rodinný psychologický profil, celou komplexní rodinnou anamnézu, s mnoha jejími temnými a slepými uličkami podvědomí. A tyto temná místa pomocí paranormálních jevů oživuje a nechává s jejich pomocí rozehrávat děsivé divadlo. V podstatě se jedná o vynikající psychologické drama s leitmotivem postupného rozpadu rodinných vztahů, se vším, co k tomuto tématu patří. Jsem noční čtenář a tak se většinou pročtu do rodinného klidu a samoty. V noci po cestě na záchod si normálně nerozsvicuji. Při čtení Osvícení jsem byl ale nucen taktiku nočního pohybu po důvěrně známém prostředí změnit. Neminulo mě ani nepříjemné prolnutí knihy do soukromého snu. Mise výběru a aplikace kvalitní knihy byla tedy naplněna. A navíc jsem se výsostně bavil, především však Kingovým mistrovským umem zpracování hororového příběhu.... celý text


Vlny

Vlny 2008, Virginia Woolf
4 z 5

Těžké je se začíst a naladit na proud myšlenek Virginie Woolfové, ale vydrží-li člověk a nenechá se odradit prvními dojmy neuspořádanosti, může dojít naplnění. Nicméně…nemusí. Virginia W. je absolutně silná ve schopnosti zprostředkovat pocit, který doprovází životní okamžiky (životamžiky), jež jsou možná samy o sobě definovány několika zdánlivě spolu nesouvisejícími detaily, kolem nichž by nepoetická duše prošla bez povšimnutí. To se ale netýká V.W., která ve Vlnách projevuje zásadní schopnost tyto detaily spatřit a básnickými prostředky je nechat knihou znít. Právě v tomto jsou nejsilnější pravidelná impresionistická interludia, připodobňující životní etapu člověka konkrétnímu dennímu okamžiku při ustáleném pohledu do krajiny a jednoho pokoje. Perspektiva, krajina i pokoj jsou sice veskrze statické, přesto neustále dotvářeny a měněny rozličným přírodním pohybem. Tyto pasáže navozují atmosféru a korespondují s nastanuvší kapitolou, jež šestici hlavních postav pokaždé posune o několik let života vpřed. Šest postav, mezi jejímiž myšlenkami a prožitky autorka neustále přepíná, tvoří širokou paletu lidských charakterů, nebo snad také rozdílných poloh citlivé a hluboké duše V.W., do níž nás autorka skrz tyto postavy nechává nahlédnout. Jistou čtenářskou trpělivost sice zabere, než se z „rozmazaných“ postav stanou postavy lépe uchopitelné, ale čím hlouběji se člověk v „nepříběhu“ lyrického světa Vln ocitá, tím více provázaností a retrospektiv naše „nehrdiny“ obklopuje a ti se tak stávají stránku od stránky plastičtější, celistvější a jejich prožívání a životní náhledy (spolu s knihou) čitelnější. Proudem vědomí V.W. jsem se však ne vždy dokázal nechat unést. Často jsem se v něm také brodil, čachtal, nebo plácal. Na správnou vlnu se mi občas podařilo naskočit až díky souvislejšímu čtení. Jenomže právě množství obyčejným smrtelníkem nezachytitelných detailů, jež sice autorka lapá do sítě slov s takovou lehkostí a poetickou grandiozitou, až s toho mrazí, mi paradoxně v onom souvislejším čtení bránilo. Nechtělo se mi nádhernou poetikou Vln neobratně klopýtat, ale pokoušel jsem se jí vystavit natolik, aby procházela skrz mne do posledního písmenka. Jenomže tyto mé pokusy o exponování se u mě vyžadovaly nemalé množství energie vynaložené na koncentraci. Z tohoto důvodu se jednalo o jednu, ne-li nejtěžší, z knih, se kterou jsem měl co do činění. Nicméně, jak mi život často našeptává, s těmi nejtěžšími výstupy se pojí nejsilnější prožitky. A pokavaď lze měřit kvalitu hudby podle síly projevu jejího interpreta, jsou Vlny v síle autorčina projevu na vrcholu toho, co jsem do této doby přečetl.... celý text