Havel

Pan Žantovský napsal tuto knihu jako poctu svému příteli, to je vidět na každé stránce, i přesto, že se snaží zároveň zachovávat kritický nadhled. Není to zároveň běžný popisný životopis - zaměřuje se hodně na analýzu Havlova díla a v návaznosti na to i jeho osobnosti. Pro ty, co jeho tvorbu tolik neznají je to určitě skvělé seznámení s jeho uměleckým vývojem i těmi, co ho formovali. Komplexní dílo, které si Havel zaslouží.

Životopis Václava Havla od Michaela Žantovského je velmi zajímavé čtení. Nezapře v sobě, že je psáno psychologem, velvyslance a přítelem. Je žvotopisem lehce kritickým ale i empatickým. Nemá potřebu skandalizovat a hledat senzace v intimních problémech, které Havla provázely v jeho životě. Ani nemá potřebu přehnané glorifikace. Poskytuje pohled na muže, který se rozhodl stát si za svým a díky tomu se stal vůdčí osobností, ke které ho příroda pravděpodobně nepředurčila v základním nastavení.
Na Havla může mít každý vlastní názor, od odanných obdivovatelů po zapřísahlé nenávistníky. Nicméně v jeho myšlenkách a především v jeho schopnosti tyto myšlenky jasně a srozumitelně formulovat je možné najít spoustu pravdivého a platného. Rozumím tomu, proč dnes Havel popouzí některé své kritiky. Byl vlastně kariérně úspěšný, žil tak trochu jako rock'n'rollová hvězda, stál si za svým i za cenu vězení a dalších problémů a nakonec se stal hybatelem významných společenských změn. K tomu všemu s morálními zásadami a palčivou nutkavostí nevyhýbat se bolestivým otázkám o vlastní existenci.
Tato kniha nabízí velmi zajímavý vzhled do jeho mysli.

Skvostné čtení. Věcné, informačně výživné, lehce kritické, přitom empatické. A přibližuje jak osobnost, se kterou jsem se nikdy osobně nesetkala (člověk měl pořád pocit, že je dost času...), tak proměnu doby (od jediného vnímatelného kardinálního problému/ společného nepřítele po rozkošatění světových/ vnitřních problémů a zostření rozdílů/ projevů/ vniťřních nastavení, spojených s odcházením mnohého/ mnohých). Díky, pane Žantovský.

Michael Žantovský tento analytický portrét (autor je původní profesí psycholog - "člověk se holt nepředělá...") Václava Havla napsal nejprve anglicky pro amerického nakladatele, teprve pak jej přeložil do češtiny. Knihu začal psát měsíc po Havlově smrti "ze zármutku a z vděčnosti".
Ta kniha je tak krásná, že vám stojí za to se na ni někde v knihkupectví aspoň podívat. Sundat přebal, potěžkat si ji (je to skoro jedenapůlkilovka), trošku se pokochat "Venouškovými kresbami" na předsádkách a všimněte si třeba i záložky. Je tam všitá tmavěmeruňková stužka, takovou jsem ale ještě neviděla - je taková tlusťoučká, husťoučká. Důkladná. Ta se neroztřepí.
Na začátku, ještě před úvodní poznámkou k českému překladu, je tento odstavec:
"Celý život si prostě myslím, že to, co se stalo, se už nikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu."

Velmi dobré. Seriozně přátelsky dobré. Žádná špína ani přehnaný obdiv, ale fakta více či méně líbivá, i atmosféru a situace dovysvětlující komentáře. Celistvé, nepřikrášlující, nedehonestující, bohaté na fakta.

Aspoň, že byl vždy a za každých okolností sám sebou. I přesto, že to znamenalo ztrátu popularity, která je však vždy druhořadá, pokud má člověk cnostné cíle. V

Velice oceňuji přístup Michaela Žantovského. Pracoval s velkým množstvím zdrojů a pramenů, se vzpomínkami, vlastní zkušeností atd. a předkládá čtenáři příběh Václava Havla. Ačkoli byl velmi blízkým Havlovým spolupracovníkem, je Žantovský schopen být i relativně kritickým. Kniha rozhodně není konfrontační. Pokud je na některých místech kritický, tak pouze v náznaku. Na knize velmi oceňuji první, historickou, část, která nabízí poměrně komplexní pohled na vývoj Havlovy osobnosti. Neméně zajímavá je ale i další část, která se týká prezidentství. Filosofickou esenci pak nabízí poslední část, ve které autor popisuje, jak se snaží Havel vyrovnat s nově nabytou rolí. Nepředkládá tak pouze pohled na spisovatele nebo státníka, ale především na člověka - chybujícího a se všemi neřestmi.

