Ženy, které běhaly s vlky

Čekala jsem od ní úplně něco jiného. Všechno, jen ne pár příběhů a sáhodlouhé interpretace textu :( Škoda, protože tohle se nedalo číst.

Dočteno jen na základě výzvy. Nezpochybňuji, že autorka může být dobrý psychoterapeut a svým přístupem mohla mnoha lidem (ženám) pomoci překonat různá těžká traumata. Určitě jí nechybí empatie pro druhého člověka. Ve všem se ale strašně pitvá a podle mně vidí v úplně obyčejných věcech něco, co tam není. Její interpretace starých příběhů mi přišla místy prostě uvozená a připomínala mi lidi, co v čísle účtenky z obchodu vidí symbol konce světa. Nepopírám, že paní je jistě vzdělaná, nějaké podané souvislosti jsou pravdivé, protože v mnoha kulturách se podobné příběhy prostě opakují. Jestli ale žena v příběhu jedla jabko nebo hrušku, to může být dáno prostě jen tím, že vypravěč neměl jabka rád, ale někdo další z toho klidně mohl udělat broskev. A pitvat se v tom je ztráta času. Překlad je místy naprosto nesrozumitelný, podle mě i překladatel se v tom ztrácel a mnohdy nevěděl, o čem je řeč, a neměl ani sílu to po sobě znovu číst a korigovat. Vysoké hodnocení nechápu, co si z toho kdo mohl odnést, to mi zůstane záhadou. Asi nejsem typ člověka, kterého podobná kniha osloví, přestože v některých věcech se s autorkou shodnu.

Bolo to úžasné… čítanie som si veľmi užila, autorkin štýl je veľmi osviežujúci. Človek má nutkanie čítať stále ďalšiu a ďalšiu kapitolu. Odporúčam!

Zatím nedočteno. Těžké čtení a rozvláčné, ale pro mě dobré se zamýšlet. Třeba se tím jednou prokoušu a pochopím. Zatím první bříběh byl spíš horrový a to jsem od knihy nečekala. Myšlenka divoké a sebevědomé ženy je pěkný ale v bězném životě těžko udržitelný pokud má člověk problém se svou sebehodnotou z dřívějších dob šikany a neúcty.

Clarissa Pinkola Estés ve své knize bohaté na anti-pohádky vystavuje dezintegrované archetypy světlu vědomí. Idealizací divokosti či romantizací bolesti vede buď k fascinaci Stínem nebo k úzkosti či regresi. Nejedná se o pohádkově léčivou expozici Stínu, ani o plně dezintegrační zahlcení temnotou, jaké známe např. z hororu Panna a netvor, ale o iniciační zasvěcení, které působí hororově, zaplavuje a destabilizuje.

Ve svém díle uctívá kult silné instinktivní ženy: archetyp Divošky, vlčice, baby Jagy jako ambivalentní Matky Země – vyznačuje se nezkrotnou vitalitou, vášnivou tvořivostí, nezkrotnou duší i životní moudrostí. Sem směřuje všechny ty ideální „uhlazené princezničky“ moderní doby. Její přístup klade těžiště nikoli na vědomý vývoj ega a jeho transformaci, nýbrž spíše na návrat ke spontánnosti, k vnitřní divokosti, k jakémusi archaickému Já, do předvědomé jednoty, tzv. úroborického stavu, který je sice lákavý, ale nevede k integraci.

Individuace v jungovském smyslu není návratem k prapůvodnímu, ale vědomým pohybem kupředu: syntézou vědomí a nevědomí v coniunctio. Některé čtenářky mohou dílo Estés číst jako výzvu pro regresivní únik do archaického nevědomí – bez integrace a s přehlížením Bytostného Já – avšak individuace NENÍ návratem k „divokosti", nýbrž procesem, v němž je spontánnost vědomě přijata, začleněna a transformována. Autorka otevírá archetypické síly, aniž by nabízela způsob, jak je vědomí má integrovat. Podotýkám, že zdravý archetyp Divoké ženy může být léčivý, pokud žena má dostatečně silné vědomé Ego, aby ho unesla. Ale může sklouznout do chaotického či destruktivního chování, k rozkladu ega, ztrátě orientace nebo dokonce až ke stínovým formám spirituality (inflaci, projekci, pseudomystice). Tedy romantizace temného dezintegrovaného archetypu může být nebezpečná, pokud není vyvážena vědomým postojem. A ne každá žena potřebuje znovu objevovat divokou Matku, zvlášť ne ty ženy, které byly zraňovány temnou matkou v realitě – těmto ženám se nejdříve musí vytvořit bezpečný obraz světla, než se budou moci vracet k temnotě a instinktu jako k přirozené síle, nikoli jako k traumatickému poli.

