vlkcz komentáře u knih

Nějak nevím. Napsané je to zajímavě, jak jen to Lewis umí. Ale upřímně, Poslední bitva byla na podobné téma a přišla mi lepší. Možná má pan Lewis pravdu ve svém nesmiřitelném postoji, že aby člověk mohl do Nebe, musí nechat všechno pozemské za sebou. Ale když tak člověk čte svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí (např. Anita Moorjani - Musela jsem zemřít), tak to vypadá, že to je asi trošku jinak.

2 29.05.2017

Po Třech sestrách zklamání. Vcelku tuctový příběh, uměle nastavovaný popisy domu a pokojů. Zápletka i rozuzlení jsou jasné zhruba po 50 stranách. Nic, bez čeho bych nemohl žít. Ještě asi zkusím Modré z nebe, ale tohle je docela slabota.

4 23.05.2017

Šlejhar bez debaty disponoval velice barvitým jazykem, který se výborně hodil k navození požadované atmosféry. Vzhledem k tomu, že prakticky ve všech povídkách se věnuje lidské krutosti a bezcitnosti, je ta atmosféra mrazivá jako u E. A. Poea. Bohužel ale není schopen svůj styl měnit, takže to, co je plně funkční u navození atmosféry, selhává tam, kde je třeba vyprávět nějaký příběh a posunout děj.
Proto přitažlivost textu výrazně klesá s jeho rostoucí délkou. Také skutečnost, že v podstatě všechny povídky jsou monotematické, vede postupně k tomu, že pointa je zřetelná už po několika stránkách a člověk ztrácí chuť číst dál.
Pro mě jediná schůdná cesta, jak se prokousat celým titulem, bylo prokládat vždy po několika povídkách četbu knihou jiného žánru.
A proč je Kuře melancholik takřka kultovní záležitost a dostalo se i do povinné četby, to je pro mě záhadou. V tomto souboru jsou věci mnohem povedenější (Ptáče, Ryzka, Chorá Jabloň nebo trochu netypické Můj štědrý večer či Ještě ne...).

2 17.05.2017

Jak napsala Lejdus, je neskutečné, co vše si v hlavě dokážeme vyvodit. Důkazem toho je i anotace, která je značně zavádějící. I když, co vlastně k téhle jednohubce napsat a neprozradit příliš. Určitě zajímavé z formálního pohledu, občas jsem uvažoval, jestli hrdinka není schizofrenička a zda všichni ti Thomasové, Michelové, Christophové a Jean-Pierrové nejsou jen výplod její nemocné mysli. Ale kromě téhle zvláštnosti mě na knize myšlenkově nezaujalo v podstatě nic. Takže ty tři hvězdy jsou možná moc, ale budiž. K vypláchnutí hlavy při souběžné četbě Šlejhara to posloužilo dobře.

1 09.05.2017

Ta anotace je opravdu zavádějící. A i když to místy bylo nepřehledné a zdlouhavé, čte se to dobře.

2 27.04.2017

Kniha k věčnému studování a člověk s ní bude nacházet stále nové souvislosti. Nevím jak vydání v Malvernu, to z Unitarie z roku 1994 bohužel trochu trpí odbytou korektorskou prací, možná místy překladatel nedodal kvalitní podklady (špatné pády, nesouhlasící číslování v poznámkách apod.).

6 17.04.2017

Kniha, kterou člověk čte dlouho. A když skončí, tak se k ní určitě bude vracet. Možná ne už lineárně, bude si vybírat části, které se budou hodit k jeho aktuální životní situaci, ale vždycky v ní najde útěchu a posilu.
Já ji četl čtvrt roku. Ne že by byla tak náročná, i když základy jungiánské psychologie můžou přijít vhod, tak nejsou nutné. Ale dr. Estés vypráví tak poeticky (a to překlad ani jeho korektury určitě na jedničku nejsou), že po několika přečtených stranách zjistíte, že ji následujete jako omámení a váš stav začíná připomínat intoxikovaného nějakou lehkou drogou.
I když se ženy v titulu objevují a zřetelně i autorka na ně cílila, mám pocit (nevím, jestli se za těch 25 let tolik změnila společnost), že pro muže je ta kniha stejně přínosná. I když možná ženy mají pocit, že muži mají život jednodušší (a třeba při prvním pohledu mají pravdu), myslím, že jejich "domestikace" pokročila ještě mnohem dál než u žen. Jen už mají svou duši tak umlčenou, že si to ani neuvědomují a "probuzení", které podobná kniha může spustit, je víc podobné zemětřesení. Samozřejmě, že to neplatí pro všechny muže, stejně jako pro všechny ženy.