Nádherné evangelium Michaela Žantovského o Václavu Havlovi. Je znát, že Žantovský "kope za Havla", přesto se nevyhýbá ani sporným nebo nevydařeným momentům Havlova života. Vyváženě namíchal části zabývající se politikou, filosofií, uměleckými aktivitami i osobním životem. Kniha působí věrohodně, autenticky. Četla se mi velice dobře, s radostí.

Jsem teprve sotva v půli knihy, a od první kapitoly jsem nad očekávání spokojená. Žantovský bez patolízalství a patosu, bez růžových brýlí ukazuje celou osobnost VH, jeho dobré i horší polohy a stránky. Stejným způsobem nastiňuje i vztah k ostatním lidem jeho života i jejich vztah k němu. Inspirativní pro další čtení a studium jsou odkazy na zdroje, citace i různě velké narážky na jeho díla, vždy v souvislosti s jeho životem, kdy se dílo i myšlenky prolínaly a směřovaly k budoucímu dějům. Činí to tak životopis naprosto realistický, nepřikrášlený a přitom důstojný popisovaného i popisujícího. Jedinou vadou je obrazová příloha, která je podlle mně poněkud chaoticky seřazena, rozhodně ne chronologicky (narozdíl od textu) ani tematicky.

Výborné! Tato rozsáhlá biografie představuje Havla nejen jako mimořádnou a inspirativní osobnost s pevnými postoji a názory tak, jak jsem ho vždycky vnímala a za co si ho vážím, ale i jako normálního člověka s jeho chybami a zlozvyky, ne s cílem ho dehonestovat, ale naopak víc přiblížit.
Havel je tu detailně vylíčen snad ve všech svých životních rolích, od synka z vážené pražské rodiny, přes zapáleného mladého může a kritika politických poměrů, literáta, divadelnika, počínajícího až světově uznávaného dramatika, manžela, přítele, disidenta, vězně, chartistu, bojovníka za lidská prava i prezidenta. A tak po dočtení smekám znovu jak před Havlem samotným za jeho slušnost, odvahu, názorovou pevnost, reprezentaci naší země ve světě a velký podíl na jejim dovedení do EU a NATO, a v neposlední řadě i za jeho úžasná absurdní dramata,
tak i před Žantovským za neuvěřitelnou obsáhlost, srozumitelnost a čtivost textu, ale i za pohodovou atmosféru, úctu, lásku a humor, které na mě z knihy čišely.
Navíc mi bylo hodně sympatické, že autor i přes svůj blízký přátelský i pracovní vztah s Havlem, zmiňuje sebe spíš okrajově.
Zajímavé také je, že kniha byla napsaná původně pro zahraniční čtenáře v angličtině a až pak ji Žantovský překládal do češtiny, čímž poprvé překládal sám sebe.
Vaclav Havel pro mě vždycky byl PAN prezident a jedinečná osobnost spojená s jedinečnou dobou, což se touhle knihou nijak nezměnilo. Díky ní ho ale teď vidím mnohem plastičtěji a barevněji.
A vzhledem k tomu, že další prezidentská volba se opět blíží, pevně věřím, že si v lednu zvolíme takového prezidenta/prezidentku, který na Havlův odkaz konečně důstojně naváže.

Letos jsem četla Deset let s Václavem Havlem od Ladislava Špačka. Kniha mě nadchla a chtěla jsem si přečíst více o prezidentu Havlovi.
Musím říct, že jsem více čekala životopis než rozbor děl, ale to mě přivedlo ke knize Žebrácká opera, která se mi moc líbila.
Musím říct, že mě překvapil Havlův vztah k ženám a to mě vede k tomu, že bych si chtěla přečíst něco o paní Olze.

