1. Domů
2. Autoři
3. Åsne Seierstad
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 4
• Bazar 2
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze 1

Nová kniha Åsne Seierstad

Afghánci: Tři příběhy z jedné země

Afghánistán? To je džihád, šaría, opium a divoké konopí. Ano, takové jsou stereotypy. A teď si představte například islámskou feministku. Že je to nemožné? Vůbe... detail knihy

Nové komentáře u knih Åsne Seierstad

Knihkupec v Kábulu

„Když tak o tom přemýšlím, ta dogmata a ty stereotypy jsou sice bizarní, ale ony odpovídají historickému vývoji té oblasti. Tady tahle země se musí rozhodnout sama, kam chce jít. Bohužel jim stále někdo nutí nějaká svoje řešení. Například Sovětský svaz jim tam chtěl zavést komunismus. Od té doby se tam pořád střídají různé režimy, založené především na násilí. Jakmile tam dorazí nějaká civilizace, je z toho jen hromada mrtvých a pak zase úplný extrém. Není divu, že ten Islám je tam chápán takhle striktně. Afganistán bohužel nemá prostor, aby si hledal vlastní cestu, takže mi to připadá, že se stále řítí do středověku. Komu se ta pravidla, kterými se tam řídí život, zdají divná a krutá, ať se porozhlédne okolo. Tady je těch předsudků taky hromada. Například lidé s opačnou sexuální orientací jsou zcela nepochopitelně považováni za něco nenormálního, lidé s jinou barvou pleti jsou zase nebezpeční, no a ty stereotypy, jako že žena patří do kuchyně a podobně…“... celý text
— poldabartos

---

Jeden z nás: Příběh o Norsku

„Těžko hodnotit knihu mapující cestu k teroristickému útoku, při kterém přišlo o život několik desítek lidí. Nečetlo se to jednoduše. Zároveň jsem ale nesmírně rád za tak skvěle napsaný text plný detailů, je to napsané s citem, empatií a snahou pochopit a vysvětlit motivy, důvody, dopady. V jedné výpovědi psycholog a soudní znalec mluví o Breivikovi předevšim jako o velmi osamělém člověku. A mě to tak taky připadalo. Člověk z rozvrácené rodiny, kterému hrozila adopce a odebrání, mladý muž, který se snažil vyniknout a někam zapadnout, být lepší než ostatní… a protože se mu to nikdy úplně nepodařilo, vybájil si svůj vlastní svět, kde bude tím nejlepším. Narcis a člověk bez jakékoli empatie. Mrazilo z toho. Přestože předpovídal občanskou válku, odpovědí na jeho nechutný čin bylo semknutí norské společnosti, sounáležitost, sblížení. Lidskost a péče o druhé je tou nejlepší zbraní proti takovým skutkům. Jen člověk, který není součástí společnosti a který nemá fungující vztahy a vazby na jiné lidi dokáže udělat něco tak destruktivního a zničujícího, jako připravit o život desítky dospívajících lidí, kteří se snaží měnit svět k lepšímu. Silná kniha. Moc všem doporučuju.“... celý text
— ivokick

---

Knihkupec z Kábulu

„Absynt mě ještě nikdy nezklamal. Tahle sonda do života jedné afgánské rodiny je opět nesmírně fascinujici a pro našince naprosto neuvěřitelná. Jsem ráda, že jsem se nenarodila v Afganistanu. A i chlapi by měli být rádi.“... celý text
— Penicuik333

---

---

Dvě sestry

„*Zpochybňovat zavedené pravdy bylo harám.* Ještě že kruhy kolem SPD/Bloku proti islamizaci nečtou, jinak by si ze Dvou sester selektivním výběrem (znáte to, v Bibli i Koránu najdete argumenty pro cokoli) mohli vypreparovat pádné (a doložitelné) protiislámské argumenty. Ano, Norsko bylo/je liberální až na hranu zdravého rozumu a ano, nad některými případy/rozhodnutími/souběhem událostí zůstává rozum (natož ten zdravý) stát. Každopádně vynikající záležitost, která je svým způsobem volným pokračováním autorčina předchozího titulu Jeden z nás. S ohledem na téma, se to sice nezdá, ale v jádru opět pátrá po tom, jak v liberální a všemu otevřené západní zemi dojde k radikalizaci (jedno zda politické či náboženské) u někoho, u koho by to rodina ani okolí nečekalo a „rozhodně nic (ehm ehm) tomu nenasvědčovalo“. Autorce se procedurálně krok po kroku podařilo popsat proces toho, jak několik slušných (nikoli úslužných) vůbec ne hloupých mladých somálských dívek vyrůstajících v Norsku v ne nutně tradiční islámské výchově „k echt radikálnímu výkladu Koránu došlo“, proč podlehly vábení rigidního Islámského státu; a co to jejich s rodinou, okolím i Norskem jako takovým udělalo. K tomu je hodně prostoru věnováno i situaci Sýrii, životu v Islámském státu, jednotlivým mocenským skupinám, politice, historii. Autorka opět používá svůj svébytný přístup, kdy nejprve stovky hodin zpovídá všechny zainteresované od rodiny přes učitele až po řidiče taxíku, který dotyčnou vezl z porodnice (to je sice nadsázka, ale ne až tak veliká), nemluvě o bezpočetných kvantech přečtených e-mailů a dokumentů, mapování kroků zoufalého otce hledajícího své dcery v Sýrii za pomocí teroristických buněk, spolužáků snažících se pochopit „proč?“ či macho fungování islámské zájmové organizace. Specifičnost pramení v tom, že tuto hnidopišskou investigativní práci pojme následně formou beletrie, kde sice každý mail odpovídá skutečnosti a každý rozhovor co nejvěrněji replikuje vzpomínky účastníků, ale… Ale že navzdory vší té pečlivé mravenčí práci o čistou dokumentaristiku nejde, to jistě cítíte. Byť tady to aspoň tolik nebije do očí jako v Jednom z nás, kde byly i předsmrtelné myšlenky obětí; to už bylo výrazně na pováženou. Minule to sedlo, protože díky tomu to bylo nebývale emocionálně silné, ale tady to až takové opodstatnění nemá. Ovšem za přečtení to stojí; tématem je to harám, ale zpracováním nepochybně halál. Ať již jako příběh tragédie jedné rodiny, varování, udělání si přehledu o zájmových stranách v Sýrii, kam až sahají hranice liberálnosti apod. Málokterá kniha je v Evropě právě nyní tak aktuální a nejedna země mající problémy s inkluzí druhé generace imigrantů, kteří v sobě mnohdy ten rozkol dvou zcela odlišných kultur chtě nechtě mají, by zde našla mnoho zajímavého, na co se zaměřit a na co si dát pozor.“... celý text
— DaViD_082

