Zapomenuté světlo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Soubor prozaických esejů vzniklých jako reakce na smrt autorovy přítelkyně, spisovatelky Pavly Kytlicové a básníka Otokara Březiny. Formálně je text koncipován jako odpověď na dopis velkomeziříčského spisovatele Bohumila H. Ptáčka, obsahem je však osobní výpovědí či zpovědí osamělého člověka, zmítajícího se v mučivých rozporech mezi svou vírou a realitou okolního světa....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25098/zapomenute-svetlo-25098.jpg 4.1108
Nahrávám...

Komentáře (27)

Kniha Zapomenuté světlo

tonysojka
29. září

Vzdálenost mezi mým světem, nitrem, dobou a pravdou a světem a nitrem, dobou a pravdou Jakuba Demla mi brání "Zapomenuté světlo" hodnotit. Oceňuji v něm upřímnost, spontánnost a jakési rebelství vůči..... vlastně všemu.
Zajímavé setkání, které snad časem budu brát jako počátek o větší seznámení se s ostatním jeho dílem.

mirektrubak
30. srpna

„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“

Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník.

Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita.
Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní.

„Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“


ch.p.korb
10. srpna

V samotě čelíme své temnotě

Vojslava
01. července

Stokrát ano, po asi pátém životním kole četby se znovu objevily nové kontexty, nové bolesti, nový úhel pohledu na samotu a utrpení, nová beznaděj směřující... ale vlastně ano, k naději. Tohle je jedna z mých věčných knížek. I po desátém kole v ní asi najdu něco podnětného.

petrarka72
14. dubna

Jakub Deml jako rozhněvaný kněz, Zapomenuté světlo jako tryzna za Marii Zezulovou, oslava soucitného doteku, vykřičení všeho negativního, co v člověku vzbuzují nárazy na svět. Nelze všemu rozumově porozumět, osobně jsem se v textu tu a tam ztrácela - ale jeho dikce, tón, naléhavost a upřímnost až sebemrskačská mě nepouštěly, nutily prodrat se tou směsí vysokého a nízkého, sarkastického a soucitného, obranného a útočného... takže až nakonec jsem se mohla vynořit emocionálně vyčerpaná, zároveň s pocitem očištění. Bylo to intenzivní, bylo to těžké, bylo to krásné.

PMR
01. března

Chudák Ptáček - ten z toho snad musel zešedivět :-)

Jinak co se týče stylu: Nejsem si tedy jistý, jestli Deml opravdu tak úplně nezvládal ty avantgardistické postupy, ale přijde mi až neuvěřitelné, že by autor mohl usilovat o to, aby vzbudil čistě nepříznivý osobní dojem.
(Člověk má zvlášť v ich-formě sklon tvářit se naopak spíš jako "klaďas" :-)

Dominik_13
16. ledna

Pokud se necháte unést proudem autorových slov a nebude vás pohoršovat jejich cynismus, pesimismus, beznadějnost, snad i zahořklost, budete vyplivnuti po několika málo hodinách zdecimovaní a vyčerpaní a budete vědět, že takhle intenzivních zážitků, v nichž vám bude dovoleno zcela se ponořit do hlavy jiného člověka, příliš není.

indyka
10.12.2020

Málokdy nedávám hvězdičky, ale dnes to bude ten případ. Autor si vylévá srdce, zpovídá se ze všeho špatného a umí čtenářem zacloumat - a přesto mám pocit, že mi spousta věcí unikla, jakoby mi kniha protekla mezi prsty. Přitom dílo je to bezesporu silné...prostě jsme s autorem nějak nebyli na stejné vlně.

1