Vesper001
komentáře u knih
Za objektivem
David Suchet
Nádherný autoportrét mimořádného člověka. Příběh Davida Sucheta vyprávěný i prostřednictvím jeho pozoruhodných fotografií. Kniha je po grafické stránce překrásná, psaná kultivovaným stylem, britsky decentní, ale upřímná, místy vtipná a s mnoha místy k zamyšlení. Ale čte se pomalu – protože si chcete užít každou stránku.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Město je v neustálém pohybu. Běhu, který se jen výjimečně zpomalí, ale nikdy se nezastaví. Mathilde a Thibault jsou dva z mnoha lidí, kterým uprostřed toho maratonu už delší dobu dochází dech a nyní už lapají po vzduchu. Proud lidí, událostí a života je ale žene dál, i když už nemůžou, a tak klopýtají a vědí, že pád je blízký a snad i nevyhnutelný. Potkají se? Vytáhne jeden druhého na hladinu, nebo se spolu potopí ke dnu? Delphine de Vigan vrhá pozorný pohled na dvě tváře z davu, dvě paralelní cesty jediným dnem. Oba příběhy jsou stejnou měrou tísnivé, depresivní a především reálné. Teď, později nebo jinde. Kniha jedním slovem klaustrofobní.
Hana
Alena Mornštajnová
Je horší pocit viny za něco, co jsme vědomě udělali, nebo za to, co se stalo jen shodou okolností, do které jsme se připletli? Pokud jsou důsledky tak strašlivé, jako v Haně, člověk by si přál raději nebýt. Jenže je, a stojí před odpovědí na otázku, jestli je další život trestem nebo novou šancí. Hanu jsem zvládla až na druhý pokus. Poprvé jsem skončila asi ve třetině, nedokázala jsem se začíst. Zdolala jsem ji až jako audioknihu a ač nesdílím všeobecné nadšení, nemohu popřít, že příběh je velmi silný, dobře vystavěný a hodný zamyšlení. Znepokojivě ilustruje teorii motýlích křídel Edwarda Lorenze. Cokoli uděláme nebo neuděláme, změní svět. A nic s tím nenaděláme.
Temné vody
Kodži Suzuki
Na Kruh nemám odvahu, ale povídkám o moři jsem nemohla odolat. A musím říct, že se mi líbily všechny, přestože jsou hodně rozdílné. Autor umí velmi dobře budovat atmosféru obav a nejistoty, postavy jsou přepečlivě vykreslené, napětí by se dalo krájet…, ale ve chvíli šokujícího rozuzlení se Suzuki skoro pokaždé zadře (nejvíc se zasekl v Osamělém ostrově). Pointy jsou přitom silné, ať už tušené či překvapivé, jen gradace vyprávění ztrácí v posledním kroku dech. Musím říct, že i když jsem u části povídek rozuzlení uhodla, po dočtení ve mně silně rezonovaly. Jako když se po delší době na lodi vrátíte na souš a pořád máte pocit, že cítíte houpání pod nohama a šumění v uších. Nejvíc se mnou zamával Podmořský les, pak Plavba snů a nakonec Neklidná voda.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Ošklivé životy lidí v močálu nevlídného města, které pomalu klesají ke kalnému dnu, od něhož se nejde odrazit; mimořádně nepříjemná kniha, od které se nejde odtrhnout. Mnohé části nekompromisně strhávají závěsy, kterými sami před sebou zakrýváme realitu, abychom se na ni nemuseli dívat. Protože je děsivá (ano, takové nemocnice u nás existují!), nepříjemná (kdo by chtěl skončit u pásu v drůbežárně?), vzbuzuje v nás bezmocný vztek (co může napáchat jeden slizký pisálek!) a mizérii (nejsme nakonec jen lístky, které unáší bahnitá stružka kdovíkam?). Z knihy dýchá chlad, zkažený vzduch a tíseň, tíseň z konkrétních věcí i z těch, které člověk nechce zformulovat ani v zákoutích mysli.