Mix moudrosti a rebelie, že jsem měla chuť hned běžet do lesa, nebo alespoň na procházku bez telefonu. A i když jsem si někdy říkala, jestli to zvládnu, bavilo mě poznávat, jak být trochu víc sama sebou i s trochou té vlčí divokosti.

Ještě, že jsou tady ty komentáře! Ta kniha má dobré hodnocení a kdekdo ji doporučuje, a ja se ne a ne chytnout. Tohle mi nějak nesedlo, nerada nedočítám, ale toto nedočtu :-(

Zvláštní, že z této knihy je spousta žen hotových a já vůbec nechápu proč. Tato kniha mě ničím nezaujala, ani jsem ji nedočetla. Přišla mi naprosto nezajímavá. Je daleko více lepších knih, které popisují archetypy.

Škoda času, škoda papíru, škoda slov.

Ne úplně jednoduše uchopitelný pohled na archetypy lidského chování (zde zaměřený na ženský element), kde je potřeba mít něco nastudováno a porozumět přesahu do jiných disciplín. Objektivní taková literatura nikdy být nemůže a leccos je jen fantazie autorky a touha po "silnější ženě", jiný pohled na poselství z legend, bájí a pohádek, předávaných po staletí, je ale dráždivý a myslím, že i opodstatněný.
Panebože, když to po sobě čtu, sám se v tom ztrácím....:)

Bohužel i přes doporučení nadšené kamarádky a popularitu knihy nemůžu hodnotit kladně. Nevyhovoval mi styl psaní, pořád se točí jedno téma dokola a k němu s přilepují mystické fantazie. Překlad je nepovedený, ale i kdyby byl skvělý, tak autorka bohužel za mě podivně mísí psychologii a rozbor osobnosti s lidovými archetypy žen. Pořád jsem čekala, kdy teda odhalí to tajemství a konečně z toho něco pochopím, ale nestalo se. Jen další neuvěřitelné vysvětlení ženství naroubované na pohádky a lidové tradice. Asi jsem jiná žena, než ty, o kterých se v té knize píše a kterým se ta kniha líbí.

Ačkoliv knihu právě čtu a nacházím v ní něco pro sebe použitelného, musím souhlasit s komentáři zde: knize lze vytknout zdlouhavost, nekonečné opakování téhož dokola, dlouhá souvětí, nesrozumitelný jazyk, ale rovněž nesouhlasím se všemi prezentovanými myšlenkami. Předně mě zaráží libůstky autorky v archetypu čarodějnice, kam svádí všechny ty "uhlazené princezničky" moderní ideální doby. Můj názor je ten, že stará dobrá filozofie neti-neti je zde na místě: čili - ani příliš zhýčkaná princeznička, ale ani stará nebezpečná čarodějnice, až třetí řešení je správné. Závěr je takový, že čtení je pro mne sice přínosné, ale v tom smyslu, že zjišťuji, že s prezentovanými názory nesouzním. Nelze hledat zalíbení v divoké babě Jaze bez toho, aby autorka dodala, že žena se má tímto rozkladačem nechat pouze transformovat, ale zcela jistě se sama nemá stát onou čarodějnicí. Právě tak nelze zcela propadnout intuici a iracionálnímu světu - toto je na můj vkus málo ozřejměno. Mám pocit, že věci v knize nejsou správně vysvětleny: pokud autorka říká "a", musí dodat i "b", jinak je její řeč zavádějící... Mám ke knize své výhrady.

