vlkcz komentáře u knih

Příběh inspirativní ženy, který není jenom o ježdění kamiónem, ale v retrospektivách o celém jejím životě. Jejích divadelních začátcích, rodinných karambolech a o tom, jak se se vším vyrovnat se ctí.

Další kniha, která ke mně v poslední době přišla a její téma se vztahovalo ke starozákonnímu příběhu. Tentokrát příběh proroka Eliáše. Vzhledem k tomu, že ze Starého Zákona si pamatuji ještě méně než z toho Nového, si nejsem jistý, do jaké míry sledoval skutečně biblický příběh a kolik si toho vyfabuloval. Mám pocit, že biblický je jen začátek a konec, to, co je mezitím je spisovatelská licence.
Ale nutno přiznat, že kvalitní. Není to psáno tak lehkou rukou jako třeba Alchymista, ale o to hlubší.
Poté, co jsem U řeky Piedra... pociťoval jako velké zklamání a Paula jsem téměř odepisoval, Pátá hora jeho reputaci u mě hodně napravila.

Jedna z těch knih, které mě přes objektivně dobře napsaný a vystavěný příběh nijak zvlášť neoslovila. Nevím, jestli to bylo horolezeckým prostředím, kterému nerozumím, nebo několika časovými rovinami, ve kterých jsem se občas ztrácel.

Měl jsem trochu obavy. Do YA už dávno nespadám, výprava opulentní, ale zároveň navozující pocit, že jde o něco tak sladkého jako cukrová vata.
Nakonec ale šlo o příjemné překvapení. Děj odsýpá, místy je vtipný, jinde vážný až lehce filozofický. Možných konců je několik, takže ten skutečný je překvapivý hlavně tím, že ho autorka vybrala, v rámci žánru bych očekával trochu jiný.
Jen škoda, že si v CooBoo nedali stejnou práci jako s grafickou úpravou taky s redakční a korektorskou prací. Těch tiskových chyb a překlepů je v této knize i na ně moc.

Takovéhle knihy by měly být povinné pro všechny, kdo blouzní a jsou schopni prohlašovat třetí republiku za demokracii. Komunisti už ovládali, co bylo potřeba a s nepohodlnými se vypořádávali "po soudružsku". A ten, co se zasloužil o stát, tomu blahosklonně přihlížel.

Já vlastně ani moc nevím, proč dávám tak nízké hodnocení. Napsané to není špatně, zápletka zajímavá, ale já tomu prostě nevěřil. Jasně, je to sci-fi (víceméně), takže jaké věření, ale celá kniha mi přišla tak nějak na sílu a ty jednotlivé časové roviny byly taky poskládané a napasované na sebe divně. Nevím, ale tady emoce (které to ale ve mně nevzbudilo, vlastně ani zvědavost moc ne) při mém hodnocení převládají nad objektivitou.

Člověk je rád, když zjistí, že i některé židovské příběhy z války měly víceméně dobrý konec. Přitom to ale neznamená, že by (nedobrovolní) hrdinové příběhu byli něčeho ušetřeni. Nejvíc mě asi potěšila skutečnost, že se nezakrývá, že nacistický a sovětský přístup k Polákům a navíc Židům se až tak moc nelišil. To se moc nenosí.

Já jsem laik, možná trochu poučený, takže nejsem schopný posoudit případná odborná pochybení. Ale ta šířka záběru, která může být na překážku povrchní četbě, je obdivuhodná.
Pátrání po zdrojích mýtu, komparace jednotlivých pramenů, zasazování do dobového kontextu, poukazování na psychologické souvislosti ne na individuální, ale kolektivní úrovni. Kam se hrabou detektivky.

Tím, že nejsem v Bibli úplně kovaný (hlavně ve Starém zákoně), mi zřejmě leckteré odkazy utekly. I tak je zde ale spousta inspirativních drobností. A taky pár nepochopitelnějších. Z těch prvních na mě asi největší dojem udělal Hod skopce spojující rituální oběť skopce a holocaust, pobavil jsem se u Plynařů odvádějících disidenta doktora Lotoviče, Malířská povídka doplněná Sestupem z Kobylí hory.
Do druhé kategorie pak spadají hlavně ty hodně krátké, které jsou sice osekané na dřeň, ale díky tomu chybí záchytné body pro ty, kteří neznají biblické souvislosti.
Ale i tak jde o hodně dobrou, byť trochu náročnější četbu.

Pozvolné vyprávění o nesourodé skupince lidí, kteří putují za knihou, ve které je všechna moudrost světa. Někteří cíleně, jiní v podstatě nevědomky, každý s jinou představou, co bude na konci cesty a s jinou motivací.
Trocha astrologie, alchymie, filozofie, nádech tajemna, krásný jazyk, nelze jinak než 5*.

Rozhodně nejde o špatnou knihu. Jen jí chybí trochu větší tempo. Chápu, že autorovým záměrem bylo ukázat podobnost Lukáše a jeho otce, ale tím, jak jsou si ty osudy podobné, místy nudí. A ani občasné vstupy dalších osob nedokážou atmosféru změnit na dlouho. Zvlášť Lukášovi přátelé působili hodně schématicky a nepřesvědčivě.

Asi jsem čekal víc fyziky a míň filozofie, ale nakonec i takhle to dává smysl. Jen mi přišlo, že je to celé trochu neučesané. Chvíli jedno, chvíli druhé, ale dohromady to moc nedrželo. Nebo jsem na to moc tupý.