Tajemství sídla Craven Manor
Darcy Coates
Po Duchovi domu Ashburnů jsem už trochu věděla, co můžu čekat, nevěděla jsem však, že všechny knihy z této série jsou si podobné jako řadové domky. Linie je vždy tatáž – strašidelný dům + strašidlo + statisté. Je fakt, že nejen dětští čtenáři mají rádi stejné pohádky pořád dokola. :) Darcy Coates píše čtivě, a že prodává jeden příběh v různých podobách, nijak nezastírá. Ostatně i oblíbené tričko si někdy pořídíte v různých barvách.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Občas, většinou za slunečného dne, zatoužím po strašidelné knize. Často, většinou uprostřed noci, toho trpce lituju. :) Při čtení Ducha jsem se po nocích bála jen do poloviny. Starý, opuštěný dům, osamělá hrdinka, náznaky ošklivých tajemství, opravdu děsivé detaily, to všechno je vykreslené parádně. Když se pak objeví strašidlo v celé své strašidelnosti, strach a nejistotu vystřídá napětí – a pak se struna přetrhne a už jen čekáte, jak to přemožitelka duchů a superkocour hodlají vyřešit.
Aristokratka u královského dvora
Evžen Boček
Na zprávách o britské královské rodině a o tom, co kdo z nich nosí na sobě, dlouhodobě ujíždím, takže jsem si tento díl Aristokratky užila dvojnásob. Akorát na paní Tichou hoďte někdo síť.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Málokteré knižní postavě jsem tak moc přála, aby se už měla vážně skvěle. Cestu k ní jsem hledala pomalu a postupně, ale stálo za to ji poznat. Kolik je kolem nás takových Eleanor (a dámy, přiznejme si, takových Raymondů), o které jen zavadíme pohledem a máme jasno?
Madisonské mosty
Robert James Waller
„Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.“ Příběh dávné lásky, zaprášené roky odloučení, ale nevybledlé. Citlivé a nepatetické vyprávění o dvou lidech, dvou zrnkách kosmického prachu, která se v jednom bodě a na jeden okamžik setkaly. Navenek se nezměnilo nic, ale uvnitř všechno.
Mrtvé město
Camilla Sten
Severský urbex. Jedinou nepříjemností je postpubertální partička, která vás provází. Naštěstí ale její řady postupně řídnou. ;) Námět se mi líbil moc a přiznávám, že jsem se nemohla se od záhady mrtvého města odtrhnout. Atmosféra opuštěných příbytků, kde je absence obyvatel stejně intenzivní i děsivá, jako u vraku potopené lodi, je popsána velmi sugestivně. Měla jsem řadu teorií, co se v Silvertjäru mohlo stát, ale žádná neseděla tak přesně jako autorčina.
Všude kolem černý les
Ruth Ware (p)
Všude kolem nuda, děs. Proč má tolik nových thrillerů skoro stejné obálky – zády stojící postavu uprostřed přírody? Černý les jsem si kvůli obálce přečetla spíš omylem, když jsem sháněla Mizející dívky. A tak si říkám, jestli ten únavně opakující se vizuál není vlasně skvělý marketingový trik, jak prodat mezi dobrými knihami i zoufalé slátaniny. Jako třeba Černý les.
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Kniha, která potvrzuje převládající názor, že každý umělec je trochu cvok. Někteří trochu víc než jiní. ;) Tvůrčí krize, sociální izolace, patologický vztah, narušená psychika... to vše může, ale nemusí být v případě Delphiny skutečné. Než jsem se dostala k předloze, viděla jsem film, takže jsem si hlavní postavy propojila s tvářemi herců, a díky tomu jsem se do knihy opravdu ponořila. Jako člověku tvůrčí profese je mi téma kreativce v úzkých blízké. Červenou nití jsou úvahy o hledání pravdy, jejího poznání a podání, které když se promýšlí do hloubky – čehož se autorka nebojí a nabádá k tomu i čtenáře – jsou znepokojivé i matoucí. A slovem „matoucí“ by se kniha dala asi popsat nejlíp. Matoucí a znepokojivá, zanechávající silný pocit, že vám něco důležitého uniká a přitom to máte na dosah.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
(SPOILER) Annu vidíme tak zblízka, jak se jen dá, zatímco ona je od ostatních lidí i světa čím dál víc oddělena. Sběr bylin se jí stal vším. Odhazuje práci, vztahy, nemoc, vše, co jsme zvyklí nazývat životem, a jen sbírá, suší a odevzdává ve stejně pevném koloběhu, v jakém plynou dny a noci, jaro, léto, podzim a zima. Její posedlost lze snadno hodit do škatulky duševní nemoci, Annu příliš nezajímá výdělek ani význam a další osud odevzdaných bylin. Měla jsem pocit, že její motivací, možná neuvědomělou, je dát vyšší smysl existenci bylin, které vykvetou a odumřou. Jako kdyby je vytrhávala z jejich přírodou předurčeného údělu a dávala mu další rozměr. Sama se naopak připravuje na to, že jejich původní úděl sama přijme... Krásný příběh se spoustou ostrého slunečního světla i temných stínů.