Úvod knihy naprosto strhující, za ten dávám plný počet. Když ale došlo na rozbor první pohádky, kleslo mé hodnocení na odpad. I když jsem se o tom snažil dumat, většinou jsem nedokázal v autorčině vysvětlení vidět to samé co ona, ba v mnohých archetypech - segmentech příběhů - vnímám dokonce opak. A tak se pomalu ale jistě odkláním od knih, které na základě mýtů, legend, pohádek atd. vykládají archetypy chování a návody osobního rozvoje aktuálních i pro dnešní dobu. Tato kniha k tomu notně přispěla. Posílila ve mně pocit, že výklady všech těch příběhů jsou vždy spekulativní a nejdou zobecňovat, (12 pravidel pro život, Ukováni v temnotě atd.) protože si v nich každý může najít a najde svou vlastní interpretaci. A to mám mýty, legendy i pohádky opravdu rád.

To je kniha na dlhé roky a postupné "trávenie". Ja mám vydanie z roku 1999 a doteraz som ju vlastne neprečítala celú. Vraciam sa však k nej a vyberám veci, ktoré ma v danom čase oslovia a ktoré aktuálne potrebujem. K niektorým pasážach sa po rokoch vrátim, prečítam ich znovu a ajhľa, konečne rozumiem. Je naozaj písaná dosť poetickým zložitým jazykom, ale myslím, že tá forma k starým príbehom patrí.
Podobne výživná kniha o osobnom raste a premenách vekom u žien aj mužov je kniha od Gail Sheehy - Průvodce dospělostí. Tiež z r.1999 a na dlho. Tá je ale vecnejšia a zrozumiteľnejšia. Odporúčam obidve, dobre sa dopĺňajú.

Bavilo mě to, co souviselo s archetypy v literatuře. Vše je ale strašně zdlouhavé, natahované, a totéž několikrát opakované.

Z komentářů mnohých čtenářek vyplývá, že vnitřní touhy u současných českých žen být nespoutané, ubývá. Je doba poslušnosti a ne nespoutanosti. Mnoha ženám je zřejmě postoj autorky docela cizí. Byly vychovány jinak a nemohou tvrzení autorky přijmout. Podobné je to s knihou Za tajemstvím pohádek. Také jsou odmítány. Náš svět je přespříliš svázán realitou. Příběhy jsou podávány zmrzačeně a jejich původní význam nám uniká. Spojení se svou intuitivní povahou je potlačeno. Oblíbené tvrzení autorky: Svými těly žijí ženy velice blízko podstatě života-smrti-života, zřejmě platí zejména pro starší zkušené ženy, ty mladé to nedávají. Nechápou to. Přitom je v knize dost dobrých příběhů například jeden z nejlepších je inuitský příběh o ženě-kostře. I když jsem muž, bylo to pro mne dobré čtení. Samozřejmě předpokládám, že i muži mohou běhat s vlky alespoň ve své fantazii. Buďte nespoutaní!

Moja prvá jungiánska kniha, ktorá rozhodne nie je iba o psychoanalýze. Je to o chytení rôznych príbehov a ich interpretácií, ktoré by doviedli ženskú dušu ku slobode, aby nebola traumatizovná, utláčaná, atď. Mne tie príbehy prišli univerzálne v tom, že kľudne by sa ich dalo použiť aj na mužov, nielen nutne na ženské duše. A teda, nebolo to zlé, ale vždy je to interpretácia jednej osoby, ktorá (aj keď možno nevedomky), ale ešte tam dáva svoju osobnú skúsenosť, ktorú zažila, akokoľvek sa od toho bude snažiť odosobniť. Takže, beriem ako náhľad jednej osoby/psychoterapeutky/psychoanalytičky a ak jej interpretácie ľuďom pomáhajú a skrze tieto archetypálne príbehy si dokážu pomôcť vo svojom živote, tak budiš.

Škoda papíru, kdyby zůstal stromem, byl by užitečnější.
Autorka ví opravdu velmi velmi málo (neboli "kulové") o vlčí osobnosti/duši/charakteru/zvycích ....nebo vychází z naprosto nerelevantních informací a když na tom z velké části staví své myšlenky...je díky tomu je nutně spousta toho, co píše, bludy či hlouposti.
Škoda, že si napřed nepřečetla knihy od Lois Crisler-ové, která studiu a soužití s vlky věnovala podstatnou část života.
Je smutný svět, kde autor něčeho takového může vlastnit vědecký titul.

Knihu jsem bohužel nedočetla, ačkoliv jsem se velmi snažila. Byla na mě hodně složitá, nesrozumitelná, mnohokrát jsem nevěděla, co tím chce autor říct. Používané slovní obraty a věty byly zvláštní, zastaralé. Za mě tato kniha ne.