14 07.04.2017

Pro mě příjemné překvapení. Díky kapitolám, které podávají pohled na děj občas překrývajícím se způsobem je krásně zobrazeno, jak snadno vznikají nedorozumění kvůli tomu, že stejnou událost vnímají různí lidé různě. Částečně díky tomu, co už mají za sebou a částečně proto, že těm druhým přisuzuje své motivace, nebo jim vkládá pohnutky, které má ale jen ve svých představách o nich. Když se k tomu přidá omezená komunikace, na kterou mnohdy nemáme čas ani náladu, hned je na problémy zaděláno.
Navíc trochu "duchařiny"... Prostě zajímavé dílko.
K plnému hodnocení je ale přeci jen zápletka poněkud překombinovaná a občas zdlouhavá, naopak závěr trochu uspěchaný a nechává některé věci nedořečené.

2 06.04.2017

Nejnormálnější a asi nejdojemnější Urban. Krásně vystižená atmosféra doby a místa, výborně vykreslené charktery.
Nemá chybu.

9 31.03.2017

Přiznávám, že mám pro Urbana slabost, i když jsem zdaleka od něj nečetl vše. Přesto mi přijde aktuálních 62 % žalostně a nezaslouženě málo. Tento svůj názor píši krátce po dočtení, takže je možné, že své hodnocení ještě přehodnotím, ale pokud k tomu dojde, tak počítám, že k vyššímu počtu.
Zdá se, že Urban opustil poněkud vyšinuté hrdiny a Mikuláši Jelenovi už zůstala jen tělesná deformace. Vzhledem k tomu, že vlastně vytváří nový svět (osobně si myslím, že děj knihy se neodehrává v naší blízké budoucnosti, ale v nějaké paralelní současnosti), připravuje se o svou silnou stránku, kterou je vystižení atmosféry reálného místa (kdo nezatoužil po přečtení Sedmikostelí obejít zmiňované kostely, po Hastrmanovi se nechtěl podívat na Vlhošť, nezalitoval po Lordu Mordovi, že už se nemůže projít po starém Židovském městě, nebo po staré Libni a Vysočanech po přečtení Pragy Piccoly).
Místy na mě dýchl duch P. K. Dicka (cítil jsem určitou inspiraci jeho Adjustment Teamem - filmoví Správci osudu) s jeho paranoioiu, jako by v dálce byl přítomný Voynichův rukopis, všechno okořeněno Urbanovskými ingrediencemi erotiky a lásky, filosofickými úvahami, které v tomto případě jdou, podle mého, hlouběji než jindy, a lehkým humorem.
Velmi vysoký standard.

6 31.03.2017

Robbinsovi slova tryskají z pera jako výkaly z nešťastníka procházejícího akutní fází úplavice. Je pravda, že čas od času zasmrdí, ale když si toho člověk nevšímá, tak zjistí, že na takto pohnojené půdě vyrostou všechny suroviny, které jsou potřeba pro vytvoření voňavky života i kvalitní literatury.

Robbins ve své nejlepší formě. Stejně jako překladatel Tomáš Hrách.

15 27.03.2017

Tím, že se autorka v Japonsku narodila a žila, je tato kniha autentická. Možná autentičtější, než třeba Murakamiho díla, ve kterých je tvrdost japonského způsobu života zjemňována poetickými a místy až mystickými pohledy.