Bretaňský příboj
Jean-Luc Bannalec (p)
Zatím nejlepší díl série. Vyšetřování na mizejících ostrovech, uzavřená společnost lidí, kteří se z různých důvodů oddělili od pevniny, vývoj případu zrádný jako moře a motiv stejně nelítostný. A po bouři poklidný příliv. Detektivka, co rozproudila mou zděděnou námořnickou krev.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Vývar z Mornštajnové Hany, využívající toho, že v současnosti čtenáře fascinují příběhy z koncentračních táborů. Od starších lidí občas slýchám poměrně drsný názor, že dnešní společnost by potřebovala válku, aby si srovnala hodnoty i postoje. Možná mají pravdu v tom, že za přehnaným zájmem o tuto hrůznou část historie stojí znuděnost nebo ochablost z konzumnismu a faktu, že oproti velké části světa si žijeme nad poměry. V každém případě Zuzanin dech tohoto trendu okatě využívá a spokojí se s klouzáním po povrchu. Postavy mají dramatické osudy, ale nejsou vykresleny natolik, aby se člověku dostaly pod kůži (na rozdíl od zmíněné Hany), a otevřený konec nevadí, protože se dá předpokládat, že všichni se dál nechají jen unášet větrem, dokud je neodvane.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Knihy Anny Bolavé jako kdyby působily i na smysly – Do tmy mám spojenou s vůní sušených bylin a šustícím papírem, Ke dnu s mrazivým vzduchem a pachem masa, a ve třetí knize se močály, které se v předchozích jen přibližovaly, najednou rozlily a zaplavily všechno. Před povodní je náročná kniha. Při čtení jsem měla pocit pachuti v ústech, jako by se i mě dotklo bahno zanesené řeky, otrávených lidských myslí a pokřivených vztahů mezi postavami. Před povodní je erupcí toho, co v předchozích dílech bublalo pod povrchem. Brilantní trilogie po a na všech stránkách, ale pohodové čtení ani náhodou.
Zátiší
Louise Penny
Kanadský venkov je pro mě velkou neznámou a rozvážnému inspektorovi jsem přicházela na chuť jen pomalu. Dokonce se dá říct, že jeho tým mi byl ze všech zúčastněných nejméně sympatický (a Nicholová mě HODNĚ štvala). Vesnice Three Pines mě ale naprosto okouzlila a s jejími obyvateli jsem se sžila tak, že jsem si moc přála, aby pachatelem byl „neznámý pobuda“ a příběh skončil veselým jarmarkem jak z obrázku... Zátiší není jen detektivka, má i mírně filozofický přesah, a to mám ráda.
Bretaňská pýcha
Jean-Luc Bannalec (p)
„Ústřice člověku zprostředkují chuť určitého moře, konkrétního místa, dokonce i specifické lokality.“ A přesně totéž se dá říct o Bannalecově bretaňské sérii. U případů komisaře Dupina se občas přistihnu, že mě vlastně ani tolik nezajímá, kdo je vrah; prostě si jen vychutnávám atmosféru, popisy pohádkové krajiny a života uprostřed ní. Ale ústřice asi jíst nezačnu.
Dominika na cestě Japonskem
Dominika Gawliczková
Další dobrodružství Dominiky a její motorky, opět ze země, do které se nikdy nepodívám, a ani po tom netoužím. S o to větším zájmem jsem sledovala její putování. Jak už bylo řečeno, kniha mohla být delší, chyběla mi v ní místa, o kterých Dominika psala na sociálních sítích. Knihu jsem si ale moc užila, i po vizuální stránce, a jistě se k ní (stejně jako k předchozím) budu vracet.