Tahle kniha pro mě byla příjemným překvapením. Trochu jsem se bál, že to bude jen další verze z mnoha životopisů slavného politika, nicméně pan Žantovský pokryl život pana prezidenta od začátku až do konce. Nic při tom nezatajoval, nic nepřikrášloval, ničemu se nevyhýbal, ale přesto se dokázal zdržet subjektivních hodnocení a přehnaného zveličování. Veliká pochvala pro autora a klobouk dolů, že dokázal napsat takhle objektivní knihu o člověku, kterého považoval za přítele.

Až na části v první polovině knihy,kde se detailně a až přehnaně filozoficky rozebírají Havlovy hry,mě kniha velmi potěšila a bavila.

(SPOILER) Michael Žantovský prodal své zkušenosti psychologa i letité pracovní i osobní přátelství s „předmětem zkoumání“. Přiznává obdiv k jeho myšlenkám, kniha ale není nekritický paján, Václav Havel z ní vystupuje jako člověk z masa a kostí, na jedné straně světově respektovaný dramatik a státník, na druhé straně složitá osobnost, která žila v těžké době, měla své slabosti a dělala chyby. Objevnější pro mě byly pasáže o době před rokem 1989, kdy Havel střídal polohy dandyho z druhdy bohaté pražské rodiny (50. léta), hvězdy absurdního dramatu, do jehož bizarních replik si lidé promítali svoje zkušenosti (60. léta), a nakonec vůdčí osobnost disentu od poloviny 70. let až do revoluce. Období „post-totalitního“ normalizačního bezčasí muselo být nejtěžší – politický zmar, pronásledování po vzniku Charty 77, zničené zdraví z kriminálu, nepřetržitý dohled estébáků (až bizarní „lunochod“ na Hrádečku). Byl to takový depresivní flám vynucený okolnostmi, kdy alkoholové delirium a promiskuita byly jediným ostrůvkem svobody v životech disidentů. Již tehdy začala Havlova bytostná skepse k vývoji celé moderní společnosti, z níž pramenila i jeho touha po duchovním spasiteli (později jím snad byl dalajláma). Jeho prezidentské působení není bez kontroverzí. Snad proto, že se Havel záhy po revoluci (možná nevědomky) stal typickým politikem a „nabízel řešení druhotných problémů, které se daly vyřešit relativně snadno, a vyčkával s klíčovými otázkami, na které neexistovala jednoduchá odpověď“. Kázal o morálce a demokracii, ale zavíral oči před slovenským nacionalismem, překotnou ekonomickou transformací nebo rostoucí kriminalitou (kterou rozproudil amnestiemi). Nepomáhalo mu ani to, že jeho političtí protivníci (hlavně Klaus a Zeman) umně využívali jeho osobnostních rysů, ať už šlo o bytostnou zdvořilost, pochybování o sobě samém nebo snahu s každým vycházet po dobrém. Není tedy divu, že podstatná část společnosti vnímá Václava Havla kontroverzně. Zůstalo po něm ale obdivuhodné umělecké dílo a politické dědictví, jež jej spolu s TGM činí největší osobností českých dějin 20. století. (9/10)

U takových osobností jako byl Václav Havel je vždy poměrně náročné sáhnout po knize, která by byla pro čtenáře opravdu nějak přínosná. Vznikají totiž desítky různých titulů od spisovatelů, o kterých jste nikdy neslyšeli a nejde si o nich ani dohledat relevantní informace. Jakou mají motivaci pro psaní o Havlovi nikdo asi přesně netuší, ale obrázek si každý udělá sám, neboť je jasný z toho, jak knihy ve výsledku vypadají. Životopis od Michaela Žantovského je naopak zcela jiný případ. Nějak takto si představuji dobře odvedenou práci na téma života jedné osobnosti. Autor pracuje se zdroji, citacemi, je nezaujatý a přehledný. Neobjevují se žádné bulvární vsuvky a Žantovský se jen málo vyjadřuje k samotné osobě Václava Havla a hodnotí ji. Což je pro mě velké plus a když už se k tomu uchýlí, tak mu to odpustím, protože přeci jen to byl jeho blízký kolega a kamarád.