---

Jeden z nás: Príbeh o Nórsku

„Kniha tří částí a třech rozdílných přístupů, které se však vzájemně doplňují a vypovídají o nejhorší poválečné tragédii Norska skrze osobní příběhy zainteresovaných; včetně Breivika. První „beletrická“ část se zevrubně soustředí na Breivikovo dětství (včetně obsáhlého popisu jeho porodu), rodinné zázemí, školu, telecí léta, první kariérní a politické (ne)úspěchy i vzorce chování. Stejně detailně se přistupuje i k několika vybraným dětem/pozdějším obětem. Napsané to je jako beletrie (ovšem je to nekompromisně rešeršované a vzešlé ze stovek hodin rozhovorů se snad polovinou Norska a tisíců stran různých analýz, zpráv, posudků). Breivik po této úvodní části pro vás nebude jen těžko uchopitelným symbolem „nacionalistického terorismu“, stejně jako oběti nadále nebudou jen hrůznou statistikou sedmasedmdesáti mrtvých a desítek zraněných; obě kategorie jsou rázem konkrétními lidmi se svými sny, rodinami, plány, koníčky i chybami. Druhá „procedurální“ část pak krok za krokem, dnem za dnem, kulku za kulkou zdánlivě chladně a nezúčastněně (ovšem v důsledku první části o to působivěji a drtivěji) popisuje jeho postupnou sociální nepřizpůsobivost, přes pozvolnou radikalizaci z diskutéra na obskurních blozích až po (tý)dny před, při a po samotných atentátech. Přesně je zachycen sled událostí na ostrově, jak si Breivik sháněl a vyráběl arsenál i ten svůj pamflet, jak žil, reakce bezpečnostních složek, chyby v procesech i komunikaci, špatná rozhodnutí, reakce politiků i médií, složitá identifikace obětí… Prostě vše. Snad až na detail, že zcela absentuje (údajná?) Breivikova pražská anabáze se sháněním zbraní, kterou naše média svého času hodně propírala. Docela by mě zajímalo, zda chybí protože to byla kachna či byla vynechána z jiného důvodu. S ohledem na to, že autorka pokrývá i jeho výpravu za slovanskou vyvolenou ze seznamky či jak objížděl desítky lékáren, aby mohl drtit tablety a dostat z nich potřebnou složku, tak toto opomenutí minimálně zarazí. Třetí „procesní“ pasáž pak je tradičně vystavěné soudní drama o deseti týdenním přelíčení, o protiřečících si posudcích, výpovědích, názorech, médiích, zármutku pozůstalých, o specifických nedostatcích i přednostech norského právního systému, o ambivalentních morálních otázkách ve stylu „nebyli si jistí, že je nepříčetný, ale zároveň vážně pochybovali o jeho příčetnosti„ a dle toho vyměřené (ne)přiměřenosti trestu apod. Jedna každá část je výtečná i nebývale silná sama o sobě; pospolu jako součást jednoho neoddělitelného celku jsou pak zdrcující. Není to však bez výtek. Respektive jedné; na to, že jde stále o svého druhu reportáž, která se až chorobně drží ověřených informací, tak autorka to ráda místy okořeňuje myšlenkami dotyčných. A zatímco u pozůstalých, přeživších, přátel či politiků to ještě smysl dává, mohli jí je sdělit, ale u myšlenek a pocitů obětí v různých fázích životů (včetně chvil před smrtí) už to je vyloženě na škodu. Jsou to momenty, kdy je v přímém rozporu reportážní a beletrický přístup. A v jednom každém případě jsem nad tím skřípal zuby. V první pasáži to až tak nevadí, tam to ke zvolenému stylu ještě i sedne, ovšem neplatí to v té čistě procedurální, kde si to naopak vůbec nesedne a jeden z toho má pocit až jako svého druhu autorčiny neúcty k dotyčným. Výsledkem je však nepopiratelně působivá kniha, kterou jsem každé tři stránky bezmezně miloval a pak jí kvůli pár slovům na pár vteřin upřímně nenáviděl. Každopádně mě ani na moment nenechala chladným, což o sobě může říci málokterá publikace.“... celý text
— DaViD_082