5 27.03.2017

Styl psaní mi dost připomínal Elfriede Jelinek. Stejně úsporné vyjadřování, stejně na dřeň obnažené city. Jen, ve srovnání s nositelkou Nobelovy ceny, má pro lidské chyby shovívavé porozumění. Navíc jako debut excelentní.

3 19.03.2017

Přečtení Červené knihy mi trvalo téměř rok. Nejen kvůli tomu, že tříkilová kniha,která se svými rozměry nevejde do normální knihovny, není ke čtení úplně uzpůsobená (čtenářská edice by pro studium byla mnohem vhodnější). Je tomu tak zejména proto, že jde o velice hutný text, jehož chápání mi umožnil hlavně velký počet poznámek pod čarou a rozsáhlý úvod.
Ale přesto jde o nezapomenutelný zážitek. A myslím, že opětovné čtení, ke kterému nepochybně v dohledné době dojde, mi přinese nové vjemy a nová odhalení.
Směle se řadí k přiznaným inspiracím, Goetheho Faustovi a Nietscheho Zarathustrovi.

8 15.03.2017

První setkání s Amosem Ozem dopadlo rozpačitě. Možná jsem, vzhledem k věhlasu autora, měl nereálná očekávání.
Na jednu stranu neotřelý pohled na Ježíše a Jidáše (křesťani pozor, kacíř), zajímavé úvahy o pozadí konfliktů mezi Izraelem a jeho sousedy. Bohužel zasazeno do průměrného příběhu, rozředěno příliš velkým množstvím balastu.

2 06.03.2017

Příběh zajímavý, jen mi v první části neseděla zvolená, takřka reportážní, forma. Pokud je záznam životů všech tří hrdinek podán nezúčastněným stylem zápisů z městské kroniky, tak je těžké příběh hlouběji prožívat.
Ve druhé části je už jazyk mnohem barvitější, přibude dialogů, bohužel s blížícím se předvídatelným koncem trochu klesá zvědavost, jak to vlastně dopadne.

1 02.03.2017

Lituji, že jsem Kostičasu dal 5*, protože takhle už nemám kam pokračovat.
Napětí, intriky, akce, překvapivé zvraty, vše okořeněné mírnou dávkou romantiky. U posledních 100 stran hrozí, že se udusíte, protože zapomenete dýchat.
No a závěr? Jak už tu bylo mnohokrát napsáno, absolutní pecka (i když trochu nelogická).

6 16.02.2017

Jak tuhle knihu charakterizovat? Nejlépe asi přímo citátem:
"Jsou chvíle, kdy se rozhodnete uvěřit něčemu, co byste normálně považovali za naprosto iracionální. To neznamená, že to skutečně je iracionální, ale rozhodně to není racionální. Třeba existuje něco jako supraracionalita, odůvodnění přesahující běžnou definici skutečnosti nebo logiku vycházející z daných údajů; něco, co dává smysl jen tehdy, když dokážete zahlédnout realitu z větší perspektivy. Možná právě sem patří víra."

10 08.02.2017

Příjemná jednohubka, i když na to, aby se člověk stihl víc identifikovat s hrdiny, jsou povídečky příliš krátké a bez pointy, spíš jako koláž jednotlivých drobných příhod.
Ale pokud bych měl něco doporučit budoucím čtenářům tohoto dílka; nemějte velká očekávání, je to trochu jako když si v hospodě poručíte pivo, a když si při něm uděláte žízeň a chcete druhé, tak vám řeknou, že došlo.

4 08.02.2017

Jste relativně slavný spisovatel, je vám 74 a usoudíte, že už nestihnete stejně napsat všechny povídky a romány, které máte v hlavě. Navíc máte pocit, že beztak už by o ně nikdo nestál. Co uděláte?
Vonnegut použil své literární alter ego Kilgora Trouta, přidal historky ze svého života a svým nenapodobitelným stylem z toho všeho vytvořil koláž plnou absurdity, humoru a lidství, při jejímž čtení přecházíte plynule ze smíchu do smutku a zase zpátky.
"Jestli tohle není hezký, tak už vážně nevím."

8 02.02.2017