Jsem ráda, že jsem se díky této knize dozvěděla o Havlovi spoustu nových informací, které mě opravdu překvapily. K Václavovi Havlovi vzhlížím jako k velké osobnosti. Nyní však mimo jiné vím, že v osobním životě mi určitě vzorem není. To, co však byl ochotný udělat pro naši zemi je velmi chvályhodné. Za to můj obdiv bude mít rozhodně vždycky.

Kniha byla až na pár pasáží čtivá. Některé části byly z mého pohledu zbytečně rozpitvané.

Od plachého dramatika k politické superstar.

Michael Žantovský, Havlův blízký spolupracovník a kamarád, napsal o prvním českém prezidentovi biografii, která se považuje za tu nejlepší a nejpropracovanější.

I když si autor Havla velice váží, nemyslím si, že by mu Žantovský nějak zvlášť "nadržoval". Naopak využívá své znalosti literatury a především psychologie k hlubšímu pohledu do života a díla Václava Havla.

Václav Havel, ač byl "holkař", měl vždy nízké sebevědomí a neustále o sobě pochyboval. Trochu se styděl za privilegia, která se mu jako dítěti z bohaté rodiny dostávala (i když ta mu tehdejší komunisti nezapomněli řádně zkrouhnout), a toto jeho špatné svědomí jen posilovalo touhu pomáhat lidem, především změnit národ, který se zmítal v marastu nesmyslnosti a nespravedlnosti. Jeho životní dráha poté dospěla k osobní statečnosti, která nejspíš překvapila i jeho samotného. Nakonec se díky své hloubavé povaze a celkově výjimečné osobnosti dostal až na pozici prezidenta.

Chvíli byl naprostá hvězda, milovaný a obdivovaný i daleko za hranicemi našeho národa. Prakticky od začátku svého nástupu do prezidentského úřadu se ale také stal terčem mnoha lidí, kteří ho neváhali špinit a drsně mu nadávat, což citlivý (ač už s trochu sebevědomější) Havel těžko nesl. Pravidelně mu například dával zabrat Václav Klaus, se kterým se pravidelně scházel po vzoru anglické královny, aby byl informován o státních záležitostech, jenže pro tehdejšího premiéra to byla vítaná příležitost Havlovi vždy za něco "vyčinit" a celkově ho spíš šikanovat. Zabrat mu dávala také média, především nově vzniklá TV Nova a bulvár Blesk. Jestli šlo opravdu o reakci na zklamání z Havlova prezidentství a nesouhlas s jeho liberálními názory, anebo spíš honba za senzací a odraz nespokojenosti z vlastního porevolučního života, ať už si sáhnou do svědomí sami kritici. V každém případě si Havel zažil několik okamžiků adorace a zbožštění, ale také mnoho chvil odporu a dalších nepříjemných situací, které mu dvakrát dobře nedělaly.

Žantovský detailně popisuje celý Havlův život. Dětství, vojna, divadlo, vězení, Charta, prezidentství i obě manželství a smrt. Jde o dlouhé, ale zábavné a poutavé čtení, v němž se dozvídáme mnoho detailů, které nedělají z Havla dokonalého člověka, ale zajímavého umělce a působivého filosofa s dobrými i špatnými vlastnostmi. Jen část s Havlovým prezidentstvím není tak čtivá, možná proto, že obsahuje mnoho dobových situací s nedostatkem kontextu.

Havel Michaela Žantovského je v každém případě vynikající biografií o výjimečné české osobnosti.


Osm státníků-intelektuálů z deseti.

Ano, pamatuji si tu euforii, kdy jsme Havla milovali, všichni do jednoho.Přiznávám, že i já k němu vzhlížela s nadějemi a s pokorou. Můj názor na jeho osobu jsem tady na DK již někde psala a nebudu se opakovat, abych si proti sobě nepoštvala zbytek těch, co mi jakž takž v tomhle rozumí. Pořád stejná písnička- Císař má nové šaty, volá národ sborem. Ale tomu císaři byl tenhle národ naprosto ukradený. Chtěla bych se tady objevit za 100-200 let a přečíst si knihu dějepisu. Toť vše, co k tomu zbývá dodat.