Jak ze značky vyždímat, co to jde.
A to píšu jako Harryho fanoušek. Jenže encyklopedie se hodnotí těžko. Fantazii autorka má, ale když srovnám třeba s Váchalovou Ďáblovou zahrádkou, tak JKR hanebně zklamává.

(SPOILER) Nevím, nechytlo mě to. Jednak je to trochu průhledné, pak taky ta vlezlá zima, do toho trochu psychopatická, nelogicky se chovající matka (SPOILER nejdřív dceru přesvědčuje, že chlapi jsou kořen všeho zla a pak řádí, že "teplajznici" doma trpět nebude)...
Nějakou myšlenku to má, ale forma ji v tomhle případě dost zabíjí.

Autorka čerpá ze vzpomínek svých rodičů, takže kromě Čapkových zde hrají velkou roli právě oni i další zaměstnanci "pana doktora". Kniha vykresluje Karla Čapka jako normálního člověka, místy až s nekritickým obdivem, který si ale zřejmě zasloužil.
Vyprávění doplňují recepty oblíbených jídel, vesměs klasika české kuchyně, kratičké ukázky z Čapkových sloupků a kratších próz.

"Co je mládí? Naivní pocit, že ostatní jsou lepší než my a z toho plynoucí stud.
Co je stáří? Otupělý pocit, že ostatní jsou horší než my a z toho plynoucí demence."

Ach, jak já si myslím, že autorce rozumím. Jen jsem o víc než 20 let starší, takže jsem se s těmito pocity už jakžtakž vyrovnal (nebo otupěl), ale temnou nocí duše jsem si taky prošel. A pak mi chybí schopnost takhle přesně a úsporně psát.

"Tohle takzvané století pokroku
vidí lásku v rozkroku
a štěstí v tom chtít stále víc
abys před smrtí zjistil, že nemáš nic."

Próza, poezie, citáty, vlastní fotografie, úchvatný a působivý mix, který dostal i v poezii takového laika jako jsem já.

"Možná navždy zůstaneme sami
budeme snít o věčné lásce
a než se stačíme nadechnout
Pohřbí nás i s našimi sny."

Odhlížím od skutečného Baranova, ale celé mi to připadá jako snaha najít ruského Old Shatterhanda s Vinnetouem. V tomto případě kupce Baranova (ideologicky vhodnější než nějaký šlechtic) a jeho chráněnce, polodomorodce Pavla. Na rozdíl od Maye, který podává idealizovaný obraz Indiánů a dobývání Divokého Západu, Kratt líčí skutečnost možná věrněji, ale jeho Baranov rozhodně sympatie moc nebudí. Ano, je nezištný, jde mu jen o rozmach moci ruské říše, ale k domorodcům (opravdu jsou aljašští domorodci Indiáni?) nijak vřelý vztah nemá, využívá je v podstatě jako otroky a potravu pro pušky a děla a vůbec si nepřipouští, že jim bere obživu a půdu stejně jako to dělali Američani na kontinentu. Záporáci jsou kromě nepřátelských domorodců výhradně Američani, případně ruský zločinec, který se s nimi spolčí. Aby nebylo pochyb o správném ideologickém zaměření, objevují se v ději i "revolucionáři", kteří chtějí "osvíceného diktátora" Baranova svrhnout a vybudovat na Aljašce zemi svobodných lidí.
Knize nepomáhá ani atmosféra všudypřítomné zimy a mizerný překlad Boženy Paškové.
Nebýt letošní ČV3, určitě po knize nesáhnu a rozhodně ji nikomu s klidným svědomím nedoporučím.

Básnické skoro post-apo? Jak je vidět, jde to.
Novela složená ze sledu poměrně krátkých myšlenek a náhledů. Ozdobou je úsporný a přitom naprosto přesný jazyk.
Občas mi naskakovala Hnilova Poslední zahrada pozemských rozkoší. Oproti ní je ale Flora, i přes odlišné téma, přirozenější.

Autorky zpracovaly dětství a mládí Normy Jean nesmírně poutavě, takže četba mnohdy bolí při sledování protivenství, kterým musela čelit. Stejně přesvědčivě ovšem podaly i prchavé chvíle štěstí.
Moc rád bych tedy byl za pokračování jejího příběhu, od obtížných začátků v herecké profesi ke zrození megastar, s marnou snahou o rodinné štěstí a mateřství, kde svou roli hrála zřejmě endometrióza a možná další zdravotní omezení, jejichž tehdejší způsoby léčby zřejmě vedly k pověsti potížistky a k předčasné smrti.
Tato žena, ač se to nezdá, neměla snadný život v kterékoli jeho fázi.
Možná trochu škoda, že autorky v doslovu blíže nespecifikovaly, které části vyfabulovaly.

Ano, to moje hodnocení není objektivní, ale co už. Oproti do detailů propracovanému Pánu prstenů je Silmarillion v podstatě kronikou dějů. Ostatně celý příběh Pána prstenů je zde podán na necelých dvaceti stranách.
Ale to neznamená, že je Silmarillion méně promyšlený a propracovaný. Jen jde pouze po hlavních dějových linkách a odbočky nechává stranou.
Ale jaké to jsou mýty. Úvodní Hudba Ainur je snad nejpoetičtější mýtus o stvoření světa, s jakým jsem se setkal. A taky ten, který mě nejvíc zasáhl.
A samotný příběh silmarilů, se všemi zápletkami a hrdiny je tak úchvatný, že snadno prominete obrovskou spoustu jmen a místních názvů, cestujete s hrdiny po vložené mapě a jste plně v příběhu. A při každém dalším čtení jste unešeni znovu a víc.
Letošní reread v rámci ČV 18.