CITACE: Čím by byl Václav Havel, kdyby byl chemickým prvkem? Zdá se mi, že určitě uhlíkem. Právě uhlík se dovede jak přímo sám, tak s pomocí dalších prvků slučovat v nejrozmanitějších kombinacích s dalšími a dalšími prvky, a ovšem vždycky také sám se sebou, a dovede tak vytvářet nové chemické skutečnosti a otvírat stále další chemické možnosti, jakých se předtím málokdo třeba jen nadál.

Literaturu faktu čtu pro rozšiřování svého rozhledu a jen málokdy se mi trefí do vkusu natolik, že mě i baví a chci víc. A toto je jeden z mála příkladů, kdy přesně tento moment nastal. Což tedy všechna čest, zvláště u knihy s více než 400 stranami. Ano, začátek byl trochu pomalejší a suše životopisný, ale třeba při přechodu z období disidenta do období sametové revoluce mě úplně zklamalo, že už to bylo vše.

Stejně tak je dobře čtivé období na Hradě, rád bych si přečetl nejen kapitolu věnovanou doktoru Wolf... tedy Klausovi, ale i Zemanovi. K opoziční smlouvě je totiž v knize prakticky jen to, že byla a Havel během ní bojoval proti změně volebního systému. Což je velká škoda - už třeba jen proto, že např. mýtus o "humanitárním bombardování" dodnes šíří především fanoušci stávajícího prezidenta, přičemž on byl tehdy premiérem, na jehož rozhodnutí záleželo. Ona je mimochodem absence více zmínek o panu Z dost citelná. Nemluvě o Špidlovi. Ale rozumím, že cílem knihy je v případě moderní i předlistopadové historie představit hlavně Havlovy vzorce chování i jeho zásady, nikoli vyčerpávající souhrn všech politických i civilních kroků a rozhodnutí.

Co vám pak mj. Žantovský v knize nabízí?
- Parádní reklamu na Havlovy hry, po některých popisech bych si je hned šel do divadla užít.
- Zajímavé pohledy do zákulisí disentu – od peripetií s STB (jak 300 příslušníků sledovalo Havla na výletě s přítelkyní, co to byl Lunochod na Hrádečku nebo až bondovská honička v době rozesílání Charty) přes pomoc ze zahraničí (skrze velvyslanectví, emigranty aj.) po ideologické rozpory nad tím, s kým vším se ne/spojit (na Západě i východě můžeme kritizovat jaderné zbrojení Západu, ale jak kritizujete zbrojení východu zpoza železné opony, čekají vás opletačky se státní mocí).
- Brutálně osobní a otevřený vhled do Havlových vztahů, které byly mnohorozměrné, do sebe zapletené a ovlivňovaly jeho osobní, umělecko-autorský i disidentský život.
- Uvádění Havlových rozporů (např. právě ve vztazích nebo v době po prvním procesu) do kontextu doby i disidentské kultury, někdy až jeho omlouvání i přes Havlovu sebekritičnost a snahu své chování vysvětlovat a dalšími činy napravovat.
- Pohled člověka, který s Havlem trávil dlouhou dobu, přináší textu jistou samozřejmost a ve výsledku i mnohem silnější náboj (v rovině osobní i pracovní).
- A pak taky řádku kvalitních bizarností, jako například příběh o tom, jak Havel v Lánech sekal cibuli obřadní šavlí. Nebo o tom, že Jelcin snědl celou kachnu a jak to bylo u Gorbačova s dýmkou míru.

Knihu jsem souběžně poslouchal jako audiobook a listoval fyzickou verzí. Vzhledem ke zvolenému papíru jde o opravdovou bichli, pobavily ilustrace i některé fotografie. A poznámek pod čarou bylo víc než dost :) A pokud jde o audiobook, tak přednes byl skvělý, Jana Vondráčka já mám moc rád. Jen je škoda, že technicky jsou slyšet střihy a změny hlasitosti (možná nějaké dotáčky/přetáčky?)... Sem tam pár slov, sem tam celé věty...